Když Jiří Suchý zneškodnil elektrickou pumu. V semaforském boxu vychází leccos poprvé

Když Jiří Suchý zneškodnil elektrickou pumu. V semaforském boxu vychází leccos poprvé
Na snímku z Kytice, prvně uvedené roku 1972, jsou Jiří Suchý a Josef Dvořák.
Jiří Suchý, Jitka Molavcová a Josef Dvořák v "nevýpravném muzikálu pro tři klauny" Elektrická puma z roku 1974.
Na snímku z Kytice jsou Jitka Nováková, Jitka Molavcová a Dagmar Patrasová.
Jiří Suchý, Jitka Molavcová a Josef Dvořák v Elektrické pumě.
Foto: George Šmíd
Pavel Klusák Pavel Klusák
10. 1. 2023 11:52
Nejvlivnější žijící postava české písně? Když řekneme Jiří Suchý, nespleteme se. Komplet nahrávek nás nyní přenáší do sedmdesátých let minulého století. Jak to šlo Suchému za normalizace, navíc po smrti Jiřího Šlitra? Pátrat v sedmnácti hodinách záznamů má cenu.

Tak to už máme šestou "krabici" v systematickém vydávání stop pražského Divadla Semafor. Začalo v roce 2011: tehdy vyšla alba a singly ze šedesátých let, tedy epochy, kdy s Jiřím Suchým psal písně a vystupoval Jiří Šlitr.

Následovala léta sedmdesátá a osmdesátá, po nich pak třetí box jako výběr porevoluční tvorby. Poté se k publiku dostaly záznamy z divadla: tedy nikoli gramodesky, ale chronologicky uspořádané Jonáš a tingl-tangl, Dobře placená procházka, Ďábel z Vinohrad a jiné semaforské inscenace. Dvě kolekce pokryly šedesátá léta; nyní navazuje sedmnáctihodinový Komplet her z let 1971-1979.

Pamětník i mladší posluchač si tu klade dvě základní otázky. Jak se Jiří Suchý vyrovnal se ztrátou hitmakera a báječného semaforského neherce Jiřího Šlitra? A co a jak psal v době nucených bojů? Vždyť coby signatář Dvou tisíc slov z června 1968, který se odmítl veřejně kát, ztratil nejpozději během roku 1970 přístup do médií. Úspěchy komerční i u kritiky, postavení prominentní osobnosti, hostování v zahraničí - to všechno nástup normalizace odsoudil k zapomnění. Semafor byl ale příliš populární a Suchý je obecně známý tím, že ve chvíli krizí nasadí ještě workoholičtější tempo práce než jindy. Divadlo, tehdy v nejslavnějším působišti za pasáží Alfa, jelo dál.

Jeho nejznámějším kusem ze sedmdesátých let je nepochybně Kytice: v několika různých inscenacích se dává dodnes. Už tady je znát chuť editora Lukáše Berného chytit věci za méně ohmataný konec. Do nynějšího kompletu nezařadil opakovaně vydanou reprízu Kytice známou z elpíček a dalších verzí. Místo toho můžeme poslouchat pozdější, "uzrálou" verzi z roku 1979: hraje zčásti jiné obsazení a proměnily se improvizace, viz Polednice coby zápas Josefa Dvořáka s Jiřím Suchým o fiktivní dítě. Suchý tu nechává publikum každou chvíli hlasovat, ale jakmile se mu výsledky nehodí, vůli lidu zase ruší a zneplatňuje: za vlády jedné strany to bylo podrývačné, ale vlastně té absurditě rozumíme i dnes. Ze "staré známé" verze Kytice se ocitla v kompletu pro srovnání Bludička, samozřejmě proto, abychom nepřišli o roli Hany Zagorové. Soulové svádění tehdy zpívala skvěle, stejně jako popové vyznání Miláčku.

Bomba na klíně

Vrchol tvorby Suchého v sedmdesátých letech představuje Elektrická puma. Zkombinovala mýtus Jamese Bonda, špionážní detektivky ze studené války, ale také dovedla ad absurdum postupy z laciných dobrodružných příběhů. Trojice komiků Kašpar, Melicharová a Baltazar neboli Josef Dvořák, Jitka Molavcová a Jiří Suchý byla čerstvě sehraná a bláznila společně, ne jeden proti druhému: jakkoli Dvořák záhy přijal pakt s kulturními politiky a ve jménu vlastní kariéry šel proti Suchému.

Na snímku ze Sladkého života blázna Vincka, který měl premiéru roku 1975, je Jiří Suchý.
Na snímku ze Sladkého života blázna Vincka, který měl premiéru roku 1975, je Jiří Suchý. | Foto: George Šmíd

Na záznamu se jeho rabiátství ještě krásně sráží s všehoschopným klaunstvím pětadvacetileté Jitky Molavcové a intelektuálnějším Suchým. Muzikálu nesmírně prospívá lehce experimentální autorský tah: sledujeme tři klauny, kteří hrají všechny postavy, přičemž zmatené převtělování je součástí komedie. Ta ústí do tvrdé pointy s písní Bomba na klíně: téma "míru" mohlo být dobově bezpečné, ale Suchý ho nakonec vždycky přetáhl do pacifistického gesta, odporu k autoritám a snění o osobní svobodě.

Skládat po Jiřím Šlitrovi znamenalo nevděčný úkol. Ferdinand Havlík byl duší swingař: ale mnohokrát se trochu zapřel a řada her včetně Elektrické pumy, kterou vytvořil se Suchým, obsahuje krásné písně, byť už bez ambic na hity populární mimo divadlo.

Záznam Elektrické pumy sice roku 2009 vydaly Levné knihy, ovšem tady posloucháme překvapivě nalezenou stereofonní nahrávku, která vyniká skvělým rytmem akce. Osvícený producent Hynek Žalčík hodlal po úspěchu Kytice pokračovat Elektrickou pumou, však také měla v divadle přes dvě stovky repríz. Představení se tedy natočilo - načež naději na publikaci zhatila dobová cenzura.

A tak bychom mohli pokračovat: Sladký život blázna Vincka je jakousi variací Jonáše, tentokrát recitálem semaforsky šíleného básníka, který v rámci léčby dostal k dispozici divadlo i s publikem. Rané Čarodějky ukazují, jak Suchého nejen ve slavné divadelní hře Sekta lákaly mystické motivy, byť smíchané se satirou a groteskou. Mimochodem, Věra Křesadlová s Petrou Černockou kuly pikle v titulních rolích tak půvabně, že si Václav Vorlíček po návštěvě divadla vybral druhou z nich do role jiné čarodějky, Dívky na koštěti. Šestnáctku kompaktních disků dotváří ještě Zuzana v lázni, takzvaná dětská verze Člověka z půdy a poetický Smutek bláznivých panen.

Pátrat v sedmnácti hodinách záznamů Semaforu z let 1971 až 1979 má cenu. Na snímku je Kytice z roku 1972. Foto: George Šmíd | Video: Supraphon

Zapomenuto na čtyřicet let

Zvláštní místo tu má dosud téměř neznámé album pod názvem Malý domácí tingl-tangl. V září 1978 dostal Suchý po dlouhých letech možnost natočit původní desku ve studiu Supraphonu: rozhodl se, což je skutečně zajímavé, zkombinovat scénky semaforského ansámblu s písněmi mladších kolegů Jana Buriana a Jiřího Dědečka. To znamenalo velkou podporu živého klasika pro neoficiální, médii přehlížené autory: vždyť kromě vlastních textů zpíval Suchý leda tak songy Josefa Kainara.

Na snímku ze Sladkého života blázna Vincka, který měl premiéru roku 1975, jsou Jiří Suchý a Dagmar Patrasová.
Na snímku ze Sladkého života blázna Vincka, který měl premiéru roku 1975, jsou Jiří Suchý a Dagmar Patrasová. | Foto: George Šmíd

Ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda tušil, že cenzura album nemusí pustit: ale přál si, aby Suchý vytvořil dokument své doby, který přinejmenším počká v archivu na svobodnější časy. Deska skutečně nemohla vyjít, časem se na ni zapomnělo, až předloni ji Supraphon poprvé publikoval digitálně. To se stává opravdu výjimečně: aby v Česku někde leželo zapomenuté studiové album výrazných autorů přes čtyřicet let.

Nyní je součástí boxu a má tři silné rysy. Jednak ukazuje, jak výrazné písně psali Burian a Dědeček, třeba krvavou impresi o západu slunce Sluneční sele (zde pod názvem Nazlátlé prasátko). Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou se do slov a hudby kolegů uměli výborně vžít: Atomová ukolébavka je obludně něžné přijetí dobové propagandistické dikce o studené válce: "Máma už je od přírody taková, že kolíbá líp než vlna tlaková," tenhle černý humor uměla Molavcová ztělesnit s požitkem.

Rozporuplněji vyznívají mluvené výjevy z rodinného kabaretu s Evženem Jegorovem, Dagmar Patrasovou či Jitkou Novákovou: je sice fajn, že Suchý tu autorsky jde do crazy poloh, také však některé slabší vtipy zestárly. Každopádně bylo kruté, že zatímco ostatním ze Semaforu, skupině Josefa Dvořáka a Miloslava Šimka, zůstávala média otevřená a vycházely desky, zakladatel a pilíř divadla Suchý nemohl mít ani tohle.

Atomová ukolébavka, kterou Jiří Suchý převzal od dua Burian & Dědeček, je obludně něžné přijetí dobové propagandy o studené válce. Foto: George Šmíd | Video: Supraphon

Což přímo souvisí s typem slasti, který Semafor nabízí. Suchý může psát texty o bláznivostech, zvířatech nebo milostné koketerii, jenže v pozadí je permanentně pevný názor na svět i hodnoty. A ještě k tomu byl v sedmdesátých letech pro publikum jasnou spojnicí se svobodnějšími československými "sixties". Proto ho hlídači tehdejšího režimu tak nesnášeli a omezovali. Sice mu brali čas a energii, ale zase ho přiblížili rebelskému undergroundu: či přinejmenším všem, kdo museli pracovat vytlačení na okraj. Je to v něčem cool a potvrzuje to i box nahrávek z divadla.

Nutno zmínit, že Semafor má štěstí na archiváře a editory. Po Václavu Kadlecovi, odpovědném za dvacet svazků knižní Encyklopedie Jiřího Suchého, a Karlu Knechtlovi, který inicioval a vedl řadu sebraných nahrávek Semaforu, jsou tu další. Komplety pro Supraphon připravuje po dlohodobých rešerších Lukáš Berný, spolehlivou spojkou je editorka řady mluveného slova Naďa Dvorská. U průvodních textů Jana Koláře máme dobrý pocit, že díky dlouholetému kontaktu zná události z první ruky a díky tomu nevypisuje do sleeve-note dojmy a lobbování za svůj názor na minulost.

Tak vida: pořád ještě existují záznamy Jiřího Suchého, které můžeme slyšet na nahrávce poprvé. Pro publikum, jež si Semafor pustilo do života, je to jako moci si šlehnout novou dávku drogy. A legálně!

Album

Semafor: Komplet her z let 1971-1979
(Vybral a uspořádal Lukáš Berný)
Supraphon 2022

 

Právě se děje

Další zprávy