Pokojná píseň o tom, co všechno lze dělat doma, jako by shrnovala jeden typ reakce na posledního tři čtvrtě roku, kdy se spousta slavných hudebníků snažila brát zákaz koncertování coby příležitost k odpočinku.
Osmasedmdesátiletý McCartney by se mu dávno mohl věnovat v důchodu. Přesto hodlal rok 2020 strávit na turné, včetně účinkování na slavném britském festivalu Glastonbury. I tam by, podobně jako před pěti lety v pražské O2 areně, jistě hrál hity své nejznámější kapely Beatles, která svého času nově definovala pojem populární hudba a jejíchž zhruba deset let existence dodnes zastiňuje vše, co McCartney udělal v následujícím půlstoletí. I jemu trvalo, než si to připustil: hity Beatles na koncertech výrazněji oprašuje až od smrti spoluhráče George Harrisona v roce 2001.
Ani nové, těsně před Vánoci vydané album nazvané McCartney III nic z éry Beatles nepřekoná. Podobně jako nedávná sólová nahrávka písničkáře Nicka Cavea ale vystihuje rok, kdy pandemie převrátila vše naruby: kdy byli lidé zavření doma, pročež hudbu víc než dřív streamovali, a kdy muzikanti, už zvyklí vydělávat místo prodejů desek vstupenkami na koncerty, nemohli hrát. A tak v izolaci skládali, vysílali z prázdných sálů nebo natáčeli sólově jako nyní McCartney.
Byl to zároveň rok, kdy poslední stále aktivní pamětníci rockových 60. let potvrdili v hudebních dějinách bezprecedentní vytrvalost: stejně jako devětasedmdesátiletý Bob Dylan v létě se i McCartney se svou novinkou poprvé po 30 letech vyšvihl do čela anglického žebříčku.
Než se s rozšířením vakcíny proti novému typu koronaviru hudební průmysl buď vrátí, nebo vstoupí do jakési nové éry, jejíž podobou si zatím nikdo není jistý, je dost času poslechnout si McCartneyho desku podrobně. Už pro zjištění, jaká ponaučení z pandemického roku 2020 vyvodil autor nejslavnějších melodií 20. století.
Jedno za všechny: optimistická skladba s harmonicky barvitým refrénem Seize the Day, ve které zimní dny tak mrazivé, že "i dinosauři a Santa Claus dnes zůstanou doma", vyvažuje vděk za každý obyčejný den prožitý v klidu a zdraví. Protože "až přijdou chladné dny / zapomeneme staré způsoby / a zapadne slunce", člověk si uvědomí, že nejdůležitější je láska, zpívá McCartney, jako vždy zdatně balancující na hraně patosu.
Sám v Sussexu
Své osmnácté studiové album natočil všestranný Angličan sám. Dávno již nehraje jen na akustickou kytaru, a především věrnou baskytaru značky Höfner, kterou roku 1960 objevil v hamburském obchodě a posledně ji měl také v Praze.
V dětství se učil na otcův klavír, na nějž ještě jako mladík složil beatlesáckou píseň o stáří When I'm Sixty-Four. A už když Beatles na prahu slávy koncertovali v Hamburku, po zkouškách sedal za bicí. "První nástroj, který jsem si koupil, ale byla kytara. Z ní jsem přešel na basu, z basy na ukulele a mandolínu," vypočítává v posledním čísle časopisu Rolling Stone.
Při natáčení alba McCartney III to již poněkolikáté zužitkoval: kostru písně vytvořil na klavír nebo kytaru a pak vrstvu za vrstvou přidával další nástroje, od syntezátorů přes klávesové mellotrony a wurlitzery až po cembalo. To vše v Sussexu, hrabství na jihovýchodě Anglie, kde jeho nejstarší dcera Mary žije se svou rodinou v přestavěném bývalém mlýnu.
McCartneyho tam při jarní první vlně pandemie uvěznil zákaz vycházení, a tak z domu každý den vyjížděl do nedalekého studia, lovil z telefonu stovky zaznamenaných nápadů, které dříve neměl čas rozvinout, a zkoušel, co unesou. "Vždycky jsem si představoval, že večer Mary něco uvaří, kolem stolu budou pobíhat moji vnuci a někdo, třeba Maryin manžel, se zeptá, co jsem dneska dělal. A já vytáhnu iPhone a pustím jim novou písničku. Tak se z toho stal rituál," popisuje, jak album vznikalo.
Skladby psal pro sebe a rodinu, teprve po čase ho napadlo z nich sestavit desku. Kromě zvukového a kytarového technika se natáčení nikdo další nezúčastnil: jen v jediné z 11 písní hostují kytarista Rusty Anderson a bubeník Abe Laboriel Jr. Oba jsou od začátku tisíciletí oporami kapely, která již přežila Beatles o deset let, a oba ho také doprovázeli v Praze.
"Znovu jsem si uvědomil, jaký má člověk vztah k nástrojům. Kamarád mi tuhle říkal: Kytary jsou nejlepší. Jasně že jsou. Člověk se do toho kusu dřeva a kovu zamiluje. A když se proti němu spolčí svět, sedne do kouta s kytarou a tam všechno napraví. To je kouzlo hudby," vzpomíná, co mu už jako klukovi pomáhalo v těžkých chvílích.
McCartney, narozený za druhé světové války porodní asistentce a amatérskému muzikantovi, se skrze Beatles vypracoval na vrchol hudebně i společensky. V žebříčku nejbohatších Britů, jejž každoročně sestavuje nedělník Sunday Times, je v první dvoustovce s odhadovaným jměním 800 milionů liber, v přepočtu 23,2 miliardy korun, hned vedle autora hitových muzikálů Andrewa Lloyda-Webbera.
"Užil jsem si tu svobodu točit, co chci, s pocitem jisté provinilosti, protože spousta lidí ve stejné době zažívá existenční potíže," dodává McCartney v časopisu Uncut, když zmiňuje desítky tisíc muzikantů na volné noze, bedňáky, techniky a další neodmyslitelné profese koncertního provozu, které také v Británii jen s obtížemi dosáhly na pomoc od státu.
Potřetí v izolaci
McCartney III není první deskou, kterou natočil sám. První podobný pokus učinil roku 1970, kdy se rozpadali Beatles. Tehdy se izoloval dobrovolně, nejprve ve Skotsku a posléze ve svém domě na londýnské Cavendish Avenue, jejž koupil v polovině 60. let. Od nenápadného baráku je to pěšky kousek jak do studií Abbey Road, kde s Beatles vytvořil stejnojmenné album, tak na kriketové hřiště Lord’s Cricket Ground, nad nějž od 90. let ční futuristická tribuna navržená českým architektem Janem Kaplickým.
Tehdejší album nahrané jen s pomocí manželky Lindy, rockové fotografky a pozdější zakládající členky kapely Wings, nazval jednoduše McCartney. "Protože se rozpadli Beatles, nezbývalo než pořídit domů bicí, pár dalších kytar, zesilovač, basu a něco natočit sám pro sebe," vzpomíná v Rolling Stonu na vznik komorní desky, z níž pocházejí songy jako Every Night a kterou by dnes algoritmy streamovacích služeb zařadily do tehdy neexistující škatulky lo-fi.
První sólová deska tedy odstartovala McCartneyho samostatnou dráhu. A deset let nato, v roce 1980, následovalo pokračování nazvané McCartney II, tentokrát uzavírající právě éru Wings. Krátce poté, co byl na japonském letišti zatčen a na deset dnů uvězněn kvůli přechovávání marihuany, se hudebník za pomoci syntezátorů pokusil napodobit dobový zvuk elektronického popu a takzvané nové vlny. Výsledek už byl rozpačitý.
Vydání alba McCartney II nicméně k návratu do nahrávacího studia pobídlo i někdejšího kolegu z Beatles, krátce nato zavražděného Johna Lennona. Obě jejich sólové dráhy dokazují, že jeden nebyl bez druhého tak dobrý, jako byli společně. Také v aktuálních interview McCartney na kamaráda vzpomíná. "Když dnes skládám, snažím si vybavit, jak jsme postupovali. Napíšu verš, v duchu ho dávám Johnovi a přemýšlím, co by za něj připsal, kam by tu skladbu vedl," tvrdí.
Nic moc lennonovského ovšem na desce McCartney III slyšet není. Stejně jako ty předešlé s římskou číslovkou vyšla na konci dekády a něco uzavírá, v tomto případě tedy dobu "před pandemií". Všechna tři alba vznikla v izolaci: první dvě od Beatles a Wings, to nové od světa plného nemoci a zákazů. "Hlavně v posledním roce člověk potřeboval o něčem snít, musel mít k čemu utíkat. Eskapismus zní jako negativní slovo, ale v posledním roce nebylo," říká hudebník.
McCartney III je modernější, zvukově plnohodnotnější, vyzněním popovější nahrávka než její předchůdci i než rovněž sólově natočená alba Rushes a Electric Arguments z přelomu tisíciletí.
I novinka ale trpí občasnou umělostí - třeba když klávesy suplují dechové nástroje, podobně jako McCartney na pražském koncertu od kláves napodoboval flétnu i saxofon. Nejen rytmicky příliš strojové písni s psychedelickou mezihrou Find My Way by prospěla interakce se spoluhráči. A dvěma nejdelším kompozicím rozhodně zásah producenta, s nimiž McCartney jinak spolupracoval poslední dvě dekády: ať už to byli Greg Kurstin, Paul Epworth, nebo Nigel Godrich, podepsaný pod rovněž sólovým albem Chaos and Creation in the Backyard z roku 2005.
McCartneymu přes enormní talent a schopnosti zkrátka vždy slušela spolupráce s druhými, podobně jako kdysi nejlepší písně napsal v tandemu s Lennonem.
My, vážky na nebi
Možná právě na začátky s Beatles teď vzpomíná ve vybrnkávané skladbě s veselým doprovodným vokálem Pretty Boys, ódě na pohledné chlapce pózující fotografům. V refrénu ji ozvláštňuje srovnání fotogenických hochů, "objektů touhy", s bicykly zaparkovanými ve světových metropolích. "V Londýně nebo New Yorku každou chvíli narazíte na stojany s desítkami kol na půjčení. Jen tak čekají, až je někdo použije, stejně jako ti modelové," objasnil McCartney deníku New York Times.
Několik textů lze číst ve světle pandemie, včetně Find My Way. "Nikdy ses takovéhle doby nebál / Teď tě svírá úzkost / Ukaž, já ti pomůžu," zpívá v konejšivém refrénu napsaném na začátku nouzového stavu.
V mollové klavírní baladě Women and Wives zase využívá zestárlého hlasu, když apeluje na manžele i milence: "Ostatním záleží na tom / Jak nakládáme s našimi životy / S každou cestou, po které se vydáme / Je putování složitější," zpívá McCartney, jenž má díky dcerám Mary a Stelle osm vnuků.
Fanoušci ocení drobnosti: že v rockabilly Lavatory Lil o dívce, která "vypadá, že by se chtěla kamarádit / ale ve skutečnosti chce Bentley", hraje na cennou elektrickou kytaru Telecaster z 50. let. Že v úvodní členité Long Tailed Winter Bird s akustickou figurou užil kontrabas, jenž náležel členovi prvního tria Elvise Presleyho. Nebo že oprášil tentýž starý klávesový nástroj mellotron, na nějž s Beatles vymyslel intro ke Strawberry Fields Forever nebo umělou kytaru do Bungalow Billa.
Album má dvě delší a slabší položky: překombinovanou temnou Deep Deep Feeling o tenké hranici mezi tím, kdy láska hřeje a kdy bolí, a repetitivní nezaranžovanou Deep Down.
Všude jinde je ale McCartney ve formě: v astrologické baladě Kiss of Venus, kde zpívá křehkým, ale stále půvabným falzetem. Nebo v ostře zkreslené bluesrockové Slidin’, lehce připomínající beatlesáckou Helter Skelter. Tady McCartney tak usilovně přemýšlel, jak vyjádřit radost ze svobody, až z legrace zapěl dvojverší z pohledu vážek hemžících se na nočním nebi.
Všechno to jsou - přestože pracně natočené - jednoduché písně. Je v nich lehkost, pro sira McCartneyho stále typicky chlapecká hravost, a především spousta optimismu. Ideální na poslech v jedné z nejtěžších zim novodobé historie.
Album
Paul McCartney: McCartney III
Capitol Records 2020
