Praha - Kdyby koncem října do amerického hitparádového žebříčku nevtrhla country princezna Taylor Swift s deskou Red, měli by loni Mumford & Sons s nahrávkou Babel nejúspěšnější debutový týden v prodejních statistikách. Ovšem zdaleka toho nemusí litovat, protože letos už si právě za toto album připsali Grammy i Brit Awards pro nejlepší kapelu roku.
Do Prahy tedy 6. března přijíždí poprvé jedna z nejpopulárnější kapel světa. Lístky na její pražský koncert zmizely během tří dnů, a jelikož zájem neustával, z Lucerna Music Baru se akce přesunula do Velkého sálu Lucerny. I tak je beznadějně vyprodáno.
Album Babel se do TOP 3 prodejních žebříčků dostalo v dalších deseti zemích světa, včetně domovské Británie. V těch českých však Mumfords nikdy nefigurovali ani mezi singly, ani mezi hudebními nosiči.
Právě fakt, že nevydávají přímo na jednom z major labelů, je jedním z klíčů jejich globálního úspěchu korunovaném dvěma Grammy už z loňského roku, včetně té za nejlepší novou kapelu.
Punc nezávislosti totiž jejich tvorbu zpřístupnil alternativněji laděnému publiku, pro něž se akustická hudba bez výrazných bicí stala příjemnou změnou oproti agresivnějšímu radiovému elektropopu. Image hodných kluků z vesnice jim otevřela dívčí náruče a pomohla jim k určité idolizaci. Inspirační zdroj v americké hudební tradici zase na jejich stranu získal folkové publikum.
Největší kapela s puncem nezávislosti
Coby nezávislí hudebníci Mumford & Sons v Americe nastřádali už několik pozoruhodných rekordů. V této sféře podobný start v prodejním žebříčku od roku 1991, kdy fonografická organizace Nielsen SoundScan začala nezávislou oblast sledovat, zaznamenali jen Eagles s deskou Long Road Out of Eden. Nicméně ti před čtyřmi lety zabodovali především díky exkluzivní edici pro obchodní řetězec Wallmart. Za uplynulou dobu se pak ve Státech na číslo jedna dostala už jen čtyři další nezávislá alba.
Babel v Americe uspělo regulérním způsobem, pouze mu výrazně pomohlo využití nových nástrojů digitálního věku, ale i pilné koncertování.
Letošní deska tam vyšla na nezávislé značce Glassnote, jíž se průnik do širších vrstev posluchačů povedl už dříve, v roce 2009 s francouzskou skupinou Phoenix. Ostatně za vydavatelstvím stojí Daniel Glass - člověk, co se v hudebním byznyse na manažerských pozicích pohybuje více než dvacet let a pomáhal nastartovat kariéru už třeba Sinéad O'Connor nebo Billymu Idolovi. Teď se mu podobně daří třeba s mladou irskou kytarovkou Two Door Cinema Club.
Velkou oporou má však label v distribuční síti RED provozované koncernem Sony Music, díky níž se nezávislé nahrávky dostávají do kamenných obchodů po celé Americe. A v případě Babel svůj díl odvedla jeho digitální divize, která desku k bezplatnému poslechu zveřejnila na streamovací službě Spotify, tedy tamní masově využívané platformě.
„Podle Kena Parkse, obsahového ředitele Spotify, měl během prvních sedmi dní puštěnou nějakou skladbu z Babel puštěnou zhruba každý desátý uživatel streamovací služby," informoval v jednom ze starších titulních článků magazín Billboard.
Právě v digitálním formátu si ji v debutovém týdnu koupilo 420 tisíc Američanů, což představuje zhruba dvě třetiny všech prodejů prvního týdne. Podhoubí pro úspěch jim přitom Glassnote vybudoval už tím, že Mumford & Sons vyslal dva měsíce před datem vydání na americké turné, kde diváky navnadilo odehrání asi poloviny nového materiálu. Něco z něj se pak podařilo v předstihu nasadit i do playlistů mnoha nekomerčních a alternativních radiových stanic.
Raketový start měla deska i doma v Británii. První týden tam znamenal necelých 160 tisíc prodaných nosičů a status nejrychleji prodávaného nosiče.
Vybrakovaná estetika obyčejných kluků
Amerika prožívá návrat k akustickému zvuku s návazností na tradici tamní hudby už delší dobu, nehledě na to, že v prodejních hitparádách se popové celebrity pravidelně potkávají s hvězdami mainstreamového country jako je Blake Shelton, Miranda Lambert nebo Taylor Swift, která představuje jakýsi průsečík obou zmíněných kategorií.
Etablování zjednodušené tradice v komerčních hitparádách dovedla k úspěchu už třeba The Civil Wars, Lady Antebellum nebo Avett Brothes. Opravdový triumf obyčejnosti v konfrontaci s nablyštěnou umělostí hudebních celebrit zaznamenali ale paradoxně právě až britští Mumford & Sons.
S hudbou amerického venkova přitom mají jen velmi málo společného. Všichni pocházejí z dobře situovaných rodin, vesty a košile přijali až jako vlastní stylizaci. S nastupujícím úspěchem jim však neautentičnost přinesla, především v domovské Británii, poměrně velký zástup odpůrců a hudebních publicistů, kteří by dnes byli ochotni postavit se za jejich hudbu, je naprosté minimum.
„Autenticita pro mě nikdy nebyla tématem. Ne od té doby, co jsem zjistil, že jeden z mých vůbec nejoblíbenějších umělců Dylan, se o ni vůbec nestaral. Změnil si jméno, vymodeloval se podle předlohy Woodyho Guthrieho a všem lhal o tom, kdo je," komentoval tuto záležitost zpěvák Marcus Mumford, ústřední postava kapely, pro deník Guardian.
Texty tak těží z biblických výjevů nebo si občas vypůjčí něco ze Shakespeara, případně dalších britských autorů. Obecné zdůrazňování morálních hodnot ale přímo z jednotlivých členů nevychází. Ačkoliv mnozí kapelu za křesťanskou považují a sám Mumford pochází z věřící rodiny, členové se k žádné víře nehlásí. Pouze se z dané tematiky snaží sestavit funkční skladby. A aby se v duchu tradice dostali co nejlépe, nahráli skladby z Babel v Nashvillu, Mekce americké country music.
Minimálně aranže jsou znovu v kurzu
Obliba fenoménu Mumford & Sons i na starém kontinentu jde v duchu hudebního eskapismu z komplikovaného dění okolního světa, v jehož politické a ekonomické situaci po éře finanční krize se „obyčejný" člověk má trochu problém zorientovat.
První vlnu kluků a holek s akustickou kytarou sice v novém miléniu paradoxně nastartovala digitální revoluce a možnost levného nahrávání v obýváku, z něhož lze výsledný produkt na MySpace, Soundcloud nebo podobnou službu vyexpedovat na několik kliknutí. Své k tomu přiložila i vlna frontmanů někdejších velkých kapel jako Tom Morello, Eddie Vedder nebo třeba Greg Graffin, kteří na autorských nahrávkách vyrukovali se silnou osobní výpovědí. Zvuková jednoduchost pak byla vlastní i vlně podivného freak folku svérázně pracujícího s odkazem amerického hudebního dědictví. Stále se ale jednalo o spolu nesouvisející vlny alternativní hudby, převážně zapovězené širší veřejnosti.
Koncem první dekády už v nich však některé atributy vypozorovala popkultura a vyrýsoval se z nich pohodlný protipól další navenek pronikající vlny - hlučné basové taneční hudby, jen těžko přijatelné pro konzervativnější z hudebních fanoušků.
Mumford & Sons tak jsou podobně jako třeba Adele, potažmo celá vlna britského konzervativního soulu, představiteli manýrismu populární hudby, kde se princip nekomplikovanosti začíná prosazovat jako měřítko úspěchu. Své by o tom mohl říci také Ben Howard, Michael Kiwanuka nebo třeba Gotye. Zmíněnou trojici ostatně spojuje také vydání „malé" nahrávky na labelu Communion vedeném Benem Lovettem, jedním ze členů „Mumfords".
