Zpěvačka, která tento pátek zemřela ve věku 75 let, se narodila v Petřkovicích, jež jsou dnes součástí Ostravy. Poprvé na sebe upozornila v místní soutěži Hledáme nové talenty. Byl to sice jen úspěch lokálního charakteru, ale roku 1963 jí otevřel dveře do rozhlasového studia.
Na celostátní úrovni prorazila až pět let nato - bigbítové písně Prý jsem zhýralá a Svatej kluk oslovily tehdejší mladou generaci, kdežto šanson Obraz smutný slečny získal respekt kritiky.
Střední generaci pro změnu uchvátil herecký výkon studentky Janáčkovy akademie múzických umění v televizní inscenaci komedie Josefína od Vladislava Vančury. Bohužel, přes nesporné nadání se Hana Zagorová ve filmu moc neuplatnila, i když jako učitelku ve snímku Trhák z roku 1980 ji zná každý.
Brzy po Josefíně přešla do Prahy a zpívala s velkými orchestry. Její velký nástup potvrdila skladba Gvendolína z roku 1971. Dvojkolejný repertoár začala ve velkém uplatňovat v rádiích i na gramofonových deskách.
Lehčí složkou byla takzvaná bubblegum music většinou zahraniční produkce, jednoduché, chytlavé, někdy skoro dětské popěvky jako Pan Tydlitýt a Pan Tydlitát, Náš dům zní smíchem, Koho tlačí můra nebo Diskohrátky.
Na druhé straně Zagorová pokračovala v šansonové linii, mnohdy si písně psala sama. Asi nejslavnější skladbu tohoto typu však pro ni vytvořil Pavel Žák. Jmenovala se Maluj zase obrázky a roku 1976 se přiblížila nejznámějším kompozicím Hany Hegerové.
V některých těchto nahrávkách už Zagorovou doprovázel Orchestr Karla Vágnera. Zkušený basista ji skoro dvě dekády zásoboval stoprocentními hity a strategicky rozvíjel její popularitu na veřejnosti. Díky tomu se v letech 1977 až 1985 držela na prvním místě v kategorii zpěvaček ankety Zlatý slavík.
Pozvolna se učila stárnout. Potlačovala rozjuchanost teenagerské hvězdy, kterou nechávala na svých studiových a koncertních partnerech Petru Kotvaldovi a Stanislavu Hložkovi. Víc se soustředila na vážnější, důstojnější repertoár. S texty Michala Horáčka natočila roku 1988 málo doceněné, ale ve své době vynikající album Živá voda.
Později říkala, že v 80. letech ji hudba přestala těšit. Křehkou a vážně nemocnou zpěvačku, která kvůli nemoci zvané paroxysmální noční hemoglobinurie musela 33 let jezdit na transfuze, unavovala nekonečná turné, stejně jako agresivní dotěrnost některých fanoušků. Dokonce prý uvažovala o konci kariéry.
Možná, že tím odchodem měl být podpis protirežimní petice Několik vět v létě 1989, po němž nějaký čas nemohla vystupovat a čelila nátlaku ze strany Státní bezpečnosti. Sama se ale netajila tím, že všechno bylo mnohem jednodušší. Text si přečetla, řekla, že za ním stojí, a prostě podepsala.
Výsledek byl opačný, než zamýšlela: její popularita vzrostla, a dokonce se dostala do slavného projevu Milouše Jakeše, generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, z Červeného Hrádku.
Po listopadu 1989 ze svého činu nechtěla nijak těžit. "Udělala jsem jen to, o čem jsem si myslela, že je správné," konstatovala. Následující roky se s podporou svého druhého muže, operního pěvce Štefana Margity, nenápadně stahovala z centrálního dění prudce proměněné pop music.
Zkoušela jiné věci. Měla své televizní a rozhlasové talk show, moderovala zábavné pořady, dokonce vydala básnickou sbírku a účinkovala ve dvou muzikálech. Když natáčela nové písně, tak většinou s vánoční tematikou. Její desky Ave 1 a Ave 2 patří ke špičkám tohoto specifického druhu populární tvorby.
Za Hanou Zagorovou zůstal obrovský kus práce. Odhadem pět nebo šest desítek hitů, vlastní skladby, tisíce vystoupení, televizní snímky.
Dokázala zpívat snad s kýmkoli, od Itala Drupiho přes Karla Gotta až po Marka Ztraceného. Vždycky dobře. A navíc byla příkladem ženy, která si dovedla stát za svým, i když tím mohla ohrozit svou kariéru: ženy, jejíž charisma a talent se vždy snoubily s poctivou prací.
