reklama
 
 

She She Pop: Tvořily jsme reality show už před Big Brother

24. 11. 2014
Rozhovor s členkou slavné divadelní skupiny She She Pop Iliou Papatheodorou o vývoji jejich představení i nejnovější inscenaci Svěcení jara, kterou uvádějí v Praze na festivalu Akcent.

Rozhovor - Německý divadelní kolektiv She She Pop o sobě dal poprvé vědět v roce 1998. Od počátku se věnuje zpracovávání biografií svých členů v divadelním a performativním formátu. A přestože na svých projektech pracují s muži, definují se jako ryze ženský kolektiv.

V Divadle Archa již byly představeny jejich inscenace Testament a Šuplíky. V rámci festivalu Akcent bude nyní uvedeno jejich pojetí Svěcení jara.

She She Pop vznikly v 90. letech během studií na Institutu pro aplikovanou divadelní teorii v Giessenu. "Naše studium bylo založeno na nespojitosti a pestrosti. Teorie se ani se samotnou praxí příliš neprovazovala nebo k ní vždy zcela nepřiléhala. To bylo skvělé. Sami jsme si museli najít spoje mezi diverzními oblastmi umění, což byla výzva. Teorie sice byla důležitá, ale experimentální praxe byla klíčová. Měli jsme k dispozici dobře technicky vybavenou zkušebnu a nikdo nám moc neříkal, co máme dělat. Museli jsme si svůj jazyk objevit, navzájem se naučit, jak používat techniku. Za naše divadelní a projektové výstupy jsme nedostávali, kromě projektů s tutory, žádné známky. Ale navzájem jsme vůči sobě byli velmi kritičtí, po každé performanci nebo jiné formě prezentace se na vás sesypali spolužáci. Všichni měli teoreticky vzato dost vysoký standard.
A sami jste si směli vybrat, čemu se chcete věnovat – rozhlasovým hrám, režii, performanci, psaní textů anebo instalacím," říká členka She She Pop Ilia Papatheodorou.

Aktuálně.cz: Co tedy bylo impulsem pro to, dát dohromady She She Pop?
Ilia Papatheodorou: Nejdříve jsme pracovaly na projektu inspirovaném barokním divadlem s režisérkou a dramaturgyní Barbarou Mundel, která nyní pracuje ve Freiburgu. Vznikl chór žen, které představovaly vestálky. Jedna z nás dříve pracovala s režisérem Einarem Schleefem a dobře věděla, jak pracovat se sbory. Díky tomu projektu jsme se my, pozdější členky She She Pop, lépe poznaly. Tento chór se stal základem pro náš pozdější vlastní projekt, který jsme už samy iniciovaly. Z chóru se vyloupla skupina nejprve čtyř, později osmi performerů. Nakonec nás zůstalo šest.

Náš první projekt byl ryze autobiografický, ale jeho rámec a technický princip jsme později použily v inscenaci Šuplíky. V tomto raném projektu se zrodily dva velmi důležité motivy naší práce – zaměření na autobiografii i potřeba vystupovat a mluvit jako kolektiv. Byly jsme první skupinou, která vznikla na škole v Giessenu, a dodnes si držíme kolektivní strukturu. Deklarujeme, že jsme ryze ženský kolektiv, ačkoliv spolupracujeme s muži. Před námi se každý profiloval jako umělecký solitér, někdo se stal režisérem, jiný psal dramata. René Pollesch zvládal obojí. Těsně po nás vznikla jiná a čistě mužská skupina Showcase Beat Le Mot.

Nikdo nás neučil režijní a herecké techniky, vše jsme se naučily samy a hodně jsme se musely věnovat i svému studiu a pohybu po teoretickém terénu, což nám také pomohlo. Naše spolupráce je relativně prostá. Za ta léta víme, co kdo dokáže, a když se někde objeví volné místo, víme, kdo a jak jej může zaplnit. Nikdo však nevede ostatní.

A.cz: Čím jste se inspirovaly?
Hodně jsme se naučily při práci na projektu s Barbarou Mundel, kde jsme si hlavně vyzkoušely, co to znamená být tým. Skočily jsme do toho rovnýma nohama. Nikdo nás neučil režijní a herecké techniky, vše jsme se naučily samy a hodně jsme se musely věnovat i svému studiu a pohybu po teoretickém terénu, což nám také pomohlo. Naše spolupráce je relativně prostá. Za ta léta víme, co kdo dokáže, a když se někde objeví volné místo, víme, kdo a jak jej může zaplnit. Nikdo však nevede ostatní. Jen jsme se dříve více definovaly jako skupina, nyní raději užíváme s plným rozhodnutím slovo kolektiv a pracujeme možná vědoměji, známe své rituály a návyky a dokážeme předjímat, co se může dít. Naše inscenace jsou propracovanější, strukturovanější.

A.cz: Vaším záměrem tedy nebylo režírovat nebo se stát herečkami?
Ne. Lidé, kteří měli v Giessenu podobné ambice, školu spíše záhy opouštěli, protože by jim v tom příliš nepomohla. Daleko více nám škola pomohla uvažovat způsobem blízkým konceptuálním umělcům, ale také nám pomohla sledovat inscenace The Wooster Group nebo performance Mariny Abramović.

A.cz: Působíte jako performerky. Narážíte však někdy na scéně na nedostatky svého „herectví“?
Ve škole v Giessenu nejsou herci, takže pokud chcete dělat performance, musíte si v nich hrát sami a najít způsob, jak pracovat se svými nedostatky. Když nás na počátku bylo v She She Pop osm žen, udělaly jsme projekt Negamorphosen, který nám otevřel oči. Hlediště jsme rozdělily na dvě poloviny tak, jak je tomu na módních přehlídkách. Uprostřed jsme se procházely kočičí chůzí jako modelky. Udělaly jsme to trochu naschvál, protože o nás stále mluvily jako u skupině „těch ženskejch“. Naše performance ale byla o Africe, o tom, co si Evropané o Africe myslí, o sexismu, o roli žen v Africe, hip hopu, pozitivní diskriminaci a vůbec celém mýtu o Africe.

Každá z nás měla připravenou roli o svém vztahu k Africe, ale i biografii žen, které do Afriky skutečně cestovaly – Leni Riefenstahl, Mary Kingsley, Karen Blixen. V jednu chvíli jsme otočily světla na diváky a prohlížely si je jako exotické tvory nebo postavy. Začaly jsme s nimi mluvit a hovořit o jejich představách. Naše přítomnost vlastně byla velmi agresivní, představte si osm žen na scéně... Ale pochopily jsme, že to je zajímavý impuls, který lze rozvíjet, a že je nutné sledovat, jak nás lidé vnímají, jak vnímáme sebe. Proto jsme také s publikem navázaly dialog, aby se naše pozice proměnily. Přeci jen je takový počet žen na scéně něčím neobvyklým. Tuto zkušenost s vnímáním jisté exotičnosti vám potvrdí asi každá ženská umělkyně, neboť ví, že do jisté míry bude vždy považována za předmět svého díla.

V rámci She She Pop jsme vytvořily provokativní a velmi otevřený styl, který však bylo možné považovat za určitou sebeironickou výzvu performativnímu umění. Řekly jsme, že jsme tady a jsme otevřeny náhodám a dáváme svoji biografii na trh. Spíš než herečkami jsme byly na scéně určitými kandidátkami a vlastně jsme vytvořily scénickou reality show chvíli předtím, než Big Brother vtrhnul do Německa.

A.cz: Jaká jsou tedy pozitiva vašeho performerství a co jste za těch téměř dvacet let objevily?

Nemyslím si, že jsem dobrá performerka a ani ostatní členky She She Pop nejsou ničím výjimečné. Mé schopnosti jsou omezené, ale na scéně jsem hlavně jako autor, což mi mnohé usnadňuje. U nás se celá hierarchie autora, herce a režiséra protíná v jedné osobě, respektive v kolektivu několika osob. Například pokud jsem příliš expresivní, hned mi to další členky řeknou.

V naší nové inscenaci Svěcení jara tančíme, přestože nejsme tanečnice. Je to prostě jiný typ umění, nemusíme být přeci dokonalé a splňovat stejné nároky jako profesionálové.

A.cz: Jsou vaše inscenace pečlivě zkomponované, anebo dáváte prostor i spontaneitě a improvizaci?
Částečně improvizujeme, ale spíš se snažíme držet struktury. S našimi otci jsme připravily v roce 2010 inscenaci Testament, s kamarádkami jsme udělaly Šuplíky o rozdílech v dospívání v NDR a NSR a na Svěcení jara jsme pracovaly s našimi matkami. Těmto skutečně naprosto nezkušeným performerům jsme však nabídly takovou strukturu, v níž se cítili bezpečně a měli v ní svůj prostor. Pro naše poslední projekty vždy pečlivě připravujeme text, strukturu a celý rytmus inscenace. Někdy jsme skutečně naivní, třeba při práci na Svěcení jara jsme si myslely, že budeme i zpívat anebo na něco hrát, to by ale dopadlo celé nešťastně. Teď už víme, nakolik nám Stravinského skladba pomáhá.

A.cz: Když jste zrušily tuto divadelní hierarchii mezi autorem, režisérem a hercem, jak připravujete své projekty? Kdo činí rozhodnutí o scénografii, struktuře, textu? Jste to vy všechny jako kolektiv, anebo si rozdělujete role?
Na začátku se tři týdny věnujeme přípravě scénografie a technickým řešením, vymýšlíme, jakou roli bude mít například video nebo hudba. Když se shodneme, můžeme pokračovat. Je důležité říct, že naše cesta k finálnímu tvaru inscenace trvá od prvních nápadů skoro rok, máme tedy čas vše uvážit. Proměňujeme si role během zkoušek. Každá z nás má na scéně nějakou funkci, ale ty si pak vyměňujeme.

Když máme vymyšlený prostor, chodíme například na kurzy tance, sledujeme známé choreografie, zkoumáme téma, které nás zajímá. Pak teprve začínáme pracovat na scéně a někdo z nás se vždy dívá s odstupem, nehraje, ale sleduje zkoušku kriticky. A pak se vyměníme.

Když máme vymyšlený prostor, chodíme například na kurzy tance, sledujeme známé choreografie, zkoumáme téma, které nás zajímá. Pak teprve začínáme pracovat na scéně a někdo z nás se vždy dívá s odstupem, nehraje, ale sleduje zkoušku kriticky. A pak se vyměníme. Je to obvykle dost iritující, protože slyšíte několik rozdílných názorů na tu samou věc. Díky tomu, že se nechováme hierarchicky, práce trvá dlouho a stále se někam vracíme, což je v rozporu s klasickou divadelní režií, která míří kupředu a chce ukázat režiséra jako perfektního hrdinu inscenace. My naopak pracujeme na jisté posvátnosti kolektivu, budujeme pro všechny smysluplnou strukturu, ale někdy samozřejmě trpíme projednáváním všeho a nutností kompromisů. Naučily jsme se ale chápat, že nejdůležitější je kvalita projektu a jí je potřeba někdy ustoupit a nestát si paličatě za svým.

A.cz: Být aspoň na chvíli pozorovatelem zvnějšku je asi osvěžující.
Ano. Odstup, srovnávání svého názoru s názory druhých, jichž si vážíte a schopnost uznat, že v některých oblastech jsou ti druzí prostě talentovanější, to jsou klíčové principy naší práce. Nikdy nemůžeme být vyhroceně subjektivní. Samozřejmě že každá práce v divadle je skupinová, ansámblová, ale režisér tomu vždy vládne a vlastně všichni musejí spolupracovat s ním. To je nám cizí.

A.cz: To, že pracujete kolektivně, lze považovat za politické rozhodnutí?
Na začátku to nebylo snadné, také nebyly téměř žádné režisérky jako vzor. Ženy vždy byly herečkami. Podobně to fungovalo i ve škole v Giessenu. Kluci se nám smáli a moc tomu nevěřili. Svým způsobem se jednalo o politický a feministický krok, musely jsme se spojit, abychom byly silnější a dokázaly, že to je možné. Bylo nutné si pomáhat, podporovat se.

A.cz: Má každá z vás také své vlastní osobní projekty, rozhlasové hry, performance nebo třeba píše texty?
Pokud nehovoříme o působení v divadelní skupině Gob Squad, nikdo to nedělá. Jen jedna z nás je profesorkou.

A.cz: Zmínila jste Gob Squad, divadelní skupinu, která také částečně vzešla z giessenské líhně, tak jako Rimini Protokoll. Ve všech případech se jedná o autorské a tvůrčí skupiny. Vidíte nějaké podobnosti v přístupu k práci a ignorování tradičních divadelních rolí a funkcí?
Myslím, že Rimini Protokoll fungují jinak, nejsou kolektivem, ale souborem autorů, z nichž někdo vždy režíruje. Gob Squad a Showcase Beat Le Mot jsou nám bližší.

A.cz: Jak se v rámci She She Pop domlouváte a rozhodujete, pokud není nějaké stanovisko jednoznačné?
Nikdy jsme naštěstí nemusely hlasovat. Spíš dlouho diskutujeme a hledáme případně nová řešení. Pokud je něco problém, musíme hledat odpověď jinde.


A.cz: Proč jste přizvaly na scénu další lidi? Otce, matky, přátele...           Otce jsme přizvaly jako první, a to z prostého důvodu. Divadelním kurátorům jsme se asi zdály stále velmi ironické, neseriózní a vyzývali nás k něčemu podstatnému a divadelně serióznímu, k práci s kanonickým dramatickým textem a podobně. Všem nám navíc táhlo na čtyřicet a vlastně jsme i cítily, že se stáváme součástí divadelního establishmentu, což bylo důvodem, že jsme tyto pobídky vzaly z části vážně a z části opět ironicky. Rozhodly jsme se ukázat problém generační výměny na pozadí klasické dramatické patriarchální předlohy Krále Leara. Nápad, že na scénu přizveme vlastní otce, nám dal svobodu a byl velmi šťastný.

V inscenaci Šuplíky jsme se rozhodly vytvořit kolektivní autobiografii z období prvního dvacetiletí našeho života a rozvinout ji dál, s otci i matkami ohledáváme podobné téma, ale z jiných perspektiv.

A.cz: Nakolik vám hosté pomáhají pracovat nad tvarem inscenace?
Vytvářejí text, ukazují jiné perspektivy. My jsme se všechny narodily v Západním Německu, proto nám například ženy z Východního Německa musely vysvětlit spoustu věcí, navrhnout určité scény atp. V podstatě nám nahradily dramaturgy. Otcové pouze generovali text a někdy nás poučovali nebo svobodně na scéně reagovali či nesouhlasili, ale vše v rámci připravené struktury.

A.cz: Bylo vaše rozhodnutí použít Shakespearova Krále Leara pouze ironickým pošklebkem na všechna kurátorská očekávání?
Samozřejmě se jednalo o ironii do jisté míry, ale při samotné práci se ukázalo, nakolik se sepětí Krále Leara a našich autobiografických vstupů stává nosné a reálné. Důvod, proč jsme sáhly po této předloze, je však ještě historický, neboť generace našich otců byla politicky, sociálně a kulturně vlivnou generací, která restaurovala a měnila poválečné Německo. My si jen užíváme plodů jejich práce. Překvapilo nás, že otce nebylo ke spolupráci těžké přesvědčit, přestože mají k naší práci výhrady a jsou velmi kritičtí. Ještě snazší je to nyní s našimi matkami, protože ty nás sice podporují, ale vnímají stále svoji roli kdesi v pozadí.

Divadlo v Německu jakoukoliv práci s důležitou dramatickou předlohou považuje vždy za seriózní čin a teprve s pomocí například Shakespeara se dělá skutečné divadlo. To nám tak jako tak trochu bere vítr z plachet.

Divadlo v Německu ovšem jakoukoliv práci s důležitou dramatickou předlohou považuje vždy za seriózní čin a teprve s pomocí například Shakespeara se dělá skutečné divadlo. To nám tak jako tak trochu bere vítr z plachet.

Náš krok však nebyl jen ironickým gestem vůči publiku a divadelním kurátorům, ale i vůči sobě samotným, protože jsme za ta léta našich aktivit získaly nálepku špatných dcer, které dekonstruují a ruinují divadlo s celou jeho vážností. I tak jsou nahlíženy dcery v Shakespearově dramatu, protože jsou zlé a nevděčné.

A.cz: Lze na vaši novou inscenaci Svěcení jara pohlížet jako na svého druhu pokračování Testamentu?
Nikoliv. Za každou cenu jsme chtěly vytvořit něco nového a na Testamentu nezávislého. Proto jsme se rozhodly, že si chceme vyzkoušet i neverbální, neartikulované, vizuální a rituální pohybové divadlo. Chtěly jsme ukázat věci, o kterých se nemluví, Testament je daleko více racionální a diskursivní.

Tipy z programu festivalu Akcent

24. a 25. listopadu
Kim Hwang: Pizza pro národ
Severokorejský vůdce Kim Čong-iI miloval pizzu. Vyhlásil, že celý národ by měl okusit tuto pochoutku. V Pchjongjangu je ovšem jen jediná pizzerie. Kim Hwang vytvořil video, na němž učí Severokorejce, jak si upéct pizzu sám. Disky s videem pomocí čínských obchodníků pašoval do KLDR.

26. a 27. listopadu
She She Pop: Jarní oběti (Svěcení jara)
Na druhém Akcentu uvedl soubor She She Pop inscenaci se svými otci, v níž porovnával rozdíly mezi dětstvím na východě a západě Německa. Nyní přivážejí další hit letošní berlínské divadelní sezony, který vytvořili spolu se svými matkami.

27. listopadu
Jiří Havelka, Karel František Tománek, Vosto5: Dechovka
Inscenace Dechovka vypráví příběh o odsunu Němců po válce. "Svět není jen černý a bílý. Některá období naší historie byla prostě hezčí. Jiná horší. Nesnažíme se nikoho obhajovat. Ale dechovku hrajeme nejlepší," říká Jan Kalina z kapely Sto zvířat, která ke hře složila hudbu.

29. listopadu
Barbora Schneiderová, Storyteling CZ, Plechárna Černý Most: Sídliště z plechu
Pět příběhů z pražského sídliště Černý Most. Kdo může nejlépe vyprávět o domech, ulicích a lidech na Čerňáku? Ten, kdo tam žije.

A.cz: Je tedy Svěcení jara intuitivnější?
Ano, ale to je dáno samotným fyzickým a tanečním charakterem poslední práce, i když je našim matkám přes sedmdesát. A je tam podstatné napětí mezi dějem na scéně a v projekcích.

Tato práce byla poměrně zdlouhavá, přeci jen chtěly matky více odpočívat nebo měly svůj program. Zkoušky je vyčerpávaly. Nejdřív s námi byly na scéně, ale pak se ukázalo dramaturgicky vhodnější mít matky jen v projekcích.

A.cz: Má Svěcení jara i politický rozměr?
Asi nemá přímý politický postoj, ale ukazuje divadlo jako utopický prostor, v němž je možné soustředit určitou komunitu, která zahrnuje i diváky, za účelem společného zážitku a diskuse o věcech, o nichž lze hovořit a které jsou pro každého do určité míry relevantní. Divadlo se může stát veřejným, ale zároveň velmi intimním a rituálním místem, což znamená, že dokáže promlouvat ke všem a být srozumitelné.

Myslím, že pokud pracujeme s vlastními matkami, dotýkáme se jistých prahů intimity, studu, komplikovaného vztahu dcer a jejich rodiček, o kterém je těžké cokoliv říct, a proto je možné to téma lépe artikulovat, sdílet a zobrazit v kolektivu, v divadle.

autor: Lukáš Jiřička | 24. 11. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama