Média o ní spekulovala roky, diagnózu ale frontman potvrdil až 24 hodin před smrtí. "Přišlo mi správné držet tu informaci v soukromí, chtěl jsem ochránit své nejbližší. Nyní ale nadešel čas, aby se moji přátele a fanoušci po celém světě dozvěděli pravdu," stálo v prohlášení, které nadiktoval manažerovi.
Nepřehlédnutelný zpěvák Queen zemřel přesně před 30 lety, v podvečer 24. listopadu 1991 v londýnské čtvrti Kensington. Příčinou byl zápal plic v důsledku onemocnění AIDS. Poslední dny Freddie Mercury strávil na lůžku, ztrácel zrak, tišící léky odmítal. Odešel v něm výrazný hlas populární hudby, jenž rezonuje dodnes.
Queen, kteří nyní koncertují s frontmanem Adamem Lambertem, patří ke vzácným konstantám britské scény. Jejich výběrové album Greatest Hits je i 40 let po vydání s přehledem nejprodávanější v Anglii, kde si ho koupilo přes 6,6 milionu lidí a podle serveru Official Charts jedno vlastní odhadem až třetina ostrovních domácností. Celosvětově se výběru prodalo přes 25 milionů nosičů.
Královskou disciplínou Queen byly silné singly, z nichž mnohé je přerostly. Když se sportovní stadiony třesou v rytmu We Will Rock You nebo se jimi rozléhá triumfální nápěv We Are The Champions, ne všichni si je spojí s Queen. Slova i zvraty skladby Bohemian Rhapsody zase člověku v hlavě naskočí, aniž by si ji musel připomínat. Ty hity zkrátka existují samy za sebe. A všechny je spojuje Mercuryho hlas s rozsahem čtyř oktáv.
Vesmír jiskří
Freddie Mercury se narodil v září 1946 jako Farrokh Bulsara na východoafrickém ostrově Zanzibar, většinu dětství prožil v Indii a plnoletost oslavil v Londýně, kde se právě schylovalo k první z velkých kulturních revolucí.
Beatlemanii během pár let vystřídal progresivní rock, jehož zadumanou okázalost inspirovaly halucinogenní drogy i závody v tom, která mocnost jako první vynese člověka do kosmu. Když se Američan Neil Armstrong prošel po Měsíci, zdálo se, že lidstvo dokáže vše, co si zamane. Umělci však technologický zázrak chápali spíš jako otevírání nových obzorů.
Britské televize pokrývaly misi Apolla 11 osm dní v kuse, mezi záběry z kosmu slavní herci předčítali tematickou poezii, Pink Floyd zahráli improvizovanou instrumentální skladbu Moonhead. Neoficiálním soundtrackem triumfu se stala Space Oddity, první hit Davida Bowieho, který dal technicistnímu dobývání kosmu lidský rozměr v podobě zasněného kosmonauta Majora Toma.
Následně Bowie snesl estetiku nekonečných možností na Zem. Díky výraznému líčení a extravagantním převlekům působil jako androgynní mimozemšťan a tato vyzývavost se propsala do nově vznikajícího žánru glam rock.
Tehdy Farrokh Bulsara přesvědčil kytaristu Briana Maye a bubeníka Rogera Taylora, aby ho vzali za zpěváka a svou kapelu Smile přejmenovali na Queen. V únoru 1971 je doplnil basista John Deacon a někdy v té době si zpěvák oficiálně změnil jméno na Freddie Mercury.
Populární kultura dala mladým pocit, že se mohou stát, kýmkoliv si zamanou, starší ale taková představa děsila. Mercury si svou odlišnou sexualitu uvědomoval, stejně jako homosexuální konotace jména Queen. Svobodomyslné fantazie ale neodpovídaly realitě konzervativní Británie, kde ještě v roce 1967 byla trestná jakákoliv "sexuální aktivita" mezi muži.
Pozlátko a okázalá gesta glam rocku poskytovala azyl ve více směrech. Velká Británie zažívala v 70. letech inflaci, lidem zbývalo z výplaty stále méně a země šla z jedné stávky do druhé. Na přelomu let 1973 a 1974 vláda dokonce omezila komerční odběr elektřiny na pouhé tři dny v týdnu, televize zkrátila vysílání a většina londýnských hospod dočasně zavřela.
Tou dobou za sebou Queen měli dvě alba. Velikášské ambice odhalil už obal prvního, na němž zpěvák uprostřed kuželu světla triumfálně zvedá nad hlavu mikrofon.
V době řízených blackoutů psal Freddie Mercury texty inspirované středověkem, náboženstvím nebo fantaskním světem, který vymyslel se svou mladší sestrou. Někteří jeho verše připodobňovali ke krajinám spisovatele J. R. R. Tolkiena, pro autora i posluchače to byl únik z reality.
Ne všichni ale utíkat chtěli. Když se první "pankáči" začali oblékat do potrhaných šatů, své vzezření jen adaptovali na okolí. Londýn a další britská města bývala v půlce 70. let zavalena odpadky v důsledku stávek popelářů. Právě strojená okázalost Queen a dalších glamových kapel vyprovokovala mladé k tomu, aby kontrovali zdánlivě primitivní hudbou. Měli těch konfet po krk.
Zmáčkl jsem spoušť
V prvních pěti letech kariéry Queen patřili do početného ranku britských kapel ozvláštňujících tvrdou kytarovou hudbu zženštilou extravagancí. Průměr převyšovali právě Mercuryho hlasem a téměř barokní hrou Briana Maye na kytaru.
Mezinárodní úspěch jim roku 1974 přinesl singl Killer Queen předznamenávající zvuk, s nímž brzy nato dobyli svět. Píseň o prostitutce z vyšších vrstev obsahuje pečlivě vrstvené harmonie hlasů, dramatické předěly i kabaretovou ztřeštěnost.
To vše Queen rok nato dovedli k dokonalosti singlem Bohemian Rhapsody. Vokální předehra, klavírní úvod, který se rozvine do rozmáchlého kytarového sóla, operní gradace, hardrocková pasáž a závěr, jenž vše vrací na začátek: Bohemian Rhapsody zní jako kolosální drama scuknuté do šesti minut.
Dotazy na význam jejího textu Mercury odbýval s tím, že je "prostě o vztazích, s trochou nesmyslů uprostřed". Někteří však Bohemian Rhapsody vnímali jako jeho coming-out, respektive odstřižení starého já, které si nepřipouštělo svou sexuální orientaci. "Mami, právě jsem zabil muže / Přiložil jsem mu pistoli k hlavě, zmáčkl spoušť a teď je mrtvý / Mami, život zrovna začal," zpívá Mercury do dramatického piana.
K homosexualitě, respektive bisexualitě, se nikdy veřejně nepřihlásil. Od svých partnerů si na veřejnosti držel odstup a konstantním coming-outem tak bylo především jeho vystupování na pódiu. Nosil přiléhavá tílka, výstřihy hluboké až do pasu, kolem krku boa, latexové oblečky, lakoval si nehty a při koncertech vypínal tělo do lascivních póz.
Soukromí si však pečlivě chránil a rozhovory poskytoval výjimečně, což mělo i čistě praktické důvody. Toleranci britské společnosti ilustruje zákon, který vláda Margaret Thatcherové zavedla dokonce až v roce 1988 - zakazoval jakoukoliv prezentaci stejnopohlavních párů, které samozřejmě také nesměly zakládat rodiny, a moc se nelišil od legislativy diskutované v současném Maďarsku nebo Polsku.
Žiletky na pódiu
Éra žánrů disco a glam rock si brala z queer estetiky mnohé, část veřejnosti to ale tolerovala jen díky nevyřčenému konsenzu, že jde o exhibici a vrtochy jinak heterosexuálních umělců.
Jedinou otevřeně LGBT kapelou britského mainstreamu byli The Village People, i jejich posluchači ale stylizaci brali jako nadsázku. Nebo ji více či méně vědomě přehlíželi. Slavný tanec podle písně Y.M.C.A. dodnes opakují lidé na stadionech i večírcích, málokdo si ale hit spojuje s gay kulturou, přestože o ničem jiném není.
Paradox je zřetelný také v Česku. S repertoárem Queen zdejší kluby objíždí přibližně desítka revival skupin, ta nejúspěšnější jménem Queenie letos v září třikrát po sobě naplnila pražskou O2 arenu. Je přitom nepravděpodobné, že by jedním nejpopulárnějších hudebních těles v Česku byla queer kapela.
Širší publikum dosud vnímá Freddieho Mercuryho především jako rockového poloboha, který díky operním kvalitám svého hlasu povýšil tvrdé kytary na vysoké umění. Choval se výstředně, na to ale mají celebrity přece právo.
Přesto si posluchači vždy nenasazovali klapky přes oči. Čím výrazněji se Mercury profiloval jako gay, tím intenzivněji narážel na homofobii. Začátkem 80. let už ho glamrocková vizáž otravovala. Nechal se ostříhat nakrátko, vypěstoval hutný knír a oblékal se do černé kůže, takže vypadal jako chodící obálka queer magazínu.
Když do toho při skladbě Another One Bites the Dust na pódiu v přiléhavých minišortkách pokřikoval "zakousni se, zakousni se pořádně, bejby", pro konzervativní fanoušky to bylo příliš. A na americkém turné mu někteří házeli na pódium žiletky.
Cynický stroj na peníze
Zvýraznění gay identity způsobilo lehké pnutí také uvnitř souboru, z rozjetého vlaku ale samozřejmě nikdo nechtěl vyskočit. Mercury byl nenahraditelný. "Někteří z nás to nenávidí, ale to je prostě Freddie. Nejde to zastavit," řekl tehdy basista John Deacon magazínu Rolling Stone.
Vztahy mezi "zemí svobody" a britskou kapelou nadobro ochladly po vydání klipu I Want to Break Free, v němž se Queen převlékli do ženských šatů. Šlo o parodii britské mýdlové opery Coronation Street, tomu ale podráždění Američané nemohli rozumět. Píseň zakázala většina rádií i televize MTV s odůvodněním, že propaguje takzvaný crossdressing a transsexualitu, tedy dnes spíš žádané atributy. Queen odehráli poslední americký koncert v roce 1982, pak už se tam ani nesnažili propagovat svá alba.
80. léta pro ně znamenala posun k funku a discu, jejich koncertní show nabrala monstrózních rozměrů. Pověst chladného stroje na peníze přiživilo turné v Jižní Americe, kam se žádná kapela tohoto formátu před tím neodvážila.
Šňůru odstartovali v Buenos Aires, jenže Argentina toho času žila pod diktaturou, jíž je připisováno na 30 tisíc mrtvých. Tvrzení, že Queen přijeli "hrát pro lidi", moc nepomohlo. Jako vrchol cynismu se pak jevily koncerty v jihoafrickém apartheidu. Nejenže tím odradili fanoušky doma, za porušení kulturního bojkotu vyhlášeného Organizací spojených národů dostali pokutu od britských hudebních odborů.
Na bodě mrazu
Freddie Mercury nikdy nebyl aktivista. Nejspíš ho to nezajímalo, možná by si v té roli připadal nepatřičně vzhledem k tomu, že se nikdy veřejně nepřihlásil ke své orientaci. V rozhovorech tvrdil, že nerad píše písně s poselstvím, protože Queen jsou "entertainers", baviči. V nadsázce o sobě mluvil jako o hudebním prostitutovi. Jenže tenhle cynismus se mu vymstil.
Když Bob Geldof na konci roku 1984 sestavoval obsazení benefičního singlu Do They Know It’s Christmas?, Queen jako prakticky jedinou britskou kapelou z první ligy ignoroval. Mercuryho to podle svědků zasáhlo. Vztahy se spoluhráči byly tou dobou na bodě mrazu, každý se věnoval sólovým projektům a Queen zvažovali konec, nebo alespoň delší pauzu. "Už nevím, za čím Queen vlastně stojí," povzdechl si Mercury později.
Pár měsíců nato je Geldof vzal na milost a přizval na megalomanský charitativní koncert Live Aid. Nejdřív váhali, po vystoupení v Jihoafrické republice se obávali reakce publika. Navíc neradi hráli za světla a uvědomovali si, jaká bude na Live Aid konkurence. Nakonec to byl triumfální návrat. "Bastardi, ukradli jste celou show pro sebe," pogratuloval jim v zákulisí Elton John.
Nedávný hraný film Bohemian Rhapsody vykreslil vystoupení na Live Aid jako Mercuryho smíření se smrtelnou diagnózou, již dojaté sestavě sdělil pár chvil před koncertem. Ve skutečnosti zpěvákovi vyšel pozitivní HIV test až v dubnu 1987.
Tehdejší společnost se snažila epidemii především ignorovat, kampaň propagující bezpečný sex v polovině 80. let zablokovala premiérka Thatcherová s odůvodněním, že by to zbytečně nabádalo k souloži teenagery, jimž nákaza HIV nehrozí.
Kdy onemocněl Mercury, není jasné. Promiskuitní život líčený v jinak historicky dost nepřesném Bohemian Rhapsody ale skutečně vedl. Při dlouhém pobytu kapely v Mnichově trávil víc času v disco tančírnách než ve studiu. Podle jedné historky ho herečka Barbara Valentinová přistihla, jak z balkonu svého apartmá nahý zpíval We Are the Champions dělníkům dole na ulici, načež zakřičel: "Ať vykluše nahoru ten s největším ptákem!"
Účinná léčba AIDS byla dostupná až v roce 1996, Mercury tak neměl mnoho šancí přežít. Stal se první celebritou, která padla za oběť epidemie, jež si dodnes vyžádala na 36 milionů životů, a jeho smrt tak pomohla osvětě v oblasti bezpečného sexu a mohla zabránit dalším nakažením.
Názory fanoušků a kritiky na hudbu Queen se zásadně lišily. "Jejich písně dokážou být nabubřelé a irelevantní. Co se hudební stránky týče, přes všechnu virtuozitu ty skladby zní vyprázdněně, na efekt a vykalkulovaně," hodnotil deník New York Times koncert v listopadu 1978. Recenzent dodal, že kapela trochu podváděla, když operní pasáž Bohemian Rhapsody pustila z playbacku.
Právě takhle skladba je dodnes jedinou, která hned dvakrát dosáhla prvního místa hitparády. Poprvé na Vánoce 1975, podruhé po Mercuryho úmrtí, kdy na špici vydržela pět týdnů.
V příběhu Queen na kriticích nezáleželo, v hudebním showbyznysu byli samostatnou jednotkou fungující podle vlastních zákonů. Do osudu Freddieho Mercuryho je vepsaná okázalá oslava života, vzrušení a nakonec i téměř heroická smrt. Fanoušci obdivovali jeho talent i apetit pro zakázané. A fascinace trvá dodnes.
