reklama
 
 

RECENZE Empatie ke kusu masa ještě nikdy nebyla tak silná

23. 1. 2014 18:50
12 let v řetězech (trailer) | Video: youtube.com
Otrokářské drama 12 let v řetězech velmi působivě sahá až na nejposvátnější americkou maximu o soukromém majetku. A zdobí je skvělé herecké výkony.

Recenze - Ještě nikdy nebylo otroctví, největší hanba amerického národa, na plátně zpracováno tak drásavě, shoduje se americký tisk ve svých nadšených ohlasech. A oblibu u kritiky dokládá i ocenění snímku 12 let v řetězech Zlatým glóbem za nejlepší drama. Kdo jiný by také měl americké společnosti nastavit to příslovečné kruté zrcadlo než cizinec, jehož poslední snímek se ke všemu jmenoval Stud?

Britský režisér Steve McQueen navzdory svému jménu neměl dosud s Hollywoodem nic společného. Ba naopak, nadšený příběh o výjimečně dobrém, a nesmlouvavém filmu má i odvrácenou stránku: mnozí znalci a fanoušci předchozích McQueenových autorských, esteticky velmi vyhraněných snímků Hlad a Stud, v nichž je znát režisérovo zázemí ve videoartu, zdaleka tento výlet do Hollywoodu a práci s cizím scénářem nevítají s takovým nadšením.

Životopisné snímky či snímky podle skutečné události navíc většinou zavání oscarovými ambicemi a také tím, že budou zdařile dávat na odiv své rádoby umělecké kvality.

Ale zatímco druhý vítěz Zlatého glóbu za nejlepší film (v kategorii „Komedie nebo muzikál“), snímek Špinavý trik, je zdařilým reprezentantem této hry na falešné umění, McQueen na rozdíl od dost možná nejpřeceňovanějšího režiséra současnosti Davida O. Russella získal nepochybně sošku zaslouženě.

Tělo jako McQueenův fetiš

12 let v řetězech jistě není tak formálně radikální film jako McQueenova předchozí tvorba. Přesto tu existují očividné styčné plochy jak na rovině stylové, tak tematické.

Všechny režisérovy snímky se nějakým způsobem točí kolem těla a kolem různých podob nesvobody. V debutu Hlad (též životopisném filmu, pojednávajícím o uvěznění vůdce IRA Bobbyho Sandse a o specifické formě vzpoury za pomocí hladovky) se ukazovalo tělo ve strohých, statických záběrech a ve svých extrémních podobách, šlo však zároveň o tělo jako jediný možný nástroj protestu ve vězeňských podmínkách.

Ve snímku Stud, pojednávajícím o sexuální závislosti a pocitech s ní spojených, se naopak samo tělo stává vězením, z něhož nelze uniknout sebebouřlivějším a perverznějším ukájením.

A v McQueenově novince, fascinujícím příběhu Solomona Northrupa, svobodného a úspěšného muže černé pleti, podvodem uvrženého na tucet let do otroctví, jde o redukci lidské bytosti na kus hmoty, na cizí majetek.

Film, jemuž stála předlohou kniha napsaná samotným Northrupem, však zdaleka nestojí na sugestivním vyobrazování strádajících těl otroků, ale i velmi vypjaté situace ukazuje poměrně nedramatickým způsobem, jde vlastně o přehlídku epizod a událostí, v nichž běh času mizí podobně, jako se rozpouští Solomonova identita.

Nejkrutější na 12 letech v řetězech není to, že vidíme dennodenní žalostný život otroků a barbarství otrokářů. Mnohem děsivější je pozorovat vzdělaného a inteligentního muže, který musí před svými pány i jejich nejposlednějšími zamindrákovanými pohůnky předstírat, že neumí nejen číst a psát, ale pomalu ani do pěti počítat.

Zaslepení slaboši a gentlemani

Vedle nemilosrdné sondy do tehdejší americké společnosti, v níž se perverzní věci staly všeobecně akceptovanou normou (podobně jako ve většině jiných společností ve všemožných obdobích dějin) však je film i kritikou mnohem obecnějšího rázu.

McQueen spolu se scenáristou Johnem Ridleym neredukují problematiku na střet vzdělaného černocha s tupostí jižanské lůzy, naopak ukazují, že podobné celospolečenské problémy nepramení z mentální nedostatečnosti jednotlivců, nýbrž deformují chování všech.

Kontrast mezi osvíceným otrokářem Fordem (v gentlemanském podání stále více obsazovaného Benedicta Cumberbatche) a Solomonovým dalším pánem, zamindrákovaným, žárlivým násoskou Eppsem (jako vždy skvělý Michael Fassbender) totiž padá s jedinou základní otázkou: je horší, když se nelidsky chovají zaslepení slaboši, nebo když degradují lidi na kus masa gentlemani, byť to dělají pomocí vybranějších způsobů.

Ale jeden z nejsilnějších momentů přichází ve chvíli, kdy Epps ospravedlňuje kruté zacházení se svými otroky tím, že není hříchem, když s nimi člověk zachází, jak se mu zlíbí, neboť jde o jeho majetek. Tady nejde jen o obžalobu nelidských praktik, které se staly součástí životní zkušenosti všech vrstev obyvatelstva v době před občanskou válkou, ale rázem se ocitá v hledáčku celý americký způsob života, v jehož přinejmenším desateru stojí, že soukromý majetek je posvátný. Ve chvíli, kdy oním majetkem jsou lidské bytosti, se totiž tato maxima obnažuje obzvláště děsivým způsobem.

Podivně odevzdané tempo filmu, v němž velkou roli hrají mlčenlivé záběry a časté užité detailů, souzní se zkušeností člověka, který se nenarodil otrokem, ale naopak náhle – během jediné noci, kdy omámen skončil v rukou „obchodníků s černým masem“ – své lidství ztratil.

Zde se opět vyjevuje McQueenova síla, ve scénách, kde není třeba slov a mnohdy ani činů, ale přesto dokáží názorně, byť mimoděk promlouvat o hraničních zkušenostech, tentokrát o zkušenosti člověka, kterému se celý svět scvrknul a doslova obrátil vzhůru nohama, o zkušenosti člověka, který na sebe nemusí vzít jen břímě cizí identity, ale především fakt, že přestal být lidskou bytostí. Tyto scény ukazují a dávají pocítit, aniž by tlačily na pilu a snažily se hrát na city.

McQueenův hollywoodský debut je výtečným protipólem Tarantinova Nespoutaného Djanga. V obou snímcích je dominantní motiv černocha, který svými schopnostmi převyšuje své povýšeně se chovající okolí, ale zatímco Tarantino dělá z otroka romantického a akčního mstitele, McQueen sleduje opačný, nikoli pohádkový, ale realistický pohyb.

V jeho světě vládne pasivita, v jeho světě je nejnapínavějším dobrodružstvím, které se protáhne na dlouhých dvanáct let, poslat dopis. Dopis, který může být vysvobozením z krutého osudu. A z McQueenova filmu lze až fyzicky pocítit, co vše se pojí s každou kapkou inkoustu, která přijde nazmar.

A byť z Ridleyho scénáře občas trochu sálají velké ambice a snaha o velkou výpověď, právě McQueenovo sevřené a tlumené, byť zároveň dech beroucí podání tyto ambice naplňuje. Empatie ke kusu masa ještě nikdy nebyla tak silná.

autor: Tomáš Stejskal | 23. 1. 2014 18:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama