Vojtko: Po pandemii nám hrozí deprese i alkoholismus. Návrat do normálu je utopie

Tomáš Maca Tomáš Maca
23. 4. 2021 8:45
Pandemie koronaviru stále není u konce, mnohým docházejí síly a přibývá těch, kteří se potýkají s depresemi či úzkostmi. Nárůst duševních onemocnění může přitom podle psychoterapeuta Honzy Vojtka pokračovat i po rozvolnění vládních opatření. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč lidem budou hrozit podobné symptomy jako vojákům po návratu z války a jak krize dolehne na nastupující generaci.
"Pro mladého člověka, který žije dvacet třicet let v naprostém míru, stabilitě a bezpečí, mohou mít události posledního roku naprosto fatální důsledky," upozorňuje psychoterapeut Honza Vojtko.
"Pro mladého člověka, který žije dvacet třicet let v naprostém míru, stabilitě a bezpečí, mohou mít události posledního roku naprosto fatální důsledky," upozorňuje psychoterapeut Honza Vojtko. | Foto: Aktuálně.cz

Generaci dnešních seniorů poznamenala válka, Husákovy děti zase totalita. Dorůstá nám teď ve společnosti generace, kterou bude výrazně formovat zkušenost s pandemií koronaviru?

Na jednu stranu zaznívají názory dětských psychologů a pedagogů, kteří se obávají, že jsme pohřbili jednu generaci, a mohou mít pravdu. Lidský mozek totiž v období dospívání potřebuje přímý sociální kontakt s vrstevníky, potřebuje si osvojit dovednosti učení a kritického myšlení, porozumět tomu, jak má nakládat s informacemi, a je zřejmé, že se ve všech těchto ohledech budou mnozí teenageři po odeznění pandemie potýkat s nedostatky.

Míra deprese a úzkosti navíc u mladších ročníků narůstá geometrickou řadou, takže pravděpodobnost, že tady budeme mít generaci dětí, které si psychické dopady pandemie ponesou celý život, není vůbec malá. Na druhou stranu se ví, že mladý mozek je mnohem plastičtější než mozek dospělého člověka, naučit ho novým vzorcům nemusí být v tomto vývojovém stádiu zas tak složité a není vyloučené, že se ze současné situace děti rychle vzpamatují. Jak to s nastupující generací po pandemii nakonec dopadne, je ale pořád trochu ve hvězdách, protože stále nemáme klinické studie, o které bychom se mohli opřít.

Zároveň nám stále chybí plán, v němž by vláda ve spolupráci s odborníky aspoň naznačila, jak generaci dětí, které rok pořádně nechodily do školy, zachrání, jak bude pracovat s jejími úzkostmi. Běžní pedagogové, kteří doteď učili češtinu nebo tělocvik, by měli od ministerstva školství dostat metodiku, kde by bylo jasně vysvětlené, jak mají pomoct dětem, které jim po návratu do škol budou usínat v lavicích, budou přehnaně vystresované nebo emočně nestabilní.

To se mi sice hezky říká, ale hůř se to bude uskutečňovat. Pedagogové se totiž během pandemie museli vypořádávat se změnou práce ze dne na den, a tak jsou z hlediska nárůstu psychických těžkostí sami jednou z nejohroženějších skupin. Proto je nutné, aby tyto věci někdo řídil. Když totiž vláda nechá všechno na samotných školách, některé s dětmi budou pracovat výborně, ale jiné naopak špatně, takže se nůžky sociálních rozdílů budou jenom rozšiřovat.

V podcastu Studio N jste nedávno mluvil o tom, že se lidé rok po vypuknutí pandemie koronaviru stále nacházejí v akutní stresové fázi, ale jakmile se současná omezení začnou rozvolňovat, mohou někteří z nás prožívat příznaky takzvané posttraumatické stresové poruchy. Tuto diagnózu přitom psychiatři a psychologové v polovině 20. století začali zkoumat u vojáků, které po návratu z misí pronásledovala válečná traumata.

Ano, odborníci posttraumatickou stresovou poruchu původně skutečně definovali na základě psychických symptomů vojáků, kteří se vraceli z válek, kde zažívali velmi silné makrostresové situace. Později se ale o PTSD (posttraumatic stress disorder, pozn. red.) začalo mluvit také jako o důsledku jiných těžkých traumat a každý z nás na základě výchovy, zkušeností a psychické odolnosti vnímá jako traumatické něco jiného. Prožívání stresu je velmi individuální, takže se křehčí a citlivější jedinci mohou klidně zhroutit z něčeho, co by ty odolnější tolik nevykolejilo.

Je důležité si vysvětlit, jaký rozdíl spočívá mezi akutní reakcí na stres a posttraumatickou stresovou reakcí. Akutní reakce je odpovědí zdravého člověka na těžkou fyzickou či duševní zátěž. Její intenzita odeznívá v průběhu hodin či dní. Posttraumatická stresová reakce je naproti tomu opožděná či protahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci, která má výjimečně nebezpečný, někdy až katastrofický charakter.

Z přemíry stresu v době koronaviru se tak mohou sesypat i lidi, kteří se s onemocněním osobně nesetkali. Chápu to správně?

Posttraumatický stresový stav se pochopitelně může pravděpodobněji vyvrbit u člověka, kterému někdo z rodiny zemřel na covid nebo byl kvůli němu sám v ohrožení života. Velkým rizikem může být také u lidí, kteří byli během pandemie v takzvané první linii. Přestože jsou na zvládání těžkých situací samozřejmě více trénovaní, být svědkem jedné smrti za několik týdnů a několika úmrtí během jediné směny je něco podstatně jiného.

Pro někoho ale může být příliš traumatická i samotná sociální izolace a rok po vypuknutí pandemie se to už netýká jen několika málo z nás. Statistiky Národního ústavu duševního zdraví totiž ukazují, že s úzkostí v Česku během karantény bojuje dvakrát víc obyvatel než předtím, a lidí s depresí je teď dokonce třikrát víc.

K tomu žijeme v zemi, kde vyhledat odbornou pomoc, když nám je špatně na duši, pořád není úplně běžné. Za poslední rok se v důsledku covidu povědomí o psychickém zdraví zaplaťpánbůh trochu zvedlo. Rozšířila se nabídka psychoterapeutické pomoci, kterou nabízejí například weby jako Opatruj se nebo Dělám, co můžu. Do značné míry ovšem ve společnosti pořád převládá přesvědčení, že musíme jakoukoli psychickou zátěž sami zvládnout, jinak jsme selhali.

Kterých varovných znamení by si lidé měli všímat, aby potenciální riziko posttraumatického stresu ze současné pandemie nepodcenili?

Varovnými signály mohou být poruchy spánku, zvýšená lekavost, neklid či třes rukou. Někdy můžeme mít pocit, že traumatickou zkušenost prožíváme stále dokola, včetně fyzických příznaků. Taky se může stát, že člověk čím dál víc přestává vnímat ostatní. Když na něj někdo mluví, tak úplně vypíná pozornost nebo cítí, že není sám sebou. K nejčastějším posttraumatickým syndromům patří zvýšená míra deprese, která se neprojevuje jen tím, že je nám smutno, ale taky tím, že ztrácíme jakoukoli vnitřní motivaci. Některé aktivity nám úplně přestávají dávat smysl nebo jsme hodně náladoví, z radosti náhle upadáme do hlubokého zoufalství, děje se nám to týdny a vůbec se to nelepší.

PTSD se taky často projevuje chronickou úzkostí, paranoiou nebo příznaky obsedantně kompulzivní poruchy, kdy se se stresem vyrovnáváme třeba tím, že patnáctkrát kontrolujeme, jestli jsme zamkli byt. U někoho se zase mohou vyskytnout fobické stavy, například strach z otevřených prostor nebo sociální fobie, které vedou k tomu, že se zavřeme doma a nechodíme mezi lidi. Jednou z nejrizikovějších posttraumatických reakcí je potom závislost, což může být v Česku, které patří mezi velmoci v alkoholismu, velké téma. Čísla závislých u nás mezi muži i ženami rostou a v důsledku pandemie pravděpodobně bude ještě hůř. První, co vám v Česku lidi poradí, když je vám smutno, totiž je, abyste si nalili panáka. Důležité je říct, že se tyto symptomy mohou projevit i několik měsíců po prožití traumatické události.

Nabízí se otázka, proč lidi v produktivním věku a jejich dospívající děti současná krize natolik psychicky smetla. Někdo by mohl namítnout, že předchozí generace přece zažily už zmíněnou válku a potkaly je tak mnohem těžší zkoušky.

Problém je ten, že moje generace Husákových dětí, ani vaše generace mileniálů, na rozdíl od našich dědečků a babiček žádnou válku nezažily. Pro mladého člověka, který žije dvacet třicet let v naprostém míru, stabilitě a bezpečí, mohou mít události posledního roku naprosto fatální důsledky. Náš mozek je totiž na základě dosavadních zkušeností připravený na to, že když se v krátkém okamžiku objeví velká stresová situace, projde si akutní stresovou fází a po jejím zvládnutí se velmi rychle dokáže znovu dostat do klidového stavu. S dlouhodobým stresem, který jen tak neodezní, náš mozek ale tak dobře pracovat neumí.

Před karanténou žila většina z nás ve světě mikrostresorů, kde nás do stresu dostávaly úkoly od našich šéfů v práci, neshody s partnery nebo zlobivé děti, a my jsme se učili tyhle problémy nějak zvládat. V posledním roce jsme se ovšem dostali do makrostresové situace, ve které se řada z nás oprávněně bojí o život, a postupně procházíme různými způsoby, jak se s takovým nečekaným stresem vyrovnat. Jednou ze strategií bylo i tolik skloňované popírání, kdy lidé o covidu mluvili jako o lehké chřipce a nebezpečí bagatelizovali.

Pak ale přišla druhá a třetí vlna, v Česku zemřelo přes 28 tisíc nakažených a my jsme zjistili, že před pandemií neutečeme. Skoro každý z nás už dneska zná někoho, koho nemoc buď stála život, nebo ji prodělal s těžkým průběhem. Poslední dva tři měsíce se potkáváme s nemocí a se smrtí, což jsou témata, která naše kultura naprosto vytěsňovala. Stárnutí a konec života jsme dlouho brali jako něco, co se nás netýká, nemocné a postižené jsme nechtěli mít na očích. Teď jsme s tím vším najednou konfrontováni, a proto je pandemie pro naši psychiku tak obtížnou zkouškou.

Na začátku jste zmiňoval psychickou odolnost, kterou mají někteří lidé silnější a jiní slabší. Odkud ji za běžných okolností čerpáme a můžeme si její zdroje po roce pandemie ještě nějakým způsobem doplňovat?

To je pekelná otázka. Na začátku karantény jsme všichni hltali rady odborníků o tom, abychom během dne cvičili, meditovali, rozdělili si s partnery a partnerkami péči o děti nebo si na práci z domova vyhradili oddělený prostor. Teď se ale rok s rokem sešel a většině z nás už tyto obecné tipy lezou krkem, protože přestávají fungovat.

Získávání psychické odolnosti je velmi složitý proces a člověk ji čerpá z pěti základních zdrojů. Za prvé musíme mít takzvanou integrovanou osobnost, rozumět sami sobě, vědět, jaké jsou naše hodnoty, co nás naplňuje, i jaká jsou naše omezení, aby nás nepřekvapila. Druhým nejsilnějším zdrojem je naše původní rodina. To znamená, že i když máme vlastní vztah nebo děti, jezdíme čas od času za mámou a tátou na oběd, nevedeme s nimi sice žádný intelektuální hovor, ale je nám s nimi moc dobře, protože se vracíme do bezpečného prostředí.

Třetím zdrojem naší psychické odolnosti je náš vlastní partnerský vztah, případně naše vlastní rodina, pokud už máme děti. Pochopitelně hodně záleží na kvalitě toho vztahu. Čtvrtý zdroj představuje naše práce a tam zase hraje klíčovou roli její smysluplnost. Naše profese nemusí být nutně zábavná, ale měli bychom vědět, proč ji děláme. Poslední zdroj, odkud psychickou odolnost čerpáme, pak tvoří naše volnočasové zájmy a kamarádi, se kterými se můžeme potkat a třeba si popovídat o seriálech nebo si zahrát fotbal. A teď mi řekněte, jestli jsme z některého z těchto zdrojů kromě sebe sama mohli za uplynulý rok nějak výrazně čerpat.

Honza Vojtko (46)
Autor fotografie: Žena.cz

Honza Vojtko (46)

  • Studoval na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a na Univerzitě Jana Amose Komenského. Konkrétně se věnoval oboru vzdělávání dospělých se zaměřením na psychologii.
  • Dnes se živí jako párový i individuální terapeut a kouč. Absolvoval psychoterapeutické výcviky v kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii a bodyterapii.
  • O psychologických tématech pravidelně mluví ve vysílání Radia Wave a píše pro web Psychologie.cz.
  • Loni vydal úspěšnou knihu Vztahy a mýty. O různých aspektech současného partnerství pak hovořil také v podcastové sérii Deníku N s názvem My a mýty.

S rodiči ani s kamarády se mnoho z nás kvůli omezování sociálních kontaktů tolik nevídalo, spousta společných volnočasových aktivit nám odpadla, ve vztazích a výchově dětí se kolikrát projevila ponorková nemoc a práce se nám v lepším případě přesunula domů.

Přesně tak. S kamarády, s kolegy v práci i s mámou a tátou se mnohdy vidíme jenom z domova přes Skype nebo FaceTime. Ze začátku mohla být on-line komunikace užitečná a funkční, protože jsme si mysleli, že karanténa bude trvat měsíc. Když jsme se k ní ale po krátkodobém loňském uvolnění opět vrátili a musíme si s ní vystačit už skoro tři čtvrtě roku, stává se pro nás čím dál protivnější.

Náš mozek totiž druhého člověka vnímá především neverbálně, a pokud chceme s blízkými rozvíjet nějaké hlubší emocionální vazby, potřebujeme se s nimi vidět fyzicky. Potřebujeme zapojovat všechny naše smysly, sledovat řeč těla či mikrovýrazy v obličeji, protože jenom tak máme pocit, že tomu druhému skutečně rozumíme. On-line prostor nám při komunikaci naopak dokáže přenášet jenom velmi nedokonalé podněty, které náš mozek potom musí dodělávat, musí neustále domýšlet, jak ten druhý uvažuje, co nám chtěl ve skutečnosti říct. To je pro něj velmi náročná práce, a protože mozek ve srovnání s jinými orgány spotřebuje zdaleka největší množství energie, vystavuje nás tahle jeho aktivita ohromnému stresu.

Zmiňoval jste ponorkovou nemoc a ta se vytváří právě na základě smyslové a sociální deprivace. Náš mozek má vyvinuté různé mechanismy, jak se nahromaděného stresu zbavit, pro většinu z nich je ale nutná fyzická interakce s druhými. Když si například v práci během polední přestávky zajdete s kolegy na oběd a proberete tam svého partnerka nebo partnerku, problémy se šéfem a výchovu dětí, tak si ulevíte, dočerpáte svoje zdroje psychické odolnosti a pak se vám snadněji jde zase makat. Jsme sociální bytosti, takže je pochopitelné, když se pro nás i drobné každodenní stresy kvůli nedostatku fyzického kontaktu s druhými promění v makrostresory.

Představa, že nám home office usnadní život a budeme mít díky němu více času a energie na své vztahy, děti a koníčky, je tedy podle vás spíš zbožným přáním.

Ano, protože jsme si do svých domovů přenesli práci, která je dnes jedním z největších stresorů. Před karanténou pro nás byl domov útočištěm, kde jsme nacházeli klid, kam jsme mohli před profesními nejistotami uniknout. V posledním roce pro nás ale takovým bezpečným prostředím, které bylo jenom naše a nikdo kromě partnera a dětí tam nesměl, být přestal. Najednou máme svého šéfa v obýváku, a přestože v jednom kuse posloucháme odborníky, kteří nám radí, abychom si v domácnosti našli vlastní pracovní prostor a vytvořili si pravidelný režim, spousta lidí nepatří k počítačovým nomádům, co dovedou kdekoli vytáhnout notebook a soustředit se na práci.

Někteří z nás jsou pochopitelně adaptabilní, ale máme tu mnoho lidí, kteří jsou zvyklí chodit do práce, pak se zase z práce vracet a nechtějí mít z domova kancelář. Když byl home office pro zaměstnance benefitem, díky kterému mohli zůstat třeba jeden nebo dva dny v týdnu doma, většina lidí ho logicky vítala. Teď ovšem pracujeme z domova celý týden a už to není ono.

Psychoterapeut Michal Mynář ve své glose pro Český rozhlas Plus říkal, že hledat způsoby, jak současnou krizi přečkat, už nestačí, že se v mantinelech vládních omezení musíme naučit zabydlet a neodkládat život na dobu po covidu. Souhlasíte s ním?

Ano, měli bychom se znovu naučit o něco usilovat, nesnažit se naši slast uspokojovat za každou cenu hned, jak jsme byli zvyklí před pandemií, ale postupně si ji dávkovat. Měli bychom si uvědomit, že potřeba konstantního štěstí je nebezpečná, protože nám ho podobná krize, jakou teď procházíme, může kdykoli sebrat. Vyhlížet moment, kdy pandemie skončí a my se budeme moci vrátit do stejné řeky, je utopie, která nás dostává do ještě většího stresu, o kterém jsme si celou dobu povídali. V uplynulém roce jsme zjistili, jak je naše společnost křehká a na mnoha věcech závislá, uvědomili jsme si, že i když jsme si v minulých dekádách ohromně zjednodušili život, příroda nám do něj kdykoli může hodit vidle. Pro obnovení naší psychické odolnosti je nutné se s tímhle faktem smířit.

Mohlo by vás zajímat: Spoustu věcí omlouváme covidem. Nemocnou společností jsme byli už dříve, říká Ptáček

Nemocnou společností jsme se stávali už před covidem. Teď jen sklízíme to, že jsme se dostatečně nestarali o duševní zdraví, míní klinický psycholog. | Video: Michael Rozsypal
 

Právě se děje

Další zprávy