Recenze: Lincoln je fascinující Spielbergův experiment

Radomír D. Kokeš
26. 1. 2013 8:40
Spielbergův oscarový favorit je odvážný a velmi důležitý film
Daniel Day-Lewis jako Abraham Lincoln
Daniel Day-Lewis jako Abraham Lincoln | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Když jsem pročítal reakce na nejnovější film režiséra Stevena Spielberga Lincoln, našel jsem řadu subjektivně založených výtek. Důraz kladu na slovo subjektivně, protože Lincoln podle všeho stojí v rozporu s několika rámci očekávání: (a) spielbergovský velký příběh, (b) životopis prezidenta, (c) vhodnost tématu pro zdejší publikum. Kupodivu se tyto rámce míjí s těmi reprezentovanými americkými kritiky: (a) historický Lincoln, (b) dějiny americké občanské války a nakonec (c) paralely mezi filmovou lincolnovskou politikou na jedné straně a současnou obamovskou politikou na straně druhé.

K druhým třem oblastem se necítím kompetentní vyjadřovat, ačkoli sledovat tyto debaty je intelektuálně vzrušující. K prvním třem okruhům je ale naopak nezbytné se vrátit - a vysvětlit, proč považuji tyto rámce za mylné… či přinejmenším za neopodstatněně zdůrazňované. V souvislosti s tím budu dokazovat, že Lincoln je komplexní film postavený na postupném odkrývání jednotlivých vrstev a následném přecházení mezi nimi: v rovině tématu, vyprávění i filmového stylu.

Foto: Aktuálně.cz

Následující text je dlouhý, místy možná komplikovaný, ale domnívám se, že natolik výjimečný film, jakým Lincoln podle mého je, si ho zaslouží - a pokud se vám ho nechce číst a čekáte na mé doporučení, tak pokud máte rádi filmy jako Všichni prezidentovi muži nebo Dobrou noc a hodně štěstí, máte ho mít.

Spielbergovský velký příběh

Spielberg je známý především jako působivý vypravěč menších (žánrovějších) či větších (tematicky ambiciózních) příběhů se silnými hrdiny, velkými emocemi a tahem zprostředkovávaných událostí v rámci dynamické dějové stavby.

I jeho tematicky nejambicióznější filmy obsahovaly scény plné neobyčejných emocí (loučení sester v Purpurové barvě, nálet v Říši slunce), značného dějového napětí (omylná cesta vlaku se ženami do Osvětimi v Schindlerově seznamu, atentáty v Mnichově) či expresivní akce (úvodní sekvence Zachraňte vojína Ryana). Vyprávěly velké dramatické oblouky v životě jednotlivců bojujících navzdory nepřízni osudu za soukromé či společenské cíle…

Lincoln tyto scény obsahuje, ale jsou podobně jako jeho barvy desaturované a ve své výsledné subtilnosti působí skoro nepatřičně či alespoň překvapivě, byť mají ve skladbě filmu své přesné místo.

Krátká úvodní snímaná statická bojová scéna z občanské války zatvrzele ukazuje boj několika anonymních vojáků na několika metrech čtverečních. Klíčová bitva u Wilmingtonu je zprostředkována jen telegrafem a k bitvě v Petersburgu pak Lincoln přijíždí až po jejím skončení, kdy už vidí jen všudypřítomnou smrt a zkázu.

Foto: Bontonfilm

Emocí plné dialogy některých postav jsou přidušené jak v papiňáku, který užuž vybuchuje, ale nestane se tak a postavy se ovládnou. Nejvášnivější emoce silných postav vyplouvají na povrch pouze v krátkých větách pronesených zvýšeným hlasem, napětí bublá jen pod povrchem. A silný osobní příběh politika Stevense je zprostředkován v několika krátkých scénách, které nečekaně přicházejí i odcházejí, což je samozřejmě činí ještě působivějšími, protože jeho osobní drama je odvyprávěno v pár obrazech z profesního a soukromého života.

Tommy Lee Jones
Tommy Lee Jones | Foto: Bontonfilm

Spielberg z hlediska osudů jednotlivých postav podobný film nikdy nenatočil a na místě není ani nabízející se srovnání s jeho rovněž protiotrokářským a protirasistickým dramatem Amistad. V něm totiž silné jednotlivé postavy s výrazným emocionálním zázemím i osobním příběhem zastupovaly obecnější společenská témata, ideologické konflikty a politické dějiny Spojených států amerických.

V Lincolnovi ale plní postavy opačnou funkci - právě jejich politická práce je v náznacích reprezentuje jako lidské jedince, což platí pro zmíněného Stevense, opozičního republikána Blaira a především pro Lincolna samotného. Nic se nedozvíme o soukromí řady důležitých postav jako Lincolnův kolega a hlavní rádce Seward, radikální demokratičtí oponenti Wood a Pendleton či lobbisté v Sewardových službách. Další vedlejší postavy s osobními příběhy se pak stávají především nástroji v politickém boji či jeho potenciálními oběťmi (Lincolnova rodina či její černošská služebná).

Lincolnův život během politické události

Jak jsem naznačil výše, nejvýrazněji princip nahlížení světa skrze politické postoje dopadá na způsob zobrazování Lincolna jako ze všeho nejvíc politické figury, což významně působí na životy jeho i rodiny. Politika, válka a problém otroctví působí na životy všech postav, ale Lincolnova rodina je těmito tématy úplně ovládána. Manželka Molly se nedokáže vyrovnat s tragickou smrtí syna, obviňuje Lincolna z nedostatku empatie vůči jejímu žalu i vůči úmrtí syna samotného.

Sally Field jako Mary Todd Lincoln
Sally Field jako Mary Todd Lincoln | Foto: Aktuálně.cz

Nejmladší syn je jednoznačně deformován politikou, válkou a otroctvím - žije uprostřed politických jednání, obléká se do vojenské uniformy, vojáci ho učí písničky a volný čas tráví prohlížením si „reklamních fotografií" s otroky na prodej. A práva studující syn netouží po ničem víc než nechat se naverbovat, což zejména jeho matka Molly odmítá dovolit… a kvůli ní i Lincoln.

Abraham Lincoln v očích své rodiny i diváka není otec a manžel, který je prezidentem, ale prezident, který je otcem a manželem. Jakkoli se snaží své rodině vycházet vstříc, zůstává a s ním i jeho rodina uzamčen v kleštích prezidentské funkce. Své politické moci využívá všemi způsoby k tomu, aby razil hodnoty, jež považuje za správné. Jako otec a manžel ale není schopen razit jiné hodnoty než politické a i jeho klíčové hádky se synem Bobem a se ženou Molly jsou ze všeho nejvíc politickými debatami, byť na kratičké chvíle vyvěrá jeho lidskost - facka, zvýšení hlasu.

Mnohem více jako člověk se pak Lincoln projevuje ve chvílích, kdy mluví se svými politickými kolegy či řadovými vojáky, protože politická moc i soukromé hodnoty se setkávají.

Foto: Bontonfilm

Jinými slovy, film Lincoln není příliš životopisný film a chtít to po něm znamená nepochopit jeho velmi promyšlený postup výkladu.

Ten spočívá v tom, že skrze Lincolna jako obdivovanou ikonu objevuje Lincolna jako nelítostného a v řadě ohledů machiavelistického politika a až skrze něj v náznacích buduje obraz Lincolna jako soukromé persony s touhami, city a slabostmi. Není to zpětná rekonstrukce Lincolna, ale konstrukce Lincolna ze „zpřítomnělých" projevů, z právě probíhajících rozhodnutí a konkrétních činů.

To umožňuje filmu nabízet zároveň všechny tři úrovně lincolnovského obrazu, udržovat si od ikony Lincolna kritický odstup a poukazovat na jeho politické i lidské nedostatky. Ty ale nejsou hodnoceny filmem samotným jako celkem, jen jednotlivými jinými postavami (spolupracovníky, oponenty, přáteli, rodinou). Lincoln je přitom jako vrstevnatý obraz budován skrze dvě souběžně rozvíjené události: hlasování o třináctém dodatku (zrušení otroctví) a ukončování občanské války.

Sally Field a Daniel Day-Lewis ve filmu Lincoln
Sally Field a Daniel Day-Lewis ve filmu Lincoln | Foto: Bontonfilm

Vrstvy vyprávění

Jde o dvě politicky založené roviny, které přes všechny etické dimenze představují především rozumově ustavené cíle, jež jsou - jak vyprávění příběhů žádá - prezentovány jako vzájemně se vylučující, a tedy stojící v konfliktu. Pokud má být schválen dodatek a má mít podporu veřejnosti, musí trvat občanská válka. Zároveň je na dosah ukončení občanské války, přičemž odmítnutí dodatku by bylo velmi užitečným nástrojem jednání, což by schválila jak veřejnost, tak řada politiků. Lincoln přitom hraje nebezpečnou hru, když se snaží manipulací s informacemi, nepřímým podplácením politiků a dalšími prostředky realizovat oba vzájemně se vylučující cíle.

Divák pravděpodobně tuší, že oba cíle byly naplněny. Film tedy musí zapojit důmyslně strategie, pokud chce zároveň udržet jeho pozornost, a současně být složen především z proudu faktů, vyjednávání a více či méně otevřených politických střetů… kdy divák tuší, jak to dopadne. Děje se tak pomocí postupného odkrývání vrstev: tematických (proč o to tolik jde), dějových (kdo všechno je do toho zapojen a proč) a nakonec stylistických (jak to film konkrétně realizuje).

Foto: Bontonfilm

Stačí se podívat na klíčovou první půlhodinu, kdy film musí diváka přesvědčit o tom, že je tu vůbec důvod, proč ho to má zajímat.

1) Probíhá válka. Z Lincolnova rozhovoru s vojáky poznáváme, že ho hluboce respektují, nicméně černí vojáci jsou navzdory své odvaze značně diskriminovaní.

2) U Lincolna doma (leden 1865). Sledujeme jej, jak diskutuje s manželkou Molly o dodatku a ukládá nejmladšího syna ke spánku.

3) Po krátkém projevu vidíme ve třech krátkých scénách dialog Lincolna se Sewardem: pro schválení dodatku chybí dvacet hlasů, které je možno získat výměnou za nabídnuté pozice. Toto schválení je přitom vázáno na trvání války. Seward navíc zná „lobbisty", které je třeba oslovit.

4) Probíhá jednání s „problémovým" republikánem Blairem, který může zajistit hlasy konzervativních republikánských kandidátů. Musí ale jet a také odjíždí do Richmondu, součástí čehož bude vyjednávání o míru - přičemž Lincoln ví, že by to mohlo schválení dodatku zhatit.

5) Vládní jednání Lincolna s kabinetem. Lincoln má dlouhý projev, během něhož všechny přesvědčí o naprosté právní nezbytnosti dodatku. Přesně ve třicáté minutě stanoví termín: „1. února hodlám podepsat 13. dodatek."

Tato posloupnost má jasně logický základ: rozhovor s vojáky (obdiv i kritika), rozhovor s rodinou (názorový střet se ženou), rozhovor s nejbližším politickým spojencem (strategie lobbingu, vázanost na válku), rozhovor s klíčovým politickým kolegou téže strany (vyjednávání míru), rozhovor s vládním kabinetem (spojení dodatku s politickou zodpovědností). A takto posloupnost i pokračuje a vrcholí první scénou ve sněmovně (35. minuta).

Foto: Bontonfilm

Každá sekvence ustaví jednu vrstvu souvislostí, již ta následující sekvence rozvíjí o vrstvu další: problémy, postavy, politické pozice, důvody. Zároveň se vytvoří základ pro oba později rozvíjené konflikty. Za prvé je to Blairova cesta do Richmondu vyjednávat mír, za druhé zmínka o synovi Bobovi, který chce do války, ale matka Molly je proti. Obě tyto roviny se pak „spojí" v první scéně druhého aktu filmu, kdy přijíždí Bob a vstoupí do jednání Lincolna s Blairem.

Stejnou strategii postupování po vrstvách jednání pak uplatňuje celý film, který zároveň variuje vzorce celých scén: Lincoln a Seward (tvrdé osobní debaty), shrnutí lobbistických ne/úspěchů (groteskně komické scény s nechronologickou strukturou), setkání s kabinetem (rozsáhlejší Lincolnovy proslovy) či sněmovna (velké kolektivní scény, společeně se soukromými scénami oddělují větší vyprávěcí celky).

Foto: Aktuálně.cz

Důležité je také umístění klíčového momentu do třicáté minuty, protože i tato strategie se pak rytmicky rozvíjí celý film. Ve třicáté minutě jde o datum schválení dodatku, a to v návaznosti na Lincolnovu historku. V šedesáté minutě se do vyprávění otevřeně dostane válka (útok na Wilmington) a Lincolnova strategie historka-projev je naopak hlasitě odmítnuta. V devadesáté minutě jde zase o Lincolnovo soukromí: klíčová hádka se ženou a odkrytí Lincolnových pocitů. Ve sto dvacáté minutě je pak schválen dodatek (to jste věděli, ne?).

Vyprávění Lincolna tak sice používá postavy především jako zástupné znaky politických pozic a strategií, ale právě tyto pozice a strategie jsou oněmi hrdiny, jejichž vzájemné setkávání a střety tvoří dramatický oblouk a jakoby komentují soukromý život postav. Všechny soukromé konflikty jsou pak nakonec zároveň konflikty politickými. To jasně dokazuje jak Mollyina věta „Jestli v obstarávání potřebných hlasů selžeš, budeš trpět, budeš se totiž zodpovídat mně.", tak milostné čtení dodatku v posteli. Jde o propracovaný postup práce s informacemi, jenž až druhotně řídí životy postav - a jako jediné vzdáleně analogické snímky mě napadají snad jen Všichni prezidentovi muži a Dobrou noc a hodně štěstí, kde podobně postavy především sloužily jako nástroj dynamické práce s informacemi ve vzájemných vztazích.

Lincoln tak primárně není návodná dějepisná přednáška, protože klade neuvěřitelné nároky na divákovu samostatnou práci s poskytovanými daty. Nedává mu žádné komentáře či historické resultáty. Nechává na něm rovněž hodnocení politických praktik i jednotlivých pozic a pouze strukturovaným způsobem uspořádává síť jejich vztahů na různých úrovních.

Foto: Bontonfilm

Především ale není nezbytně nutné chápat Lincolna jako zprostředkovatele konkrétní historické události, a proto nesouhlasím s tím, že takový film má smysl jen pro Američany. Jde totiž zároveň o precizní rekonstrukci fungování politických debat (kdy jde často spíše o sílu účelových argumentů a rétorické hry než o věcnou podstatu), o problematičnosti jednoznačných hodnocení (pokud byste mohli zrušit vámi opovrhované otroctví, nebo konečně ukončit dlouholetou válku, čemu byste dali přednost?) a etické únosnosti jednotlivých strategií (nakolik je lobbing v pořádku, pokud slouží správné věci?). A jako takový je Lincoln mnohem nadčasovější a obecněji platný film než jen jako rekonstrukce několika měsíců roku 1865.

Vrstvy stylu

Fascinující je Lincoln ale zejména v tom, kolika a nakolik promyšlenými způsoby realizuje výše uvedené strategie v rovině systematického používání filmařských prostředků. Není zde prostor se jimi v plné míře zabývat, a tak se zaměřím jen na některé z nich: inscenování herců v prostoru, světelné podmínky a globální proměny stylu v průběhu filmu.

Foto: Bontonfilm

Je zřejmé, že Lincoln stojí především na velkém množství dialogů a na hercích, kteří tyto dialogy zprostředkovávají, a zároveň do toku dat dostávají onu subtilně rozvíjenou rovinu napětí. Sledovat skupinu hovořících herců v prostoru je obvykle řešeno dvěma způsoby. Na jedné straně jde o zvýšenou rychlost střihu, která má dynamizovat množství slov a v současném filmu obvykle uplatňuje metodu „replika-střih-replika-střih" (střihne se vždy rychle na toho, kdo mluví).

Brzy uvedené producerální drama o dopadení Bin Ladina Zero Dark Thirty tak má vysokou rychlost střihu 3,4 sekundy, facebookové „upovídané" Social Network dokonce 3,1 sekundy. Na druhé straně pak kamera v dlouhých záběrech sleduje hovořící postavy, kdy pohyb kamery se přizpůsobuje jejich pohybu (filmy W. Allena, P. T. Andersona, M. N. Shymalana).

Na současné poměry extrémně pomalu stříhaný (8,7 sekundy průměrně) Lincoln ovšem zejména v první třetině zapojuje jiný způsob, který byl běžný hlavně v němém filmu, tzv. tableau styl. Pracuje s mimobrazovým prostorem, složitým uspořádáním pohybu postav přesouvajících se ve snímaném prostoru v různých plánech a nakonec s přeostřováním.

Kamera sice jemnými pohyby hercům napomáhá, ale nedominuje - a tak může být pohyb kamery využit jako důležitý odchylující se prvek, kterým film jasně naznačuje proměnu či akcent ve vyprávění (příjezd Boba, vrcholná scéna ve sněmovně, běh postav do Lincolnovy kanceláře).

Maximální důraz je tak kladen na herce, kteří musí svůj výkon důsledně podřizovat jak požadavkům scénáře, tak složitému pohybu v prostoru. To je velmi těžké a často musí uhrát složité party v dlouhých záběrech (ale Daniel Day Lewis, Tommy Lee Jones nebo David Strathairn… a všichni ostatní to zvládají skvěle).

Musí se přitom podřizovat ještě dalšímu důležitému vlivu: osvětlování. Spielbergovy filmy a ve spolupráci s kameramanem Januszem Kaminským ještě víc než dříve jsou známé systematickou prací s protisvětlem, kdy herci hrají na silně osvětleném pozadí. Ovšem v Lincolnovi se z toho stala signifikantně rozvíjená strategie, kdy celý film působí jako osvětlený denním světlem zvnějšku (silný proud světla z oken či škvír) nebo plynovými lampami (měkký zdroj světla z interiéru).

Joseph Gordon-Levitt jako Robert Lincoln
Joseph Gordon-Levitt jako Robert Lincoln | Foto: Aktuálně.cz

Za prvé tedy záleží na přesné pozici herce a za druhé musí často hrát buď jen ve sporém osvětlení části tváře (což ztěžuje práci s výrazem obličeje), nebo dokonce jen jako silueta (která posiluje zejména ikoničnost Lincolnovy figury). Tuto realisticky motivovanou strategii řízeného šerosvitu zároveň posiluje záměrná desaturace barev, které ještě jsou barevné, ale zároveň ztrácejí na výraznosti a působí zašedle, což dohromady tvoří z Lincolna vizuálně neuvěřitelně podmanivý film.

Lincoln však využívá styl i jako nástroj proměňující se globálně v návaznosti na dějovou strukturu. Nejdříve na úrovni scén, kdy všechny scény jsou vzájemně propojeny nejen jemnými významovými vodítky (zaznívají tatáž slova, věty… postavy jakoby reagovaly na jiné postavy z minulé scény), ale i stylistickými. Například záběr na muže bušícího kladívkem do kraba na talíři volně přejde zvukově i významově do záběru předsedy sněmovny bušícího svým kladívkem do stolu. Jiné záběry jsou navázány pokračujícím pohybem (zavírající se dveře, zavírající se taška) či prolnutím jednoho obrazu do obrazu kompozičně podobného.

Na vyšší úrovni se projevuje kontinuální a promyšlená proměnlivost stylu v rámci různých dějových fází, kdy se zároveň rozvíjí právě zmíněná strategie odhalování vrstev.

První scéna se Stevensem je pak brilantní ukázka toho, jak lze kombinací složitého pohybu herců v prostoru a promyšlenými střihy vést divákovu pozornost, odhalovat stále nové postavy a měnit jejich dominantní pozici ve scéně.

Foto: Aktuálně.cz

Tento typ vrstevnatosti vázaný na pohyb postav v prostoru a odhalování postav nových se od druhé části filmu obohacuje ve vrstevnatosti pomocí střihu. Za prvé se střihá tzv. stíračkou objektem. Postavy ve velkém celku jdou a mluví spolu, v určitou chvíli projdou kolem objektu, který na okamžik zakryje obraz - a když kolem objektu projdou, už jsou v polodetailu, ačkoli to vypadá jako nepřerušený záběr (např. ve vyprávění lobbistů či v jedné ze soukromých diskuzí Lincolna se Sewardem). Za druhé jde o střídání vzdálených částí prostoru, kdy se pravidelně střídají záběry téhož z velké dálky a z velké blízkosti.

Foto: Bontonfilm

Relativně pomalý střih se složitou kompozicí v první třetině filmu se navíc v průběhu filmu střídá s montážními sekvencemi (lobbisté) a rychleji i tradičněji stříhanými sekvencemi, kdy už je divákova pozornost plně soustředěna na téma diskuze a není třeba jeho pozornost tak vést.

Rozvíjející se styl filmu tak úzce spolupracuje s celkovými proměnami vyprávění, a zároveň se rozvíjí v rámci opakujících se typů scén (žádná lobbistická či sněmovní scéna není natočena stejně, ale mění se způsoby montáže u lobbistů i způsoby práce s velkým prostorem ve sněmovně).

Výsledkem je vzrušující umělecký zážitek, kterého si zároveň s výjimkou ikonických Lincolnových siluet dost možná ani nevšimnete, protože je plně podřízen vyprávění.

Další spielbergovský experiment

Může se tedy zdát, že ve Spielbergově kariéře je Lincoln výrazná odchylka, ale to je pravda jen zčásti, protože tento tvůrce - který si od Jurského parku a Schindlerova seznamu mohl dovolit prakticky cokoli - přinejmenším od Zachraňte vojína Ryana z roku 1998 každým svým dalším filmem experimentuje s možnostmi filmového stylu a filmového vyprávění.

Když si to shrneme: na tři zcela stylově i vypravěčsky zcela rozdílné části rozlomená kubrickovská sci-fi A. I. Umělá inteligence, temné noirové Minority report natočené víceméně celé v modrých filtrech, sedmdesátkový retrostyl v Chyť mě, když to dokážeš, melodrama z jednoho uzavřeného prostoru Terminal, apokalyptický velkofilm z přísně omezeného pohledu ničím nevýznamné rodiny Válka světů, podvratný politicko-existencialistický thriller Mnichov, stylisticky propracovaný pastiš kinematografických postupů padesátých let Indiana Jones a království křišťálové lebky, motion-capture animák Tintinova dobrodružství a z pohledu zvířete natočené melodrama Válečný kůň.

Neživotopisný a „odlidštěný" Lincoln pak představuje zcela logickou návaznost na tuto sérii experimentů, tentokrát s otevřeně diskuzně-politologickou perspektivou vyprávění - a z výše uvedených důvodů jednoduše nemohu souhlasit s kritikou filmu jako s nudnou, popisnou a tématem pouze americkou historickou rekonstrukcí.

Stojím si za tím, že jde o důležitý a velmi odvážný film, který pouze vyžaduje od diváka určitou pokoru a přistoupit na pravidla této filmařsko-politologické hry.

Lincoln
Lincoln
Žánr: Drama, Historický, Válečný, Životopisný
Režie: Steven Spielberg
Obsazení: Daniel Day-Lewis, Sally Field, Joseph Gordon-Levitt, Tommy Lee Jones, John Hawkes, Hal Holbrook, James Spader, Tim Blake Nelson, Bruce McGill, Joseph Cross, David Strathairn, Walton Goggins, David Costabile, Gloria Reuben, Dakin Matthews, Jeremy Strong, Boris McGiver, Lee Pace, Jackie Earle Haley, David Oyelowo, Jared Harris, Martin Dew, Gulliver McGrath, Michael Stuhlbarg, Julie White, David Warshofsky, Peter McRobbie
Délka: 150 minut
Premiéra ČR: 24.01.2013
 

Právě se děje

před 4 hodinami

Polská PiS žádá přepočítání hlasů senátních v šesti obvodech, kde její kandidáti neuspěli

Polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) v pondělí požádala polský nejvyšší soud o přepočítání hlasů v několika volebních obvodech, kde předminulou neděli neuspěli její kandidáti na senátory poměrně malým rozdílem hlasů. PiS podle televize TVN 24 zatím požádala o přepočítání hlasů v šesti obvodech, kde údajně byla jako neplatná vyřazena část hlasů. V Polsku o půlnoci vyprší čas na námitky stran vůči volbám. PiS si v parlamentních volbách 13. října udržela většinu v dolní komoře parlamentu, Sejmu, ale přišla o většinu právě v senátu, což jí může komplikovat další vládnutí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy