Když úvodní píseň Dylanova alba nazvanou I Contain Multitudes překryjeme tezí o rozdělené společnosti a světu, ve kterém je všechno buď černé, nebo bílé, dostaneme ódu na mnohoznačnost. Nemáme všichni jen jeden názor, jeden příběh, jednu tvář, jako by říkal Dylan: lidé jsou barvitější, často si protiřečí a každá osobnost sestává z tisíců zkušeností, vjemů nebo - to Dylan zdůrazňuje - filmů, hudby či knih, které nás ovlivnily. Jinými slovy: jsi to, co znáš, co jsi zažil, co posloucháš.
Singl vyšel už na jaře a největší ohlas vzbudil žertovným spojením popkulturních odkazů, kdy se vypravěč přirovná k Anne Frankové, jež zahynula v koncentračním táboře, filmovému dobrodruhovi Indiana Jonesovi a britské kapele Rolling Stones.
Výpůjčky z "nízké" kultury, jak se tomu říkalo, pro Dylana typicky vyvažují ty z kultury "vysoké". Leitmotiv skladby pochází z trojverší Písně o mně klasika americké poezie Walta Whitmana, které Češi znají třeba z překladu Pavla Eisnera: "Že si odporuji? / Dobrá tedy, odporuji si / (jsem širý, mám v sobě davy)." Whitman to napsal před 165 lety: do Dylanových úst by možná lépe seděla "mnohost" nebo "jsou ve mně zástupy".
Bylo by ovšem zrádné hledat v tom všem jen zašifrovanou zprávu o současnosti. Devětasedmdesátiletý držitel Oscara, Grammy, Pulitzerovy ceny a od roku 2016 laureát Nobelovy ceny za literaturu se vždy vymezoval vůči škatulkám a zjednodušením, počínaje 60. lety minulého století, kdy byl označován za protestní hlas mladé generace.
Jeho nové album je tak bohaté na významy, že se vzpírá jasné interpretaci. Dobrou půlhodinu tvoří skladby na pomezí zpěvu a mluveného slova, přičemž texty čítají 14 normostran. Spletivo narážek, citací, dvojsmyslů a odkazů, nejčastěji sevřených formou dvojverší, vyžaduje soustředění a čas. Kdo ho najde, ještě po měsíci poslechu objevuje další souvislosti.
Ukaž žebra
"Ta jména nestojí sama o sobě," řekl Dylan, když se jej deník New York Times zeptal právě na spojení Anne Frankové, Indiana Jonese a Rolling Stones. "Až jejich kombinace vytváří něco víc. Jít do detailu nemá smysl. Píseň je jako obraz, když si ji prohlížíte moc zblízka, nespatříte celek."
Dylanova deska je právě taková: bohatá na drobnosti, které se každému složí v jiný obrázek. Kdo si vyloží úvodní píseň jako oslavu mnohoznačnosti, může pokračovat ke skladbě s pěknou klesající basovou linkou My Own Version of You, odkazující snad až k začátkům stvoření. "Celé léto až do ledna / Obcházím kláštery a márnice / Hledám nezbytné části těla / Končetiny, mozky, játra, srdce / Chci někoho oživit," zpívá.
Co zprvu evokuje příběh o Frankensteinovi nebo Golemovi, brzy překryje smršť kombinací, od poetických obrazů jako "Z kaktusu dostanu krev / Ze střelného prachu led" po žertovné "Vezmu Zjizvenou tvář Pacina a Kmotra Branda / Smícháním docílím robotího komanda".
Že by Dylan přeneseně mluvil o tom, jak nečekaná spojení vytvářejí něco nového, v hudbě stejně jako v životě? Záhy do toho zamíchá dějiny lidstva. Ptá se, zda být, či nebýt. A nakonec vyzývá: "Ukaž žebra, nůž do nich přitlačím / Tím ten svůj výtvor roztlačím."
Později, v písni s folkovou melodií Mother of Muses, Dylan vzývá starořeckou múzu Kalliopé. A chce po ní, aby zpívala o severském generálovi z americké občanské války Shermanovi nebo vojevůdcích vítězných mocností z druhé světové Žukovovi a Pattonovi, "kteří umetli cestu Elvisovi / a ten Martinovi Lutheru Kingovi".
Je to oslava vydobyté svobody, která přinesla inspiraci, nebo chvalozpěv na inspiraci pramenící z vědomí souvislostí?
Protože Dylan v souvislosti s novými texty mluví o proudu vědomí a psaní v jakémsi transu, odpověď možná neexistuje. Takže slovy Dylanova nobelovského projevu: "Pokud mě nějaká píseň osloví, na ničem dalším nesejde. Nemusím vědět, co přesně znamená."
Posun ve zvuku
Rough and Rowdy Ways jsou Dylanovým devětatřicátým studiovým albem, prvním s původními texty po osmileté pauze.
V mezidobí písničkář nezahálel: jeho takzvané Nekonečné turné, které trvá od roku 1988 a v jehož rámci vloni třikrát vyprodal pražskou Lucernu, zastavila teprve pandemie koronaviru. Kromě toho Dylan začal pálit vlastní whisky značky Heaven’s Door, dál maluje, sváří enigmatické železné brány, vloni nechal režiséra Martina Scorseseho sestříhat dokumentární film Rolling Thunder Revue o svém proslulém turné v make-upu ze 70. let. A především natočil tři alba coververzí skladeb spojených s velikány amerického zpěvu jako Frankem Sinatrou.
Možná právě tahle průprava dovedla Dylana k tomu, že nové písně na své poměry krásně artikuluje - a možná zkušenost se sinatrovkami odráží pestrá, harmonicky skoro jazzová skladba Black Rider, kde každá sloka užívá pozměněné akordy.
Dylan je už 15 let v důchodovém věku, napřesrok oslaví osmdesátiny a také si připomene 60 let od svého prvního koncertu v New Yorku. Hudebně se za tu dobu několikrát nejenže posunul, spíš přerodil: měl folkové období, rockové, countryové, gospelové, pak zase písničkářské. Na harmoniku dnes hrává maličko, zřejmě kvůli artróze prstů takřka úplně opustil kytaru. Na koncertech už roky sedává za klavírem.
Současný zvuk jeho kapely rozvíjí směr, který roku 2001 nastolilo album Love & Theft. Dylan se vrací ke kořenům blues, country, rockabilly a rhythm-and-blues, zjednodušeně staromódnímu, často až předválečnému soundu. Klade čím dál větší důraz na slovo. Přestože v sestavě má výtečné instrumentalisty v čele s kytaristou Charliem Sextonem, sóla nebo delší instrumentální pasáže na novém albu takřka chybí.
Vypůjčená skladba
Přesto došlo ke změnám: ještě v Lucerně za bicími seděl dlouholetý člen bandu George Receli, kterého však vloni na podzim nahradil a také na nové desce hraje Matt Chamberlain, známý spoluprací s písničkářkou Tori Amos nebo jazzovými hudebníky. Dylanovým posluchačům neujde, že v pár skladbách tentokrát bicí úplně chybí. Nebo že místy na albu opět znějí až tři kytary, z nichž možná ta nejdůležitější náleží teprve třiatřicetiletému nováčkovi v sestavě Blakeu Millsovi.
Kalifornský kytarista a producent má stěžejní podíl na několika kompozicích: v úvodní I Contain Multitudes nebo Black Riderovi hraje bez trsátka, prsty vytváří měkký zvuk s výrazným vibratem. V kompozici False Prophet se zkreslením opakuje figuru s takzvaným bottleneckem na prstě a neustálými příklepy a odtrhy na strunách skladbě propůjčuje skoro valčíkový rytmus. V Crossing the Rubicon, jednom ze tří dvanáctitaktových blues, mocně slajduje.
Čím přesně ale na Dylanovu nahrávku přispěla písničkářka Fiona Apple, uvedená mezi doprovodnými muzikanty, zůstává záhadou. Stejně jako to, kteří členové Dylanova bandu na pozadí emotivní kompozice I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You mručí pěkným mužským vícehlasem.
