reklama
 
 

Oscarové drama Až na krev říká hodně o Americe

28. 3. 2008 14:50
Daniel Day-Lewis soptí v ateistickém pamfletu

Recenze - Trvá to asi čtvrthodinu, než ve snímku Až na krev zazní první slovo. Do té doby sledujeme až zvířecké zápolení s nepoddajnou přírodou.

Šlachovitý, zarostlý, neotesaný muž, jakoby uhnětený z hlíny, která ještě nebo už není masem, buší do skály, rozmetává ji dynamitem a pak se zraněn doplouží s valounem zlata do civilizace.

Následuje další mlčenlivá sekvence s konstrukcí prvního ropného vrtu, v níž se urputnost lidského ducha vítězícího nad hmotou téměř vyrovnává legendárním pasážím odlévání zvonu z Andreje Rubleva nebo přenášení parníku džunglí z Fitzcarralda.

S jedním rozdílem: Až na krev není duchovní dílo, ale čirý příklad naturalismu. Pokud na něco navazuje, bude to spíš Erich von Stroheim a jeho němá klasika Chamtivost než spirituální Tarkovskij či mystický Herzog.

Neotesanost a jemnost

Střih a onen muž z úvodu, který dosud kvůli absenci jazyka ani nebyl zcela člověkem, promlouvá podmanivým hlasem světoběžnického gentlemana ke shromáždění. Publikum ve filmu si příliš nezíská, publikum v kinosále však začíná být na jeho straně.

K plnému pochopení fenomenálnosti výkonu herce Daniela Day-Lewise je sice zapotřebí vědět, že v civilu vypadá, chodí a gestikuluje jinak a má naprosto odlišný tón hlasu; čili míra jeho převtělení přesahuje běžné penzum Stanislavského metody.

Co ale z postavy těžaře Daniela Plainviewa činí něco mimořádného, je už scénářem předepsaná kombinace neotesanosti a jemnosti.

Čtěte také:  Coeni vyhráli Oscary, protože nešli až na krev

Tohoto rázovitého chlápka vidíme, jak je schopen zfackovat do krve či zastřelit z bezprostřední blízkosti toho, kdo se mu znelíbí, jak vědomě porušuje pravidla společenské konverzace, zároveň jsme svědky jeho vykalkulované sociální citlivosti vůči zaměstnancům a starousedlíkům i spontánní péče o bezbranné děti.

Plainview - jehož příjmení bychom s jistou licencí mohli přeložit jako Prostomysl - není prosťáček a primitiv, ale zkrátka jedná dle kódu své osobní, ničím a nikým nenadiktované morálky. Proto se také nutně musí střetnout s pánbíčkářským sralbotkou Eliem, který je jeho naprostým opakem.

Dalo by se říct, že Až na krev líčí zápolení mezi pragmatickým obchodníkem a zapáleným náboženským blouznivcem. Nakonec hořce vítězí ten, kdo drancuje půdu, nad tím, kdo falešnými proroctvími a protivným modlářstvím drancuje duše lidí. Ale ani tento pohled není zcela úplný.

Záblesky humoru

Z obrazových kompozic či faktu trvalé existence v záběru vysoudíme, že film jistým způsobem stojí na straně Plainviewa, ale režie zároveň nezakrývá jeho stinné stránky. Možnost dokonalého ztotožnění  je ustavičně narušována.

K pocitům vykolejení ze známých šablon dramatu přispívají jak dějové zvraty, tak nesmírně nezvyklá doprovodná hudba kombinující dezorientující ruchy a řezavé smyčce i záblesky humoru v dramatu, od nějž primárně očekáváme biblický patos.

Výkřiky typu "A mám ropovod!" či "Když máš mléčný koktejl a já mám hrozně dlouhé brčko, můžu ti ho vysát, i když stojím na druhém konci místnosti" posouvají snímek od depresivního fatalismu k jízlivému výsměchu.

Nezbývá nám než pokaždé zaujímat nový postoj k tomu, co je Plainview zač a jaký je vůbec náš svět, v němž existují lidé jako on, Eli a podřízené masy. Málokterý film dovede být tak misantropický a nihilistický jako Až na krev.

A tato všudypřítomná etická, respektive anti-morální perspektiva z něj činí dílo poněkud nepříjemné na sledování a závěrečné kladné přijetí.

V médiích kolují přirovnání, že Paul Thomas Anderson natočil svého Občana Kanea - čímž se míní, že kinematografie má v novém století přelomový film o životě obtížně stravitelné (fiktivní) osobnosti.

Chladná krása

Jenomže různými přirovnáváními jsme se už tak proklestili celou recenzí a stále se jimi nemůže vystihnout, čím je Anderson svůj. Nejde o to, že jej inspiroval Poklad na Sierra Madre od Johna Hustona o zlatokopecké horečce, nejde o to, že film věnoval svému "učiteli" Robertu Altmanovi.

Až na krev není ani "altmanovské" ani "hustonovské" dílo. Jeho soustředění na jednu postavu, jejíž nitro nám zůstává neodhaleno, minimum detailních záběrů, pomalé tempo a výpadky z rytmu patří spíše k linii současných uměleckých filmů, které obíhají po festivalech, ale jež nemají tak dobré produkční zázemí a velkorysou výpravu.

Plainview sice v počátku příběhu tvrdí, že má rád všechna náboženská vyznání, ale ke konci v teatrálně zlém finále na nás vykřičí svůj nenávistný ateismus; a vzhledem k tomu, že z hlediska logiky vyprávění je jeho zloba a pomsta plně oprávněná, těžko přijímat Až na krev jinak než jako autorskou zpověď o tom, že Ameriku ničí fanaticky pojímaná zbožnost.

Ale jinou alternativu než kapitalistické predátorství bez ideálů, vyššího smyslu, užitku a schopnosti užívat si bohatství tento film nenabízí. V tom spočívá jeho krutost, originalita a chladná krása, jíž se nelze kochat.

There Will Be Blood, USA, 2007. Scénář a režie Paul Thomas Anderson, kamera Robert Elswitt, hudba Johny Greenwood, hrají Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Kevin J. O´Connor, Dillon Freasier a ad. 158 minut, distribuce Falcon. Česká premiéra 27. března 2008.

autor: Kamil Fila | 28. 3. 2008 14:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama