reklama
 
 

Recenze: Nespoutaný Django je Tarantinovým selháním

18. 1. 2013 16:41
Fanoušci si přijdou na své při žánrových obrazech drsňácké pomsty

Recenze - Scenáristovi a režisérovi Quentinu Tarantinovi se už dnes sice nedostává slávy a bezmezného obdivu, které sklízel v devadesátých letech, kdy natočil Pulp Fiction. Stále ale patří mezi ty americké filmové tvůrce, na jejichž každý nový film se čeká napříč čtenářstvem Cahiers du Cinéma, Film Comment a Total Filmu.

Tarantino je známý svou hrou s možnostmi filmového vyprávění, budováním komplexních sítí konkrétních i obecně stylistických odkazů na filmová díla všech hodnot, žánrů, tradic i národů, láskou k poněkud morbidnímu černému humoru a až s dumasovskou neúmorností se hadovitě rozvíjejícími dialogy postav.

Ke dvěma specifickým tradicím se ale tento svérázný tvůrce vracel raději než k jiným: k černošskému exploatačnímu filmu (tzv. blaxploitation) a k westernu (především pak jeho italské „spaghetti" odnoži). A pokud měl jeho nejnovější film Nespoutaný Django tyto tradice v plné míře spojit, znělo to jako vynikající žánrová zábava, ve které nemůže zklamat… ale překvapivě jde z mého pohledu o jeho možná ve svém celku nejslabší film, byť má vynikající pasáže.

Přímočarý příběh Schultze a Djanga

Píši z mého pohledu, protože Django sklízí velmi pozitivní reakce, přičemž se opakuje zejména konstatování, že Django je celistvější a soudržnější než jiné jeho snímky, zejména předchozí Hanebný pancharti. To je dílem pravda a dílem ne, přičemž právě snahu o celistvost a soudržnost použiji jako východisko pro vlastní argumentaci.

Až na krátké vysvětlující flashbacky do Djangovy minulosti a jednu nechronologicky zařazenou scénu s Ku-klux-klanem skutečně tentokrát Tarantino zkouší vyprávět víceméně přímočarý příběh dvou postav, které se posouvají za konkrétními cíli napříč Divokým západem (či spíše Jihem). Lovec odměn Schultz a jím osvobozený černý otrok Django nejdříve míří za určitou „kořistí", posléze se spřátelí a jmou se vydat na kvest, jehož cílem má být osvobození Djangovy manželky. Víc ze zápletky nepovím, nicméně už tady lze rozpoznat, že ačkoli je tato posloupnost přímočará, s údajnou celistvostí to není tak žhavé: máme úvodní kvest A, dílčí kvesty B (z nichž jeden má kompozičně motivovat pozdější scénu), posléze hlavní kvest C.

Přiznávám zároveň, že průvodci dominantně posloupně uspořádaným vyprávěním jsou skutečně jen Schultz s Djangem. Znalci nyní vykřiknou, že v tom přece není problém, protože podobně jsou vystavěné i legendární westerny Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý a Kapsy plné dynamitu. Jenže ačkoli v obou případech vyprávění na nejvyšší úrovni staví na epizodickém řetězení dílčích úkolů s potenciálním cílem na konci, hrdinové se k sobě chovají jako psi: neustále se podrážejí a kují pikle, pohybují se na hranici mezi přátelstvím a nepřátelstvím, divák každou chvíli čeká, že jednomu či druhému nakonec rupnou nervy a sáhne po zbrani.

V důsledku tak sice kompozičně motivované cíle jako poklad, banka či revoluce posouvají děj kupředu a nutí hrdiny v rámci možností spolupracovat, ale skutečným ozvláštňujícím mechanismem zápletky a především divákova zaujetí je výbušný vztah mezi těmi fascinujícími hovady, u nichž zároveň vždycky ví, proč dělají, co zrovna dělají. Srovnatelný vzorec najdeme i v italském spaghetti westernu Velká přestřelka, na který Tarantino také odkazuje.

Tři historky

Jedním z problémů Nespoutaného Djanga pro mě potom je, že mezi oběma mužskými hrdiny žádné podobné pnutí není, spolupracují čistě dobrovolně a mentorsko-učednický vztah mezi nimi je založený na prostých rozhodnutích (skoro v duchu Sedmi statečných: „Znal jsem chlapa, který skočil nahý do kaktusů. Proč? Asi mu to připadalo jako dobrý nápad."). Ani u jednoho ze dvou hlavních hrdinů jednoduše není možné vystavět nějaký platný soubor charakterových vlastností, jsou psychologicky nejednotnými postavami a svým jednáním se přizpůsobují spíše potřebám jednotlivých scén.

Jistě je možné namítnout, že v jejich rámci hrají určité role a tato hra je ve filmu otevřeně zmíněna. Jenže dost často není zřejmé, proč, proboha, hrají právě takové role (a to kupodivu nejen divákovi, ale i parťákovi této postavy). A argument „musíš se ušpinit" mě příliš neuspokojuje (Proč? Očividně tím jen provokuje, plánu akce to nenapomáhá.), je spíše dalším ze zásobárny „dobrých nápadů".

Epizodické vyprávění tedy není propojováno vztahem mezi hrdiny či mezi událostmi a dokonce ani výraznějšími paralelismy mezi prvky. Jako kdyby za sebe bylo napojeno několik westernových historek, přesněji řečeno tři. První historka, která trvá bez úvodních titulků třiačtyřicet minut, je vynikající - je složená ze čtyř různorodých, a zároveň se rytmicky i dějově velmi dobře doplňujících dlouhých sekvencí, kdy na konci jsou všechny významové linie (otrokářství, rasismus, pomsta, ironie, černý humor) spojeny do výborné pointy. Zároveň jsou skvěle napsané i zahrané, kdy se v prvních třech sekvencích rozvíjí Tarantinova oblíbená metoda (napínavého a divácky vzrušujícího) oddalování očekávatelného krvavého vyústění - kdy ale netušíte, jak přesně k němu dojde.

Od první historky se přitom k druhé nepřejde hned, ale až o dvanáct minut později (tedy v osmapadesáté minutě). A proč? Zřejmě proto, aby se mohla velmi neuměle kompozičně motivovat historka třetí, aby ve filmu bylo víc mordů a aby Tarantino mohl inscenovat Djangův trénink, jehož dějová funkce je dost diskutabilní, protože Django už očividně střílet umí a tréninková montáž v sobě neobsahuje žádný vývoj, trefí se ideálně hned napoprvé.

Nejobskurnější na této z rytmu celkového filmu relativně vykořeněné pasáži je pak její závěr, kdy Django se Schultzem dojedou k nějakému starému známému, pozdraví se s ním, sestoupí z koní a jdou do domu… divák čeká, že se společně s nimi přesune dovnitř, ale tím scéna končí a následuje skok v čase k začátku druhé historky.

Ta je jednoznačně nejdelší (šestasedmdesát minut, tedy víceméně krátký celovečerní film) a rozvíjí se ve třech prostředích: ve městě, na cestě a na plantáži. Celá má být vystavěna tarantinovským způsobem odkládání očekávané katarze, ale ten na tak rozsáhlé ploše nefunguje, stává se poněkud repetitivním a především vnitřně nelogickým z hlediska chování jednotlivých postav: jestli dosud byly Django i Schultz sice psychologicky velmi jednoduchými, ale víceméně jednoznačně jednajícími postavami, zde mají jejich charaktery opisovat jakýsi dramatický oblouk, který ovšem neopisují a hromadí nesourodé vlastnosti - jak bylo naznačeno výše - v závislosti na potřebách jednotlivých scén.

Zároveň ale do děje vstupuje jediná komplexně vystavěná postava otrokáře Candieho, kdy komplexním je myšlen jednotný soubor vlastností, které si ale dílem odporují, a tak je sice krutým otrokářem a organizátorem krvavých černošských zápasů, a současně milujícím bratrem a ve svém padoušství okouzlující osobností schopnou přejít od bonmotů k nevýslovné krutosti. V podání vynikajícího Leonarda DiCapria se navíc skvěle doplňuje s fenomenálním Christophem Waltzem coby Schultzem, který v DiCapriovi získává plnohodnotného protihráče, a jejich vzájemné dialogické střety plné skrytého napětí přinášejí právě to produktivní pnutí, které tak chybí mezi Schultzem a Djangem.

V tomto ohledu je vrcholná scéna večeře, v níž se v některých momentech Tarantino blíží možná scenáristicky i režijně nejpreciznější scéně své kariéry - podzemní hospodě v Hanebných panchartech. Bohužel se jen blíží, protože její houstnoucí atmosféru úplně rozpustí ve chvíli, kdy se dvě postavy přesunou do jiné místnosti a jakkoli se opět zejména díky herectví zmíněných dvou daří velmi rychle navázat, část dosaženého napětí je pryč. Žel s koncem jinak skvěle vystavěné půlhodinové sekvence končí i to nejlepší z Djanga, protože Tarantino opět podlehne své „pubertální" vášni v exploataci, což pak vyvrcholí ve vysloveně uměle naroubované třetí historce.

Nejironičtější na celém Nespoutaném Djangovi ovšem je, že je z hlediska uměleckého ozvláštňování westernového žánru mnohem méně vynalézavý než v některých scénách Kill Bill 2 (útok na karavan, cesta přes poušť) a zejména první scéna Hanebných panchartů, kde stejně jako v případě Nespoutaného Djanga zazní Beethovenova skladba Für Elise… ale mnohem vtipněji.

V Djangovi bezesporu najdete spoustu (pop)kulturních odkazů, ale jejich využití nepřekračuje rovinu efektivního napodobení (pastiše), nepodstatného vtípku pro zasvěcené (setkání Djanga se skutečným Djangem… Francem Nerem, který hrál stejnojmennou postavu ve dvou spaghetti westernech) či zdánlivě důmyslného, ale ve výsledku vlastně dost jednoduchého rámce Prstenu Nibelungů.

Tarantino následuje westernové konvence

S výjimkou využité citované (ze spaghetti westernů) či moderní hudby (a to nejen rap) Tarantino westernové konvence spíše věrně následuje, než ozvláštňuje… jako to udělal s gangsterskými  vzorci v Pulp Fiction, blaxploitation konvencemi v Jackie Brownové, postupy válečného až propagandistického filmu v Hanebných panchartech či alespoň v jejich kolážovitém uspořádání s konvencemi asijských akčních filmů v Kill Bill 1.

Pouze karikaturně zintenzivňuje násilnost přestřelek (zpomalený pohyb, odlétávající těla, rozprskávající se hlavy, litry krve čvachtavě opouštějící postřelené jedince), což ale není nic zásadně nového - stačí se podívat na Hard Boiled nebo Poslední zůstává.

Když pomineme vynikající úvodní tři čtvrtě hodiny a zmíněnou půlhodinu druhé historky, zůstává pro mě Nespoutaný Django právě ve své zdánlivé celistvosti a přímočarosti Tarantinovým dosud největším filmařským selháním. Předchozí filmy sice ve svém rozdělení na kapitoly a nechronologické organizaci vyprávění se „ideální" narativní celistvosti vzdalovaly, ale byly celistvé svou celkovou formální strukturou (což platí i pro Auto zabiják), kdežto Nespoutaný Django působí ve své přímočarosti celistvě vypravěčsky, nicméně organizace filmu jako formálního celku se rozpadá na sérii nespojitých částí. To ještě výrazněji vyplouvá na povrch při jeho rozmáchlé stopáži 165 minut a značně kolísavému rytmu - na filmu se zřejmě podepsalo i to, že musel z tragických důvodů vyměnit střihače.

Vzhledem k hyperbolizovanému zobrazování vztahů mezi židy a nacisty v Hanebných panchartech nicméně v Djangovi Tarantino poprvé otevřeně pracuje s ideologickou rovinou, kdy nelítostně kritizuje otrokářství, rasismus a s ním spojenou krutost amerického jihu předminulého století. Činí tak sice zase po svém - výsměchem Ku-klux-klanu, brutální scénou se psem (s překvapivě chytrou a nečekanou pointou s černošstvím Alexandra Dumase, francouzského spisovatele obdivovaného rasistou Candiem) a zlou karikaturou černocha v podání Samuela L. Jacksona, jehož postava v sobě spojuje snad všechna rasistická klišé.

Tarantinova kritika je sice v mnoha ohledech poněkud prvoplánová a navíc si neodpustí, aby i tentokrát nesklouzla do prezentace machistického cool-negra (s prominutím). Nicméně od zobrazování z reality vytržených a do alternativní žánrové reality umístěných „černých frajerů" v Pulp Fiction a Jackie Brownové se přesunul k mnohem ironičtějším, v lecčem důmyslnějším postupům. Ale nejsem si úplně jistý, jestli mnozí tarantinovští fanoušci chtějí této rovině významu vůbec věnovat pozornost a nebudou spíše nadšeně výskat u scén otevřeného násilí či patřičně žánrových obrazů drsňácké pomsty.

Abych však nebyl nespravedlivý, je třeba uvést na pravou míru, že Nespoutaný Django je samozřejmě v porovnání s běžnou žánrovou produkcí nadprůměrný, propracovaný a filmařsky podnětný film. Nestojí za ním ovšem žádný více či méně bezejmenný tvůrce, nýbrž jedna z nejsledovanějších a nejrespektovanějších autorských osobností americké kinematografie, a proto si zaslouží i přísnější měřítka - zejména po tak mistrovském kousku, jakým byli před (skoro) čtyřmi lety Hanebný pancharti.

Nespoutaný Django
Django Unchained
Žánr: Akční, Drama, Komedie, Western
Režie: Quentin Tarantino
Obsazení: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Dennis Christopher, James Remar, Laura Cayouette, Sammi Rotibi, Don Johnson, Franco Nero, James Russo, Tom Wopat, Don Stroud, Russ Tamblyn, Amber Tamblyn, Bruce Dern, M.C. Gainey, Cooper Huckabee, Doc Duhame, Jonah Hill, Lee Horsley, Zoë Bell, Michael Bowen, Ted Neeley, James Parks, Tom Savini, Jamal Duff, Michael Parks, John Jarratt, Todd Allen, Michael Bacall, Ned Bellamy, Gary Grubbs, Glen Warner, Rex Linn, Lewis Smith, Misty Upham, Robert Carradine, Kimberley Drummond, Kasey James, Quentin Tarantino
Délka: 165 minut
Premiéra ČR: 17.01.2013

autor: Radomír D. Kokeš | 18. 1. 2013 16:41

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama