reklama
 
 

Po 24 letech nové album Jana Hammera: Melodie silné jako ze Šíleně smutné princezny

30. 9. 2018 16:02
Český držitel dvou Grammy za seriál Miami Vice Jan Hammer po 24 letech vydal desku. Napsal si všechny skladby i aranžmá, natočil všechny nástroje, nafotil snímky na přebal a celé to zveřejnil na vlastní značce.

Samozřejmě se na něj všichni ptali. Když do Prahy před sedmi lety přijel kytarista Jeff Beck: "Je to hrozně plachý člověk, který už nevystupuje." Vloni, když tu byl John McLaughlin: "Nejsme v kontaktu." A když se vrátil Miroslav Vitouš: "Myslím, že ho opustila múza."

Přestože jednou za čas poskytl rozhovor a sliboval novou muziku, po Janu Hammerovi se postupně slehla zem. Jeden z nejtalentovanějších českých jazzových klavíristů 60. let, autor hudby k filmu Šíleně smutná princezna, později spoluzakladatel jazzrockového Mahavishnu Orchestra, průkopník užívání syntezátorů a držitel dvou Grammy za hudbu k televiznímu seriálu Miami Vice se odmlčel.

Po srdeční příhodě přestal vystupovat i jezdit do Prahy. Nabídky na koncerty odmítal, nanejvýš jednou za čas remasteroval starý záznam. Žil v lesích nedaleko New Yorku na své pohádkové adrese, Měsíčním kopci. Prý jsou tam krásné smrky a řeka.

Jenže letos Hammer slaví sedmdesátiny a náhle se kolem něj dějí věci. Oživil svůj web, založil účty na sociálních sítích, a hlavně asi po deseti letech stanul na pódiu, v amfiteátru Hollywood Bowl jako host dávného spoluhráče Jeffa Becka.

Ve skladbách, které pro něj napsal koncem 70. let, náhle Hammerovy prsty opět hbitě běhaly po klaviatuře. Na záznamu koncertu klavírista vypadá jako znovuzrozený, muzikou nabitý, extaticky mává zaťatými pěstmi do rytmu. V pětici kompozic mezi ním a Beckem létají úsměvy, jiskry i bleskurychlé riffy.

Ovšem to nemyslitelné přišlo teprve nedávno: po čtyřiadvaceti letech Jan Hammer vydal plnohodnotné sólové album. A to tedy "totálně sólové", neboť na desku nazvanou Seasons, Pt. 1 si napsal všechny skladby i vytvořil aranžmá, ve vlastním studiu natočil veškeré nástrojové party, nafotil snímky na přebal a ještě si to celé vydal, samozřejmě na vlastní značce.

K tomuto způsobu práce klavírista inklinuje od biblicky nazvaného sólového debutu First Seven Days z poloviny 70. let, který zkonstruoval na raném syntezátoru Minimoog. Byť třeba ještě na poslední nahrávce Drive z roku 1994 účinkovali saxofonista Michael Brecker a právě kytarista Jeff Beck.

Kytara teď zní také na Hammerově novince, hraje ji ale sám - přesněji řečeno pravou rukou běhá po klaviatuře, levou na syntezátoru ovládá modulační kolečko, jímž ohýbá tón, a software simulující kytarový aparát tomu v počítači propůjčuje zvuk nástroje Stratocaster.

Iluze je dokonalá, výrazně lepší než v dobách Mahavishnu Orchestra, kdy Hammer s napodobováním kytary začal. Že se jedná o virtuální, nikoliv skutečný nástroj, laik na nové desce pozná snad jen ve skladbách s pasážemi pro akustickou kytaru. Znějí jako z letitého syntezátoru Fairlight CMI, jímž Hammer v 80. letech pracoval na seriálu Miami Vice a který toho času dále používal třeba Peter Gabriel.

Hammerovo nové album uvozuje skladba Miami: Night. | Video: Red Gate Records

Třináct Hammerových nových kompozic, dohromady čítajících třičtvrtěhodinu, lze popsat jako instrumentální pop zužitkovávající vlivy rocku, jazzu, afrokubánské i klasické hudby.

Album po vydání vystřelilo do čela prodejního žebříčku Billboard v kategorii new age, na takové označení je ale Hammerova muzika příliš energická. Místy se sice blíží nějakému "easy listening", hudbě na pozadí. Ale tak to má Hammer už dlouho, ba toho vždy řádně využíval - třeba když po sametové revoluci vytvořil výrazné znělky pro první českou komerční televizi Novu.

Od tvůrců zaměnitelných reklamních "jinglů" Hammera vždy odlišovalo, jaký je architekt zvuků, samplů a rytmů, jaký má cit pro melodii.

Doby, kdy hrával s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem v jazzovém Junior triu či později s kytaristou Johnem McLaughlinem v jazzrockovém Mahavishnu Orchestra, zjevně považuje za uzavřenou kapitolu. Místo toho Hammer pomyslně rozvíjí tu část tvůrčí dráhy, kterou načal hudbou k filmu Šíleně smutná princezna a naplno rozvinul s Miami Vice: jde mu o melodie, srozumitelné, líbivě písňové, čisté. Žádné jazzové harmonie, maximálně tu a tam nějaký lomený akord.

Jednoduše znějící motivy jsou ovšem osobitě vystavěné, variované a zasazené do několikavětných skladeb, občas jazzově frázované, měnící dynamiku, vytvářející napětí, budující očekávání.

Na nové desce Hammer používá zase o něco expresivnější zvuky, účinnější barvy. Působí na city, instinktivně aplikuje postupy, které s posluchačem "hnou". Už v 90. letech vysvětloval, že Mahavishnu Orchestra ke konci hrálo "moc na mozek a komplikovaně", kdežto on chtěl dělat muziku, na kterou by "lidi nemuseli študovat".

Už tehdy Hammer slepoval a rozvíjel průběžně zapisované skeče, což je metoda, kterou vzniklo i nynější album: melodických pasáží jsou na něm desítky a stylové skoky mezi nimi závratné. Je vidět, že Hammer poslední dekády pracoval pro film a televizi: šíří a pojetím jeho muzika podněcuje představivost, evokuje ten klišovitě řečený "soundtrack k neexistujícímu filmu".

Konkrétně hned úvodní píseň nazvaná Miami: Night se výslovně hlásí k éře seriálu Miami Vice. Akorát že dnes už Hammer používá zvuky bicích z knihoven virtuálních nástrojů, kdežto dříve si je, zdatný multiinstrumentalista, sám samploval.

Jan Hammer předloni doprovodil Jeffa Becka na koncertu v amfiteátru Hollywood Bowl, hráli také skladbu Star Cycle. | Video: Eagle Rock

Trochu "hammerologie": oproti starším deskám na novince přibyl zvuk cimbálu, do muziky vnášející náladu Hammerových rodných končin.

Album člení dvě suity. V té "evropské" zaujmou smyčce hrající výrazná ostinata, "latinská" suita pak postupuje od tématu pro hoboj až ke kytarovému sólu připomínajícímu Carlose Santanu či Hammerova bývalého spolupracovníka Al Di Meolu. V obou suitách zní útržky motivů pro film, které Hammer před lety vystavoval na svém webu.

Jiná nová skladba April recykluje, zdokonaluje a zrychluje motiv z třetí řady Miami Vice nazvaný Baby Blues, v čerstvé kompozici Ocean Drive zase zní Panova flétna, v minulosti použitá v "kolumbijském" motivu Prodigal Son z druhé řady Miami Vice. A celou Ocean Drive podkresluje bublající perkusivní motiv jako z Hammerových znělek pro Novu. Ale to není podstatné.

Samozřejmě jde o specifickou hudbu, kterou nejvíc ocení ti, kdo Hammera trochu znají. Odezva od malého, ale pevného jádra stoupenců Miami Vice je příznivá, čeští recenzenti se vyjadřují zdrženlivěji. Zmiňují podobnost s tvorbou Vangelise či Jean-Michela Jarreho nebo upozorňují, že co v 90. letech působilo vizionářsky, od té doby poněkud zestárlo.

Jan Hammer: Seasons, Pt. 1

Red Gate Records 2018

Ovšem z Hammerovy strany dává smysl, že si drží svůj "trademark", charakteristický zvuk a hudební postupy, dodnes mnohými napodobované.

Však od Jana Hammera nikdo nečekal revoluci. Posluchačům nic nedluží, mohl by ležet na kanapi, pobírat tantiémy a na muziku nesáhnout. Dobrá zpráva je, že cit má pro ni stále nesmírný. Na jeho novou desku si člověk musí zvyknout, ale po druhém třetím poslechu se mu Hammerovy melodie spolehlivě vryjí do hlavy. Půlstoletí po Šíleně smutné princezně dost slušný výkon.

autor: Daniel Konrád | 30. 9. 2018 16:02

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama