reklama
 
 

Blur posbírali své milostné dopisy Británii

27. 8. 2012 8:11
Kariéru britpopových hvězd shrnuje obří box set s kompletní diskografií a raritami

Pokud můžeme soudit podle obou slavnostních ceremoniálů, které lemovaly právě skončené londýnské olympijské hry, pak věc, na kterou jsou Britové nejvíce pyšní, je jejich populární hudba. Zatímco majestátní výpravu do Zázračných ostrovů v režii Dannyho Boylea doprovázel bláznivý mashup popových šlágrů od šedesátých let až po současnost, nedělní závěrečný ceremoniál ukázal poněkud pokleslejší tvář ostrovní scény.

Zatímco satelity vysílaly do světa popový kýč Jessie J a One Direction, nabubřelé Muse i zbytečný comeback Spice Girls, šedesát tisíc Londýňanů si v Hyde Parku užívalo trochu jiný hudební večírek s The Specials, New Order a hlavně Blur, kteří zde odehráli poslední štaci svého comebackového turné.

Těžko mohli Britové najít vhodnější kandidáty na olympijskou afterparty než právě londýnské kvarteto v čele s Damonem Albarnem. Není to jen v tom, že zastupují poslední slavnou éru britského rocku z poloviny devadesátých let a nejspíše na nich vyrostla podstatná část současné olympijské generace.

Blur hlavně dokázali ve svých skladbách zachytit jakousi magickou esenci britskosti, v níž se snoubí výstřednost i fascinace „neobyčejnou obyčejností" životů běžných Londýňanů. Pro ty, kteří by snad před koncertem v Hyde Parku potřebovali studijní materiál, připravili Blur monumentální boxset 21, jenž nabízí velmi detailní ohlédnutí po jejich kariéře.

Číslo v názvu odkazuje na počet roků, které uplynuly od vydání jejich debutu Leisure (srpen 1991), ale také počet disků, které v krabici najdete. Nechybí tam samozřejmě všech sedm studiových alb, které jsou všechny doplněné o druhé disky s B-stranami singlů a demo- či koncertními verzemi skladeb.

Další čtyři kompakty posbíraly některé dosud neslyšené rarity či remixy a na třech DVDčkách najdete záznamy z živých vystoupení. A speciálním bonusem kolekce je sedmipalcový vinyl se skladbou Superman, kterou Albarn a spol. nahráli ještě pod jménem Seymour. To všechno bratru za čtyři tisíce tři sta korun.

Od kopie k originálu

Zaslouží si vůbec Blur podobně opulentní antologii, které se v minulých letech dočkaly legendy typu Beatles, The Rolling Stones nebo Pink Floyd? Je pravda, že se tak trochu vezou na nostalgické vlně po devadesátých letech, ale jinak budete marně hledat kapelu mladší dvaceti let, která by takhle fantasticky dokázala propojit odvážné hudební hledačství s nezastíranou touhou promlouvat i do hudebních žebříčků. (Sorry, Radiohead...)

Jejich sedm studiových alb vydaných v rozmezí let 1991 - 2003 navíc pěkně rekapituluje vývoj na britské rockové scéně, kterou obrovským způsobem ovlivnili. (Kontrolní otázka: Dovedete si představit podobnou antologii s deskami Oasis? Já tedy ne.)

Studiová alba jsou střípky puzzle fascinujícího příběhu kapely, která nikdy nechtěla zůstat stát na jednom místě. Na debutu Leisure (1991) Blur jako kdyby ještě nevěděli, jestli chtějí být novými The Stone Roses (There's No Other Way, She's So High) nebo My Bloody Valentine (Sing) a cestu jim ukázalo až nepovedené americké turné.

S The Modern Life is Rubbish (1993) už začíná jejich slavná anglická trilogie, v jejichž skladbách ožívají postavičky podivínů, latentních sebevrahů i nerudných kravaťáků, které Damon Albarn potkával každý den na ulicích Londýna. Stojí za připomenutí, že britský hudební tisk tehdy posedlý homoerotickými fantaziemi Suede se nejprve metamorfóze Blur vysmál a singly For Tomorrow a Chemical World se jen mihly v druhé polovině Top 40.

V březnu 1994 ale Blur vypustili svůj ironický disco hit Girls & Boys o dovolenkových radovánkách britské mládeže a bylo rozhodnuto. Album Parklife odstartovalo svoji pouť na čele britského žebříčku a v jeho první padesátce se udrželo další rok a půl, k čemuž výrazně přispěl i titulní singl, kde text o rutinním životě střední třídy odříkává v cockney dialektu herec Phil Daniels. Následovník čtyřikrát platinové desky se zrodil překvapivě rychle, ale přes rozjuchaný hit číslo jedna Country House převládají na The Great Escape (1995) spíše paranoidní nálady, které svědčí o tom, že obrovská sláva Blur moc nesedla.

Na následné bezejmenné desce (1997) už kvarteto opouští Británii vstříc rozladěným kytarám amerického lo-fi rocku a zámoří je přijímá s otevřenou náručí díky hitu Song 2.

Na 13 (1999) se Albarn a spol. zase vrací k britské rockové psychedelii, byť singly Tender nebo Coffee & Tv patří k těm posluchačsky nejpřístupnějším v jejich kariéře. Poslední deska Think Tank (2003) je pak zvláštní epilog, který ani tak neuzavírá kariéru kapely jako spíš odhaluje cestičky, kterými se ubírala kariéra Damona Albarna v novém tisíciletí od Gorillaz, The Good, Bad and The Queen až po world music na Mali Music.

Co je to britpop?

Termín britpop se v polovině devadesátých let stal zaklínadlem hudebních žurnalistů a Blur byli podle nich exemplárním příkladem žánru. Londýnský kvartet ale ve skutečnosti žádný ucelený hudební styl nestvořil, spíše s citem studentů umění (nemusím asi zdůrazňovat, že basák Alex James a kytarista Graham Coxon se s Albarnem potkali na londýnské Goldsmiths College) velmi chytře vyždiboval to nejzajímavější z minulosti i současnosti (většinou) britského popu, přičemž se odvážili jít i do větší hloubky.

Desky Blur tak nabízí mnohovrstevnatý amalgám stylů a vlivů, v nichž najdete šedesátkové hrdiny The Kinks a Small Faces (asi víc než Beatles či The Rolling Stones), excentricitu Syda Barretta (spíše než konceptuální prog-rock pozdějších Pink Floyd) a také psychedelii Soft Machine a nebo zasněnou melancholii The Smiths.

Jsou tu ale také už zmíněné styly shoegaze a madchester z prvních desek, nechybí ani přidrzlé punkové vypalovačky (Song 2, Bugman) a nebo ozvěna taneční hudby, která se samozřejmě také nesmazatelně otiskla do devadesátých let. A pod mikroskopem najdete také post-punkové volnomyšlenkářské experimentování nebo motorický beat německého krautrocku.

Dalo by se klidně říct, že v éře grunge horečky, vlny taneční hudby i nástupu hip hopu dokázali Blur smysluplně navázat na tradice britského uměleckého popu, který byl vždy úzce prorostlý s uměleckou scénou.

Tenhle „postmoderní" mišmaš by ale nebyl ničím, kdyby Albarn a jeho autorský parťák Graham Coxon nedisponovali ojedinělým talentem napsat melodii, která snad ani nepotřebuje žádné přídavné producentské triky. Skladby jako This Is A Low, To The End, The Universal či Out Of Time jako kdyby přišly úplně odnikud: nejsou poplatné žádnému módnímu trendu a celkem běžné aranže v nich jen podtrhují čistou hudební genialitu. A že jsou navíc schopné vzít útokem žebříček, je samozřejmě příjemný bonus.

Není ale třeba zastírat, že s čestnou výjimkou Parklife desky Blur zase až tak moc dobře nedrží při sobě. Je to vždy trochu zběsilá jízda na popové horské dráze, kde se vrcholné momenty střídají s těmi slabšími. Někdy jsou zbytečně agresivní, jako kdyby nám chtěli dokazovat, že i šprti z výtvarné školy mají svaly a někdy napínají pozornost experimenty, které jako kdyby vznikaly metodou pokus-omyl. No a pak jsou tady populistické hity jako Country House a Beetlebum, které možná odvedly dobrou práci při propagaci svých alb a doputovaly na čísla jedna žebříčku, mezi nejlepší počiny kapely ale nepatří ani zdaleka.

Poslech bonusových disků je docela frustrující - Blur jsou snad až příliš velcí perfekcionisté na to, aby za sebou zanechali tuny kvalitních odpadků. Singlové B-strany obvykle spadají do kategorie „jeden poslech stačí" a Blur by z nich určitě nedokázali sestavit svůj vlastní The Masterplan, tak jako to dokázali Oasis.

Ani dosud nevydané demoverze nebo remixy neobsahují žádné ztracené poklady, které by vrhaly na kariéru kapely nějaké nové světlo. Tak například dvě očíslované skladby ze session s producentem Billem Laswellem z roku 2000 jsou zajímavé spíše k dokreslení cesty do slepé uličky, v níž se kapela ocitla na začátku nového tisíciletí.

Nové skladby jako předzvěst věcí budoucích

Stejně jako všechny podobné box sety, osciluje 21 někde mezi archivářským fetišismem a voyeurskou touhou nahlédnout do míst, kde ještě žádný fanoušek nebyl. Pro Blur samotné by ale mohl sloužit i jako příslovečný úklid stolu. Nezapomeňte, že kapela je zase pohromadě a v srpnu odjela krátké anglické turné, které zakončil právě nedělní koncert v Hyde Parku. O budoucnosti Blur a případně nové desce se ale zatím jen spekuluje a zdá se, že Damon Albarn sám také ještě neví, jestli chce tuto zdánlivě uzavřenou kapitolu své kariéry zase otevřít.

Každopádně dvě nové skladby uzavírající čtvrtý disk Rarities naznačují, že kdyby k definitivnímu návratu Blur nakonec došlo, nemusela by z toho být ostuda. Jak Fool's Day natočený před dvěma lety s kapelou poprvé zase pohromadě ve studiu a vydaný u příležitosti Dne hudebních obchodů, tak i úplná novinka Under The Westway navazují na ty nejsilnější momenty z diskografie Blur. Vévodí jim typická Albarnovská melancholie, kterou skvěle doplňují vzdušné kytary Grahama Coxona.

Obě písně hodně vypovídají i o Albarnově stavu mysli: Fool's Day je tak trochu jeho A Day In Life - zachycující magickou každodennost v den, kdy jde natáčet comebackovou píseň do studia, kde „na nás čeká tolik skvělé hudby/ kterou nemůžeme nechat utéct". Majestátní Under The Westway je pak hořkým milostným dopisem Londýnu, u jehož
betonové magistrály Westway začne a skončí proud asociací, kterému vévodí verš: „Ráj není ztracený, je uvnitř tebe" po němž už jen Albarn zvolá gospelové „Hallelujah!".

Albarnovi tahle dospělá, introspektivní poloha sluší víc než cokoliv, co udělal za posledních pět let (Journey To The West, Rocket Juice & The Moon, Dr. Dee). Možná by právě znovuspojení se starým parťákem pomohlo Damonovi vyléčit se z jisté roztěkanosti a nesoustředěnosti, jež v poslední době sráží kvalitu jeho projektů, které působí nedodělaně.

Nechme se tedy překvapit, jestli Blur svůj comeback skutečně dokončí. Ne snad že by museli, box set 21 nabízí dost průkazného materiálu, že už toho zvládli víc než dost.

Blur: 21. 18xCD/3xDVD/1xLP, cca 20 hodin. Vydala společnost EMI, 2012.

 

autor: Karel Veselý | 27. 8. 2012 8:11

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama