reklama
 
 

Recenze: Zmizelá je brak, který se umí mistrně přetvařovat

3. 10. 2014 12:52
Thriller Davida Finchera připomíná, že tvrdou realitu lze komentovat zdánlivě velmi lehce a že u filmů o závažných tématech není vždy potřeba sedět jak na trní.

Recenze - Všeobecně se ví, že David Fincher netočí špatné filmy. Neumí to. Nechoďme proto kolem horké kaše a započněme rovnou seznam všech důvodů, díky nimž je skvělá i Zmizelá, jeho nejnovější počin, adaptace tři roky staré a velmi úspěšné knihy od Gillian Flynn.

Je skvělá svou precizností, svou viditelnou důmyslností a dotažeností každého šroubku toho příjemně tikajícího mechanismu, což asi nepřekvapí. Větším příslibem je, že příběh Nicka Dunnaea (Ben Affleck) pátrajícího po své zmizelé ženě (Rosamund Pike) se postupně rozvíjí v chytlavou hru zvratů, jakou sice Fincher otestoval už ve Hře s Michaelen Douglasem, ale na této úrovni promyšlenosti zatím nenabídl. Jakou vlastně už dlouho nikdo nenabídl s vážnou tváří, protože udržet tyhle otěže v rukách se jeví takřka nemožné. I když s vážnou tváří... Jak se to vezme...

Podle zkušeností s předchozí žánrově spřízněnou Fincherovou prací, především minulými Muži, kteří nenávidí ženy, Zodiakem a Sedm, svět očekával další mrazivý thriller. Zmizelá je ale dost možná nejuvolněnějším režisérovým počinem od Klubu rváčů, u nějž se dá po značnou část děje reagovat spíš pobaveně než vyděšeně a několikrát se vyloženě zasmějete.

Pevné, ale lehké

Za další ze zdrojů jedinečnosti Zmizelé můžeme totiž označit její mnohavrstevnaté sebeuvědomění a hru s vlastní žánrovostí, na jaké jsme ve stejné míře zvyklí snad jen u Baze Luhrmanna (Velký Gatsby, Moulin Rouge).

Fincher spolu s Flynnovou, jež sama svůj bestseller zpracovala do scénáře, stáli před zásadní otázkou, jak nacpat kvantum emocí rozebraných na pěti stech stranách za sebe v rozmezí dvou a půl hodin, aniž by výsledek vypadal směšně. Rozhodli se nejen proti tomu nejít, ale dokonce místy přetaženost a „našponovanost“ zdůraznit a lišácky tak pomrkávat na diváky exponováním některých scén k až brakové doslovnosti a teatrálnosti.

Pokud se někdo bál, že Fincher předlohu nasáklou nedůvěrou a pochybnostmi utopí v až moc velké vážnosti a strnulosti, čeká ho tím příjemnější překvapení. Zmizelá je totiž thriller jak z definice - zábavný „nízký žánr“ sršící energií a ochotou nabízet atraktivní záběry a přehnané emoce způsobem, který prostě baví.

Čekejte film, v němž osoba dorazí celá od krve na policejní stanici, zde ji ošetří, vyslechnou a několik hodin drží, nicméně když se vrací domů, je stále ještě od hlavy k patě zakrvácená, aby se mohla dramaticky osprchovat a my mohli sledovat, jak z ní krev elegantně stéká do odpadu. Právě tady si odškrtněme další přednost Zmizelé. Ačkoliv o Fincherovi vždy mluvíme jako o precizním filmaři nejlépe srovnatelném s Kubrickem, stále umí točit živě, lehce, jakoby vstřícně, i když rozhodně ne podlézavě.

Fincherovy hrátky ale jdou za pouhý žánr. Jde o film využívající módní předponu „meta“. Mnohdy je, spíš než „co se děje“, důležitější, „proč se režisér rozhodl, aby se to dělo právě právě takto“. Jeden příklad za všechny: Už obsazení Bena Afflecka do hlavní role není náhodné vybrání nejlepšího vhodného herce. Fincher ho zvolil, protože jeho mediální sebeprezentace mu připomínala tu, o jakou se musí pokoušet hrdina, aby v pozdějších fázích děje získal přízeň davů.

Affleck se v popularitě příliš netopí, jeho „hvězdný úsměv“ mnohé spíš irituje a internetem sotva dozněla ostrá vlna odporu po jeho obsazení do role Batmana. Že zrovna on ztvárňuje postavu, o jejímž „sympaťáctví“ máme začít v průběhu pochybovat, je zkrátka „meta“.

Všude samá přetvářka

Žánrová lehkost ještě víc podtrhává poměrně závažné jádro, tedy rozbor vztahu muže a ženy, jenž se možná zdá pohádkový, ale čím blíž se na něj díváme, tím víc tápeme. Za hru s nespolehlivým vypravěčem, jaké jsme tu svědky, by se nemusel stydět ani Vladimir Nabokov. Příběh sledujeme střídavě z pohledu Nicka a deníkových zápisků jeho ženy, přičemž právě ony postupně narušují obraz oddaného muže pátrajícího po manželce až k připuštění možnosti, že by vlastně mohlo jít spíš o pachatele než oběť.

Abychom se neutopili ve vší té skvělosti, tady bychom našli asi jediný nedostatek adaptace. Na rozdíl od předlohy nejsme nikdy rozvikláni natolik důrazně, abychom do vyzrazení pointy (ať už jakékoliv) opravdu věřili, že Nick může být oním vrahem. Plyne to nejspíš z menšího časového prostoru, jaký má Fincher na vybudování takového pocitu (jestli Nick vrahem je, nebo není, se definitivně dozvíme uprostřed filmu a pak nás čeká ještě kupa dalších vylomenin) a navíc forma deníkových zápisků oproti obyčejnému vyprávění působí na papíře ještě o řád naléhavěji, než když se stejný princip uplatňuje na plátně.

Skvělé ale je, že to ani tak nevadí, protože těžiště Zmizelé tkví v zobrazení přetvářky všech druhů, a že se Nick přetvařuje, o tom nemusíme dlouho pochybovat.

Zmizelá (90 %)

Zmizelá (90 %)

Odlehčenost a zábavnost Zmizelé a vyžívání se v posunutých hranicích reality vyvolává dojem uklidňující nadsázky, díky níž se zobrazované alarmující a neustále se stupňující zvrácenosti jeví úsměvně. Čím déle ale od projekce Zmizelé uplyne, tím víc z ní vystupuje pravdivost a přesah do skutečného života. Vyvstanou možná méně okázalé, ale zato tvrdší způsoby, jakými přetvářka ubližuje třeba i každému z nás. David Fincher nám tím připomene, že i skrze hru lze komentovat tvrdou realitu a že u filmů o závažných tématech není vždy potřeba sedět jak na trní.

Od přetvářky vnitřní se dostáváme přes mezilidskou až po tu mediální. Každá tato fáze funguje stejně plnohodnotně, navzájem se prostupují a doplňují, aniž by však kterákoliv z nich byla zobrazována prvoplánově trpce (jak bývá u přetvářek mezilidských) nebo útočně (mediálních).

Odlehčenost a zábavnost celého filmu, vyžívání se v posunutých hranicích reality (obhájce Tylera Perryho vyznívá jako z první strany Velké knihy klišé) vyvolává dojem uklidňující nadsázky, díky níž se zobrazované alarmující a neustále se stupňující zvrácenosti jeví úsměvně.

Čím déle ale od projekce Zmizelé uplyne, tím víc z ní vystupuje pravdivost a přesah do skutečného života. Vyvstanou možná méně okázalé, ale zato tvrdší způsoby, jakými přetvářka ubližuje třeba i každému z nás. Fincher nám tím připomene, že i skrze hru lze komentovat tvrdou realitu a že u filmů o závažných tématech není vždy potřeba sedět jak na trní.

Zmizelá (Gone Girl). USA, 2014, 145 minut. Režie: David Fincher. Scénář: Gillian Flynn. Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross. Hrají: Ben Affleck, Rosamund Pike, Missi Pyle, Neil Patrick Harris, Patrick Fugit, Tyler Perry, Casey Wilson, Kathleen Rose Perkins, Kim Dickens, Sela Ward, Scoot McNairy, Emily Ratajkowski, Boyd Holbrook, David Clennon, Lisa Banes, Lola Kirke, Lars Slind, Carrie Coon. Premiéra v českých kinech 2. října 2014.

autor: Martin Svoboda | 3. 10. 2014 12:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama