Blog Jana Gregora - Jeden z nejznámějších vegetariánů v této zemi Petr Vachler přijde dost možná o masožravou šelmu, kterou dvacet let choval. Na úterním podvečerním zasedání České filmové a televizní akademie vyvrcholil rozkol mezi ním a členy sboru, který každoročně vybírá laureáty tuzemských výročních filmových cen Český lev.
Účastníci jednání se dohodli, že akademie by se měla emancipovat od Vachlera a přeměnit se z obecně prospěšné společnosti, v níž má její zakladatel velmi výrazné pravomoce, na občanské sdružení, do jehož chodu budou moci zasahovat všichni členové.
Téměř každoročně se pod palbu médií dostává slavnostní ceremoniál, který má tradičně celý pod palcem Petr Vachler, jenž bývá producentem, režisérem i scenáristou slavnostního večera. Největší výtky se objevují na úroveň humoru, který často neodpovídá důstojnosti, kterou by si člověk představoval u nejvýznamnější akce konané na počest českého filmu. A nejen novinářům a divákům pak vadí nevkusná míra produkt placementu v rámci ceremoniálu, díky níž celý večer vypadá jako bezplatné promo několika velkých firem. Velmi ostře po letošním ročníku vystoupil s těmito argumenty proti stávající podobě Českého lva i ředitel České televize Petr Dvořák.
Je pravda, že pompézní přenos by Vachler bez podpory soukromníků těžko vyprodukoval, ale ono megalomanství bylo dalším terčem Dvořákovy kritiky. Ani Oscary nemají nominační večer a generální ředitel ČT rovnou oznámil, že tuhle velikášskou Vachlerovu libůstku příští rok zruší. Členové akademie se tak na včerejším zasedání podle tiskového oznámení, které napsal producent Pavel Strnad, rozhodli, že je nutné, aby o režisérovi a producentovi večera rozhodovalo prezidium. Filmaři jinými slovy přemýšlejí - pokud chceme zůstat na ČT, pořad se musí změnit a to těžko půjde s Petrem Vachlerem.
Posledním výstupem vzrušené schůzky je potom informace, že prezidium ČFTA bude jednat s Petrem Vachlerem coby majitelem značky o jejím odkupu nebo licenci. Jak uvedla MF Dnes, Vachler si značku, kterou dvacet let budoval, cení na úrovni rozpočtu průměrného českého filmu - kolem 25 milionů korun. Akademii je údajně ochotný práva používat název Český lev prodat nebo jí poskytnout licenci v ceně jednoho až dvou milionů ročně.
Možností, jak budou jednání dál probíhat, je nepřeberně, včetně toho, že vzniknou dvě různé filmové ceny, vysílané na různých televizích, jak tomu svého času bylo u soutěží Miss. Jisté je, že Petr Vachler se nevzdá bez boje. Údajně si nechal patentovat i značku ČFTA.
Petrovi Vachlerovi nejdou upřít produkční schopnosti, tah na bránu a schopnost jít za vizí. Díky tomu vybudoval výroční ceny, které mají mnohem pevnější kořeny než třeba jejich hudební bratříček Ceny Anděl. Někdo by tak nastalý spor mohl interpretovat jako puč neschopných proti úspěšnému. Tak to ale není. V prezidiu akademie sedí samí respektovaní lidé - Miroslav Ondříček, Jiří Bartoška, Eva Zaoralová, Jan Svěrák nebo třeba Ivo Mathé. Tedy nesporné osobnosti, které po léta zaštiťovaly Vachlerovu podniku bez větších protestů legitimitu.
Nyní jim už ovšem trpělivost s Vachlerovým šéfováním došla. A tak to vypadá, že příští březen se v Lucerně po vyhlášení nejlepších českých filmů bude po dvaceti letech podávat i maso.
Vlastně je div, že k otevřenému střetu došlo až nyní.
Do povědomí většiny poučených cinefilů spadá Chris Marker jako výstřední francouzský filmař a fotograf, který se sám vyhýbal publicitě a když už nebylo zbytí, tak do fotografických portrétů místo sebe nasazoval svého kocoura. Filmy obtížně zaškatulkovatelného autora jsou velmi těžko k sehnání a jsou jen velmi zřídka k vidění. Proto je retrospektiva Chrise Markera, která se koná od čtvrtka 9. do středy 15. května poměrně unikátní událostí.
Jednotlivými večery navíc bude provázet filmový vědec a pedagog David Čeněk - autor monografie o Markerovi a zcela jistě člověk, který toho ví v českém prostředí o unikavém autorovi, který loni zemřel, bezkonkurenčně nejvíc. A jistě se to nebude bát sdělit.
Celá přehlídka startuje ve čtvrtek pravděpodobně nejslavnějším Markerovým filmem - osmadvacetiminutovou Rampou. Je to filmová báseň o povaze času, smrti a vzpomínek maskovaná jako postapokalyptické sci-fi o cestování časem. Příběh „muže poznamenaného obrazem z dětství", který se stal svědkem smrti svého budoucího já, inspiroval Terryho Gilliama k natočení Dvanácti opic, které budou moci diváci zhlédnout hned po Rampě.
Ale zatímco Gilliam natočil sice skvělý, ale formálně konvenční hollywoodský biják. Markerova Rampa je vyprávěna skrze sérii statických černobílých fotografií a intelektuálně i emotivně zasahuje diváky mnohem hlouběji než Gilliamův spektákl. „Rampa je jediný z mých filmů, o jehož znovuuvedení se dozvídám s potěšením," říkával Marker.
Z dalšího programu jde vypíchnout páteční uvedení snímku Vzduch je cítit rudě, autorského pohledu na vývoj levicového hnutí od roku 1967 do roku 1977. Film zachycuje zhroucení nadějí levicových intelektuálů na zrod spravedlivější společnosti a velkou roli v hodnocení tehdejších událostí hraje pro Markera Pražské jaro. Dějiny se v šedesátém osmém nepsaly v Paříži, ale v Praze, přiznává ve snímku.
Rozruch na levici, s níž sympatizoval, způsobil Marker i svou účastí na natáčení filmu Costy-Gavrase podle románu Artura Londona Doznání. Ve filmu Řeč je o Praze: Druhý proces s Arturem Londonem zpovídá v jakémsi filmu o filmu členy štábu od režiséra, přes scenáristu Jorgeho Sempruna i samotného Artura Londona a prošpikovává snímek úvahami o komunistických procesech nebo přemýšlením, jestli je oči otevírající Londonovo svědectví vodou na mlýn politickým protivníkům na pravici. Třicetiminutový snímek doplní v sobotu večer projekce samotného Doznání.
Celý program retrospektivy si můžete prohlédnout zde. Pak už jen stačí najít si čas na návštěvu Francouzského institutu ponořit se do světa autora, který neměl rád interpretace svých děl a tvrdil, že mu vykladači podsouvají otázky, kterého při natáčení ani v nejmenším nenapadly: „Já bych si přál nechat diváka, aby se sám ocitl tváří v tvář filmu a vytvořil si své vlastní legendy."
Ta zpráva by mohla docela dobře zapadnout. Ale je víc než nadějná. V situaci, kdy se stále žehrá na to, že český film se neobjevuje v programech prestižních festivalů, dostávají pravidelně do Cannes pozvánku tuzemští mladí filmaři. Do sekce studentských filmů Cinéfondation vybírá ředitel festivalu Gilles Jacob se svým týmem už patnáct let ty nejzajímavější snímky z filmových škol z celého světa. V posledních šesti letech se do shortlistu nedostal jenom jednou žádný český film, v roce 2009 dokonce Zuzana Špidlová se svou Bábou v soutěži dokonce zvítězila.
Letos se do Cannes podívají rovnou dva talentovaní tvůrci studující na českých školách. Eliška Chytková s filmem O šunce dává šanci ke zviditelnění Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. A slovenský student FAMU Matúš Vizár se na Azurové pobřeží podívá se svým dvanáctiminutovým snímkem Pandy. V soutěži se letos sešlo 14 hraných a 4 animované filmy, a tak se dá říci, že Česko je v oblasti animace zastoupené z celé poloviny.
Zlínský šestiminutový kraťas jsem bohužel neviděl, ale Pandy si úspěch a pozornost určitě zaslouží. Podobně jako u animovaného Nause Lukáše Glasera, který se v Cinéfondation objevil před pěti lety, jde u Vizárova filmu v jádru o existenciální metaforu. Film se zamýšlí nad Darwinovým evolučním učením, zejména nad jeho poznatkem, že podmínky k přežití nemá nejsilnější ze druhů, ale ten, který je nejvíce adaptibilní ke změnám.
Vizár tuhle tezi dává do kontrastu k našemu chování k pandám, roztomiloučkým letargickým medvídkům, kteří by to v jeho černohumorném podání už na tomto světě dobrovolně zabalili, kdyby se je lidé nepokoušeli mermomocí pořád zachraňovat. Jenže cesty evoluce jsou nevyzpytatelné, jak ukazuje Vizár ve svém dynamickém průletu historií života na Zemi od prvních buněčných organismů až po jakousi budoucí apokalypsu lidského druhu. A největší ochraňovaný zvířecí miláček se může stát nejlikvidovanějším škůdcem.
Pandy jsou rychlou energickou groteskou nabitou nápady a vizuálními gagy v takřka každé vteřině. Mírně naivistická animace srší barvami, děj se posouvá dopředu pomocí důmyslných zkratek, hudba podtrhuje hektické tempo snímku. Je to film, jehož cílem je primárně pobavit, ale v druhém plánu se skrývá nenásilné poselství.
Obecně pak úspěch studentských filmů v Cannes svádí k rozjímání, zda už v českém filmu pod vlivem přicházející talentované generace dochází také k evoluční změně, jestli se naše kinematografie stane - obrazně řečeno - z líné pandy energickou šelmou. Každopádně existují náznaky, které skýtají naději. Díky Bohu (pan Darwin odpustí) za ně.
Grand Prix Febiofestu pro film Rozbitý svět není rozhodně žádným překvapením. V soutěžní kolekci debutů a druhých snímků patřil mezi několik málo titulů, které si už vybudovaly jistou reputaci. První film původně divadelního a operního režiséra Rufuse Norrise objel před pražským Febiofestem úspěšně několik světových festivalů a ve své zemi získal cenu BIFA za nejlepší britský nezávislý film.
Dá se pochopit proč. Příběh krutého dospění jedenáctileté dívky přezdívané Skunk (Eloise Laurenceová) s nenucenou samozřejmostí mixuje prvky komedie a tragédie, tradici sociálního dramatu z předměstí po vzoru Kena Loache s humorně laděnou sondou do citových zmatků sympatické prepubertální holky.
Vyprávění sestává z poměrně komplikované skládačky dějových linií a začínající filmař Norris je všechny svádí do velkého finále se zkušenosti režisérského matadora. Pomáhají mu v tom samozřejmě herecké hvězdy prvního formátu. Tim Roth si střihl milujícího svobodného otce Skunk, který v boji o srdce polské hospodyně Kasii nakonec vyhraje i nad takovým hezounem, kterého v roli možná trochu nevyzrálého učitele na základce Mika ztvárňuje Cilian Murphy.
Jejich souseda, agresivního vdovce ze společenské vrstvy bílé lůzy, vychovávajícího ke svému obrazu tři stejně buranské dcery, si zahrál Rory Kinnear. Třetí příklad rozdílného přístupu k rodičovství představuje ve filmu středostavovská rodinka starající se o svého mentálně zaostalého chlapce Ricka (Robert Emms).
Právě Rick se stane na počátku ve filmu terčem nespravedlivého útoku, který se stane roznětkou dalších osudových událostí, díky němž je optimistická a dětsky nevinná Skunk konfrontována s pokrytectvím a zlobou světa dospělých. Norris celý film směřuje do přepjatého melodramatického vyústění, které ždíme emoce příliš lacině a manipulativně a který člověka donutí rozvažovat, jestli těch náhod a propojení mezi charaktery už není až přespříliš.
Jinak ale film má velmi přesvědčivou atmosféru, podpořenou hudbou Damona Albarna, a evokuje podmanivě dětský pohled na svět své hrdinky. Výkon mladé Eloise je naprosto skvělý, Skunk si nejde neoblíbit a nebát se o ni. Škoda, že to v závěru režisér pokazí až moc velkým citovým vydíráním.
Rozbitý svět je film, který má duši, a stojí za větší pozornost. Snad mu vítězství na Febiofestu pomůže dostat se do české distribuce.
Úterý - 13:15 Ne za všechny své manažerské tahy si zaslouží šéf České televize Petr Dvořák zatleskat. Ale za to, k čemu se zavázal ve svém dnešním vyjádření pro server iDnes.cz, se sluší vyjádřit mu veřejně dík. Oznámil v něm nespokojenost s průběhem ceremoniálu Českých lvů a prohlásil, že nominační večer téhle výroční filmové ceny se už na jeho televizi vysílat nebude.
Psali jsme na těchto stránkách jasně, že opulentní dvouhodinový přenos udílení nominací Českých lvů funguje převážně jako self promo sponzorů téhle akce, kteří v hlavním vysílacím čase dostanou prostor zdarma propagovat své výrobky. Celá show bývá navíc utahaná a bez jakéhokoli napětí, protože při vyhlašování nominací ještě o nic nejde. Tým Petra Vachlera vždy opakuje, že mu jde o propagaci českého filmu, ale ceremoniály jsou založené na insiderském humoru, který masy k obrazovkám a posléze do českých kin nepřitáhne. Ani pořadatelé Oscarů nedělají kolem nominací show a jejich vyhlášení si odbývají krátkou tiskovou konferencí.
Dvořák ale také vyjádřil nespokojenost s hlavním večerem Českého lva: „Koncept Lvů se po dvaceti letech přežil. Nedá se vysílat slavnost s humorem pro partu spiklenců v sále, nemluvě o sponzorských značkách nad rámec vkusu včetně minerálky v plastových lahvích," říká pro iDnes.cz. řediteli veřejnoprávní televize se nelíbí hlavně ten fakt, že na obsah ceremoniálu nemá vliv. Přitom výtky padají i na jeho hlavu, protože zodpovědnosti nad tím, co pouští do vysílání, se nemůže zbavit. Málokoho už potom zajímá, že pořad televize pořizuje na klíč. Dvořák naznačil, že mezi ČT a organizátory už letos existovaly neshody ohledně pojetí večera a smlouva se podepisovala na poslední chvíli.
Petr Vachler se bude muset adaptovat na novou situaci. Dlouhá léta, kdy jeho soukromému podnikání vycházela televize bez jakýchkoli podmínek vstříc, jsou evidentně pryč. Petr Dvořák zkřížil Vachlerovým projektům cestu už po svém nástupu, kdy „dočasně" stopnul podobně kontroverzní a nevyprofilované televizní ceny Elsa. A nyní chce mít větší kontrolu i nad samotnými Lvy.
Je to dobře. Výročním filmovým cenám nesvědčí, že jsou po dvacet let hýčkaným dítětem jednoho ambiciózního muže. Kritická opozice ze strany ČT jim může jenom prospět.
Pátek - 21:55 Oscary jsou velká globální hra a odhady výsledků v jednotlivých kategoriích zaměstnávají internet už několik týdnů. Tak proč si na ně trochu nezasázet? České sázkové kanceláře nabízejí sázky v osmi hlavních kategoriích a vypsané kurzy přímo svádějí k tomu, aby člověk vyzval tamní bookmakery na souboj.
Samozřejmě: jsou kategorie, kde nemá nejmenší smysl sázet. Nikdo dnes nepochybuje, že Láska nemá konkurenta v pětici nejlepších cizojazyčných filmů. Skoro všichni se shodují na tom, že Argu nikdo nevyfoukne cenu za nejlepší film. Stejnou jistotu neochvějných favoritů vyzařují ve svých kategoriích Daniel Day-Lewis jako ztrápený prezident sjednotitel Abraham Lincoln a Anne Hathaway jako ještě ztrápenější prostitutka Fantine z Bídníků.
O další sošky bude ale ještě slušný souboj. Neobyčejně vyrovnaná je kategorie hereček v hlavní roli. Mírným favoritem je nyní Jennifer Lawrence z Terapie láskou. Ale tahle mladá herečka má na ceny ještě čas, ať je její výkon přesvědčivý, jak chce (jako jediný z nominovaných filmů jsem tuhle tragikomedii Davida O´Russela ještě neviděl). Všechny trumfy v rukou má podle mého názoru Emmanuelle Riva.
Pokud akademici shlédli Hanekeho Lásku v hojném počtu (a počet pěti překvapivých nominací pro film hovoří jasně o tom, že se neštítí číst titulky), má to tahle francouzská legenda a nejstarší nominovaná herečka v historii Oscarů v kapse. Výběr Rivy má tu výhodu, že se dá volit jak ze sentimentálních důvodů, tak s čistým svědomím i kvůli kvalitě: podává úžasný výkon v jednom z nejlepších filmů roku.
Podobně nerozhodnutá je kategorie mužských výkonů ve vedlejších rolích. Šance se přisuzují Tommy Lee Jonesovi, který si s gustem v Lincolnovi vystřihl charismatického liberálního senátora nebo Christophovi Waltzovi, který je v Tarantinově Djangovi prostě boží. Jenže jeho šance snižuje fakt, že za podobnou roli Hanse Landy už cenu dostal. Proto v posledních týdnech začal u bloggerů bodovat Robert DeNiro za roli podivínského otce v Terapii láskou.
Opakuji, že film jsem neviděl, ale vím, že Hollywood má Roberta rád a jeden z nejgeniálnějších herců své generace dostal naposled Oscara za Zuřícího býka (tedy před více než třiceti lety). A má ještě v zádech podporu Harveyho Weinsteina, producenta Terapie láskou, který platí za nejvlivnějšího oscarového lobbyistu.
Poslední zajímavý souboj v těch top kategoriích podstoupí jediní dva vážní kandidáti na cenu pro nejlepšího režiséra. Při překvapivé neúčasti Bena Afflecka a Kathryn Bigelowové jsou jimi Steven Spielberg a Ang Lee, jejichž filmy nasbíraly největší počet nominací.
Spielbergova režie je precizní, jak vysvětluje tato recenze, ale pro běžného diváka trochu akademická. To když se řekne Pí a jeho život, okamžitě člověku naskočí dechberoucí 3D scény natočené na širém oceánu. Na Leeově filmu jsou skvělé hlavně efekty, ale to tak nějak běžnému akademikovi splývá s režií a do karet hraje hongkongskému rodákovi i to, že se pustil do adaptace „nezfilmovatelného" románu Yanna Martela.
Když znásobíme kurzy sázkových kanceláří vypsané na tuto trojici, vychází z toho potenciálně pěkný balík. Já osobně jsem si vsadil u Tipsportu s celkovým kurzem 144. Sledování oscarové noci v přímém přenosu ve Světozoru pro mne bude mít jemně gamblerskou příchuť. Když mi bude v noci na pondělí osud přát, vydělám si za své dvě stovky přes 28 000 korun.
Pátek - 21:32 My Češi někdy žijeme v oblíbeném mýtu, že jsme v temné historii dvacátého století byli trpnými oběťmi dějin, jejichž tok jsme nemohli příliš ovlivnit. Žádný totalitní režim by ale u nás nemohl zakořenit tak výrazně, kdyby se na něm nepodíleli horliví našinci - sadističtí zločinci bez skrupulí - jako je třeba protagonista fascinujícího dokumentu režiséra Jana Bělohlavého a historika Pavla Palečka s názvem Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše.
Dlouhý název rozdělený interpunkční pomlčkou přesně pojmenovává dva úhly pohledu na životní příběh nedávno zesnulého kata desítek nevinných lidí, které film zprostředkovává. Ta první perspektiva je faktografická a tvůrci v čele s Palečkem udělali ohromný kus práce ve zdokumentování všech detailů života ambiciózního psychopata. Karel Vaš je nejvíce známý jako prokurátor, který poslal ve zkonstruovaném procesu na smrt generála Heliodora Píku a další významné zástupce intelektuální a armádní elity. Méně známé je ale jeho vraždění v českých oddílech na sovětské frontě za druhé světové války nebo skutečnost, že se jeho komando podílelo na zabití tisícovky německých civilistů v Postoloprtech - nejrozsáhlejší genocidní masové vraždě v poválečné Evropě až do masakru ve Srebrenici.
Tou druhou perspektivou je pohled samotného Vaše. Tvůrci s šestadevadesátiletým obyvatelem domova důchodců natočili na devět hodin filmového materiálu a z jeho vzpomínání není citelná známka sebereflexe, natožpak přiznání viny nebo lítosti. Fanatický přívrženec Moskvy nikdy neslevil ze svého světonázoru, a i přesto, že ho jeho straníci v chruščovovské éře vsadili za vraždu do vězení (dostal se ven na amnestii), vyučoval v sedmdesátých letech marx-leninismus na filozofické fakultě.
Vašovo vyprávění, kterého česká justice osvobodila kvůli promlčení jeho zločinů, je fascinující i proto, že člověk by bez konfrontace s tvrdými fakty měl možná tváří v tvář staříkovi nad hrobem tendenci pociťovat cosi jako soucit (i stárnutí bylo k Vašovi milosrdné a zakrylo sadistický lesk v očích, který zřetelně vysvítá na dobových fotografiích).
Tvůrci se pokusili udělat fakty nabitý dokument co možná divácky nejvstřícnější. Výpovědi svědků doprovázejí ilustrativní hrané sekvence, jako úlitbu školním projekcím lze brát angažmá celebrity Davida Černého coby průvodce příběhem.
Sám příběh ale žádné berličky nepotřebuje, Vašův život by byl skvělým námětem pro velký společenský román s přesahem do současnosti, román, jehož některé kapitoly by zaváněly scenáristickým konstruktem, kdyby se opravdu nestaly. Nejsmutnější je epizoda, v níž se jedna z Vašových obětí, válečný hrdina Pravomil Reichl, rozhodne provést na komunistického vraha atentát a v den naplánované akce prodělá v 81 letech smrtelný infarkt.
Premiéra dokumentu se koná v pondělí od osmi v pražské Meetfactory, na stání je vstup zdarma.
Úterý - 15:40 Možná nebyl od pořadatelů Cen české filmové kritiky úplně nejlepší nápad uspořádat slavnostní ceremoniál třetího ročníku v den rozhodujícího kola prezidentských voleb. Jednak kvůli divácké sledovanosti. V momentě, kdy se v Arše rozjel přímý přenos, hrozil ještě novopečený hradní pán na prvním programu Václavu Moravcovi aligátorem, což je kalibr, s nímž nemohla Aňa Geislerová coby moderátorka cen vůbec soutěžit, i kdyby byla sebevtipnější, což navíc nebyla.
A druhak kvůli poněkud skleslé atmosféře, kterou přítomná kulturní fronta dávala najevo smutek z volební porážky svého favorita Karla Schwarzenberga. Každý druhý vyhlašující nebo předávající umělec měl nějaké politické narážky, z nichž by člověk mohl nabýt dojmu, jako by nastávala kulturní doba temna. Jistý časový odstup od prezidentského klání by pomohl tomu, že ceremoniál se mohl nést spíše v duchu oslavy odchodu Václava Klause, který skutečně škodil českému filmu a navzdory kterému se poslancům konečně podařilo schválit důležitý zákon o audiovizi.
Organizátoři se i letos drželi dramaturgie, která se osvědčila v minulých ročnících. Oproti estrádní rozjuchanosti Českých lvů nabídli divákům střízlivé pojetí slavnostního večera, které bylo prosto jakýchkoli excesů (až na rozjařeného Jana Hřebejka, který dostal do rozpaků Aňu Geislerovou, když vtrhnul neplánovaně na pódium jen pár vteřin před ukončením televizního přenosu), ale také zdravého vzruchu.
Čtěte také:
Nejlepší a nejhorší české filmy roku 2012. Vybrali jsme
Nějak ta selanka dobře korespondovala s výsledky hlasování českých kritiků, které také nepřineslo žádné nečekané překvapení. Pokud se Ceny české filmové kritiky chtěly při svém založení vymezit vůči populistickému hlasování filmové akademie Petra Vachlera, tak letos se jim to (na rozdíl od prvních dvou ročníků) nepovedlo.
Nechci být velkým prognostikem, ale Český lev nedopadne příliš jinak, než jak hlasovali čeští recenzenti. To znamená většina hlavních cen připadne Ondříčkovu dramatu Ve stínu, nějaká ta soška zbude pro film Bohdana Slámy Čtyři slunce a možná nějaký ten herecký triumf budou slavit aktéři z Okresního přeboru. Od sboru kritiků by člověk čekal, že víc ocení tituly, které se snaží vybočit z hlavního proudu a vymezit se proti běžně vyprávěným filmům: namátkou třeba anarchisticky vystavěnou mystifikaci Polski film nebo evropsky nasnímané sociální drama Až do města Aš.
Čeští kritici jako by letos neměli odvahu najít a ocenit nějaké hledající, byť třeba nedokonalé filmové dílo. O něčem svědčí i to, jak organizátoři pojali medailonky přibližující trojici kandidátů o nejlepší film. Byť sbor hlasujících je pestrý, svého favorita v něm představily kolegyně z mainstreamových tištěných titulů Mirka Spáčilová, Věra Míšková a Darina Křivánková, které se už z povahy médií a cílové skupiny, pro které píší, jen zřídka pouštějí do nějaké hlubší filmové reflexe.
Jenže taková je zkrátka realita a ctěné dámy jsou bezpochyby zástupkyněmi nejsilnějšího proudu české filmové publicistiky. Tak jako se tuzemští kritici pokoušejí vystavit vysvědčení filmařům, tak jejich hlasování vystavuje vizitku jim samotným. A nějaký velký punk to tento rok opravdu nebyl.
Úterý - 9:40 Jako motto se tenhle citát Bertolta Brechta, který v prvním díle třináctidílného seriálu Těžká léta československého filmu recituje Vlasta Chramostová, docela hodí: „Vy, kdož se vynoříte ze záplavy, v níž jsme utonuli, vzpomeňte, až budete mluvit o našich slabostech, také na temný čas, jemuž jste unikli."
Seriál startuje v sobotu od osmi hodin večer na ČT2. Vyplňuje na časové ose díru, která zůstala mezi filmovými publicistickými cykly z posledních let. Šulíkova a Kopeckého Zlatá šedesátá vyčerpávajícím způsobem pokryla a zdokumentovala nejsilnější éru tuzemského filmu. Dobu porevoluční zase zmapoval projekt Rozmarná léta českého filmu.
Za nimi stáli režisér Jan Stehlík a filmový novinář a historik Jaroslav Sedláček a stejná dvojka ukula i cyklus vracející se do filmové éry temna (slovníkem nových vládců konsolidace), která na Barrandově začala nabírat obrátky brzy po vstupu sovětských vojsk už někdy ke konci roku 1969. Sedláček se v rozhovoru v Radiožurnálu vyslovil v tom smyslu, že jejich projekt byl „horkým jablkem, do kterého nikdo nechtěl kousnout", a že vznikl „za pět minut dvanáct", protože mnozí svědci doby už nejsou na světě.
Celý cyklus je totiž koncipován jako mix rozhovorů Tomáše Hanáka s nějakým filmovým odborníkem, zvoleným s ohledem na téma dílu, a zaznamenanými vzpomínkami pamětníků. Mnozí prý i po letech nechtěli mluvit, v prvním díle promlouvá o normalizaci z té nesprávné strany barikády jen bývalý ředitel Československého filmu Jiří Purš. Jejich výpovědi doprovázejí ukázky z filmů, o nichž se mluví, bohužel slouží ale většinou jen jako příliš krátká ilustrace řečeného.
Větším problémem cyklu je, jak se mi zdá alespoň z prvního dílu, že obsahem tak nějak veřejnoprávně lavíruje mezi odborností a povrchností, mezi zasvěceností a bulvárem. Člověk, který by se o probíraném období chtěl dozvědět něco víc, by asi oželel osobní historky Tomáše Hanáka a jeho hosta Jana Bernarda o tom, jak trávili 21. srpen 1968 (a takovému nadšenci je možné doporučit skvělou knihu Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění).
Jinak ale takové historické vzpomínky mohou diváka ČT2 dobře naladit na film z oné éry, který poběží po každém díle. Hned tuto sobotu půjde v televizi nepřekonatelně drásavé „trezorové" Ucho Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky. A díl, vysílaný před ním, poskytuje klasice s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým zajímavý background. Procházkova dcera, spisovatelka Lenka Procházková, vypráví, jak za režimem zlomeným, těžce nemocným otcem přišel kamarád Karel Kachyňa, aby mu oznámil, že se od jejich společných filmů hodlá kvůli kariéře distancovat. Procházkovi se přitížilo a jeho dcera to od Kachyni dodnes bere jako křivdu: ne že se ohnul před normalizátory, ale že chtěl od nemocného kolegy rozhřešení a nenesl si svou vinu v sobě sám.
Takových příběhů seriál nabídne hodně. A já, jelikož patřím do generace Husákových dětí, a ne Husákových obětí, budu se na seriál dívat bez moralizování a připomínat si v úvodu zmiňovanou Brechtovu báseň.
Mé předchozí blogové zápisky naleznete ZDE:
