Expozicí se nezdržuje. Vrhá nás do hlučné, chaotické a zapadlé prodejny sendvičů v americkém Chicagu. Delší dobu byla mimo provoz, protože kuchař spáchal sebevraždu. Za pár hodin ji ale čeká otevíračka. Do té doby musí tým navařit. Po kuchyni pobíhá několik nervózních lidí v úborech a pokřikují po sobě příkazy i nadávky. Vzduch je nasycený adrenalinem, zvuky zesílené, kamera švenkuje z člověka na člověka, občas nervně zazoomuje na nástěnné hodiny. Čas se krátí.
Hudba je stejně rychlá jako střih. Přesto se po chvíli začínáme orientovat. Všechno řídí Carmen, talentovaný šéfkuchař, který pracoval na luxusních světových adresách. K němu se upínají pohledy, naděje a dotazy ostatních, to on se snaží vnést řád do disharmonického křepčení mezi sporáky. Nože potřebují nabrousit, zjišťuje při krájení zeleniny, "dochází olivový olej", slyší od rozpálené pánve. Teprve když se Carmen soustředí na přípravu jídla, nachází chvíli klid.
S tímto nasazením a touhou po dokonalosti má zaděláno na vyhoření. Podnik prodávající sendviče na zanedbané ulici, kde proti sobě občas vystartují místní gangy, chce proměnit v michelinskou restauraci. Vaření je pro něj zároveň únikem před žalem. K návratu do rodného města ho přiměla smrt staršího bratra Mikeyho, onoho kuchaře, který spáchal sebevraždu a zřejmě po sobě nezanechal vzkaz na rozloučenou. Jen několik nešťastných nebo naštvaných lidí a dluh 300 tisíc dolarů.
Aniž by vyprávění opustilo lokaci, z rozhovorů postav se dozvídáme útržky o Mikeyho závislosti na lécích proti bolesti a jiných problémech. "Ke konci to bylo zlý," konstatuje jeden kuchař. Jak později dokládá krátký flashback, Carmen si ale bratra raději pamatuje coby charismatického vypravěče zábavných historek a vyrovnaného mentora, k němuž celé mládí vzhlížel. Svým podřízeným by rád byl stejnou oporou. Také proto na sebe klade extrémní nároky.
Napjaté vztahy
Carmenovi však šéfování nejde. Každý si dělá, co chce, a příprava vyhlášených sendvičů s hovězím připomíná turnaj v překřikování. Ctižádostivá zástupkyně Sydney sice sdílí šéfkuchařovu takzvaně fine diningovou vizi, zdá se ale, že důležitější je pro ni vlastní zviditelnění. Ještě menší shodu pak Carmen nachází s Richiem, Mikeyho horkokrevným kámošem, který vždy musí mít poslední slovo a konflikty nejraději řeší s nabitou zbraní.
Pokud má kolabující rodinné podnikání přežít, protagonista musí získat respekt personálu, splatit dluhy a najít rovnováhu. Mezi pracovním a soukromým životem i sám v sobě. S tím mu vedle starostlivé sestry pomáhá skupinová terapie, kde zpracovává pocit, že selhal na všech frontách. Univerzitu nedokončil, partnerka jej opustila, z vysoké gastronomie si odnesl panické ataky. Snahou zavést na novém pracovišti pevnější pravidla po vzoru francouzských kuchařských mistrů jako by vyjadřoval, že sám vnitřní řád postrádá.
Když je v ráži, Carmen připomíná spíš vybuzeného medvěda než člověka pečlivě vážícího kroky. Ránu od něj občas schytá i ten, kdo se jen snažil odvádět dobrou práci a zrovna byl na špatném místě.
Stejnou energii má od první epizody celý seriál. Zpočátku je proto náročnější ho "stíhat". Čím lépe ale postavy známe, tím víc s nimi souzníme, neboť chápeme podstatu jejich věčných hádek. Každý má svůj cíl a osobní konflikt, který řeší skrz práci. Všem je vlastní zhoršená schopnost komunikace a týmové spolupráce.
V předposlední epizodě, naoko natočené na jeden nepřerušovaný záběr, už je divák proti permanentnímu stresu odolnější a spíš ocení, jak umně tvůrci budují napětí a opakovaně člověka vyvádějí z přesvědčení, že hůř už být nemůže. Explodující toalety, výpadky proudu, požár v kuchyni. Pořád se něco sype. Scéna, kdy automat začne o překot chrlit lístečky s online objednávkami, jež musejí být vyřízeny během několika minut, je napínavější než všechny seriály o vrazích dohromady.
Jako ve válce
Tvůrce Medvěda Christopher Storer líčí zákulisí gastrobyznysu s podobným zápalem jako již zesnulý americký kuchař a novinář Anthony Bourdain, autor bestselleru Důvěrnosti z kuchyně. Vedle černého humoru a lehce přikrášleného portrétu workoholických outsiderů oba nabízejí skoro antropologickou analýzu prostředí, kde do sebe narážejí velká, převážně mužská ega. Hierarchická struktura v kuchyni přitom zřetelně odráží mocenské mechanismy fungující - a selhávající - také jinde.
Carmenova snaha prosadit vlastní systém vedení například ve zkušeném kuchaři Ebraheimovi vyvolává vzpomínku na somálskou občanskou válku, kde platila podobně striktní dělba rolí. "Mnoho lidí zemřelo," podotýká Ebraheim suše. Poté, co na ulici propukne rvačka mezi mafiány, Richie automaticky běží pro pistoli. Sydney volí jemnější postup: rozhádaným gangsterům rozdává neprodané sendviče. Tím Richieho zaskočí. Toho nikdy nenapadlo, že napětí lze zmírnit bez agrese.
Povahově odlišné postavy, nucené sdílet jeden klaustrofobní prostor, si tak nelezou jen na nervy. Odlišným přístupem k jídlu i vztahům se navzájem inspirují, motivují a učí naslouchat jeden druhému. Jejich proměnlivá dynamika je stejně přesvědčivá jako atmosféra gastronomického podniku s nepřiměřenými ambicemi. Velkou měrou k tomu přispívají soustředění herci v čele s Jeremym Allenem Whitem. Před natáčením trénovali ve špičkových restauracích.
Ačkoli nejpozoruhodnější proměnou prochází Carmen a jeho upřímný dlouhý monolog v osmé epizodě, kdy sundává všechny masky, představuje vrchol seriálu, příležitost zazářit dostává každý. Individuální linie zápletku nezpomalují, naopak dokreslují toxicitu prostředí, pod jehož vlivem na sebe lidé kladou přehnané nároky a začínají zosobňovat hodnoty, vůči nimž se dřív vymezovali.
Proměna Carmena a Sydney, postupně ztrácejících ideály, zřejmě zarezonuje v mnoha vyhořelých mladých, jejichž vášeň pro věc a snaha změnit systém narazily na nedůvěru či zkostnatělé návyky. Až pohádkově optimistický závěr jinak realistického příběhu proto působí jako eskapistická fantazie. Sympaticky nedokonalým hrdinům člověk sice přeje dobrý konec a ocení možnost konečně si vydechnout, tvůrci tím však popírají vlastní teze.
Přestože na konci až příliš povoluje pevné sevření, Medvěd patří k nejlepším seriálům roku. V konkurenci epických fantasy jako Rod draka nebo Pán prstenů: Prsteny moci může budit dojem fastfoodu. Ve skutečnosti z nemnoha povědomých, ale kvalitních ingrediencí skládá chutné, perfektně vyvážené menu. Oproti neúměrně natahované konkurenci je každá epizoda napěchovaná akcí a neztrácí emocionální náboj. Konflikty a charakterové oblouky postav jsou jasně definované a dotažené, prostředí pomáhá akcelerovat děj.
Dobrá zpráva nakonec: atraktivní série o přátelství, maskulinitě a schopnosti jídla sbližovat i rozdělovat lidi různých povah a kultur bude pokračovat druhou řadou.
Seriál
Recenze seriálu Medvěd
Tvůrce: Christopher Storer
Seriál je k vidění na Disney+.
