Portrét amerického Jihu nakreslený jizvami. Svět tekoucí jako doušky z lahve vodky se kolébá před očima diváků v rytmu ladných pohybů bruslařek, které mají přehlušit nudu a děsivé prostředí městečka Wind Gap v americkém státě Missouri.
Osmidílný seriál Ostré předměty, jehož závěrečnou epizodu zítra odvysílá stanice HBO, je od prvních podmanivých scén televizní událostí léta.
Ty jizvy - spojené do slov - pokrývají tělo hrdinky Camille Preakerové, novinářky, která se pracovně vydává ze St. Louis, druhého největšího města v Missouri, do rodného "zapadákova" Wind Gap. Ale jizvy vězí hlouběji. Nejen v duši Camille, která se traumatickou rodinnou i osobní minulost snaží spláchnout doušky vodky, schované v lahvi od neperlivé vody.
Celé město Wind Gap ovládá duch doby, kdy jižanská aristokracie žila uzavřená ve slonovinových věžích, zatímco otroci na plantážích česali bavlnu. Camille se vrací do rodného sídla, které honosností a nazdobeností připomíná domek pro panenky, jen ho místo nich obývá ježibaba Adora. Camillina matka. A ta svou dceru nepřijme zrovna vlídně.
Camille se vrací kvůli reportáži o vraždě mladé dívky, ale od prvních chvil je jasné, že Ostré předměty nebudou klasickou kriminální historkou, jakým se nyní v televizi daří. Spíše si divák vzpomene na vynikající, pět let starý seriál Na jezeře - také v něm se hrdinka vrací domů kvůli vyšetřování zločinu a rovněž nalézá zvláštní svět do sebe uzavřených komunit s nestandardními vztahy, které ji nebezpečně pohltí.
Kanadský režisér Jean-Marc Vallée loni pro HBO natočil ceněné sedmidílné drama Sedmilhářky a teď v Ostrých předmětech navazuje s podobným tématem: pohledem na svět zdánlivého luxusu, pod jehož pozlátkem se skrývají odpudivé věci.
Ostré předměty jsou ovšem ještě silněji vyprávěné ženskou optikou jediné protagonistky. Navíc neryjí pod povrchem světa bohatých matek z kalifornského maloměsta jako Sedmilhářky, ale noří se do onoho takřka mytického prostoru amerického Jihu, který už ve dvacátých letech minulého století ohledávali spisovatelé jako William Faulkner.
Tento svět na pomezí pohádky a hororu, v němž se rasistické a jiné předsudky mísí s pověrami a folklorem, přetrvává dodnes. Připomínají ho metráky slonoviny na podlahách sídla Camilliny matky Adory - pocházející z doby, kdy spojení "ohrožený druh" ještě nebylo v módě - i povídačky o ženě v bílém, která unáší děti.
Zpočátku Ostré předměty uhranou především stylem. Od prvního podmanivého záběru na dívky bruslící po silnici se přelévá scéna za scénou, jako by mezi nimi nebyly střihy. Jako by neexistovaly jasné předěly mezi minulostí a současností.
V Camillině hlavě často "straší" vzpomínky na minulost, noří se do jejího vědomí jako alkoholové halucinace či noční můry. A příměr ke světu Faulknerových románů či povídek s každou epizodou získává větší opodstatnění. Nejen prostředím a složitým vyprávěním, které si pohrává s chronologií. Ale také důrazem na roli paměti, která může být nespolehlivou vypravěčkou. Až divákovi vytane na mysli kupříkladu povídka Růže pro Emilii z roku 1930, v níž Faulkner na tajuplném osudu ústřední hrdinky mistrovsky načrtl zánik světa jižanské šlechty v jednom městečku.
Seriál Ostré předměty o takřka devadesát let později ukazuje, že podobná sídla v Americe stále existují. Matka hrdinky Adora Crellinová pochází ze starobylého místního rodu a právě na jejím dvorku se odehrává každoroční festival, při němž se lidé oblékají do jižanských uniforem a vzpomínají na "staré dobré časy".
Adora je, tak jako Emilie z Faulknerovy povídky, středobodem pozornosti celého města, předmětem klevet i obdivu a soucitu. Ženou, jejíž výchova poznamenala všechny její dcery, jak divák skrze Camillina traumata poznává s každým dalším odhaleným nápisem vyrytým do jejího těla.
Ostré předměty možná zaskočí fanoušky detektivek, neboť navzdory brzkému nálezu dalšího mrtvého těla mladé dívky se tu příliš nevyšetřuje. Tvůrci - vycházející z debutového románu americké spisovatelky Gillian Flynnové - sice napínají publikum ohledně toho, kdo by mohl být vrahem. Ale mnohem více fascinuje poodkrývání vztahů v samotném městečku. A minulost Camille, která sice ze "spárů" rodného hnízda uprchla, ale nikdy se z jeho vlivu naplno nevymanila.
Amy Adamsová rolí Camille přináší další důkaz, proč patří k nejlepším americkým herečkám dneška. Jako by divák v přímém přenosu sledoval, jak se jí do tváře stále bolestněji vpisuje minulost.
Ostré předměty oslní nejen sebevědomým vyprávěním, které promyšleně dávkuje retrospektivní scény a pozvolna z oněch halucinačních záblesků skládá jasnější obraz. Jde zároveň o dílo, které v osobní i obecné rovině spojuje minulost se živou a momentálně prožívanou současností.
Jeden záběr se přelévá do dalšího a společně vykreslují nejen aktuální rozpoložení Camille, ale také celého města, kde mládež tráví noci pod vlivem vodky, prášků a extáze. A ti starší popíjejí bourbon v barech, kde se ukrývají před čímkoli cizím či cizorodým a utvrzují se ve svých předsudcích. Nebo sedí v honosném sídle, kde opakovaně pokládají jehlu gramofonu do drážky. Ale zvuky z luxusní audiosoupravy jen zdánlivě přehlušují všechny ty temné věci v jejich nitru.
Seriál nabízí smutný, až tragický obraz města, v němž je starousedlíkům - alespoň zdánlivě - dobře v jejich obludných rituálech. A ti mladí se odsud zase marně snaží uniknout. Díky tomu, jak pozvolna se odhaluje portrét tohoto světa, divákům chvíli trvá, než pochopí, nakolik je děsivý a zároveň reálný.
Ostré předměty se zaryjí tak hluboko pod kůži, že poté co skončí, má divák nutkání zkontrolovat veškeré záhyby vlastního těla, zda jizvy někde nezůstaly také jemu. Nenajde nic, ale podezření zůstane. To, že je nevidí, neznamená, že tam nejsou.
