Mé příběhy jsou pravdivé, ale lidé také sní, říká Lola Arias

Lukáš Jiřička
19. 11. 2014 16:32
Rozhovor s argentinskou režisérkou Lolou Arias, která na festivalu Akcent v Praze uvede svou "dokumentární" inscenaci Můj život potom, která přibližuje osudy obětí vojenské junty.
Lola Arias.
Lola Arias. | Foto: Divadlo Archa

Rozhovor - Festival Akcent představí od 20. do 30. listopadu v pražském Divadle Archa tvůrce dokumentárního divadla. Přiblíží osudy protagonistů a obětí vlády vojenské junty v Argentině, poskytne návod k přípravě pizzy v izolované Severní Koreji, bude konfrontovat berlínské dcery a matky, uvede příběhy obyvatel Kostelce nad Orlicí, bude se zabývat poválečným vražděním Němců v Čechách či současnými pohledy na život sídliště Černý most.

Podruhé za sebou se na festival vrací argentinská režisérka Lola Arias, která loni v Praze uvedla inscenaci Rok, kdy jsem se narodil. Letos nabídne místo Chile pohled na diktaturu v Argentině ve hře s názvem Můj život potom (22. a 23. listopadu), v níž využila velké množství autobiografických motivů. Diváci tak budou moci porovnat osudy protagonistů a obětí vlády vojenské junty očima jejich dětí, dnešních třicátníků.

Podívejte se na ukázku z představení Můj život potom.
Podívejte se na ukázku z představení Můj život potom. | Video:

"Narodila jsem se v Argentině v roce 1976, tedy v roce, kdy došlo k vojenskému puči. Má matka vyučovala literaturu na univerzitě a po nástupu diktatury přišla o práci. Katedru zavřeli a její vedoucí odešel do exilu, matka sice zůstala, ale trpěla depresemi. Můj otec byl architekt, se svým společníkem však firmu prodali kvůli zaplacení výkupného, když děti jeho společníka unesli vojáci. Děti se ale už nikdy neobjevily," říká režisérka.

Aktuálně.cz: Ale nezůstáváte jen u svého příběhu...
Můj příběh není nijak zvláštní, je to jen jeden z mnoha příběhů. Patřím ke generaci, která se narodila pod temným mrakem diktatury. A tato zkušenost se podepsala i na našem dětství. Tak či onak naše generace, myslím, vyrůstala obklopena spoustou nevyřčeného. O některých věcech jsme nevěděli, o jiných jsme zase nesměli mluvit. Všechny takové příběhy jsou tématem této hry, která vypráví o tom, jak se moje generace vyrovnává s minulostí.

A.cz: Projekt věnovaný dětství v Argentině sedmdesátých a osmdesátých let vznikl ještě dříve než vaše hra o Chile s názvem Rok, kdy jsem se narodil. Je možné tyto dvě zkušenosti s diktaturou porovnávat? Můžeme obě hry považovat za jakýsi diptych, za dvě obdobné hry?

Argentinská diktatura byla kratší, ale zároveň i brutálnější než chilská, v Argentině tehdy zmizelo na třicet tisíc lidí. V Chile trvala diktatura déle, mnoho lidí tam mučili, ale zmizelých bylo méně. Důsledek však byl ve skutečnosti zničující.

Lola Arias

V roce 2009 jsem s lidmi, kteří se narodili v období argentinské diktatury (1976 až 1983 - pozn. red.), připravila Můj život potom. Hra poté putovala na nejrůznější místa a v roce 2011 také do Chile. Tam jsem organizovala workshop věnovaný rodinným příběhům z období jejich diktatury, a z toho vzniklo El año en que nací; nejenže příběhy těch lidí byly velmi dobré, ale také vznikla zajímavá diskuze o tom, co se odehrálo v chilských dějinách za posledních čtyřicet let, a zejména pak neshoda v tom, jak takové příběhy vlastně vyprávět.

Argentinská diktatura byla kratší, ale zároveň i brutálnější než chilská, v Argentině tehdy zmizelo na třicet tisíc lidí. Skončila až kvůli válce o Falklandy s Anglií. V 1984 se hlavní viníci dostali před soud a šli do vězení. Pak ale byly přijaty zákony Punto final a Obediencia Debida, jimiž se uzavřelo trestní stíhání představitelů vojenských junt, kteří se pak v důsledku milosti, kterou jim udělil prezident Menem, ocitli na svobodě, a to až do roku 2001, kdy procesy začaly nanovo. V Chile trvala diktatura déle, mnoho lidí tam mučili, ale zmizelých bylo méně. Důsledek však byl ve skutečnosti zničující. Také přechod od diktatury k demokracii byl v Chile kontroverzní, sám Pinochet předal moc svému nástupci, prvnímu demokraticky zvolenému prezidentu Aylwinovi, což znamená, že Pinochet nikdy nebyl zbaven moci a nikdy se nedostal před soud.

Lola Arias: Můj život potom.
Lola Arias: Můj život potom. | Foto: Divadlo Archa

Obě hry jsou součástí trilogie, v níž se děti snaží rekonstruovat život svých rodičů v období diktatury. Nejprve jsem napsala Můj život potom, následoval Rok, kdy jsem se narodil, a třetí hrou je Melancholie a projevy (2012), což je text pojednávající o tom, jak moje matka trpěla za diktatury depresemi. V té jsem za pomoci skupiny starších herců sama účinkovala. Trilogii jsem tedy začala rodinnými příběhy cizích lidí a skončila jsem u toho, že mluvím o sobě.

A.cz: K vytvoření děje částečně používáte fiktivní rámec i příběhy, je přesto možné mluvit o vašem divadle jako o dokumentu?
Můžete je brát jako dokumentární divadlo, protože je napsané podle skutečných příběhů. Žádné příběhy v něm nejsou smyšlené, fiktivní jsou pouze postupy, jak znázornit některé scény ze života rodičů. Ale zrovna tak je dobře možné použít jen označení divadlo. Nijak si nelibuji ve vymezování své práce v rámci určitého žánru.

Tipy z programu festivalu Akcent

24. a 25. listopadu
Kim Hwang: Pizza pro národ
Severokorejský vůdce Kim Čong-iI miloval pizzu. Vyhlásil, že celý národ by měl okusit tuto pochoutku. V Pchjongjangu je ovšem jen jediná pizzerie. Kim Hwang vytvořil video, na němž učí Severokorejce, jak si upéct pizzu sám. Disky s videem pomocí čínských obchodníků pašoval do KLDR.

26. a 27. listopadu
She She Pop: Jarní oběti (Svěcení jara)
Na druhém Akcentu uvedl soubor She She Pop inscenaci se svými otci, v níž porovnával rozdíly mezi dětstvím na východě a západě Německa. Nyní přivážejí další hit letošní berlínské divadelní sezony, který vytvořili spolu se svými matkami.

27. listopadu
Jiří Havelka, Karel František Tománek, Vosto5: Dechovka
Inscenace Dechovka vypráví příběh o odsunu Němců po válce. "Svět není jen černý a bílý. Některá období naší historie byla prostě hezčí. Jiná horší. Nesnažíme se nikoho obhajovat. Ale dechovku hrajeme nejlepší," říká Jan Kalina z kapely Sto zvířat, která ke hře složila hudbu.

29. listopadu
Barbora Schneiderová, Storyteling CZ, Plechárna Černý Most: Sídliště z plechu
Pět příběhů z pražského sídliště Černý Most. Kdo může nejlépe vyprávět o domech, ulicích a lidech na Čerňáku? Ten, kdo tam žije.

A.cz: Kdo je autorem těch příběhů?
Trvám na tom, že ve hře žádné smyšlené příběhy nejsou. Vše, co účinkující vyprávějí o životě svých rodičů, je pravda. Ale pak tam samozřejmě také najdeme jejich sny, fantazie o minulosti, náhled na život rodičů, představy o tom, jak zemřou.

A.cz: V Německu jste vydala knihu se stejným titulem Mein Leben danach – jak se liší od textů vyprávěných na jevišti? Co vás vedlo k napsání knihy podle představení?
Kniha Mein Leben Danach vyšla v Německu s textem a dokumenty ze hry. Tento projekt je hlavně založený na analýze rodinných fotografií, dopisů, nahrávek, oblečení. Účinkující kladou otázky nad albem rodinných fotografií, oblékají si šaty svých rodičů, čtou jejich poslední dopisy, a snaží se tak pochopit něco důležitého pro vlastní budoucnost.

Liza se například dívá na fotku otce odlétajícího do exilu a snaží se snímek analyzovat a představit si, co při odchodu otec nechává za sebou. Vanina si prohlíží fotku, na které se její bratříček poprvé koupe (ve skutečnosti je to dítě dvou zmizelých, které nechal unést její otec, agent zpravodajské služby), a říká publiku: To jsem já, když mi byly čtyři roky, vypadám zmateně, nechápu, odkud se můj bratr vzal, když jsem mámu nikdy neviděla těhotnou. Mariano naslouchá z nahrávky hlasu svého otce (otec zmizel, když mu byly tři roky) a říká: Tuhle část mám nejradši, táta na ní volá mé jméno. Carla se pokouší o rekonstrukci smrti svého otce a navléká si jeho guerillovou uniformu.

 

Právě se děje

Další zprávy