Dva Pulitzery pro jednoho. Whitehead je má za knihy o tom, co bílí dělali černým

Dva Pulitzery pro jednoho. Whitehead je má za knihy o tom, co bílí dělali černým
Otroci na plantáži v Jižní Karolíně, 1862.
Otroci na plantáži v Jižní Karolíně, 1862.
Otroci na plantáži v Jižní Karolíně, 1862.
Otroci na plantáži v Jižní Karolíně, 1862.
Foto: Kongresová knihovna/William Henry Jackson
Daniel Konrád Daniel Konrád
17. 5. 2020 14:04
Od druhé světové války se to podařilo jen klasikům Williamu Faulknerovi a Johnu Updikeovi. Teď k nim přibyl Colson Whitehead. Padesátiletý americký spisovatel minulý týden získal již druhou Pulitzerovu cenu za prózu. „Po poslední knize potřebuji trochu odlehčit,“ říkal ještě předloni v Praze. Nakonec napsal román těžký jako hříchy amerických dějin.

Elwood Curtis je chytrý, pracovitý černý kluk, který si nejraději čte a nejvíc se bojí o své brýle. Rodiče nemá, vyrůstá u babičky. Rasismus zažívá jako každý, třeba když s dalšími černými dětmi ve škole fasují použité učebnice po bílých, kteří jim do dějepisu načmárali vzkazy jako "chcípni, negře".

Colson Whitehead.
Colson Whitehead. | Foto: Madeline Whitehead

Hrdina loňského románu The Nickel Boys, který zatím nevyšel česky a za nějž Colson Whitehead minulý týden získal Pulitzerovu cenu, si přivydělává v trafice. A protože se píší 60. léta minulého století, Elwood tady kromě komiksů náruživě listuje také černými týdeníky sledujícími afroamerické hnutí za občanská práva.

Začíná chodit na demonstrace, vnímá, jak segregace povoluje, jak se černým otevírají obchody, kina či vysoké školy. A právě když má nastoupit na univerzitu, je neprávem zatčen a končí v polepšovně.

Nickelova akademie je sice oficiálně nápravné zařízení, pod vzletným názvem se však skrývá vězení s řádem jako na plantáži. Stovky kluků, černí segregovaní od bílých, makají na poli, jezdí s traktorem nebo na povel dozorců zdarma dřou pro místní honoraci. Především jsou ale krutě biti, osaháváni, znásilňováni, psychicky deptáni a lynčováni tak brutálně, že mnozí nepřežijí.

Jednat správně

Whiteheadův román, v angličtině čítající přes 200 stran, nestojí na popisech fyzického násilí. Sleduje především to, jak instituce láme charakter. Elwood, který obdivoval kazatele a aktivistu Martina Luthera Kinga, všechno to bezpráví v polepšovně vidí. Přesto zůstává přesvědčen, že když bude "jednat správně", když se pokusí "maximálně využít příležitost", společnost, život, bůh nebo kdo ho odmění.

Martin Luther King byl zavražděn v dubnu 1968.
Martin Luther King byl zavražděn v dubnu 1968. | Foto: ČTK/ZUMA/KEYSTONE Pictures

Do aleluja si opakuje Kingova slova, že záleží na každém, že každý se musí bít za svá práva. A že jich lze dosáhnout bez násilí, protože "uvězněte nás, ale my vás stejně budeme milovat", říkal přece King. "Svět už není jako dřív. Dnes už se tomu můžeme postavit," věří Elwood. Bláhově.

Důvodů, proč za tento příběh Colson Whitehead získal již druhou Pulitzerovu cenu, existuje několik. Zaprvé je to mimořádné vyprávění, na povrchu střídající všední pasáže z polepšovny s dobrodružnými scénami, na jejichž pozadí spisovatel polemizuje s myšlenkami afroamerického hnutí za občanská práva.

Zadruhé: příběh vychází ze skutečných poměrů na Dozierově chlapecké škole ve státě Florida, kde archeologové teprve v posledním desetiletí odkryli kostry více než stovky nezletilých černochů umučených bílými dozorci. Přestože přeživší o tom desítky let vyprávěli a později dokonce psali na internetu, nikdo jim nevěřil. Tím spíš, že bachaři se dožili vysokého věku a nabyli poct typu čestných občanství.

A pak je tu třetí důvod. Systematické institucionální násilí, kterého se bílí dopouštějí na černých, v současné Americe z pochopitelných důvodů rezonuje.

Hroby chlapců zavražděných dozorci Dozierovy chlapecké školy ve státě Florida.
Hroby chlapců zavražděných dozorci Dozierovy chlapecké školy ve státě Florida. | Foto: ČTK/ZUMA

Chlapec z lepší rodiny

"Když se teď říká, udělejme zase Ameriku velkou," parafrázoval Whitehead v Praze heslo současného prezidenta Donalda Trumpa, "samozřejmě v podtextu cítíte, aby byla zase jako v 50. letech, kdy se běloch nemusel bát člověka jiné barvy pleti."

Přestože knihu Nickel Boys vydal vloni v létě, o jejím tématu mluvil půl roku předtím na pražském Festivalu spisovatelů. Kritikou vůči Americe nešetřil. "Vyrůstal jsem v 70. letech, a protože jsem černý, pro mě byl americký sen vždycky ironií. Neznamenal pro mě totéž jako pro bělocha ze státu Connecticut," srovnával.

Colson Whitehead byl v roce 2018 hostem Festivalu spisovatelů Praha.
Colson Whitehead byl v roce 2018 hostem Festivalu spisovatelů Praha. | Foto: Robert Carrithers/PWF

Navzdory vlně nedávného násilí, zejména vražd neozbrojených černochů bílými policisty, Whitehead neztrácel naději. "Mám děti a doufám, že budou vyrůstat v lepším světě než v tom, do kterého jsem se narodil já. O tomtéž snili moji prarodiče, kteří dospívali za segregace. Ti si asi nedokázali představit, že jednou budeme mít černošského prezidenta," dodal v narážce na Trumpova předchůdce Baracka Obamu.

Letos padesátiletý Colson Whitehead, který žije v New Yorku, pochází z lepších poměrů než jeho hrdinové. Rodiče, úspěšní podnikatelé, mu zaplatili prestižní soukromé školy včetně Harvardu, prázdniny trávil v pěkném letním sídle. Po škole přispíval do tehdy vlivného časopisu Village Voice a jako prozaik psal žánrovou literaturu: vydal romány The Intuitionist z prostředí opravářů výtahů, autobiografický Sag Harbor o zrání černého kluka z bohaté rodiny nebo zombie prózu Zone One.

V posledních letech však Whitehead našel téma, se kterým prorazil a které ho také jako autora posouvá do kontextu poválečné afroamerické literatury, děl již nežijících autorů jako Jamese Baldwina, Ralpha Ellisona nebo Toni Morrisonové.

Nickel Boys jsou jeho už druhým románem zkoumajícím různé podoby otroctví nebo útlaku černých Američanů bílými. Ten první přišel roku 2016 a jmenoval se Podzemní železnice. Prodalo se ho přes milion výtisků, Američanům jej doporučovali moderátorka Oprah Winfreyová i končící prezident Obama a kromě Národní knižní ceny vynesl Whiteheadovi i jeho prvního Pulitzera. Teď podle něj dokončuje televizní seriál Barry Jenkins, režisér oscarového filmu Moonlight.

Sběr bavlny na plantáži v Arkansasu, 1935.
Sběr bavlny na plantáži v Arkansasu, 1935. | Foto: Ben Shahn/Kongresová knihovna

Metafora ožívá

Cora je šestnáctiletá dívka, která se narodila na plantáži ve státě Georgia a nic jiného nezná. Je týrána stejnými otrokáři, kteří "bičovali její babičku i matku". Přestože každý, kdo se z jejího okolí pokusil utéct, byl dopaden a před zraky ostatních umučen, stejně to Cora zkusí. Běží přes kukuřičná a bavlníková pole do bažin. Brodí se, po pás zacákaná blátem. Odhání komáry. Šaty roztrhané bodláky. Spí na stromě, protože po ní jdou lovečtí psi. Kráčí stezkou lemovanou zohavenými těly oběšených černochů.

Hrdinku Whiteheadova románu Podzemní železnice, který v českém překladu Alžběty a Jana Dvořákových vydalo nakladatelství Jota, určují dvě scény: zaprvé když se na plantáži pokusí bránit malého hocha před otrokáři. A zadruhé když před ostatními černochy za cenu násilí hájí svůj jediný majetek.

Coru žene silná motivace: z plantáže kdysi uprchla její matka. Hrdinka ji chce následovat, najít - a říct, jak ji celý život bolí a užírá, že se pro ni maminka nevrátila.

