Barry Jenkins rozpohyboval román. Pocit z jeho desetidílné minisérie The Underground Railroad, která je k vidění na Amazon Prime Video, ze všeho nejvíc připomíná četbu klasicky pojatého titulu, díky kterému nahlédneme do několika států někdejších USA očima někoho, kdo dějiny své země nikdy nevyprávěl.
Povědomá prostředí a obrazy jsou tak najednou něčím jiné. Svět známý z tolika jiných příběhů vnímáme očima otrokyně Cory, prchající z jednoho státu do druhého, odlišně i stejně zároveň. Cinefil a režisér Jenkins, který před pěti lety získal Oscara za film Moonlight, převedl Whiteheadovo magicko-realistické vyprávění s citem pro americkou klasiku, proti které v určitém smyslu revoltuje. Podobně jako autor předlohy.
Minisérie roku
Vzniklo dílo v mnoha ohledech odlišné od seriálů, které si přirovnání k románům vysloužily především portrétováním proměnlivé identity hlavního hrdiny - jako Perníkový táta - nebo komplexním zachycením celého města, jak tomu bylo v The Wire - Špíně Baltimoru.
Podzemní železnice se liší také od seriálů jako Knick: Doktoři bez hranic, Mindhunter: Lovci myšlenek nebo minisérie Ostré předměty, u nichž byla režisérská vize natolik silná, že zastínila tradiční princip showrunnerů zodpovědných za všechny aspekty projektu. Nebo kde se role režiséra s pozicí showrunnera provázaly, jako právě v Podzemní železnici.
Vizuální vyprávění, schopnost vyvolat pocit, že s kamerou plaveme v prostoru skutečného někdejšího světa, který pro nás Jenkins zvláštním způsobem zpomaluje a nechává nás ho intenzivně pocítit, daly vzniknout něčemu výjimečnému. Ať už považujeme Podzemní železnici za film na pokračování, nebo televizní seriál, jehož každá epizoda má trochu jiný tón a vyvolává jiný pocit, daří se jí v dnešní záplavě obsahu upozornit, že občas je dobré se zastavit a intenzivně vnímat.
Amazon vydal všechny díly najednou, je však mnohem lepší sledovat je postupně a nechat působit. Ačkoliv se vyprávění týká amerického otrokářství, tedy tématu a historického období vzdáleného českému publiku, jako každý velký příběh dává prostor se v něm najít i nám samotným.
Skutečná podzemní železnice
První epizoda, ve které se s hlavní hrdinkou Corou a jejím přítelem Caesarem ocitáme na plantáži ve státě Georgia, může připomenout Kořeny. Slavný televizní seriál ze 70. let minulého století zmiňuje režisér Jenkins ve velkém profilovém článku britského časopisu Sight and Sound jako svoje první setkání s audiovizuálně zpracovaným příběhem z afroamerické historie. Hned po něm uvádí 12 let v řetězech režiséra Stevea McQueena z roku 2013 - všeobecně známých popkulturních titulů na toto téma skutečně není moc.
Až nedávno Jenkins objevil epizodu televizní antologie Gordona Parkse z roku 1984 založenou na stejném příběhu svobodného Afroameričana, uneseného a uvrženého do otroctví. Tento titul i film režiséra McQueena vnímá coby další, nutný článek většího vyprávění o černošských dějinách.
"Teď, když Steve natočil svůj film, můžeme jít zase o krok dál. Vlaky můžou jezdit pod zemí a nemusíme tolik stříhat," říká Jenkins. Metaforickou podzemní železnici, kterou se na sever dostávali uprchlí černí otroci, si v dětství představoval jako vlak přetínající plantáže, osvobozující ženy a muže naskakující na vagóny. Když zjistil, že železnice byla ve skutečnosti systémem přístřešků, farem a domů, kde se prchající otroci skrývali cestou na sever, bylo to prý jako dozvědět se, že neexistuje Santa Claus.
V pasti
V magicko-realistickém románu Colsona Whiteheada však Cora a Caesar na útěku z plantáže nastoupí na skutečný vlak v podzemí. Poté, co jejich majitel na odpolední společenské sešlosti nechá pro zábavu upálit jednoho otroka, se ocitají na nejisté, nebezpečné cestě. Pronásledováni profesionálním lovcem otroků, jehož postava v minisérii později dostává vlastní prostor.
Ve druhé epizodě vidíme Coru v úplně jiném světě. Krutý realismus střídá místy snově působící Jižní Karolína, stát, kde jsou černoši svobodní. Alespoň to tak vypadá. Cora pracuje v muzeu v části věnované plantážnickému Jihu, kde opět sbírá bavlnu, jen tentokrát před zraky návštěvníků. Caesara ubezpečuje progresivní lékař, že ho čeká nová budoucnost.
Nejpozději když se ukáže, že místním jde o něco jiného než post-rasovou společnost a Cora odjíždí podzemním vlakem tentokrát do Severní Karolíny, nám může být jasné nejen to, že se každá epizoda bude odehrávat v jiném státě. V té chvíli i ti, kdo nečetli předlohu, pochopí, že Podzemní železnice není o útěku z nesvobody, ale nemožnosti Spojených států zapomenout svoji historii a vymanit se z ní.
Cora nemá kam utéct. Ve třetí epizodě se ocitá uvězněná v podkroví ve státě, kde se křesťanská sekta pokouší vybudovat tu "nejčistší" společnost, v níž pro Afroameričany není místo.
Vytěsněno z kolektivní paměti
"Ačkoliv existují podrobné akademické práce na téma otroctví, ve školách se mu věnuje minimální pozornost," říká režisér Jenkins a totéž v rozhovorech zdůrazňuje autor předlohy Colson Whitehead: "Proto jsme si tu čtyři roky říkali, že uděláme Ameriku znovu skvělou, protože v tomhle ohledu máme totální mezeru."
Motivace obou je tak nepřekvapivě stejná jako u ostatních současných tvůrců, kteří se pokoušejí doplnit nespočet amerických příběhů vyprávěných z perspektivy bílého muže novou mytologií - tentokrát z pohledu afroamerické menšiny, která sama stále pořádně nezná vlastní dějiny.
"Můj kamarád, režisér László Nemes, natočil film Saulův syn. Díky tomu, že příběhů o holokaustu je tolik, mohl si dovolit zaměřit se pouze na jednoho muže vykonávajícího velmi specifický úkol," vypráví Jenkins časopisu Sight and Sound.
"Nemes měl svobodu se tak vyjadřovat k celé druhé světové válce. Kdybych chtěl já natočit příběh muže plujícího na lodi z Afriky do Karibiku, černošského námořníka, který se stane jedním z mála, kdo tyto lodě obsluhovali, a jednoho dne objeví, že v podpalubí je někdo z jeho vesnice nebo rodiny, načež se ho rozhodne zachránit, tak by to nefungovalo. Pro takový příběh ještě zdaleka nemáme vybudované základy."
Cesta k sobě
Do vyprávění, které Jenkins buduje, aby základy položil, se dostávají různé podoby traumatu, způsoby, kterými dominantní kultura utvrzuje menšinu v podřízeném postavení, bělošská žárlivost i mnoho méně komplikovaných motivů. Opuštění, nalézání lásky i sebe sama.
Režisér měl na autora předlohy jediný požadavek, ze kterého nechtěl slevit: aby jeho román mohl natočit ne jako film, ale minisérii. "Věci, na kterých mi záleží, potřebují čas," vysvětluje Jenkins.
Mluví o postupné cestě hrdinky Cory k sobě samé. Dívka vyrostlá na plantáži je zvyklá uvažovat o sobě jako o cizím majetku, až v průběhu příběhu se formuje její osobnost. Snad jen to a pak trochu zbytečně pomalé tempo některých epizod jsou jedinými nedostatky minisérie - Coře přece jen vidíme do hlavy málo a některé její proměny nejsou čitelné.
Jenkins nás jejími pocity provází skrze lehce odlišnou vizualitu každé z epizod. Jejich styl není ovlivněn jen obrazy z typických amerických žánrů jako westernů nebo příběhů psanců, odrážejí také Cořino naladění. Proto se hrdinka ve třetí epizodě ocitá uvězněná na jednom místě. Cosi totiž nechala v Jižní Karolíně, kam by se nejraději vrátila.
Plovoucí kamera
Obrazová stránka, kterou Jenkins vytvořil se svým dlouholetým kameramanem Jamesem Laxtonem, je založená na uvolněném pohybu prostředími, která štáb vytvořil v Georgii. Režiséra dlouhodobě fascinuje možnost portrétovat tváře a v tomto podcastu popisuje také svoji touhu vytvořit dílo, které by působilo jako "bezešvé", co nejméně rozpraskané stříháním.
A tak se kamera pohybuje, jako by kolem postav plavala. A přes všechnu tíhu, kterou v sobě minisérie nese, jsou Laxtonovy a Jenkinsovy obrazy nápadně krásné, tu a tam připomínající malířská plátna, tu a tam filmy Až na krev nebo Mistr od Paula Thomase Andersona. To aby nám připomněly, že jsme v té Americe, kterou jinak vždy vnímáme bílýma očima.
Jindy Podzemní železnice předkládá neuvěřitelně svěží výjevy krajiny v Georgii nebo Indianě, z autonomní černošské osady, ekonomickým úspěchem připomínající oklahomskou Tulsu, před 100 lety zmasakrovanou bílými šovinisty. Režisérova úvaha za krásou obrazů spočívá v jeho přesvědčení o prudké představivosti černošských myslí.
"Těla lidí držených v otroctví byla svázaná, o to svobodnější a imaginativnější si s Jamesem představujeme jejich mysli. Pohyby kamery a snovost obrazů z toho vycházejí," vysvětluje Jenkins, podle kterého byla možnost vnímat krásu pro nesvobodné jednou z věcí, ke které se upínali.
Pocítit svět
Až na některé snad trochu natahované pasáže Barry Jenkins vytvořil dílo, při jehož sledování má divák pocit, jako by se sám pohyboval ve světě této minisérie, nahlížel lidem do tváře a intenzivně pociťoval tíhu, kterou způsobuje ohledávání otevřené rány. Tím téma postavení americké černošské menšiny bezpochyby je, bez ohledu na to, kolik afroamerických režisérů v poslední době zpracovává traumatickou historii.
Režisér přitom neříká nic nového, ani nemusí. Jde o to pocítit věci, které si připouštíme jen málo. Díky mistrovské práci Jenkinsova týmu snad i zdejší diváci nebudou svět Podzemní železnice považovat za vzdálený či cizí, ale za svůj.
The Underground Railroad
Režie: Barry Jenkins
Seriál je k vidění na Amazon Prime Video.
