reklama
 
 

Recenze: Smrt, rozchod, krize. Očistný návrat z Bouře v nás

19. 11. 2014
Režijní dvojice SKUTR uvedla v prostoru Jatka78 inscenaci velmi volně inspirovanou stejnojmennou Shakespearovou hrou. Bouře způsobená živly je pro ně metaforou pro osobní dramatickou událost.
Doporučujeme

Recenze -  Inscenace Bouře režisérské dvojice Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky, která je známá pod zkratkou SKUTR, je volně inspirovaná stejnojmennou hrou Williama Shakespeara. Bouře způsobená živly je pro ně metaforou pro osobní dramatickou událost. Ztroskotat můžeme i po bouři v mezilidských vtazích, v troskách se můžeme ocitnout po smrti někoho blízkého, po rozchodu, z vnitřních důvodů.

„Každý máme v životě moment, kdy v nás anebo okolo nás vypukla bouře," říkají inscenátoři. Mezinárodnímu týmu čtyř herců se povedl pod vedením invenční režie záměr propojit skutečné ztroskotání lodě s vnitřním trosečníkem, který hledá a touží po záchraně. Scénografie Adriany Černé, hudba Petra Kalába, herecká suverenita, to vše dohromady tvoří působivou výpověď o vcelku křehkých a bolavých lidských záležitostech. Režisér i herci pracují podobně jako slavný dramatik především s metaforami, které stojí za to „číst“ a porozumět jim.

Na začátku prý byla chuť setkat se nad společnou prací s herci, s nimiž SKUTR pracoval na zahraničních inscenacích. „Hledali jsme nějaké základní univerzální téma, které souvisí i s tím, že se znovu potkáváme při práci po deseti letech. Každý si něčím prošel, nějakou životní krizí. Z toho vzešel nápad udělat autorskou inscenaci na téma Bouře“.

Poslední chvíle před ztroskotáním

Představení začíná v momentě, kdy se čtyři muži na palubě snaží přehlušit průtrž a navázat smysluplný telefonický rozhovor s protějškem na druhé straně (matkou, přítelem, partnerem, …). Je jasné, že člověk na druhé straně ani v jednom případě nevnímá, v jaké situaci a z jakých důvodů touží muži po adekvátní odezvě a volají o pomoc. Zoufalství každého z nich ale vidí a vnímá divák. Z reproduktorů lije jako z konve, hřmí. „Právě piju kafe s přítelkyní, zavolej mi později,“ ozývá se na druhé straně telefonu.

Civilní slova znějí v situaci, na které není nic civilního, nepatřičně, prohlubují propast nepochopení. Žádné později možná už nebude. Možná je tohle ta poslední příležitost k rozhovoru… Expresivní dramatické gesto, v němž se muži vzpínají se zdviženou rukou k nebi, evokuje výjevy zoufalství na barokních obrazech.

Stejně jako u Shakespeara se protagonisté hry ocitnou po ztroskotání na "ostrově". Všichni jsou navenek ve stejné situaci, každý z nich však s jinou nevyřešenou tíhou uvnitř. Mají mnoho společného, zároveň však spolu nesdílejí nic než prostor ostrova vymezeného prkny v barvě zlatého písku. Atmosféru ostrova i provizorního domova vnímáme z exotických rostlin v květináčích a z hromady nesmyslného výběru předmětů, které jakoby vyplavilo moře.

Pár rekvizit hercům pomáhá vytvarovat problém, vidíme, že mají toho víc než dost naloženo, že cosi způsobuje jejich tíseň, mají břemeno, které je tíží, omezuje, svazuje, cosi je třeba rozmotat, něčím jsou zahrnuti. Fyzické jednání poukazuje na stav duše, břemena, pouta a problémy, které v čase rostou nebo jsou nesnesitelná tím, že se opakují. Abychom se v nich orientovali, k některým se herci vracejí jako k refrénu.

Při sledování na první pohled dost nereálných akcí, do nichž se herci pouštějí, se člověk ptá, proč jsou i přes svou absurditu působivé a jak souvisejí s tématem. Nevím, zda následující postřeh není příliš spekulativní, ale všimněme si, že pro pojmenování duševního stavu, který bývá navenek těžko viditelný, používáme slova z běžného – materiálního světa.

Hledání rovnováhy

Becketovští „vyvrženci“ spolu nevedou dialogy. V ošoupaných kalhotách a obnošených svetrech se probojovávají sami k sobě.

Jeden z nich hledá kontakt sama se sebou, jako by chtěl v sobě pospojovat kabely, které se po nehodě rozpojily, zaplétá se do vlastní sítě neexistujících spojů a marně se je snaží zas v sobě obnovit, druhý se dostal pod rozkládací kovový stolek, který nosí na sobě jako krunýř, a my vidíme, že je mu těsno. Další nosí kus večera roztažený deštník, na němž stojí rostlina v květináči, která může každou chvíli sklouznout, hledá rovnováhu. Pro její nalezení jsou herci schopni nosit prkna na zádech nebo ji hledají pomocí mopů umístěných na různých částech těla.

Do problému je možné být ponořen nebo se v něm hrabat, vidíme, že tihle lidé jsou v pasti a vaří jen z toho, co v nich (a také na ostrově) je. Rekvizity jako by hercům napovídaly parabolu, kterou je třeba použít, abychom jim porozuměli, aniž by museli své jednání či stav psychologizovat či podepírat celým příběhem. A jelikož se vyjadřují pomocí „harampádí“, které vyplavilo moře, jejich herecké akce jsou básnivě vynalézavé a zároveň mnohoznačné, neboť stále zpřítomňují nejen vnitřní stav, ale také pustinu ostrova a v dalším plánu snad i harampádí holešovických jatek.

Když hovoří, mluví různými jazyky a to, co jimi sdělují, často záhy sami relativizují. K tvrzení „posralas mi život“ stačí jediné podotknutí a připomínka, aby tvrzení neplatilo. Muži vzpomínají na dětství, na situace, o nichž si myslí, že jsou pro ně klíčové. Hledají dost bezvýsledně příčiny toho, že se necítí na světě dobře.

Jeden z nich se přece jen snaží vymanit ze své samoty a strachu tím, že opakovaně navazuje kontakt s dívkou z publika. Z kávové sedliny jí předpovídá budoucnost, ale stane se, že v ní nakonec najde svou minulost. Jiný se s námi dělí o svou vizi nad obrazem. Jeho vzpomínka v něm však vyvolá pocit, že tenkrát to bylo poprvé a naposled, co se cítil bezpečně, v pravý čas na pravém místě. Větami nelze pojmenovat příčiny ani následky, jen refrény usnadňují vyznat se v tom a třeba jen podvědomě „diagnostikovat“ jejich stav, neboť hrají v tuto chvíli opravdu spíše případy pro psychiatry. „Co to bylo, co mě nutilo lhát?“ – „Vím, kým jsem byl ráno, ale tolikrát jsem se změnil.“ – „Odkud jdeš, kam jdeš, kdo jsi?“ – „Miluju tě! – Rozejděme se!“

Katarze a úklid

Vypadá to z popisu na chmurné představení? Není. Herci vše činí a říkají nejen s jakousi bezdomoveckou vážností a tíhou, ale zároveň s klaunskou lehkostí a akrobacií a hudební kompozice Petra Kalába s perfektním ozvučením i světelným designem Michaela Bláhy posouvají atmosféru spíše k lehkosti a dobré náladě. Snad jen promítané titulky by bylo třeba synchronizovat s tím, co se právě děje a co slyšíme v jazyce, kterému nerozumíme.

Vnitřní bouře i představení končí, herci ještě chvíli uklízejí nepořádek na scéně přenášením rekvizit tam a sem, překračují překážky, jako by úplný úklid na jevišti ani v sobě nebyl možný, a ostrov opouštějí. Jejich závěrečná osamocená plavba na prknech – i se šploucháním, které vzniká namáčením mopů v kbelících s vodou – je neodolatelně dojemná, poetická, krásná.

„Telefonáty“ s těmi na druhé straně teď v některých budí katarzi, v jiných kromě ní také otázku. Vracejí se ti čtyři se světlem na hrudi zpátky ozdraveni, nebo se vracejí do stereotypů, které jsou nakonec po bouřlivé plavbě jistým bezpečím? Jak bude druhá strana reagovat na větu: „Zvykni si na to, že musím být občas sám, úplně sám.“

„V průběhu zkoušení se Shakespearovi na míle vzdalujeme,“ říkají režiséři. „Je tu ale životní krize, bouře, cesta po moři, ostrov našeho vnitřního světa, taková introspekční zastávka, která pomůže překonat bouři – životní krizi. To je docela dost podobné Shakespearově Bouři.“

Skoro nesdělitelné se stalo na velké scéně sdělitelným.

P.S. Čím déle o představení přemýšlíme, tím více si možná uvědomujeme, že bychom je potřebovali vidět znovu kvůli detailům, které nám při prvé návštěvě unikly. Další reprízy si však můžeme dopřát až na jaře, až holešovický prostor Jatek78 bude jednodušší zateplit.

Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka: Bouře. Režie: SKUTR. Hrají: Csongor Kassai (SK/HUN), Željko Maksimovič (SRB), Przemyslaw Kosiński (PL), Dawid
Rafalski (PL). Výprava: Adriana Černá. Hudba: Petr Kaláb. Produkce: Claudia Nasli (produkce). Premiéra: 14. listopadu 2014, Jatka 78, Praha.

autor: Nina Tiliu

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama