reklama
 
 

Recenze: Fincher je muž, který nám nedopřál detektivku

12. 1. 2012 17:26
Nová adaptace Larssona ukazuje vyšinutost světa

Recenze - Režisér David Fincher by nedokázal natočit špatný film, i kdyby mu drželi bouchačku u hlavy. Ani adaptace prvního dílu švédské detektivní trilogie Milénium s názvem Muži, kteří nenávidí ženy proto nedopadla hůře než vysoce nadstandardní řemeslný kousek se zimomřivou atmosférou a přesně vedenými hereckými výkony.

Potíž nastává ve chvíli, kdy se pokoušíte přijít na to, co by měl film přinést. Nejde vůbec o to, že již předtím vznikla švédská adaptace - a Fincherův film rozhodně není možné považovat za její remake. Základní nesoulad se odehrává již ve volbě materiálu.

Knihy Stiega Larssona jsou napínavé detektivky, ale jejich síla tkví až v propojení se společenským kontextem. Právě to, že se děj odehrává ve Švédsku, které trpí nacistickou minulostí, a přitom jde o jednu ze zemí, kde se nejvíce rozvinula ženská emancipace, působí natolik šokujícím dojmem vytahovat znovu na světlo zlo motivované nenávistí k ženám, a ukázat kořeny nacismu pevně srostlé se sexuálními perverzemi.

Starosvětsky naivní

Larsson byl investigativní novinář, který se na téma neonacismu zaměřoval, a v trilogii si to beletrizovaně vyříkal s těmi, jež považoval za hrozbu společnosti. Knihy jsou navíc neobyčejně vrstevnaté a zapojují do vyšetřovací hry mnoho druhů materiálu a pohledů na ně - obraz minulosti a zločinu se sestavuje z výpovědí, fotek, administrativních záznamů, práce v terénu i počítačového hackování osobních dat. Na případ nahlížíme z perspektivy novináře Mikaela Blomquista i hackerky Lisbeth Salanderové, kteří se zpočátku osobně ani neznají, ale jejich životy se náhle protnou.

Vtip spočívá v tom, že příběh má přese všechnu komplikovanost jasnou pointu a její vyústění není pro vyšetřovatele tragické. Když si to srovnáte s předchozími Fincherovými filmy Sedm (kde hrdina přijde o všechno právě proto, že odhalil zločin) a Zodiac (kde hrdina nepřijde na nic), působí pak Muži, kteří nenávidí ženy vlastně jako starosvětsky naivní detektivka.

Jak švédský snímek Nielse Ardena Opleva, tak Fincherův počin prakticky vymazávají širší společenský kontext a redukují příběh na „temnou rodinnou historii". Švédská verze jen zdůrazní, že Mikael má na vyšetřování drobet osobnější zájem, protože oběť, po níž má pátrat, v dětství znal. Lisbeth se zase do případu zapojí mnohem osobněji proto, že sama je brutálně zneužívaná a chce se pomstít mužům, kteří si z žen dělají hračky. Ve švédské verzi tak ustavičně stopuje Mikaela a spojí se s ním sama. V americké verzi, jež je v tomto kupodivu bližší knize, je k Mikaelovi přidělena.

Švédská verze ve výsledku vyznívá „feminističtěji" a hrdinka je aktivnější, zatímco americká verze dělá z Lisbeth mnohem větší a hlavně psychicky narušenější oběť. Fincherova snaha zaměřit se méně na pátrání a více na vztah mezi Mikaelem a Lisbeth stojí a padá na tom, že Lisbeth působí jako totálně neproniknutelná osoba.

Čtěte také:
Larssonova partnerka otočila: Další Milénium neexistuje
Filmová Milénia jsou jen špatně vyprávěné příběhy
Recenze: Larssona natočili ti, kteří milují detektivky

Larssonova dívka nakopává vosí hnízda i čtenářský zájem
Recenze: Milénium si hraje s ohněm a s informacemi

Zvláštnější milostný příběh v americkém filmu dlouho nebyl, ale existuje jen za cenu toho, že se neodehrává v Americe, a přitom se - s nadsázkou řečeno - neodehrává ani ve Švédsku. Jen v jakési neurčité a neznámé krajině zastřených citů a motivací může existovat postava jako Lisbeth.

Větší freak

Z hlediska autentičnosti se dá jen těžko rozhodnout, která Lisbeth vyznívá věrohodněji. Švédská herečka Noomi Rapace vybavila hrdinku větší robustností, ale představuje ji spíše jako akční žánrovou figuru, která dobře zvládne i brakové zvraty v dalších dílech. Křehká Rooney Mara v americké verzi se do role Lisbeth noří mnohem hlouběji, ale o to zranitelnější ji činí.

Každá scéna, v níž je ponižována, působí fatálně, každý moment výtrysku vzteku v sobě obsahuje silnou patologii. Tato Lisbeth je možná „blíže životu" (z hlediska toho, zda by taková bytost mohla existovat), ale zároveň mnohem blíže smrti (z hlediska pravděpodobnosti jejího přežití).

Co plyne z toho, že americká Lisbeth je mnohem větší „freak"? Především to, že přestává být zajímavá jako vyšetřovatelský mozek a svodka informací, ale film se v jistém smyslu až opájí její divností (která ale není příliš nerealistická).

Čili tu máme dílo, které ztratilo původní společenský přesah (historický, politický, ekonomický) a je z něj relativně čistá detektivka, ale informace jsou nám podávány poměrně pomalu a rozvláčně dvě a půl hodiny, protože si máme hlavně „užívat" atmosféry a sledovat zvláštnost postav.

Ty se ovšem nikdy neotevírají, ani své problémy neřeší. Řešení případu je pro ně zástupnou operací za vyjasnění si vlastních problémů. Dostáváme se do totálně začarovaného kruhu prázdné cirkulace významů. Fincherův film není klasicky napínavý, protože nemá tah a tempo a ustavičně se zastavuje, aby vykresloval atmosféru. Přitom nás musí seznámit s jistým penzem informací a tyto informace se stávají důležitější než postavy.

Mezi příznivci Fincherova díla se dokonce objevují tací, kteří to považují za odvážný koncept. Čemu se dřív říkalo „špatná dramaturgie" a „špatná ekonomie vyprávění", se nyní považuje za jakýsi objev - když se třeba Mikael potřebuje posunout v případu kousek dál, musí strávit několik minut filmového času s dcerou, která za ním přijede na samotu, prohodí pár bezvýznamných slov, on ji odveze na nádraží a ona mu teprve tam řekne cosi, co se vzápětí promění v další indicii a motivaci v pátrání.

Postava dcery se tedy z tradičního hlediska stává naprosto zbytečnou a zručný adaptátor by udělal vše pro to, aby takovou postavu eliminoval a hrdinu nechal přijít na indicii jinak. Jenomže Fincher se vyžívá v odcizenosti, nebo řekněme citové vzdálenosti: používá postavy pro to, aby na nich demonstroval i něco dalšího.

Detektivku nám nedopřál

Proti perverzi zločinců tu nestojí žádné pozitivní ideály (hrdinové se „zdravým přístupem ke světu"), ale vyčerpané trosky neschopné pracovat s vlastními city. Něco takového z knih zdaleka tak silně nevyplývá, tady jsou postavy víceméně pořád jen těmi, kdo hledají, třídí a interpretují informace. Larsson přese všechno udělal detektivku, kterou nám Fincher na rozdíl od Opleva nedopřává.

Nabízí se pochopitelně otázka, jestli je takový přístup špatný a zda Fincher náhodou vskutku nepřišel s něčím inovativním. Jenomže důsledné rozbití a překopání žánrových pravidel se nekoná - příběh má pointu, vrah je odhalen a potrestán, dokonce přijde úmorně nastavované finále, kdy Lisbeth pomáhá pomstít se Mikaelovi za dřívější příkoří a ponížení. I v tomto bodě byla Oplevova adaptace mnohem ekonomičtější.

Jinými slovy - Fincher dělá „vyšší hollywoodské umění" z něčeho, co v předloze není. Kniha je zábava s přesahem do jiných sfér, americký film se zábavnosti brání a přesah v něm chybí, pouze se pokouší o marný ponor do duše podivínů. Fincher tak dovádí do důsledku svůj motiv „společenského outsidera", který rozvíjí od Klubu rváčů až po Social Network. Lisbeth představuje dalšího unikátního nerda, dobově nový typ hrdiny, který imponuje atomizovanému publiku svou odtažitostí a bizarností.

Lidé v hledišti vyloženě zažívají rozkoš z každého asociálního Lisbethina projevu a milují její okázalé překračování hranic. Lisbeth zosobňuje i konečné stádium „pomsty rozumu" v moderní civilizaci - jinak řečeno, lidé příliš chytří se stávají zároveň hrozbou společnosti. Ačkoli jsou jejími výtvory a oběťmi, mohou se při důsledném uplatnění rozumové nadřazenosti stát i jejími pány.

Marné cvičení

Ze sociologického a kulturního hlediska je americká verze Mužů, kteří nenávidí ženy nepochybně zajímavý počin - pokud nesledujeme nikoho jiného než Lisbeth. A úplně chápu, že se vytváří silná skupina jejích fanoušků; splňuje totiž tolik tajných snů - kromě touhy mstít se, paradoxně i touhu být ponižován (Lisbeth se znásilňování jistě nelíbí, ale mužskému publiku klidně může a není těžké představovat si sebe sama v nadřazené i podřízené pozici).

Příběh je ovšem i o Mikaelovi, kterého Daniel Craig sice hraje velmi civilně, ale není na něm nic zajímavého; jeho obyčejnost se stává handicapem. Obyčejnost pak naopak pracuje ve prospěch hlavního zlosyna, jehož motivace k vraždění děsí svou banalitou.

Pokud nejsme plně na straně Lisbeth (a její auru a chápání světa si nepřenášíme na celé dílo), jeví se z většího odstupu Fincherův snímek jako dost marné cvičení, jak vytvořit tzv. ultimativní „feel bad movie", čili film, po němž vám má být špatně ze zkaženosti světa.

Je v tom nakonec mnohem více rezignace a cynismu, než byl obsažen třeba v Klubu rváčů, který přese všechno poskytoval impuls k odporu vůči konzumní společnosti a součástí toho byla zábava i odvaha k vnitřní změně. Lisbeth Salanderová je spíš temnější verzí Marka Zuckerberga ze Social Network; její frustrace se jakoukoli další aktivitou jen posiluje a ona nenachází osvobození. Podobně se k filmu může stavět i relativně menšinové publikum - s touhou nechat se trýznit drastickými scénami.

Jako odvážná pak vyznívá pouze snaha prodat to jako „hit pro většinové publikum". Tomu odpovídá hlavně titulková sekvence připomínající bondovku, částečně v návaznosti na obsazení Daniela Craiga a částečně ve vizuální návaznosti Fincherovy spolupráce s autorem hudby Trentem Reznorem na jeho dávném klipu Only. Jenže stejně jako Reznor přestává být hudební alternativou, tak i Fincher už vaří z příliš stejných ingrediencí. Immigrant song byl převratný v 70. letech, dnes jeho naléhavost překryje mnoho vrstev postprodukce. 

Muži, kteří nenávidí ženy 2011
The Girl with the Dragon Tattoo
Žánr: Drama, Krimi, Mysteriózní, Thriller
Režie: David Fincher
Obsazení: Daniel Craig, Rooney Mara, Stellan Skarsgĺrd, Robin Wright, Christopher Plummer, Joely Richardson, Goran Visnjic, Julian Sands, Steven Berkoff, Yorick van Wageningen, David Dencik
Délka: 158 minut
Premiéra ČR: 12.01.2012

Fanouškovská stránka Kamila Fily na Facebooku
Rozhovor s Kamilem Filou o filmové kritice

autor: Kamil Fila | 12. 1. 2012 17:26

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama