reklama
 
 

Hollywood je trojský kůň Filipín, říká Kidlat Tahimik

7. 11. 2014 8:22
Rozhovor s klasikem filipínského nezávislého filmu Kidlatem Tahimikem, jehož díla obdivují diváci na filmových festivalech po celém světě, nejen o vlivu Wernera Herzoga a napojení na vesmír.

Rozhovor - Klasik filipínského nezávislého filmu Kidlat Tahimik proslul originálními a hravými filmy-eseji, kombinujícími rovinu osobní a společenskou. Jeho díla si získala na festivalu srdce nejednoho dobrodružnějšího diváka. Zcela určitě si ale sympatie většiny diváků vysloužil sám režisér.

Dvaasedmdesátiletý autor s vizáží hippíka, který stylově přijel i na MFDF v Jihlavě bez mobilního telefonu, si pobyt v Česku užíval. Nadšeně debatoval o svých angažovaných filmech, úvahy o tvorbě prokládal historkami z bohatého a přepestrého života. Některé z nich se dostaly i do následujícího rozhovoru.

Aktuálně.cz: Máte zajímavý životní příběh. Vy jste vystudoval ekonomii, a potom jste dokonce pracoval jako expert v OECD. Jak jste se dostal k filmařině?

Kidlat Tahimik: Vždycky mě zajímalo umění. Studoval jsem na univerzitě divadlo a bavilo mě to. Ale náhodou jsem byl zvolený studentským prezidentem. Měl jsem pod sebou takových osmdesát tisíc lidí. Dělali jsme pochody k prezidentskému paláci a já jsem si říkal, že se možná jednoho dne stanu prezidentem své země. Ne že bych měl politické ambice, ale byla to vedoucí funkce a řada mých spolužáků později opravdu do politiky vstoupila. Proto jsem se rozhodl studovat ekonomii. Byla to otázka rozumu, duševně jsem s tím tak souzněný nebyl. Studoval jsem Wharton School v Pensylvánii, jednu z nejlepších ekonomických škol v Americe, a pak jsem nastoupil do OECD. Po pěti letech psaní zpráv o distribuci zdrojů ve třetím světě jsem se vrátil k umění. Začal jsem žít v Mnichově v komuně.

A.cz: Jak se to stalo?
Jednou v létě – už pět let jsem žil v Paříži – jsem začal psát divadelní hru. Pak jsem se vrátil z prázdnin a nedařilo se mi ji dokončit. Tak jsem si vzal na rok neplacené volno. Jenže musel jsem si na psaní nějak vydělat. Koupil jsem licenci na prodej suvenýrů s maskotem olympijských her v Mnichově a nechal si je vyrobit z tradičních filipínských mušlí Capiz, z nichž se vyrábějí stínítka na lampy. Vyrazil jsem do dějiště olympiády a nejdřív šlo všechno jak po drátkách. Jenže pak přišel masakr izraelských sportovců a prodeje se skoro zastavily. Zůstal jsem švorc v Mnichově, nemohl jsem si dovolit pronajmout byt, a tak jsem skončil ve squatu a tam jsem poznal svou ženu i své dítě.

A.cz: V Mnichově jste se seznámil s Wernerem Herzogem. Jak k tomu došlo?
V komuně jsem bydlel se studenty mnichovské filmové školy. Dělal jsem jim klapku nebo řidiče, jednou mě obsadili do školního cvičení, které jako profesor viděl Werner Herzog. Přišel za mnou a ptá se (napodobuje dokonale Herzogův akcent a jeho dikci): „Jsi profesionální herec?“ Já říkám, že ne. A on: „To je dobře. Nerad pracuju s profesionály.“ Možná v tu chvíli myslel na Klause Kinského. A o nějaký čas později mě obsadil do svého filmu o Kašparu Hauserovi (Každý pro sebe a bůh proti všem - pozn. red.).

Werner Herzog mi dal dobrou radu, podle které jsem se řídil, když jsem se vrátil točit filmy do své rodné země. Řekl mi: „Kidlate, ty nikdy nebudeš dobrý bavorský režisér.“

Kidlat Tahimik

A.cz: Ovlivnil Herzog nějak vaši tvorbu?
Dá se říci, že mi dal pár dobrých rad. Když jsem točil svůj debut Navoněná noční můra, byl jsem si nejistý ohledně jedné scény, která se jako jediná nekoná v Paříži, ale v Bavorsku. Řada lidí mi tvrdila, že zbytečně odvádím pozornost od hlavní linie. Herzog ji viděl ve střižně, já se mu omlouvám, že ji určitě vystřihnu, ale on mi říká: „Ale Kidlate, ty jsi nejlepší ve svých odbočkách.“ To na mě mělo velký vliv. A dal mi ještě jednu dobrou radu, podle které jsem se řídil, když jsem se vrátil točit filmy do své rodné země. Řekl mi: „Kidlate, ty nikdy nebudeš dobrý bavorský režisér.“

A.cz: Ve svých filmech se zabýváte hodně postkoloniálním vlivem Západu na Filipíny. Pomohla vám vaše práce v OECD formovat váš světonázor?

Už na univerzitě jsem si byl vědomý koloniálního kontextu života ve své zemi. Tehdy jsem se na to hodně díval prizmatem starých klišé o ekonomickém vykořisťování a koloniální politice. Postupně mě ale začal zajímat kulturní aspekt celé věci. Jako bychom spali v kukle amerického snu a nemohli se vylíhnout v motýla, protože ta kukla nás omezuje.

A.cz: Říkáte, že Filipínci jsou američtější než Amerika. Nepřeháníte?
Byl nějaký mezinárodní výzkum, který ukázal, že Filipínci milují Ameriku víc než její vlastní obyvatelé. Filipíny byly na počátku dvacátého století oficiální americkou kolonií. A vládnoucí instituce, které tu po Americe zůstaly, samozřejmě pokračují dál ve stejném duchu. Jako filmař chci dosáhnout toho, aby si diváci uvědomili tu kulturní kuklu. Šílíme z pořadů typu American Idol. A já říkám: my máme taky vlastní kulturu. Když se nám ji podaří vybalancovat s tou západní, budeme lepšími lidmi. My se ale snažíme být američtí jako Newyorčané nebo Kaliforňané.

Hollywood se dá brát jako něco na způsob trojského koně. Jsme jím tak fascinováni, že si neuvědomujeme, co s námi dělá v dlouhodobé perspektivě. Když se necháme donekonečna ovlivňovat Hollywoodem nebo jeho filipínskými kopiemi, nikdy nezískáme vnitřní sílu.

Kidlat Tahimik

A.cz: Jakou roli v tom hraje Hollywood?
Já si umím vychutnat dobrý hollywoodský film. O to vůbec nejde. Ale vadí mi, že tak silné médium, jako je film, je v Hollywoodu orientováno čistě na zisk. Návštěvnost je svatá. Ingrediencemi maximalizujícími zisk jsou sex a násilí. Hollywood se dá brát jako něco na způsob trojského koně. Jsme jím tak fascinováni, že si neuvědomujeme, co s námi dělá v dlouhodobé perspektivě. Když se necháme donekonečna ovlivňovat Hollywoodem nebo jeho filipínskými kopiemi, nikdy nezískáme vnitřní sílu. Hodně hollywoodských filmů je takzvaně dramatických – je snadné udělat drama tím, že někdo vytáhne zbraň nebo někoho zbije nebo jde s někým do postele. Je to laciné drama. A hodně našich producentů dělá ještě hloupější filmy, než jsou jejich hollywoodské předobrazy. Já se snažím ve svých filmech poukazovat na naše tradiční kulturní hodnoty. Protože když je ztratíme, staneme se druhořadými občany globální společnosti.

A.cz: Jaké hodnoty to vlastně jsou? A co můžou nabídnout Západu?

V posledních patnácti letech si víc a víc uvědomuju, že ta nejzákladnější hodnota Filipínců se nazývá „kapwa“. Je to schopnost zahrnout ostatní do jakéhokoli rozhodnutí, které udělám. V kontrastu k tomu je většina západních a ekonomicky vyspělých zemí založena na individualismu. Každý dělá to, co je dobré pro něho, a neohlíží se na ostatní. Práci dostaneš buď ty, nebo já. To je ale v rozporu s tradičními společenstvími, jejichž členové se snaží pomáhat sobě navzájem. Když nasloucháte domorodým lidem, jejich život je pomalejší, nepotřebují tolik materiálu, jsou harmoničtější ve vztazích mezi sebou a já myslím, že právě to Západ hledá. Co mohou nabídnout? Možná překonat postoj „urvi, co můžeš“. Když tam žijete, potřebujete stromy k tomu, abyste si postavil dům, takže se ke stromům chováte s úctou a nevykácíte celý les.

A.cz: Neromantizujete si život původních obyvatel příliš?
Možná bychom si původní obyvatele neměli tak romantizovat. Ale žiju mezi nimi posledních patnáct let a můj romantický pocit má teď pevnější základy. Mám pocit, že mají, co nabídnout světu vychýlenému z rovnováhy. Je ironické, že filipínští vzdělanci k nim shlížejí s despektem. Jako že když mám diplom z univerzity, vím víc než oni. Můj starý přítel – náčelník jednoho z kmenů – vždycky vyslovuje slovo domorodý – indigenous – jako indy-genius. A já si říkám: Ty jo, to je kosmický přeřek.

A.cz: Když už mluvíte o kosmu. Co myslíte tím, když říkáte, že vaše tvorba je napojena na vesmír?

Můj starý přítel – náčelník jednoho z kmenů – vždycky vyslovuje slovo domorodý – indigenous – jako indy-genius. A já si říkám: Ty jo, to je kosmický přeřek.

Kidlat Tahimik

Možná je to moje rebelie vůči mantinelům nalinkovaným západním myšlenkovým nastavením. Když chcete být výkonný, musíte mít plán, stihnout všechno v co nejkratším čase, udělat kolem toho bugr a možná se stanete milionářem v pětadvaceti. To jsou hodnoty vzdělaných lidí z univerzit, a tak není divu, že příroda je drancována. Já preferuju mít otevřené plány – proto třeba třicet pět let dělám na filmu o filipínském otroku mořeplavce Magalhaese, který se zúčastnil první cesty kolem světa. Už v hloubi osmdesátých let viděl první práce na tomto projektu vlivný člověk ze společnosti Francise Coppoly Zoetrope. Poslali mi dopis, že mi pomůžou buď s produkcí, nebo distribucí, ale ke mně ten dopis nedoputoval. Mohl bych brečet nad promarněnou příležitostí, ale nemyslím, že bych toho měl nějak litovat. Byla to vůle vesmíru. Bylo mi asi souzeno žít v džungli mezi domorodci a být jimi adoptován. Kdybych tento film o otrokovi dokončil s pomocí pana Copolly, stal bych se sám otrokem časového rozvrhu. A tak tu po pětatřiceti letech mluvím v Jihlavě s lidmi o záměrech vesmíru a ten snímek se mi pořád nepodařilo dodělat.

autor: Jan Gregor | 7. 11. 2014 8:22

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama