Jestli prorocké písmo na stěně platí pořád, měli Češi zjistit zanedlouho. Jenže Claptonův očekávaný pražský koncert se kvůli pandemii nového typu koronaviru přesouvá na rok 2021, a tak lze Angličanovi zatím leda poblahopřát - neboť dnes se dožívá pětasedmdesáti let.
Eric Clapton, který byl jednou z prvních rockových superstar a zakládal první rockové supergroup, samozřejmě stále patří k nejvlivnějším žijícím kytaristům. Prošel ale přerodem takřka totálním.
Ten "božský Clapton ze zdi" byl toho času teprve dvacetiletý, již na začátku profesionálního rozletu nesmírně nadaný, stylotvorný instrumentalista, který v Londýně prosvištěl třemi stěžejními sestavami 60. let: rockovými Yardbirds, které pak po něm převzali další významní kytaristé Jeff Beck a Jimmy Page, dále sestavou Johna Mayalla, již směroval k elektrifikovanému chicagskému blues, a nejslavněji triem Cream.
To za pouhé dva roky vyměnilo hraní po barech za stadiony, položilo základy budoucího hard rocku a tři špičkoví instrumentalisté, vedle Claptona rockový bubeník s jazzovým citem pro swing Ginger Baker a průrazně se vyjadřující basista Jack Bruce, nabitými skupinovými improvizacemi bořili tehdejší dělení na blues, rock a jazz, stejně jako zavedené písňové struktury nebo doporučenou délku skladeb.
Kdo Claptona sleduje, ví, že to je dávno pryč. Virtuozitu postupem let vyměnil za rozvahu a sportovní haly plní pořád, jen spíš s písničkářským programem. Co kdysi artikuloval rychlými pohyby prstů na hmatníku, postupně zvolnil do středních temp, až nakonec emocionální těžiště hudby přenesl z kytary do zpěvu.
Výrazně omezil dlouhá sóla, rockerské oblečení nahradil obyčejnými džínami s teniskami a dnes nechává stopu skoro výhradně v blues: jako jeho popularizátor, obhájce a samozřejmě nejlepší důkaz, jak umí být silné sepětí kytary a hlasu, v Claptonově případě melancholicky zpívajícího o neopětovaných láskách či zesnulých blízkých.
Začíná zrání
K tomu všemu Clapton dozrál životně i hráčsky. První proces odstartovalo již v dětství zjištění, že jeho rodiče nejsou jeho biologickými rodiči, a pokračoval devótní, dekády trvající závislostí nejprve na tvrdých drogách, později dvou lahvích alkoholu za večer a nakonec třech krabičkách cigaret denně po dobu třiceti let.
Kdo četl Claptonovu také do češtiny přeloženou autobiografii, ví, že je to především kronika boje se závislostí, zdrcující sebekritika, v níž kytarista proslulý perfekcionismem kritizuje několik dekád vlastní tvorby a v prvním skoro půlstoletí života spatřuje samé chyby.
Z knihy vychází jako citlivý a talentovaný introvert, který se mnoho let styděl zpívat a vést spoluhráče, avšak také jako kluk, jenž v dospívání kradl a prováděl lumpárny, později svým pitím a drogami ničil život sobě i okolí, podváděl milenky i manželky, lhal doktorům, kteří mu zachraňovali život, a neuměl komunikovat s rodiči ani vlastními dětmi. Vyvolával rvačky v barech. Párkrát skončil za mřížemi. Ožralý boural ve sportovních vozech, beze slova prchal z kapel před nasmlouvanými turné, a když později musel rozpustit vlastní sestavu, nenašel dost odvahy, aby to kamarádům řekl do očí.
Je to spíš psychologický než hudební portrét, ostatně stejně jako z této autobiografie silně čerpající pozdější kniha o Claptonovi nazvaná Motherless Child od britského novináře Paula Scotta.
Slzy v nebi
Nejsilnější jsou v kytaristově podání pasáže popisující to drogové a alkoholové dno, z něhož se skoro nejde vyhrabat. Kde si člověk nedokáže připustit, že má problém, ani když se mu třesou ruce a půlku koncertu na jevišti proleží. Kde i když se začne léčit, ztratí všechny kamarády, neboť s nimi jen pil a oni hodlají pít dál. Kde i když se s manželkou navzájem podvedou a odloučí, Clapton vyrazí na turné a zjistí, že má všechny písně o ní. Kde se sice vzdá všech povzbuzovacích látek, ale bez nich hraje hůř.
S plnou upřímností autobiografie zachycuje i epizodu z poloviny 80. let, kdy se kytarista pokusil vzít si život - a to se všechno stalo ještě před největší tragédií jeho života.
Jistě, jeho dodnes nejznámější písní zůstává Layla, vyjadřující frustraci z dlouho neopětované lásky k manželce George Harrisona, kamaráda z Beatles, avšak přímo popově atraktivní šlágry My Father’s Eyes a Tears in Heaven, jež prvně zazněl ve filmu Opojení, zrodilo až neštěstí zkraje 90. let minulého století, kdy se Claptonův čtyřletý syn zabil po pádu z okna ve třiapadesátém patře newyorského domu.
Jak to v knize vypráví, až tohle byl osudový okamžik, kdy se kytarista tak nějak přerodil: kdy se na synovu památku rozhodl zůstat střízlivý a už nikdy žádnou příležitost nepromeškat. Kdy se začal "každé ráno modlit a na kolenou děkovat Bohu", kdy si narovnal život. "Teprve když jsem poznal, o co všechno člověk může v jedinou chvilku přijít, našel jsem konečně východisko," píše v autobiografii.
Učebnicové riffy
Kniha žel jen letmo zachycuje, co lidé na Claptonovi obdivují nejvíc: jeho muziku. Tu je nutné si proposlouchat, od raných nahrávek s kapelami Yardbirds, Bluesbreakers Johna Mayalla a Cream přes krátkodobé sestavy Blind Faith a Derek and the Dominos, ve které stihl rok před jeho smrtí památně účinkovat s kytaristou Duanem Allmanem, až po dnes již třiadvacet sólových alb, zachycujících Claptonův hráčský vývoj.
Samozřejmě že blues měl v sobě od začátku. Už v 60. letech se říkalo, že Eric Clapton spojuje hru tří amerických Králů, to jest Freddieho Kinga, Alberta Kinga a B. B. Kinga.
Jako samouk převážně poslechem rozhlasu a desek vstřebal postupy lidové hudby, blues, gospelu, rokenrolu, ale také neworleanského jazzu, soulu, country, rhythm-and-blues, a dokonce reggae a pak to desítky let po svém míchal.
Od hlučnější, nabuzenější kresby zvuku, jakou užíval v Cream, postupně upustil, avšak hráčsky zrál dál. Naučil se sólovat s důrazem na melodii a hrát jen podstatné noty. Právě v Cream, kde za sebou na rozdíl od Bluesbreakers neměl klávesy, potřeboval vyplnit prázdný prostor, a tak začal k melodické lince nejprve rozeznívat otevřené struny, pak hrát víc akordů, až to nakonec tak nějak kontinuálně podpíral zajímavě synkopovanými rytmy, zjednodušeně řečeno plnil roli rytmické i sólové kytary naráz.
Sóla stavěl systematicky, s gradující dynamikou a adekvátně k rytmickému vývoji skladby. Chvíli na kytaře záměrně nasazoval měkčí horní struny, aby je mohl snáze vytahovat. Vymyslel nespočet silných, zapamatovatelných riffů, z nich třeba ten úvodní v Layle dávno patří do učebnic.
Dnes ti to sluší
To všechno by ale byla jen technika, kdyby to nevycházelo odněkud zevnitř: že Claptonova kytara vyjádří tolik emocí, bolest, smutek, lítost, touhu, vzrušení, rauš, to už se jenom technikou vysvětlit nedá.
Je to slyšet ve většině jeho hitů. Ty první sólové přišly v 70. letech, kdy natočil After Midnight nebo Cocaine, obě coververze z repertoáru Claptonem obdivovaného a podporovaného písničkáře J. J. Calea, které pak zase od Claptona později v Česku přejal Petr Kalandra.
Zásadní byla coververze I Shot The Sheriff, reggae od Boba Marleyho, které se skví na desce 461 Ocean Boulevard z poloviny 70. let - jedné z Claptonových nejlepších, komerčně nejúspěšnějších a také první natočené na kytaru Stratocaster, pro něj od té doby nepostradatelnou.
Ze stejné dekády pochází album Slowhand, nazvané dle kytaristovy zažité přezdívky a obsahující milostný šlágr Wonderful Tonight, v němž vytahované struny opakují líbezný motiv nad varhanním podkladem. Zprostředkovávají tak Claptonovo ujištění tehdejší partnerce Pattie Boydové, tedy "Layle", která se tak dlouho upravovala před zrcadlem, s každými šaty nespokojená, až jí konečně řekl: To víš, že ti to dnes večer moc sluší.
Bez proudu
V Claptonově diskografii nesmí zapadnout špičkové koncertní záznamy ze začátku 90. let: 24 Nights, zachycující dva tucty kytaristových vyprodaných večerů v londýnské Royal Albert Hall, a zejména "bezproudé" MTV Unplugged, jeho dosud nejúspěšnější album, kterého prodal skoro 30 milionů kopií a jež proměnil v šest sošek Grammy.
Se špičkovými spoluhráči, druhým kytaristou Andym Fairweatherem Lowem, klavíristou Rolling Stones Chuckem Leavellem či svým dodnes věrným baskytaristou Nathanem Eastem tehdy Clapton učinil zázrak: udělal celosvětový hit z akustické, komorní, vsedě natočené desky, na které smutně zpívá ještě otřesený synovou smrtí.
"Co do nákladů ta deska byla nejlevnější a vyžadovala nejméně přípravy. Ale pokud chcete vědět, co mě doopravdy stála, běžte do Ripley navštívit hrob mého syna," píše v autobiografii, přesvědčený, že lidé si MTV Unplugged kupovali mimo jiné ze solidarity.
Právě od té doby začal Eric Clapton doprostřed svých koncertů zařazovat takzvaný sit-down set, kdy kapela odloží elektrické nástroje, usedne na židle a několik písní hraje komorně, bez proudu. Kytarista to ostatně udělal i roku 2006 v tehdejší Sazka areně, když poprvé přijel do Česka. Koncert, jenž začal hitem Pretending z další vynikající desky Journeyman, byl mimořádný, díky špičkové kapele v čele s hráčem na slide guitar Derekem Trucksem.
Na počest blues
Dnes Eric Clapton přece jenom trochu zvolnil. Už roky si stěžuje na špatný sluch i zrak, poslední dobou na únavu z turné obecně. Každá šňůra může být poslední a zastávek ubývá: za posledních pět let odehrál dohromady okolo padesáti koncertů, tolik co dříve za jediný rok.
Rockové skladby ustupují na úkor převzatého blues, jinými slovy muziky, se kterou to pro něj kdysi všechno začalo a které si v nynějším postavení konečně může dovolit věnovat naplno.
Však právě do blues patří Claptonovy největší úspěchy posledních dvou desetiletí: tak jako kdysi s britskými krajany Rolling Stones museli přivézt blues zpět přes oceán, aby Američanům ukázali jimi přehlížený žánr, také v posledních letech Clapton znovu pomáhá kamarádům z oboru. Konkrétně třeba černému bluesmanovi a svému vzoru Buddymu Guyovi, kterého v 90. letech pozval do Royal Albert Hall, později mu zařídil nahrávací smlouvu a dodnes jej pravidelně hostí na svém kytarovém festivalu Crossroads.
Zkraje tisíciletí Clapton natočil album s B. B. Kingem, kterému pomohl k posledním komerčně úspěšnějším rokům. A možná nejvíc udělal pro dávno nežijícího, dlouho však zapomenutého předválečného bluesmana Roberta Johnsona, když dvojicí desek vyzdvihl jeho vrcholně originální, nadčasový způsob hry.
To, jak Johnson dovedl naráz rozhýbat basovou linku, uprostřed hrát harmonii, nad tím téma a rytmicky nezávisle na tom všem zpívat, je dodnes obtížně napodobitelné i pro hráče Claptonova kalibru.
Kruh se tedy uzavřel. "Pozdní Clapton" je bluesový Clapton. Však jak kdysi pravil: "Slyšet blues pro mě vždycky bylo jako znovu se setkat s něčím, co znáte snad z nějakého minulého života. Blues mě zasáhlo přímo do srdce." Už tam je a bije pětasedmdesát let.
Tři roky starý dokumentární film Eric Clapton: Life in 12 Bars lze v době karantény zhlédnout v české videotéce Aerovod, k přehrání je za 60 korun.