Setí kukuřice na plantáži v Jižní Karolíně, 1941.
Setí kukuřice na plantáži v Jižní Karolíně, 1941. | Foto: Jack Delano/Kongresová knihovna

Na více než tři sta stranách Cora běží o život. Zaprvé jí jde po krku obávaný lovec otroků Ridgeway, jenž kdysi nevystopoval její matku, a tak se chce pomstít. "Ty a matka jste z linie, kterou je potřeba vymýtit," vyhrožuje muž, jehož stopař nosí náhrdelník ze seschlých lidských uší a občas má v pytli uřezanou hlavu černocha. A kromě toho se Cora musí mít na pozoru před bdělými občany, obyčejnými Američany ochotnými na potkání černocha napráskat.

Na smutné, srdceryvné odyseji Cora putuje z Georgie do Jižní a Severní Karolíny, do Tennessee a Indiany. A stejně jako není pravděpodobné, že by nějaký stopař nosil náhrdelník z lidských uší, také otroctví v těchto státech nabývá smyšlenou podobu - třeba románová Severní Karolína přichází s "konečným řešením barevné otázky" a Cora se tady půl roku skrývá v podkroví baráku, za nesnesitelného vedra vmačkaná mezi trámy pod rozpálenou střechou jako Anne Franková.

Realistický, uvěřitelný příběh Podzemní železnice zkrátka občas zbarví fantaskní prvek. Protagonistka například chvíli pracuje ve smyšleném Muzeu přírodních divů, kde bělochům za plexisklem předvádí "scény ze života barevných": otrokyni v Africe, otrokyni na lodi, otrokyni na plantáži.

Drobnou epizodou Whitehead do příběhu zlehka vnáší téma budování národních mýtů. V jiné části srovnává osud černochů a indiánů, když popisuje Ameriku jako indiánskou zem, kterou bílí vyvraždili a pak si tam navezli černé otroky, aby za ně obdělávali půdu.

Dcera majitele plantáže kontroluje bavlnu, Texas, 1936.
Dcera majitele plantáže kontroluje bavlnu, Texas, 1936. | Foto: Arthur Rothstein/Kongresová knihovna

Pasáže o nucených sterilizacích nebo experimentech s neléčenou nemocí syfilis dokreslují dobový kontext, a když ulicemi Severní Karolíny brázdí pouliční hlídky s možností zastavit a prohledat kolemjdoucího černocha, nabízí se paralela s dosud platnou praxí newyorské policie známou pod heslem "stop and frisk" - Whitehead ji zná z vlastní zkušenosti.

A pak je tu hlavní fór románu: podzemní železnice byla ve skutečnosti volná síť bezpečných úkrytů a tajných cest, jimiž černoši z amerického Jihu za pomoci abolicionistů prchali do svobodných států. Colson Whitehead však metaforu bere doslova a v románu nechává Coru cestovat podzemními vlaky.

Pokaždé přijde do bezpečného domu, kde takzvaný přednosta stanice odkryje kupu sena, zvedne poklop v podlaze a po kamenitém schodišti vede hrdinku na podzemní nástupiště, kam pro ni přijíždí lokomotiva. Někdy s polorozpadlým nákladním vagonem, jindy jen jakousi plošinou na kolech, prkny připevněnými k podvozku.

V tomto Whiteheadově gestu, přeměně metaforické železnice na doslovnou, je kus dětského úžasu i básnického gesta: je to snaha popustit uzdu představivosti a obrácenou metaforou říct víc, než dokáže líčení reality.

Černoši perou prádlo na plantáži v USA, cca 1887.
Černoši perou prádlo na plantáži v USA, cca 1887. | Foto: Rudolf Eickemeyer/Kongresová knihovna

Podobnosti

Pochopit, čím si Colson Whitehead jako první od dob Johna Updikea vysloužil už druhou Pulitzerovu cenu, vyžaduje podívat se na to očima poroty: brát Podzemní železnici a Nickel Boys jako příbuzné romány, spojené násilím páchaným bílými na černých v rozmezí více než 100 let, postupnými podobami otroctví, jeho zkreslováním a zatajováním. Podstatný je také dopad bezpráví na děti, které se pak celý život nezbaví silou vštěpených strachů, instinktů a vzorců chování.

Manželka řidiče traktoru na plantáži v Mississippi, 1937.
Manželka řidiče traktoru na plantáži v Mississippi, 1937. | Foto: Dorothea Langeová/Kongresová knihovna

Spojitostí je víc. Elwood, hrdina Nickel Boys, stejně jako Cora putující Podzemní železnicí zakouší nesmírné fyzické útrapy, jež umocňuje stejně devastující psychické strádání. Oba hrdinové odněkud prchají. Ani jeden nemá rodiče. A oba se snaží dostát jejich odkazu: Cora se domnívá, že prchá v matčiných šlépějích, Elwood zase žádá spravedlivé zacházení, podobně jako jeho otec za druhé světové války v armádě upozornil, že bílí důstojníci šikanují černé, a dostal za to medaili.

Obě prózy jsou napsané pěknou, čtivou angličtinou a využívají nejrůznějších literárních technik. Whitehead, který učí tvůrčí psaní na Princetonské univerzitě, neustále skáče desítky let v čase tam a zase zpět. S oblibou prozradí zápletku předtím, než popíše, co k ní vedlo. Podzemní železnici propůjčuje chvílemi fantaskní rozměr, zatímco realistické Nickel Boys nechává gradovat sérií nečekaných dějových zvratů, které čtenáři vyrazí dech jako v detektivce.

Obě knihy také vyžadovaly rešerše. Zatímco historii polepšovny, která inspirovala Nickel Boys, popsali novináři regionálního deníku Tampa Bay Times, nad Podzemní železnicí přemýšlel autor knihy od začátku tisíciletí. "Tehdy jsem ji začal psát. Ale musel jsem 15 let počkat, abych získal dospělejší pohled na to, co bylo otroctví," řekl na pražském Festivalu spisovatelů.

Obal románu Podzemní železnice, který předloni vydala Jota.
Obal románu Podzemní železnice, který předloni vydala Jota. | Foto: Jota

Kvůli Podzemní železnici pročetl některá z tisíců zaznamenaných svědectví někdejších otroků, kteří uprchli z plantáží na Jihu a ještě ve 30. letech minulého století, kdy už jim táhlo na devadesátku, o tom stihli vyprávět.

"Musel jsem to přečíst. Aby i vztahy mezi lidmi na plantáži byly v knize psychologicky uvěřitelné, aby z toho nevylezla taková ta plantáž, kde je jeden hodný strýček Tom a všichni si pomáhají," vymezil se Whitehead vůči populárnímu románu Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové z poloviny 19. století.

Nejvíc však mrazí z toho, čím jsou si Whiteheadovy romány podobné. Jako když v Nickel Boys píše o bílých dozorcích, kteří ještě v 60. letech minulého století bičují černé chlapce, "jak je to naučili předkové, kteří věděli, jak držet otroka zkrátka, jak ho odtrhnout od rodiny, jak dlouho je potřeba ho mlátit, dokud mu z hlavy nevymlátíte všechno kromě vzpomínky na bič, jak dlouho musí být v okovech, aby neznal nic než okovy".

 

Právě se děje

před 14 minutami

Martin dosáhl na Vueltě po dvou třetích místech etapového triumfu

Třetí etapu cyklistické Vuelty těsně vyhrál irský závodník Daniel Martin ze stáje Israel Start-Up Nation před Slovincem Primožem Rogličem. Obhájce loňského prvenství Roglič, který hájí barvy týmu Jumbo-Visma, udržel červený dres pro vedoucího jezdce celkového pořadí. Devětačtyřicátý byl Jan Hirt, Zdeněk Štybar obsadil 125. místo.

Stejně jako v úvodních dvou etapách byl i tentokrát na 166 kilometrů dlouhé trati z Lodosy do Vinuesy k vidění únik, který však skončil neúspěchem a nesehrál roli v pořadí etapy. Krátce před cílem to zkusili také Francouzi Kenny Elissonde a Clément Champoussin, ale ani jejich pokusy nepřinesly umístění na pódiu.

V závěru mimořádně náročného stoupání o délce přes deset kilometrů, jímž dnešní třetí díl končil, hráli prim hlavní favorité. Čtyřiatřicetiletý Martin potvrdil svou pověst výborného vrchaře a po dvou třetích místech, jež si vyjel v úterý a ve středu, tentokrát oslavil po devíti letech druhý etapový vavřín z Vuelty.

Během rozhovoru krátce po dojezdu rodák z Birminghamu jen ztěžka zadržoval slzy dojetí. "Už jsem tady byl tento rok vítězství hodně blízko… Hrozně moc jsem chtěl pro náš tým vyhrát. Po celý rok se k nám včetně sponzorů choval i přes problémy s koronavirem skvěle, žádné krácení platů či něco podobného. O to více namotivovaní jsme během té nucené závodní pauzy byli, abychom ještě tvrději trénovali," připomněl Martin.

"Během Tour de France jsem se potýkal se zraněním, takže nebylo moc reálné vyhrát tam etapu, ale dnes jsem byl zcela odhodlaný to dokázat. Kluci z týmu mi ohromně pomohli, každý z nich na tom má svůj podíl. Vítězství patří z části jim a z části také mé ženě, neboť tohle je poprvé, co jsem vyhrál závod od narození našich dětí. I proto je pro mě tenhle úspěch tak mimořádný," dodal Martin.

Druhý Roglič vede celkové pořadí o pět sekund právě před Martinem, třetí dnes dojel těsně za Slovincem i díky dobré práci týmového parťáka ze stáje Ineos Grenadiers Chrise Froomea v průběhu etapy Ekvádorec Richard Carapaz. Třetí příčka mu průběžně patří i celkově, na Rogliče má manko 13 sekund.

Smůlu měl dnes po středeční etapě čtvrtý muž celkového pořadí Esteban Chaves (Mitchelton-Scott). Kolumbijec se jen pár kilometrů před cílem potýkal s technickými problémy a ztratil kvůli tomu na nejlepší závodníky dne více než minutu. Hirt dojel s mankem dvou minut a 21 sekund, Štybar ztratil přes 11 a čtvrt minuty.

Po velmi náročném startu, kdy peloton během tří kopcovitých etap urazil více než 490 kilometrů, je v pátek na pořadu první rovinatá etapa. Z Garray do cíle v Ejea de los Caballeros čeká na cyklisty téměř 192 kilometrů.

Cyklistický závod Vuelta - 3. etapa (Lodosa - Vinuesa, 163,8 km):

1. Martin (Ir./Israel Start-Up Nation) 4:27:49, 2. Roglič (Slovin./Jumbo-Visma), 3. Carapaz (Ekv./Ineos Grenadiers) oba stejný čas, 4. Poels (Niz./Bahrajn-McLaren) -4, 5. Vlasov (Rus./Astana) -7, 6. Mas (Šp./Movistar) -9, 7. Grossschartner (Rak./Bora-hansgrohe), 8. Carthy (Brit./EF Pro Cycling), 9. Kuss (USA/Jumbo-Visma) všichni -12, 10. Champoussin (Fr./AG2R La Mondiale) -24, …49. Hirt (ČR/CCC) -2:21, 125. Štybar (ČR/Deceuninck-Quick Step) -11:19.

Průběžné pořadí: 1. Roglič 12:37:24, 2. Martin -5, 3. Carapaz -13, 4. Mas -32, 5. Carthy -38, 6. Kuss -44, 7. Grossschartner -1:17, 8. Chaves (Kol./Mitchelton-Scott) -1:29, 9. Soler (Šp./Movistar) -1:55, 10. Bennett (N. Zél./Jumbo-Visma) -1:57, …43. Hirt -23:50, 106. Štybar -42:08.

Zdroj: ČTK
před 15 minutami

Bez kontroly zbrojení svět nebude mít budoucnost, řekl Putin

Ruský prezident Vladimir Putin dnes prohlásil, že svět nebude mít budoucnost bez systému kontroly zbrojení, uvedla agentura Reuters s připomínkou, že na vlásku visí osud poslední odzbrojovací dohody mezi Ruskem a Spojenými státy. Washington minulý týden odmítl Putinův návrh, aby obě velmoci bez jakýchkoliv podmínek o rok prodloužily platnost smlouvy omezující americké a ruské strategické jaderné zbraně, jejichž platnost vyprší v únoru příštího roku.

Putin na zasedání diskusního Valdajského klubu uvedl, že ruská bezpečnost neutrpí, pokud smlouva nebude prodloužena, dodal Reuters.

USA s Ruskem podepsaly v roce 2010 na Pražském hradě smlouvu označovanou jako nový START nebo START 3, která omezuje počty strategických jaderných zbraní. Její platnost vyprší příští rok v únoru. Smlouva může být prodloužena o pět let, pokud se na tom státy dohodnou. Washington s Moskvou však dosud nedospěl v tomto směru k dohodě. Nicméně ruská diplomacie v úterý uvedla, že Rusko je v rámci ročního prodloužení dohody připraveno na rok zmrazit počet svých jaderných hlavic, pokud Spojené státy učiní totéž. Washington toto ruské vyjádření přivítal a vyjádřil ochotu okamžitě o tom začít jednat.

Zdroj: ČTK
Další zprávy