Po loňské oscarové kontroverzi #oscarssowhite, která upozorňovala na nedostatek afroamerických herců a tvůrců mezi nominovanými na prestižní Ceny Akademie, se už jen stěží poznává hranice, kde končí umění a začíná politická korektnost a naopak.
K hodnocení snímků, které se výhradně dotýkají afroamerické komunity, se stalo tendencí přistupovat s mírným skepticismem ohledně toho, zda se mezi nominovanými náhodou neobjevují jen kvůli svému tématu.
Pokud nám však filmy jako Moonlight něco ukazují, tak jedině to, že podobná nicneříkající pozdvižení jsou spíše propagací samotných cen a ukázkou angažovanosti Hollywoodu a že o výsledných filmových dílech zhola nic neříkají.
Teprve druhý počin režiséra Barryho Jenkinse se podobným nařčením a kategorizacím více než vzdaluje. V první řadě totiž nechce být politickým prohlášením ani uměleckou exploatací, nýbrž nadčasovým lidským příběhem, v němž se osobní rovina mísí s univerzálním přesahem, blízkým snad každému.
Na osm Oscarů nominovaný film je adaptací stejnojmenné divadelní hry, svým kořenům z prken se ale (na rozdíl od na Oscara taktéž nominovaného dramatu Fences) vymyká zejména nesevřeným prostorem vyprávění a moderní filmovou režií, která správně balancuje na hranici srozumitelného mainstreamového snímku a neuchopitelné prchavosti známé z umělecké kinematografie.
Vyprávění, které nese prvky dospívání (coming-of-age), sociálního a rodinného dramatu, je strukturováno do tří přibližně stejně dlouhých aktů, zachycujících životní etapy mladého Afroameričana Chirona od jeho dětství přes dospívání až po mladou dospělost. Přestože se v těchto částech film dotýká "akademicky vděčných" a mnohokrát znázorněných témat jako například chudoba, užívání drog, šikana nebo homosexualita, Jenkinsovi se tyto scény daří opatřit přirozeností a vylíčit zcela bez klišé.
Je pozoruhodné, jak mimoděk a uvolněně se celý film odehrává, a přitom dokáže závažně o daných problémech pojednávat, a to bez přikrášlování, nicméně v jádru se stále jedná o (ne)obyčejný lidský příběh s univerzální platností. Jenkinsův mnohovrstevnatý scénář totiž v prvé řadě stojí na skvěle napsaných postavách, jež jsou sice nositeli základních lidských dilemat a otázek, nicméně nejde jen o žánrové figurky, nýbrž o plnohodnotné a osobité charaktery, k nimž se dá chovat naprosto oprávněná empatie.
Velkou narativní výhodou je také použití elips, během nichž se mění herecký představitel hlavní postavy. Jenkins zde nechává spoustu nevyřčeného a nevysvětleného, což si divák musí buď domyslet, nebo to vyplyne z obrazu. Film se celkově snaží o co nejméně verbalizování a co nejvíce vizualizace, což jen přispívá k jedinečnému filmařskému uchopení převádějícímu známou životní odyseu do moderních vyjadřovacích prostředků.
Zaběhnutým konvencím se Moonlight sveřepě vyhýbá, což je nejvíce patrné na režii, která drsnou americkou realitu přibližuje lyrickým okem, povětšinou za použití melancholické hudby, intimních detailů a hry světel. Vzniká tak působivý genius loci a zároveň pohlcující atmosféra, dodávající filmu na nadčasovosti.
Důležitou složkou jsou také herecké výkony, charakteristické naprostou autenticitou - zejména ústřední herecké trio, jejichž tiché a tlumené výkony tak skvěle korespondují s náladou filmu. Mezi nominované na Oscara se však ani jeden z těchto herců nedostal, jelikož prostor dostali kolegové zastávající menší, ale o to vděčnější role - drogový dealer v podání Mahershala Aliho (který si sošku téměř se stoprocentní jistotou odnese) a drogově závislá matka ve ztvárnění Naomie Harris.
Je až podivem, kam se tento malý nezávislý snímek v letošní sezoně ocenění dostal. Můžeme být rádi, že se se svou netradiční strukturou vyprávění a režií mezi své mnohem konvenčnější kolegy letos probojoval, s velkou pravděpodobností však do výsledků mimo několik vybraných kategorií nezasáhne. Přestože film vyhrál Zlatý glóbus v kategorii nejlepší drama, na Oscarech můžeme očekávat, že nejvyšší ocenění promění značně podbízivější muzikál La La Land, zručně natočený, avšak vyzněním konzervativní snímek volající po zašlé kinematografické nostalgii.
Moonlight je oproti opulentnímu muzikálu filmem malým, zároveň však vnášejícím do v poslední době příliš repetitivní oscarové rutiny svěží závan progresivity.
