reklama
 
 

Blog J.G.: Do Nového roku s nadějí navzdory Klausovi

2. 1. 2013 18:40
Redaktor Aktuálně.cz Jan Gregor píše o filmech a kulturním dění

Středa - 16:50 Poslední novoroční projev Václava Klause jsem sledoval s nostalgicky zjihlým pocitem. Léta nám pan prezident s kamarády na chalupě zpříjemňoval silvestrovské kocoviny, bavili jsme se jeho oblíbenými frázemi i jeho vytrénovanou schopností neříct za dvacet minut nic konkrétního.

Ani jeho poslední projev nebyl výjimkou. Dozvěděli jsme se, že jako společnost přešlapujeme na místě, čehož využívají zlotřilí spasitelští samozvanci a našeptávači špatných nálad. Tolik sebekritiky by člověk od státníka, patrně mylně obviňovaného z narcismu, nečekal. Hodně důvodu ke špatné náladě měli ještě týden před Vánoci filmaři. Pak ale poslanci přehlasovali Klausovo veto a systémové řešení podpory české kinematografie je po mnoha letech lobbování a příprav konečně na světě. Lepšího Ježíška si zdejší filmový průmysl nemohl přát.

Fond rozdělující peníze nejen na konkrétní filmové projekty, ale i na digitalizaci a modernizaci kin, byl skoro dvě třetiny roku bez peněz. Mohla za to legislativní chyba. Od roku 2012 mělo přejít břemeno příspěvků z příjmů reklamy z ČT, která reklamu omezila, na soukromé televizní stanice. Základ pro výpočet tohoto poplatku lze ale stanovit až na začátku tohoto roku a fondu bude vyplácen vždy zpětně. Rada fondu tak v nouzi udělovala po mnoho měsíců projektům, které chtěla podpořit, jen symbolickou jednu korunu. Bylo to gesto zoufalství, které tvůrcům oznamovalo, že jejich filmy si podporu zaslouží a že budou muset počkat, až se v kase fondu nějaké peníze objeví.

Dotace od fondu není samospasitelná, většinou se pohybuje ve výši několika milionů korun a zajišťuje producentům tak desetinu plánovaného rozpočtu. Její funkce je do velké míry psychologická. Funguje jako vodítko pro soukromé partnery, že vkládají peníze do perspektivního filmu. Úředníci z ministerstva kultury nyní předpokládají, že fond bude moci disponovat každý rok s částkou až 300 milionů korun (pro srovnání: jsou to přibližně dvě třetiny rozpočtu Národního divadla).

Dá se čekat, že přibude ambicióznějších nekomerčních filmů jako třeba u našich kolegů z Visegrádu, kde je ale v přepočtu podpora řádově třikrát vyšší (v Polsku ročně 810 milionů korun a v Maďarsku dokonce 870 milionů). Nový zákon zpřehledňuje systém žádostí o podporu, jednotlivá kola budou mít jasně dané podmínky a termíny. Nově odejde také každý uchazeč s expertním posudkem, který vysvětlí důvody rozhodnutí fondu.

Prostě ustavení nového Státního fondu kinematografie je velká věc, která filmařům hodně pomůže. Boje o něj se táhly tak dlouho, že už mnozí ztráceli víru ve zdravý rozum parlamentu. Lidé z branže by teď možná podepsali Klausova státnická slova: „Chceme věřit, že se uzavřela jedna kapitola našich životů a že ta začínající bude jiná a lepší. Tato naděje je potřebná. Proto jsem se i já v novoročním projevu vždy pokoušel nalézat zrnka realistického optimismu." Až na to, že ona naděje a optimismus pramení jen a pouze z přehlasování Klausova hloupého veta.

Pátek - 13:12 Jen pár dnů před vyhlášením oscarových nominací oznámila ve čtvrtek své kandidáty druhá nejprestižnější výroční filmová akce ve Spojených státech. Status Zlatých glóbů je docela paradoxní: pouhá necelá stovka hlasujících z řad zahraničních novinářů udává tón oscarové sezóny a svým vkusem výrazně formuje názory těch členů mnohem početnějšího chóru Akademie, kteří případně nejsou ještě rozhodnutí, pro koho by chtěli hlasovat.

A i letos obsahují shortlisty žurnalistů etablovaných v Hollywoodu kromě předpokládaných favoritů i volby, nad kterými může nejeden divák v údivu pozvednout obočí. Člověk si při pročítání seznamu maně vybavuje ty největší hlášky moderátora posledních ročníků Globů Rickyho Gervaise, které si dělaly legraci z organizátorů celé akce.

Předloňská nominace příšerného filmu Cizinec vedla britského komika k vtipnému bonmotu, jehož pointou bylo, že organizátoři berou úplatky a hlavně chtějí svůj večírek okořenit účastí Angeliny a Brada. I letos berou někteří herci své nominace spíše díky celebritóznímu lesku nebo za zásluhy. Jak jinak si vysvětlit zařazení Meryl Streepové do pětice nominovaných hereček za svou roli v mýdlové konverzačce o sexuálním životě důchodců s názvem Druhá šance.

Hlasující naopak opomněli úplně například úchvatný výkon malé Quvenzhané Wallisové ve strhujícím debutu Divoká stvoření jižních krajin (jeden z nejlepších amerických filmů roku ignorovali úplně, asi kvůli tomu, že svou premiéru si odbyl už na začátku roku).

Může to souviset se zapomínáním: vždyť většina členů asociace zahraničních novinářů už demograficky spadá do té „zkušenější" části populace (na mysl se opět vrací Gervaisova hláška trefující se do falešného chrupu šéfa celé ceremonie a prezidenta asociace Philipa Berka). V tom případě lze pochopit náklonnost porotců ke snímku Báječný hotel Marigold - milé, předvídatelné a po všech směrech průměrné komedii o penzistech hledajících štěstí v Indii. Ta byla totiž nominována v kategorii nejlepší komedie/muzikál.

Tahle neurážející britská oddechovka je ale pořád menším nonsensem než tři nominace pro patetické komediální drama Lov lososů v Jemenu Lasseho Halströma. Podivná romance s Ewanem McGregorem v hlavní roli je plná vzletných nefungujících metafor, a i když to není taková katastrofa jako blahé paměti Cizinec, žádné nároky na jakoukoli cenu by si při výběru soudných porotců nemohla klást.

Nominace obecně v hlavních kategoriích přinesly výsledky, které nepřekvapí. Prozatímní dominance Lincolna se dala čekat, byť Spielbergův kůň rozhodně ještě není na cílové pásce. Příjemným překvapením je pak pět nominací pro Tarantinova Nespoutaného Djanga. Zdá se, že Quentin pokračuje v linii nastoupené v Hanebných panchartech a po letech zbožňování ze strany cinefilů konečně nekompromisně zaútočil na pozice respektovaných tvůrců první hollywoodské ligy. Snad příliš nevyměkl, když tolik zaujal gerontské osazenstvo hlasujících v Globech, ale podle prvních recenzí a osmiminutové ukázky, kterou pouštěl distributor před filmem Frankenweenie, to tak nevypadá. V českých kinech uvidíme v lednu, ale už teď se moc těšíme.

Čtvrtek - 10:34 Přiznám se, že mám až příliš vyvinutý cit pro ironii. Takže když se ve středu vpodvečer na demonstraci proti demolici domu na Václavském náměstí č. 47 objevily čtyři demonstranti ve zvířecích kostýmech s nápisy „Smrt Praze", „Zpátečníci" a „Zastavme pokrok" , považoval jsem je za aktivisty, kteří protestovali proti magistrátnímu odboru památkové péče, jenž pod vedením nechvalně proslulého Jana Kněžínka právě „pokrokem" obhajoval, proč by měl ze světa zmizet rohový dům na vstupu do Opletalovy ulice.

Záhy se ukázalo, že vše je naopak. Mlčenlivá čtveřice hájila zájmy developera Jamese Woolfa, který chce na místě budovy z roku 1880 postavit skleněné obchodní a administrativní centrum. A to i přes dlouhodobé a četné protesty nejen z řad odborné veřejnosti, která namítá, že by se tímto zásahem výrazně zasáhlo do urbanistické podoby horní části Václavského náměstí a ještě by bylo výrazně ohroženo členství Prahy v UNESCO, do jejíž památkové zóny tzv. Kozákův dům spadá.

Novou dynamiku do mnoho měsíců trvající kauzy vnesla ministryně kultury Alena Hanáková, která v den demonstrace podepsala rozhodnutí o přezkumném řízení, jímž rozporovala zářijové rozhodnutí památkové komise svého vlastního resortu. Ta tehdy šalamounsky rozhodla, že neprohlásí dům za kulturní památku s odůvodněním, že nechtějí, aby důsledky vad magistrátního stanoviska "hojilo" jejich nadhodnocení kvalit domu.

Ministerstvo kultury hájilo památkovou zónu už za Jiřího Bessera, který se ale postavil za devolopera a zákaz demolice zrušil. V kauze se od té doby proti zásahům do současné podoby Václaváku angažovali kormě zástupců veřejnosti senátoři, ombudsman i bývalý prezident Václav Havel. Tisková mluvčí ministryně kultury Markéta Ševčíková se dnes na demonstraci postavila za aktivisty a oznámila, že po dobu konání přezkumného řízení, které odhaduje na dobu dvou měsíců, nemůže pan Woolf v objektu činit žádné kroky. I proto se zástupce společnosti Flow Systems dnes v ČTK vyjádřil ve smyslu, že „nejlepší úmysly" jeho společnosti byly odmítnuty „jen kvůli menšině nezvolených a neodpovědných extremistů, kteří chtějí zachovat Prahu v dobách temna".

Hysterické vyjádření vlastníka objektu je možné pochopit: na nálepkování občanských organizací termíny jako „nevolení extremisté" tu nemá patent jen Václav Klaus. Zdá se ale, že i on už pochopil, že nejen v Praze už lidem vadí podezřelé mesaliance mezi úředníky a developery a že tu už zkrátka po mnoha skandálních rozhodnutích nelze prosadit každou zhůvěřilost bez občanských protestů.

Organizátor demonstrace Vítězslav Praks ze sdružení Občanský monitoring připomněl, že nejde ani tak o jeden konkrétní dům, ale že jde o principiální kauzu, která rozkrývá netransparentní rozhodování magistrátu. Předseda „Pirátů" Ivan Bartoš připomněl podobné developerské excesy jako jsou předražená sídla radnic několika pražských městských čtvrtí nebo stavba komplexu Sebastiana Pawlovského nad stanicí metra Národní třída. Architektka Marie Švábová ze sdružení ASORKD přispěla názorem, že celý případ je důkazem toho, že z rozhodování našich volených zástupců „zmizel cit pro veřejný prostor", v němž se přitom zrcadlí identita města.

Nikdo z odpůrců z řad architektonické veřejnosti nechce z Prahy skanzen, jak se ozývá od zastánců demolice. Dům na rohu Opletalky není nejvýznamnějším objektem na Václaváku a význam má hlavně v kontextu celé náměstí. Zároveň je ale ze zveřejněných vizualizací zřejmé, že nové obchodní centrum není oním vzývaným pokrokem k lepšímu. Je to nevzhledná skleněná krychle, která nesahá po paty Tančícímu domu, na nějž se příznivci demolice také rádi odkazují.

Projev občanské nespokojenosti má v tomto případě význam hlavně proto, že tenhle „barák na odstřel", jak by zapěl Aleš Brichta, není nezpochybnitelným krasavcem zapsaným v architektonických análech. Na demonstraci se sešlo v rámci mikulášského večera na sedmdesát osmdesát lidí, kteří ale dobře cítí, že jeho zbouráním by byla pošlapána urbanistická uvědomělost našich předků a nová skleněná krychle by tu zůstala jako precedens našeho novodobého buranství.

 


Pondělí - 14:07 Češi mají režiséra Kim Ki-duka mnohem více v lásce než jeho krajané Korejci. Před deseti lety ho organizátoři karlovarského festivalu představili publiku samostatnou retrospektivou a od té doby se v české distribuci objevila většina jeho novějších filmů. Bude to platit i o posledním snímku Pieta, který do kin na jaře uvede společnost Aerofilms. Čeští diváci ho měli poprvé vidět v pátek v rámci festivalu FilmAsia.

Drsný příběh chladnokrevného vymahače dluhů, jemuž se najednou v životě zjeví žena, která se prohlašuje za jeho matku, vyhrál v září překvapivě Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Hlavní cenu překvapivě vyfoukl filmu The Master Paula T. Andersona, který byl považován za jasného favorita. Po shlédnutí Piety jsem dalek toho si myslet, že Kim Ki-dukův osmnáctý film, jak hrdě oznamuje v úvodních titulcích, patří mezi jeho nejlepší. Ale přece jenom nepochybně znamená návrat do formy po sérii slabých, odvozených a chvílemi nechtěně směšných filmů započaté Lukem (2004). Plodný autor překlenul osobní krizi, o které celý svět informoval ve své bolestínské, ale fascinující osobní zpovědi s názvem Arirang a vrátil se ke kořenům svého stylu.

Tedy k úspěchu poetiky, kterou mám osobně v hlavě spojenou s „topolovským" termínem „brutální lyrika". Stejně jako ve svých vrcholných raných filmech jako je třeba Drsňák představuje v Pietě nesympatického zamindrákovaného hrdinu, který si svou neschopnost komunikovat s okolím ventiluje agresivitou. Takový je Kang-do, který v revíru ocelářské soulské čtvrti Cheonggyecheon vyhledává krachující zadlužené podnikatele a mrzačí je, aby od pojišťovny získaly peníze na splacení dluhu. Nejsou v tom emoce ani sadismus, Kang-do se řídí čím dál vlivnější ideologií kapitalismu, která nadřazuje splácení dluhů lidské důstojnosti a empatii a redukuje lidi na součástky v soukolí společnosti ovládané penězi.

Kim Ki-duk je tedy neobvykle sociálně kritický (jedním z motivů je také ústup staré zástavby na úkor drahých developerských projektů) a to mohlo zarezonovat u porotců z Benátek a odrazilo se to také na vlídném přijetí v Koreji. Je to režisérův nejúspěšnější film na domácím poli, když jej v kinech vidělo přes půl milionu korejských diváků. To není nic proti tamním žánrovým blockbusterům, například kostýmní drama Masquerade, které režíroval korejský herecký idol Lee Byeong-heon, už letos vidělo přes 11 milionů diváků.

Ale patrně i cena z prestižního festivalu přilákala trochu větší mediální pozornost na tvorbu samorostlého naturščika, který na rozdíl od úspěšných komedií a jiných žánrových oddechovek nehladí Korejce zrovna proti srsti. Každopádně už se smířili s tím, že tenhle nekompromisní filmař je přes obdivuhodný boom korejské kinematografie ve všech žánrech jejich nejlepším vývozním artiklem. O Oscara za nejlepší zahraniční film se tak za Jižní Koreu bude letos prát právě krvavá Pieta.

 

Středa - 19:14 Osud filmu Davida Vondráčka Láska v hrobě ukazuje, jak odlišné názory mohou mít organizátoři a poroty filmových festivalů při posuzování kvality filmu. Ponurá balada o dvou zamilovaných bezdomovcích žijících na strašnickém hřbitově se loni na MFDF v Jihlavě nedostala do české soutěže a nebyla uvedena ani mimo ni.

Režisér v březnovém rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznal, že začal přemítat nad tím, jestli jeho nezávislý, bez jakýchkoli grantů natočený snímek není „úplná sračka". Pak byl ale vybrán do programu karlovarského festivalu a na festivalu Finále Plzeň získal Zlatého ledňáčka. Nyní, více než po roce od vzniku, míří do běžné distribuce.

Odmítnutí jihlavského festivalu je těžké pochopit, protože Láska v hrobě je důkazem, jak lze za minimální peníze natočit působivý film. Hlavní hrdinové - bývalý zedník Jan a bývalá prostitutka Jana - působí před kamerou naprosto spontánně. Chronologicky vyprávěný příběh balancuje úspěšně mezi naturalismem a jistou cudností. To znamená, že nezamlčuje jejich neschopnost vypořádat se s problémy (třeba v případě nutnosti vyřídit si na úřadě doklady), nepoetizuje jejich dezolátní životní styl a výmluvně ukazuje pokračující devastující alkoholický rozklad osobnosti u téhle svérázné partnerské dvojice.

Ale zároveň je zachycuje v intimních momentech vzájemné něhy a prostého štěstí, jako lidi se stejnými touhami a sny, jaké má většina lidí ve světě na druhé straně hřbitovní zdi. Účinek snímku je podobně drtivý jako u Katky Heleny Třeštíkové, ale přístup Davida Vondráčka ke svým hrdinů, mi přijde poctivější a upřímnější. Režisér Honzu a Janu nemanipuluje a diváky citově nevydírá. „Vy nám chcete pomoct, ale my ji nechceme," vyznávají se hrdinové z pýchy na svůj život mimo systém. Jenže je to film, který ukazuje, jak je vnější svoboda vykoupena závislostí a neodvratným směřováním k sebedestrukci.

Hlavně je ale Láska v hrobě film, do jehož ústředních postav se člověk jednoduše vcítí, bojí se o ně a přeje si naivně alespoň nějaký relativní happyend. A to je pocit, který se divákovi nedostává u většiny pečlivě vysoustružených fiktivních příběhů.   

 

Středa - 21:08  Jaký filmový vkus mají poslanci? U těch našich bych to nerad byť jen zkoumal, vkus zákonodárců Evropského parlamentu se jeví být mnohem vytříbenější. Tahle instituce už šestým rokem vyhlašuje svou vlastní filmovou cenu: LUX Prize. Dnes se v útrobách parlamentu ve Štrasburku konalo vyhlášení výsledků. Nejlepším evropským filmem roku se stal snímek Andrey Segreho Shun Li a básník.

Film o sblížení čínské imigrantky a původem jugoslávského rybáře na ostrově v Itálii a o podezřeních, která jejich vztah vyvolá mezi místními lidmi i uvnitř čínské komunity, vyhrál i proto, jak stojí ve zdůvodnění, že „vypráví atraktivní příběh o přátelství, který rozbíjí stereotypy a předsudky proti cizincům".

Organizátoři ceny LUX hledí - zdá se - kromě kvality hodně i na to, jestli film zpracovává aktuální společenské nebo politické téma nebo se nějak dotýká evropské agendy. I proto se v roce 2008 jako jediný český snímek v historii ceny mohl do užší nominace tří snímků dostat Občan Havel. V přímém klání tehdy podlehl výbornému filmu bratří Dardennů Mlčení Lorny, který zpracovává - nikterak překvapivě - dramatický příběh albánské imigrantky snažící se uchytit se v Belgii.

Letos se s italským snímkem do shortlistu tří filmů dostali drtivé maďarské drama Benceho Fliegaufa Je to jen vítr, které vypráví o protiromských pogromech. A portugalský poetický snímek Tabu, který se reminiscencemi na éru němého filmu vrací k portugalské koloniální minulosti. Tedy alespoň ke zločinům minulosti.

Poslanci tak zcela opomenuli třeba vítěze z Cannes - Hanekeho Lásku. Možná proto, že vypráví „jen" komorní příběh o jednom vztahu. Nebo nejlepší snímek berlínského festivalu César musí zemřít, v němž si bratři Tavianové „jenom" hrají s odkazem Julia Shakespeara a silou divadla jako takového. Evropskou cenu LUX jim vyfoukl jejich méně proslulý krajan s atraktivním tématem rezonujícím Evropou.    

Jestli právem, to posoudíme až v případě, jestli ho některá z českých distribučních společností koupí do českých kin.

 

Pátek - 13:30 Kdo nemá rád divadlo, protože má pocit, že bývá příliš odtržené od reality, měl by v sobotu zavítat do Divadla Komedie, kde se koná veřejný workshop ruské divadelní režisérky Galiny Siňkinové, která své inscenace podepisuje jako Varvara Fajer.

Autorka moskevského kultovního alternativního souboru Teatr.doc tu představí metodu Verbatim, kterou ve své tvorbě používá. U nás nepříliš známá a používaná divadelní technika je vlastně do důsledků dovedenou ideou dokumentárního divadla - tvůrci a herci staví svou hru na výpovědích respondentů nahraných na diktafon.

Zpovídanými postavami takové hry mohou být různé sociální skupiny - bezdomovci, sociálně vyloučení, vezeňkyně - nebo jednotlivci s dostatečně přitažlivým příběhem. Vkladem tvůrčího týmu je umění dobře se ptát, vyprovokovat svého hrdinu k tomu, aby na sebe prozradil něco, co třeba ani nechce. Při práci s nahraným materiálem se dramatický text může vytvořit montáží z více rozhovorů, důležité ale je, aby byl nezkreslený a věrně odrážel charakter respondenta (jehož mluvě a gestům se snaží připodobnit herec, který ho ztvárňuje).

Tento typ dokumentárního divadla je už z podstaty věci hodně společensky kritický. Varvara Fajer by měla v Komedii prezentovat metodu Verbatim i na projektech reflektující současné ruské justiční a politické kauzy. Dopoledne od desíti proběhne teoretická část s ukázkami z tvorby a od půl čtvrté si zájemci budou moci metodu vyzkoušet v praxi. Večer od osmi zahrají dívčí punkové Papírové panenky na podporu Pussy Riot. To vše zadarmo. V sychravé, inverzní dekou pokryté Praze to není úplně špatný nápad, jak poučně i zábavně strávit sobotu.

 

Sobota - 8:50 Určitě jsou i mezi docela bezpředsudečnými filmovými fanoušky ti, kteří letos chtějí vynechat festival Mezipatra, protože si zdůvodňují, že je to ten divný queer festival a že na filmy s touto tematikou nemají chuť. V případě letošního třináctého ročníku by si - pokud jsou opravdu pravověrní filmoví fanoušci - šlapali po štěstí, protože dramaturgům přehlídky se podařilo sehnat výjimečně silnou kolekci filmů, z nichž mnohé se určitě objeví v různých anketách o nejlepší snímky tohoto roku a ještě u nás často nebyly na žádné přehlídce k vidění. Tady jsou tři zaručené tipy:

Možná největším diváckým tahákem je film zázračného dítěte kanadského filmu Xaviera Dolana Laurence Anyways. I recenzenti, kteří považovali jeho vizuálně uhrančivé první dva filmy (Zabil jsem svou matku a Imaginární lásky) za poněkud pozérské, uznávají po shlédnutí jeho třetího skoro tříhodinového opusu, že tenhle třiadvacetiletý režisér dospěl a vyzrál. Pořád ve stejně opulentním stylu plném zpomalených záběrů a hudebních retročísel vypráví totální příběh lásky překračující genderová omezení. Titulní hrdina Laurence (Melville Poupaud) se na začátku vydá na desetiletou cestu přeměny v ženu, na níž mu pomáhá jeho životní láska Fred (Suzanne Clément). Film, jehož poetika se blíží snímkům Pedra Almódovara, je hlavním večerním tahákem sobotního večera v kině Lucerna.

Zatímco Dolanovou doménou je stylizovaná výpověď, hlavní zbraní newyorského nezávislého fimaře Iry Sachse je bolestná a nic nezastírající upřímnost. Režisér nezastírá, že příběh spalujícího vztahu idealistického neurotického režiséra Erica (Ture Lindhart) a právníka Paula (Zachary Booth) je založený na jeho autobiografických zážitcích. Syrové drama Neopouštěj mě vypráví o sestupné spirále vášně v devítiletém soužití, v němž si jeden z partnerů nejen nechce přiznat svou orientaci, ale ještě se potýká s démony drogové závislosti. Film je k vidění v Lucerně v pondělí od šesti.

V programu na něj ve stejném kině od půl deváté navazuje snímek, který sám ředitel Mezipater Aleš Rumpel označuje za nejlepší film letošního ročníku. Dokument Jak přežít mor natočil David France a složil ho z exkluzivních, nikdy nepromítaných materiálů. Natáčely je aktivistické skupiny ACT UP a TAG, které se v osmdesátých letech spojily, aby prolomily hradbu mlčení kolem epidemie AIDS, která začala kosit především mladé muže jako na běžícím pásu. Nenásilné protesty, různé formy komunitní podpory a radikálního umění začaly postuoně zvedat povědomí o nemoci a přiměly k akci oficiální místa. Dynamický a rychle sestříhaný snímek má například na recenzním agregátoru Rotten Tomatoes 100 % kladných recenzí.

 

Středa - 10:55 Akce skupiny Ztohoven Občan K. stojí bezpochyby na zajímavém základu. Její členové se postavili do kruhu a každý z nich si vyměnil padesát procent rysů tváře se svým sousedem. Z nových fotografií si nechali vyrobit nové občanky a ještě si je mezi sebou vyměnili. Pod falešnou identitou posléze cestovali po Evropě, nechali si udělat zbrojní pas, v jednom případě se falešně i oženili.

V červnu 2010 uspořádali Ztohoven lehce rozpačitou vernisáž, která zklamala všechny, kteří od umělců čekali nějakou další bombu typu „atomového hřibu ve vysílání ČT". Místo nějaké přímočaré provokativní akce čekala na návštěvníky skulptura se zabudovanými falešnými občankami a dvoustránkový manifest, který se v obecných frázích vymezoval proti manipulaci s naší identitou.

Na film Občan K. jednoho z aktivistů Michala Romea Dvořáka jsem byl docela zvědavý, protože jsem doufal, že snímek dokumentující akci Ztohoven s občankami nějakým způsobem osvětlí a dodá hlubší kontext tomu, co chlapci předvedli na vernisáži. Bohužel se potvrdilo to, čeho jsem se trochu obával.

V Dvořákově dokumentu se obnaží naplno to, že Ztohoven zkrátka vůbec nevěděli, jak celý nápad s poupravenými občankami rozvinout. Snaží se svému projektu dodat nějaký teoretický background, když mluví o teroristických hrozbách, čím dál většímu dohlížení státu na občany, který v budoucnu může vyústit v čipování, nebo naopak když lítostivě poznamenávají, že pro stát jsme jen čísla a ne živé bytosti.

Akce, které s těmito upravenými průkazy podnikají, nevypovídají potom už vůbec nic podstatného. Když projde jeden z členů skupiny s morfovanou občankou celnicí na letišti v Heathrow, nepotvrzuje to tezi o nebezpečí padělání dokladů a nedostatečné kontrole. Celníci neměli žádný důvod pozastavit se na občankou platnou a legálně vydanou českými úřady.

Snaha dodat váhu něčemu, co nepřekračuje hranice povedeného studentského happeningu, vyznívá někdy až komicky. Občan K. vypadá chvílemi jako sofistikovaná parodie na bezradnost dnešní konceptuální umělecké scény. Jako by to byl jeden z dalších mystifikačních dokumentů Petra Zelenky.

 

Pondělí - 12:20  Minulý týden filmový svět asi nejvíc vzrušila zpráva, že George Lucas prodal práva na svou piplanou frančízu Star Wars jedné z největších konglomerací zábavního světa - společnosti Disney. Zároveň se začalo mluvit o vzkříšení slavné sci-fi pohádky. A ukázalo se, že epizoda s číslem sedm se už chystá na rok 2015 a další díly rebootované ságy budou následovat. To vše už bez režijního vedení duchovního otce Lucase, který si desetiletí držel plnou kontrolu nad kreativní i finanční stránkou své zlaté žíly.

Internetové servery, Aktuálně nevyjímaje, se od té doby předhánějí v tipech, kteří režiséři by se po Lucasovi mohli nejpravděpodobněji ujmout úkolu přiblížit kouzlo Hvězdných válek novým divákům a přitom co nejméně naštvat pravověrné fanoušky. Mám v zásobě jedno jméno, které se v návrzích na potenciální nástupce vůbec neobjevuje. Má přitom mnoho výhod. Se zalidněným univerzem Star Wars je přitom díky jedné ze stovek epizodních postav spojen jménem. Mnohé filmové nadšence inspiroval svou metodou švédování k tomu, jak si zablbnout s kamarády a stát se ve svém obýváku aspoň na chvíli svými oblíbenými hrdiny.  

Je to režisér, který by se dokázal naladit na dětsky naivní a zároveň archetypálně smrtelně vážnou poetiku Lucasovy nesmrtelné ságy. V jeho filmech ustupuje banalita běžné reality nespoutané dětské hravosti. Snímky Neposkvrněný svit věčné mysli, Nauka o snech nebo Prosíme, přetočte jsou oslavou snění o lepších světech, chválou domácí tvořivosti a laciných efektů a nostalgickou poctou imaginaci. Myslím, že by mu mladý George Lucas, tedy ten vyjukaný introvertní mladík ze sedmdesátých let, kterému liberální atmosféra nového Hollywoodu umožnila otevřít stavidla své fantazie dokořán, rozuměl.

V dnešním Hollywoodu je jeho angažmá v takovém projektu nejspíš nemožné, zvlášť když jeho velkorozpočtová úlitba mainstreamu v podobě komiksové adaptace Zelený sršeň komerčně propadla. Ale velmi by mě bavilo, kdyby se nových Hvězdných válek ujal Michel Gondry. 

Předchozí blogové zápisky naleznete zde


autor: Jan Gregor | 2. 1. 2013 18:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama