Recenze: Dobře nabroušené sametové ostří řeže do mrtvého

Tatiana Brederová
20. 11. 2014 16:46
Inscenace Po sametu vychází textově z rubriky Minulý týden, kterou pro časopis Respekt vytváří Ivan Lamper. Formálně zajímavému tvaru ale inscenaci chybí to, co by mělo být základem – dobová výpověď.
Po sametu.
Po sametu. | Foto: ND - Jakub Fulín

Recenze - I Národní divadlo přispívá novou premiérou do nezměrného množství akcí, kterými si připomínáme 17. listopad 1989. Záměr vtělil do inscenace Po sametu režisér Jiří Adámek, tvůrce specifického autorského hudebně-verbálního divadla, kde se slovo rytmizuje a jednotlivé repliky vytvářejí jakousi partituru.

Výhody a úskalí publicistiky na divadle

Materiálem se pro inscenaci se stala rubrika Ivana Lampera Minulý týden v časopisu Respekt. Texty jsou pro ohlédnutí se za nejnovější historií velmi cenným zdrojem, jsou informačně nabité a reflektují i ducha doby, společenské nálady a další efemérní, ale neméně důležité aspekty společenské a politické existence.

Podívejte se na ukázku z inscenace Po sametu.
Podívejte se na ukázku z inscenace Po sametu. | Video:

Navíc tento dramaturgický koncept (Jan Tošovský) dokazuje schopnost Národního divadla reagovat na nejnovější trendy ve světovém divadle, jakými jsou tendence k nedramatičnosti, epizaci či konkrétního odkazu na teď a tady prožívanou realitu.

Texty Ivana Lampera navíc oplývají specifickou poezií a humorem, který je velmi „český“. Ve zhutněné podobě jmenuje fakta uplynulých dnů a s jistou ironií propojuje nejdůležitější politické události se zdánlivými banalitami. Vytváří tak barvitý obrázek společnosti od politických revolucí až po tragikomické strasti obyčejných lidí. Se stejnou důležitostí vykládá o rasistických útocích, převratech, českém podsvětí a o houbaření či výpovědích lidí o zážitcích s UFO. Nechává tak promlouvat všechny bez rozdílu a žádnou, byť sebehloupější epizodku nevynechává.

Po sametu.
Po sametu. | Foto: ND - Jakub Fulín

Právě humor, ironie, barvitost a jakýsi nadhled nad vším jsou kvality, které z textů dělají slibný základ pro scénickou kompozici a pro evaluaci posledního čtvrtstoletí. Zároveň mají ale texty pro divadelní řešení jedno velké úskalí – jsou jenom jakýmsi telegrafickým exkurzem, který se nic nesnaží hodnotit, zobecňovat nebo pojmout hlouběji. Toto úskalí se inscenátoři pokusili obrátit ve svůj prospěch a útržkovitost pomocí rytmizace promluv proměnit na explozi výkřiků zoufalství. Ve výsledku ale inscenaci chybí to, co by mělo být základem – dobová výpověď.

S humorem, ale bez sdělení

Inscenace tedy neevaluuje, jenom enumeruje. Jediný postoj, který je zde čitelný, je celkový ironizující rámec, kterým zesměšňuje všechno a všechny.

Po sametu.
Po sametu. | Foto: ND - Jakub Fulín

Zajisté není na škodu oslavit Sametovou revoluci s dávkou humoru, ale humor se v tomto případě zdá poněkud samoúčelný. Diváci sice ocení parodie našich státníků, ale z divadla odejdou bez jakéhokoli dalšího poznání či zamyšlení – ona zmiňovaná fakta přece všichni moc dobře známe.

Režijně vycházel Jiří Adámek ze své koncepce verbálně-hudebního divadla a mnohé repliky se tak v jistém rytmu opakují, prolínají, herci často tvoří pomyslný chór a jisté pasáže tak připomínají až rituál. Herci se jen málokdy dostávají do interakce, ostatně materiál inscenace to ani neumožňuje. Přesto představí drobné konfrontace politiků, někdy zase s humorem a patřičnou nadsázkou parodují a zhmotňují různé paranoie a obsese politiků a veřejných činitelů.

Nevkus, kam se podíváš

Vizuální rámec inscenace (Jakub Kopecký) rovněž nešetřil groteskními prvky. Všechno je umělé a falešné – umělý trávník, umělé stromky, umělé paruky. Nevkus srší ze všech stran.

Po sametu.
Po sametu. | Foto: ND - Jakub Fulín

„Příběhem“ diváky provází velká obrazovka, na které běží obrazy z let, kde se právě inscenace nachází. Vizualizace těchto videosekvencí kopíruje digitální estetiku daného období, a proto je zpočátku humorné sledovat, jaké grafické motivy dominovaly v devadesátých letech. Není to tak dávno, a přece je to už retro. Každý rok je uvedený promluvou nějakého zvířátka na obrazovce, což je dalším příkladem opulentního nevkusu a potvrzením bezbřehého a hrubozrnného humoru inscenačního týmu.

Kostýmy se také mění časem, není ale celkem zřejmé, proč oděvy postav v devadesátých letech jsou zjevnou karikaturou tehdejšího oblékání a kostýmy po roce 2000 jsou zcela normální, solidní obleky. Paruky z devadesátek hýří barvami a šílenými střihy, nevkusně barevné jsou i kostýmy.

Za povšimnutí stojí zejména herecké výkony šestice herců, kteří si kromě citací novinových zpráv propůjčují v krátkých výstupech i jednotlivé postavy. Základem jejich výrazu je parodie, a ačkoli samotný text nedává moc příležitostí pro budování komplexních charakterů, každý z herců si zvolil jeden typ stylizace a toho se po celou dobu drží.

Po sametu.
Po sametu. | Foto: ND - Jakub Fulín

Taťjana Medvecká tak paroduje zejména paničky z vyšších tříd, jejich noblesu a pocit důležitosti. Pavlu Beretovou její energičnost přirozeně vede k velmi houževnatému projevu a přeexponovanému výrazu. Saša Rašilov se představuje jako úlisný pan důležitý, Filip Kaňkovský zase jako bezcharakterní prospěchář. Pavol Smolárik a Petr Vančura si osvojili polohu trochu zakřiknutých, pomaleji chápajících pobudů.

Zejména parodie jednotlivých postav současné politické scény by mohla herce svádět k přehnanému výrazu, ale to se nestalo. Všichni si zvolili nějaký nenápadný, ale charakteristický prvek řeči, mimiky nebo gest dané postavy, podle kterého všichni diváci bezpečně poznali, o koho se jedná.

Přestože má inscenace své kvality, je ale v měřítku mimodivadelního přesahu spíš zklamáním. Nesnaží se ukázat nový pohled, novou perspektivu, ani tematizovat naše dějiny nebo je vysvětlit novým způsobem, či jakkoli jinak proměnit jednotlivé epizody na výpověď. Po sametu je tak dobře naostřeným nožem, který ale řeže do mrtvého. Má potenciál něco změnit, ale nesnaží se o to.

Ivan Lamper, Jiří Adámek: Po sametu. Režie: Jiří Adámek. Scéna a kostýmy: Jakub Kopecký. Dramaturgie: Jan Tošovský. Hudba: Michal Nejtek. Sound-design: Jan Veselý. Pohybová spolupráce: Zuzana Sýkorová. Hrají: Taťjana Medvecká, Pavla Beretová, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Pavol Smolárik, Petr Vančura. Premiéra 17. listopadu 2014 na Nové scéně Národního divadla. Nejbližší představení: 24. a 27. listopadu, 8. a 19. prosince 2014.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

před 2 hodinami

Prováděcí zákon k brexitové dohodě prošel první zkouškou, poslanci ale odmítli projednávací plán

Britští poslanci posunuli prováděcí zákon k brexitové dohodě do další fáze legislativního procesu. Návrh prošel první zkouškou v dolní komoře britského parlamentu, když jej po druhém čtení podpořilo 329 zákonodárců, zatímco proti bylo jen 299. Britská média úvodní vítězství vlády očekávala. Poslanci ale později odmítli plán projednávání prováděcího zákona k brexitové dohodě. Vadí jim, že jim vláda na schvalování zákona vyhradila jen tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy