Recenze - Social Network není nejlepší dílo Davida Finchera. Nemění způsob, jakým se budou natáčet filmy, což třeba způsobil jeho krimi thriller Sedm. Není to ani "generační snímek" nebo přesněji snímek "definující novou generaci" jako Klub rváčů. Je to pouze skvěle odvyprávěný snímek o určité generaci, na niž ale není úzce napojený a spíše má od ní odstup.
Fincherovy filmy bývají často obviňovány, že jsou chladné a necitelné (což je trochu zvláštní výtka, protože právě to představuje jejich plus). Social Network má tak rychlé tempo, že si toho možná ani nevšimnete, ale je v něm zdaleka nejméně empatie k postavám.
Zatímco v ostatních Fincherových filmech (kromě dvou výše jmenovaných také Vetřelec 3, Hra, Úkryt, Zodiac a Podivuhodný případ Benjamina Buttona) hrdinům vždy něco hrozí, tady jdou události buď jen kolem nich (někdy i mimo ně), nebo se jich dotknou nečekaně; těžko tu mluvit o nějakém pečlivě budovaném dramatu.
Atraktivně pochmurné
Social Network vyprávějící "podle skutečných událostí" příběh o tom, jak byla založena stránka Facebook, má za hrdiny hodně bezvýrazné lidi, kteří neprožívají nic extra vzrušujícího. Ano, stáli u zrodu sociální sítě, na níž je v současnosti přes 500 milionů profilů, ale nešlo jim přitom o život, zdraví ani veškerý majetek.
I z toho důvodu se Fincher snaží film obtěžkaný dialogy podávat co nejatraktivnějším a zároveň co nejpochmurnějším stylem. Inovativně používá digitální kameru a pumpuje do obrazů atmosféru pomocí elektronické hudby Trenta Reznora z kapely Nine Inch Nails, jako by šlo o nějakou trojrozměrnou střílečku.
Tyto viditelné a slyšitelné prvky se přitom zvýrazňují na formálním podloží, které vůbec nemusíte vědomě vnímat. Především herci jsou vedeni k tomu, aby tok jejich řeči měl co nejpřirozenější tempo a rytmus, takže hovoří velmi rychle, nedoříkávají věty a mluví přes sebe.
Pravděpodobně si ani nevšimnete, že roli milionářských dvojčat Winklevossových hraje jeden herec, jehož tvář byla překopírována na dvojníkovo tělo. Cokoli se zde objeví, je zároveň absolutně hladce zapuštěno do děje a obrazu - nic tu neční, nepřebývá, neupozorňuje na sebe.
Překvapí, že se zrovna Fincher považovaný za mistra vizuality, pustí do dialogového filmu s „mluvicími hlavami". Ale když tvrdí, že jeho oblíbený film jsou Všichni prezidentovi muži, je najednou zřejmé, že se jimi nechal inspirovat v Zodiacovi i nyní. Z docu-dramatu se stává thriller - v případě Social Network je to však žánr hodně násilně vnucený.
Podobné je to se scénářem Aarona Sorkina (seriál West Wing nebo snímek Soukromá válka pana Wilsona) vycházející z žurnalistické knihy Bena Mezriche Náhodní miliardáři. Nepříliš přesné dílo, z něhož vzešel například i námět filmu Oko bere a jehož mnohé omyly a mezery napravuje například tato publikace, si Sorkin upravuje na obecný příběh o přátelství a zradě a vzestupu osamělého boháče.
Ale tvrdit, že jde o drama shakespearovských rozměrů, o nového Občana Kanea (dlouhodobě považovaného za nejlepší film všech dob a rovněž vyprávějícího o mediálním magnátovi), o nového Velkého Gatsbyho či novou Americkou tragédii, jako by scénář napsali Francis Scott Fitzgerald a Theodore Dreiser, je opět poněkud přehnané.
Zůstaňte takoví, jací jste
Řekněme, že má smysl srovnávat Social Network a Wall Street (1987) - a to nejen nejen v pomyslné „umělecké náročnosti", ale hlavně v tom konkrétním smyslu, že se na nich ukazují dobové rozdíly, jak se dělá byznys. Na rozdíl od zcela fiktivního Gordona Gekka, jehož pohání „chamtivost, která je dobrá", je filmový Mark Zuckerberg inspirovaný reálným člověkem hnán kupředu jakousi bezhlavou kreativitou, touhou nacházet správné strojové algoritmy, které mu umožní „ovládnout" reálný svět.
Gekkova moc stojí na ukrývání a exkluzivitě informací, Zuckerbergův kapitál se rozvíjí na absolutní otevřenosti a předpokládá ztrátu soukromí. Nejsou v tom peníze, jen různě vyjadřovaná touha po komunikaci a sdílení - v honbě za nimi se však Mark chová natolik nelidsky, až přichází o nejbližší přátele.
Sorkinovy dialogy se vyžívají v tom, jak se navzájem neustále sofistikovaně „utírají" velmi inteligentní lidé; ale právě proto, že skoro všichni ustavičně mají nějakou masku, je těžké vyčíst, co se děje za ní. Ve výsledku Social Network může sloužit hlavně jako náborový leták na školy typu ČVUT a matfyz. Geekové, nerdi a další druhy asociálů se po zhlédnutí takového filmu budou konečně cítit sexy i s vědomím všech svých chyb. Zůstaňte takoví, jací jste, nevycházejte ze své ulity, ale naprogramujte něco, co bude lidi zajímat, a půjdou po vás holky, nejlépe Asiatky.
Social Network neukazuje bohatý život sociální sítě jménem Facebook, ale soustředí se výhradně na mladé, bílé, dobře vzdělané, ale anti-autoritářsky založené muže. Ženy tu zastávají pouze funkci sexuálních objektů. Sorkin s Fincherem tak zřejmě zůstávají věrní vidění světa svých hrdinů, ovšem film se stává téměř nekoukatelný či přinejmenším nezáživný pro jiné cílové skupiny. Tedy pokud se necítí být nějak součástí příběhu jen a právě proto, že taky užívají Facebook…
Příznačnou hodnotu má rovněž to, že tento 100% mužský snímek nepředstavuje dospělé „mužné typy", ale jakousi věčně nedospělou verzi mužů, kteří jako by si chtěli celoživotně užívat stádia života na vysokoškolském kampusu. Fincher vykresluje americké kampusy jako státy ve státě, jako jistý mezistupeň mezi „reálným životem venku" (např. v práci a s rodinou) a mezi virtuální realitou kyberprostoru.
Od úplně prostého pohledu, že jde pouze o sledování člověka, kterého nakonec zaskočila sláva a úspěch, po nichž toužil, nás může osvobodit druhé zhlédnutí. Film totiž postupně opouští Markovu perspektivu a zaškatulkuje ho jako „nespolehlivého vypravěče" (ostatně na ně má Fincher od Klubu rváčů specializaci).
Střídavě na straně kohokoli
Uvědomíme si, že vyprávění operuje v šedé zóně, kde není jasné, kde je dobro a zlo. Chcete-li, můžete filmového Marka Zuckerberga vidět jako „padoucha" nebo přinejmenším kreténa, který zůstane kreténem, i když jeho IQ výrazně převyšuje součet IQ všech blondýn na jakékoli vysokoškolské party. Ale je možné ho vidět i jako člověka, který si jen jde za svojí vizí a musí činit nezbytná rozhodnutí - k nimž patří třeba i to, že potopí svého kamaráda Eduarda Saverina, který se neprojeví tak výkonně, jak bylo v daném období třeba.
Eduardo pak pro vás může být poslední připomínkou lidství a jediným Markovým pojítkem se světem skutečných vztahů. Může pro vás ztělesňovat živoucí připomínku Markova selhání, anebo ho zkrátka bude brát jako „nejslabší článek" týmu, jenž prostě musel dostat padáka.
Pro někoho bude padouchem mefistofelský svůdce a pokušitel, zakladatel Napsteru Sean Parker, jiným zase jako hlavní zlo budou připadat dvojčata Winklevossovi a Divya Narenda, reprezentanti snobské harvardské smetánky - lidé, kteří těží jen ze svého společenského statusu, ale nemají v sobě zlomek tvořivosti.
Film vám ale umožňuje být střídavě na straně kohokoli, z jeho struktury a způsobu, jakým jednotlivé osoby představuje, se nedají vyčíst žádné příkré soudy. Jediné, co zůstává všudypřítomné, je atmosféra „pasivní agrese" - upřednostňovaného způsobu komunikace na akademické půdě.
Jak už ale bylo naznačeno výše, Fincherově a Sorkinově snímku podle mého škodí to, jak snadno si upravují realitu podle svého, aby jim vyšel hezky dramatický nebo - řekněme - smutný obrázek hlavního hrdiny.
Pokud se podíváte na jakýkoli rozhovor se skutečným Markem Zuckerbergem (zde či zde), nezískáte nejspíš dojem, že se jedná o chladně kalkulujícího člověka bez emocí. Jindy roztomilý Jesse Eisenberg, který Zuckerberga hraje, se ve filmu schválně skoro ani jednou neusměje; ze svého počínání jako by „otec zakladatel" neměl žádnou radost.
I když jsou v ději použity přepisy některých starých Zuckerbergových blogů, pořád je tato autenticita narušena manipulativními posuny, které ve výsledku vyznívají lacině. Film v podstatě opisuje kruh, neboť začíná a končí tím, že hlavní motivací Marka Zuckerberga pro stvoření Facebooku bylo to, že se s ním rozešla dívka, on na ni chtěl udělat dojem, a i po letech, jako všemi opuštěný miliardář od ní pak chce loudit, aby mu jedním kliknutím potvrdila "internetové přátelství".
Dotyčná Erica Albright opravdu existuje (a dává to o sobě důležitě najevo), nicméně Zuckerberg v době zakládání Facebooku chodil a dodnes chodí s úplně jinou dívkou. Líčit ho proto jako totálního zoufalce není úplně košer.
Vzhledem k tomu, že tato myšlenka "na vrcholu jsi sám" má být pointou celého díla, ale zjevně se míjí s realitou, je celková působnost Social Network značně oslabená. V porovnání s jinými Fincherovými filmy jeho nejnovější snímek nenašel dostatečně vyšinutého hrdinu a nepomohlo mu ani přibarvení.
Jásat, že žijeme v tak šťastných časech, kde už pro opravdová dramata není místo, bych si ovšem na základě jednoho skvěle vypiplaného ale trochu nezáživného filmu nedovolil.
The Social Network | |
The Social Network | |
Žánr: | Drama, Historický |
Režie: | David Fincher |
Obsazení: | Jesse Eisenberg, Justin Timberlake, Andrew Garfield, Brenda Song, Rooney Mara, Max Minghella, Armie Hammer, Joseph Mazzello, Malese Jow, Natalina Maggio, Trevor Wright, Adina Porter, John Getz, David Selby, Cherilyn Wilson, Bryan Barter, Rashida Jones ad. |
Délka: | 120 minut |
Premiéra ČR: | 04.11.2010 |