Ve skutečnosti byl Jeff Beck spíše plachý. Ani provokatér, ani popularizátor. Naopak. V jeho generaci najdeme málo rockerů, kteří projevili takový cit a zranitelnost. Beck uměl vzrušit výhradně hudbou, neměl sklony k nostalgii a nevyhledával kontroverze, pročež ani poptávka po něm nebyla vždy masová. Jeho odkaz však nabízí jedno z nejdobrodružnějších dědictví rockové hudby. Nečekaně se uzavřel toto úterý, kdy Jeff Beck zemřel ve věku 78 let. "Odešel v pokoji poté, co se náhle nakazil bakteriální meningitidou," oznámila jeho agentka.
Kytaristé po celém světě se tak probudili do zničujícího rána. Držitel osmi cen Grammy a dvojnásobný člen Rokenrolové síně slávy byl pro vývoj nástroje stejně vlivný a stylotvorný jako jeho vrstevníci Jimi Hendrix, Eric Clapton nebo Jimmy Page. Nedosáhl sice jejich slávy, nejvíc z nich ale riskoval a nejdál se vyvinul. Tón měl tak osobitý, že si ho ani v dnešní záplavě napodobenin nešlo splést.
Beck stihl být nejprve součástí takzvané britské invaze, kdy Ameriku v polovině 60. let ovládla ostrovní muzika. Položil základy tvrdého i psychedelického rocku, experimentoval s jazzrockem, spolupracoval s pražským rodákem Janem Hammerem a celou dobu posouval výrazové možnosti elektrické kytary. Patřil k prvním virtuosům běžně užívajícím efekty typu fuzz či wah-wah a jeho technika se měnila minimálně do 80. let, kdy odhodil trsátko.
Ke konci života, obdivovaný už muzikanty o tři generace mladšími, podobně jako Bob Dylan, Paul McCartney či The Rolling Stones přispěl k historicky nevídané situaci, kdy sportovní haly po světě vyprodávají fyzicky i hudebně fit osmdesátníci. Mladší ročníky pak mohl Beck zaujmout dlouhodobou starostí o životní prostředí nebo třeba tím, jak roky objevoval a dával prostor ženám, od baskytaristek Tal Wilkenfeld a Rhondy Smith po německou bubenici Aniku Nilles, kterou vloni přivezl do Prahy.
Byl eklektický rocker s kořeny v blues, citem pro riffy a schopností pohybovat se ve všem od funky a reggae rytmů po složité jazzové harmonie v lichých metrech. Měl obdivuhodnou techniku, avšak hrál přímočaře, melodicky. Bez zbytečných ozdob. A nebývale expresivně. Fascinoval tím, kolik emocí dokáže dostat z elektrické kytary a jakou má dynamickou škálu. Z ohnivých letů po pražcích přecházel do pianissima.
Přestože v první části kariéry dost experimentoval se zkreslením zvuku, ke konci života se spokojil s obyčejnou elektrickou kytarou Fender Stratocaster a jedním efektem. Víc nepotřeboval. Jeho jedinečný styl stál na ohýbání strun a práci se zpětnou vazbou, především na nebývalém nadužívání takzvané vibrační páky, kterou měnil výšku tónu a vytvářel vibrato. Zejména v baladách díky tomu Beckova kytara kvílela jako trpící lidský hlas.
Vyžadovalo to specifickou techniku, kdy hudebník palcem a ukazováčkem rozezníval struny, zatímco zbylými prsty ovládal vibrační páku a knoflíky reguloval hlasitost či přepínal snímače. Tak plynule a s takovým účinkem to zvládne málokdo.
Průkopník
Jeff Beck podobně jako další angličtí muzikanti své generace Mick Jagger či Eric Clapton nejprve studoval výtvarnou školu. Z lásky k hudbě ji však nedokončil a už jako teenager se začal živit hraním po londýnských barech. Na scénu vstoupil ve velkém: roku 1965 v kapele The Yardbirds nahradil odcházejícího Claptona, jednoho z prvních slavných sólových hráčů na elektrickou kytaru.
Zdánlivě sebevražedné nabídky se Beck nelekl. Nastoupil na ostře sledovaný post, rozptýlil pochyby a do sestavy hrající rock’n’roll s důrazem na jeho kořeny v blues vnesl nevázanější riffy i zvuky. Yardbirds pomohl k jejich největším hitům. Přestože v nich kvůli personálnímu napětí vydržel jen rok a půl, položil základy psychedelického rocku - viz protiválečný hit Shapes of Things, zkraje roku 1966 vyjadřující odpor proti americké válce ve Vietnamu a nedostatečnou starost o životní prostředí.
Scéna z filmu Zvětšenina zachycuje Yardbirds ve chvíli, kdy už po Beckově boku hrál původně baskytarista Jimmy Page rovněž na elektrickou kytaru. Oběma lze připsat podíl též na rozvoji tvrdšího rocku, byť pokračovali každý svou cestou. V roce 1968 vydala první album nově založená Jeff Beck Group a přišla s podobným žánrovým průnikem, jaký půl roku nato představil Jimmy Page ve svých Led Zeppelin.
Jeff Beck Group se zpěvákem Rodem Stewartem měla značné ambice, daleko však nedospěla. Po druhém albu musel kytarista zvolnit kvůli autonehodě, nakonec formát s frontmanem zavrhl a dál už se soustředil výhradně na instrumentální tvorbu.
To možná nejdůležitější natočil roku 1975: album Blow by Blow, fúzi britského rocku s americkým elektrickým jazzem v duchu kapel jako Mahavishnu Orchestra. Právě kvůli tomu, jak pracoval s touto sestavou, Jeff Beck na natáčení najal producenta George Martina.
Pro anglického kytaristu to byla nejen jeho komerčně nejúspěšnější deska, jíž prodal přes milion kopií, ale především stylový posun: jazzrock s důrazem spíš na rock. Sem také umístil některé své nejúspěšnější kompozice, od výbušného Freeway Jamu po mollový ploužák Cause We’ve Ended As Lovers, původně napsaný Steviem Wonderem. Ten už pak Beck hrával až do smrti.
V této době se také seznámil s českým emigrantem a průkopnickým hráčem na syntezátory Janem Hammerem, který roku 1971 stál u zrodu Mahavishnu Orchestra. Potkali se "v ten správný moment, když se blížil konec Mahavishnu a během dvou dnů jsme v Curychu hráli ve stejné hale s Beckovou kapelou", vzpomínal Hammer. Na oslavě kytaristových narozenin se zapovídali, jeden pro druhého zahořeli a roku 1976 už Čech účinkoval na Angličanově další desce Wired.
Následovalo sedmiměsíční turné čítající 100 zastávek, na němž oba odvedli pamětihodné výkony. Zachycuje je energická nahrávka Jeff Beck with The Jan Hammer Group Live z roku 1977, v jejíž úvodní verzi Freeway Jamu oba napodobují troubení aut v dopravní zácpě.
Byla to doba, kdy už jazzrock možná pod tlakem nastupujícího disca zrychloval a přitvrzoval, kdy vzájemná instrumentální mezihra nebrala konce a Beckovým dobrodružným kytarovým sólům rovnocenně konkuroval Hammer od Minimoogu a dalších syntezátorů.
Toto album skýtá nejlepší verzi jejich hitu Blue Wind, původně natočeného jen ve dvou s Hammerem i na bicích. Nástroje si v tématu zdánlivě odpovídají, dialog je však iluzivní: vysoký nápěv i dovětek v hlubším rejstříku hrají oba unisono. Což symbolicky vystihovalo Hammerovu tehdejší snahu napodobit na syntezátoru sound elektrické kytary, se kterou se Beck pro změnu snažil přiblížit zvuku kláves. "Beck byl jedinečný, protože se neustále vyvíjel. Kluci jako Jimmy Page nebo Eric Clapton něco udělali a hráli pořád stejně, ale Jeff měl každých pět let jiný zvuk nebo styl a neuvěřitelně vynalézavě pracoval s kytarou," vzpomínal Hammer.
Po desce There & Back z roku 1980 se na dlouho rozešli. Naposledy se na pódiu potkali před sedmi lety, kdy Beck slavil výročí v amfiteátru Hollywood Bowl a někdejšího českého spoluhráče pozval jako hosta na několik skladeb. Včetně slavné Star Cycle, opřené o Hammerův syntezátorový podkres puštěný z přístroje zvaného sekvencer. "To byl fantastický zážitek. Stál jsem na pódiu poprvé po deseti letech," konstatoval později Hammer, že koncerty s Beckem byly vždy ojedinělé. "Nemusíme se oťukávat, jeho muzikanti znají moje skladby nazpaměť. Já přijedu, prolétneme zkoušku a hned jdeme na jeviště. To je luxus," pochvaloval si.
Třikrát v Praze
Jeff Beck se v 80. letech částečně stáhl kvůli tinnitu neboli šelestu v uších. Také ale neměl nejtvořivější období. Účinkuje sice na obou sólových deskách Micka Jaggera z kapely Rolling Stones, jeho vlastní pokus o pop ale nevyšel: album Flash produkované Nilem Rodgersem, na němž se znovu sešel s Rodem Stewartem, nepatří k nejsilnějším. Na rozdíl od vynikající desky Jeff Beck’s Guitar Shop z roku 1989, nahrané s klávesistou Tonym Hymasem a bubeníkem Terrym Bozziem, jehož oslnivými bicími s ozvěnou nahrávka začíná.
Až touto směsí opět už tvrdšího rocku, jazzu, blues, funku či reggae Beck plně navázal na období s Hammerem a našel cestu, kudy dál. Přestože třeba extravagantní, skoro popová kompozice Day In The House s úvahami anglických poslanců o životním prostředí také není jeho nejvýznamnější.
Deska mu ale pomyslně otevřela dveře do 90. let, kdy spolupracoval se všemi od Rogera Waterse po Kate Bush, a do nového tisíciletí, kdy jej objevila a začala uctívat další generace. A kdy sestavil špičkové kvarteto s bubeníkem Vinniem Colaiutou, klávesistou Jasonem Rebellem a mladou australskou baskytaristkou Tal Wilkenfeld. Z jejich koncertu v londýnském klubu Ronnie Scott’s pochází některé z Beckových dodnes nejvyhledávanějších záznamů na YouTube.
Až v této době Jeffa Becka konečně zažili Češi. Nejprve roku 2011 v pražské Tesla areně, kde jeho bubeník Narada Michael Warden zpíval hendrixovský song Little Wing a celek bohužel trpěl slabší akustikou. Protože tehdy slavil narozeniny, Beck soukromě navštívil kavárnu Mlejn a převzal od pořadatelů kytaru, kterou mu postavil Peter Jurkovič a výtvarně upravil Stefan Milkov.
Tři roky nato následoval koncert pod širým nebem na terase Jízdárny Pražského hradu, kde však krátce vypadla elektřina a diváky opakovaně usazovala ochranka.
Nejsilnější dojem tak Jeff Beck zanechal teprve vloni v pražském O2 universu, přestože tam přijel po boku hvězdného herce Johnnyho Deppa, mediálně nesrovnatelně sledovanějšího kvůli soudu s exmanželkou. Jejich společné album převážně coververzí nazvané 18 představuje spíš výraz kamarádství než rovnocenné hudební partnerství. Díky turné s hollywoodskou hvězdou se ale Jeffu Beckovi v posledním roce života poštěstilo, že krátce před osmdesátinami znovu vyprodával světové haly.
Budeme si ho pamatovat tak, jak tehdy v Praze přišel na pódium: skromně, nebombasticky, jen v bílém tričku a černých brýlích, s korály na krku. Při prvním úderu bicích pozvedne ruku se zaťatou pěstí a pak už celý večer hraje. Tak krásně, že kdo ho zažil, těžko kdy zapomene.