Debaty vyvolalo, že skladbu False Prophet postavil Dylan na kytarovém riffu převzatém ze skladby Billyho Emersona z 50. let minulého století, aniž by to přiznal.
Jistě, dnešní doba má na copyright jiná měřítka, než když Dylan začínal a navazoval na tradici folku a blues, kde se písně i texty desítky let volně půjčovaly bez přiznání autorství. Jenže se jedná o standardní harmonickou posloupnost a u Dylana už také o dlouholetou praxi: na cizích základech v novém tisíciletí postavil skladby Tweedle Dee & Tweedle Dum, Rollin’ and Tumblin’ nebo Duquesne Whistle.
Veledílo o Kennedym
Deska Rough and Rowdy Ways rozvíjí dva směry: mimořádné spojení hudby s poezií a snahu zužitkovat historické události či poznatky z dějin literatury a filozofie v dnešním kontextu.
Že Dylan sofistikovaně cituje Shakespeara, Egyptskou knihu mrtvých, starořecké básníky nebo bardy americké občanské války, nepřekvapí: už desítky let ale neodkazoval tak silně k 60. letům minulého století jako teď. Opus magnum nové desky se jmenuje Murder Most Foul a je to Dylanova nejdelší, neboť téměř sedmnáctiminutová historická balada, umístěná na samostatném CD. Nazvaná je po výkřiku ducha ze Shakespearova Hamleta (v Saudkově překladu "Pomsti tu hnusnou, neslýchanou vraždu") a vrací se k atentátu na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho z listopadu 1963.
Když ji Dylan po vypuknutí pandemie koronaviru vydal, píseň vzbudila mimořádný ohlas: dnes má přes 4 miliony zhlédnutí na YouTube, což je na jeho pozdní tvorbu neobyčejně hodně, a jako jeho vůbec první skladba debutovala na špičce americké hitparády. Z větší části mluvené slovo doprovází improvizovaný klavír a přibarvují jej bicí, housle a kontrabasista Tony Garnier hrající se smyčcem.
Textově se jedná o veledílo, jaké Dylan dlouho nestvořil: koláž stovek odkazů, výkřiků, převzatých replik z filmů či citací písní, se spoustou záměrných dvojsmyslů - "Žiju v Noční můře v Elm Street" odkazuje ke stejnojmennému filmovému hororu jakož i ulici, kde byl Kennedy zastřelen. A dvojsmysl "I’m just a patsy like Patsy Cline" nikdo nepřeloží, protože kromě country zpěvačky, jež zemřela právě v roce 1963, naráží na výrok Kennedyho vraha Leeho Harveyho Oswalda: "I’m just a patsy", jsem jen obětní beránek.
Dylan zpívá z pohledu prezidenta mířícího do posmrtného života, z pohledu jeho vraha Oswalda i domnělých spiklenců. Ovšem ve druhé části skladby k tomu začíná rýmovat jména desítek hudebníků a tehdejších hitů.
Dá se to vyložit na stovky způsobů: jako thriller místy přitakávající spikleneckým teoriím, coby portrét jedné generace, jako Dylanovo ohlédnutí za mýtem 60. let, bod obratu americké politiky nebo rekviem za érou, v níž historicky nejmladší zvolený prezident Kennedy ztělesňoval naději na změnu pro tehdejší mladou generaci.
Bob Dylan k ní patřil: bylo mu 22 let a měsíc před atentátem natočil svůj přelomový protestsong The Times They Are a-Changin’. S odstupem let to teď spojuje s širšími změnami ve společnosti, hudbě i kultuře. A především asi říká: všechna ta muzika poskytla lidem útěchu, všechna ta hudba se zrodila z jednoho okamžiku. Dala věci do pohybu. Podnítila inspiraci a začala hýbat dějinami. Bob Dylan v tu sílu hudby pořád věří.
Bob Dylan: Rough and Rowdy Ways
Columbia Records 2020
