Rataj: Lidi se při seznamování bojí být trapní. Partnera hledají jako zboží v e-shopu

Tomáš Maca Tomáš Maca
3. 11. 2020 6:00
Stesky o tom, že je dnešní společnost příliš individualistická, takže lidé už nedovedou žít v páru, nechávají psychologa Pavla Rataje v klidu. Vnímat své potřeby a umět o nich s partnerem mluvit podle něj vztahům spíše prospívá. V rozhovoru pro Aktuálně.cz párový terapeut mluví o tom, proč se část mladé generace bojí seznamování, proč nedoporučuje sex na prvním rande a proč manželství není mrtvé.
"Při seznamování bychom měli být hraví, uvolnění, stydliví i trapní. Někteří lidé se ale dnes berou příliš vážně, a když je někdo odmítne, hledají příčiny ve vlastní nedostatečnosti," říká psycholog.
"Při seznamování bychom měli být hraví, uvolnění, stydliví i trapní. Někteří lidé se ale dnes berou příliš vážně, a když je někdo odmítne, hledají příčiny ve vlastní nedostatečnosti," říká psycholog. | Foto: Honza Majer

Specializujete se na partnerské krize, tak by mě na úvod zajímalo, jak do partnerských vztahů zasáhla opatření proti koronaviru. Ukazuje se být karanténa spíš urychlovačem počínajících partnerských krizí, nebo je naopak příležitostí, jak se k sobě lidé mohou opět přiblížit?

Jarní vlna pandemie ukázala, že dopady na vztahy mohou být pozitivní i negativní. Třetinu párů nezvyklá situace konečně zastavila a posílila. Lidé spolu po dlouhých měsících či letech začali trávit víc času a plnili si to, co dlouho odkládali. Druhá třetina párů svůj vztah příliš neřešila, zaměřovala se spíš na pracovní záležitosti nebo výuku dětí a paradoxně to u nich nemělo výraznější vliv na vzájemné napětí. Poslední třetinu tvoří páry, u kterých se v době pandemie objevovaly mnohem větší konflikty a nespokojenost. Partneři na sebe začali být ještě víc alergičtí a ztratili veškerou chuť spolu být.

Co se ve vztazích podle vás bude dít s příchodem druhé vlny?

Na jednu stranu pro nás situace není nová, leccos už umíme zvládat a můžeme se poučit z předchozích chyb. Jarní karanténa ovšem byla natolik dlouhá, že v lidech mohlo zůstat napětí, které nemají odžité. Psychologové tomu říkají posttraumatický stres. V momentě, kdy vláda zavřela školy, tak mohla například u spousty matek vzrůst úzkost z toho, jak to zase zvládnou, protože se už na jaře cítily přetížené a dosud to v sobě nezpracovaly. U jiných lidí zase mohla vzrůst úzkost z nejistoty v zaměstnání nebo z role zajišťovatele rodiny.

První vlna navíc ukázala, že enormní blízkost s druhým kombinovaná s vlastními obavami a úzkostmi probouzí zvýšenou emocionalitu. Mnoha lidem se pak v takové situaci nedaří meditovat nebo třeba běhat, aby se vnitřně zklidnili, a projektují nahromaděnou nespokojenost do svého partnera. Místo toho, aby lidé mluvili o tom, že se cítí špatně, že situaci nezvládají, zahrnou výčitkami své protějšky.

Abychom tedy dokázali fungovat v partnerských vztazích, musíme se nejdřív naučit pracovat s vlastními emocemi.

Ano, je důležité, abychom byli v kontaktu sami se sebou, a to je celoživotní proces. Musíme se snažit o sebeuvědomění, musíme poznávat, kdo jsme, co se s námi děje, chápat, že naše emoce mohou pramenit z individuálních citlivostí, rodinných vzorců a zranění, která nemusí být zahojená. Výchova v rodině, vzdělávání ve škole a soužití v komunitě nám vždy do našeho nevědomí otiskne určité normy a stereotypy, jak vztahy mají či nemají vypadat. Mnohdy však nenajdeme odvahu tyhle staré vzorce a představy zbořit, což bývá nejčastějším důvodem, proč se vztahy rozpadají. Pokud bychom tu sílu našli, mohli bychom naše vztahy více individualizovat, vytvořit si vlastní normy, které by skutečně odpovídaly tomu, jací my a naši partneři jsme.

Vzrůstající individualismus a zabývání se vlastními potřebami tedy pro partnerské vztahy nemusí být hrozbou?

Z hlediska vývojové psychologie nemusí být trend 21. století, kdy se lidé stále více zaobírají vlastními touhami, ambicemi či slastmi, vůbec negativní. Může totiž jít o prospěšnou vývojovou fázi. Samotná psychoterapie člověka vede k tomu, aby si odpověděl na otázky, co cítí, co potřebuje, proč dělá to, co dělá. Když se terapie vyvíjí dobře, tak se nejprve zdá, že je člověk sobečtější. Naučí se totiž s partnerem mluvit o tom, co se v něm děje. Jakmile touto fází projde, může začít být stejně vnímavý ke svému protějšku, více si uvědomovat jeho potřeby a hranice, lépe chápat, co se skrývá za jeho chováním.

Když se naučíme pojmenovávat, co nám ve vztahu vadí a proč nám to vadí, opustíme tak i zkreslené romantické představy, že naše emoce partner přece vždycky sám přečte, že sám bude vědět, co od něj čekáme, aniž bychom mu to řekli. Je nutné pochopit, že když budeme o svých potřebách mlčet, nepodaří se nám ve vztahu cokoli vyjednat. Nakonec budeme cítit ještě větší frustraci, partner nám přestane rozumět, protože pro něj naše chování nebude čitelné, a začneme se přirozeně odcizovat.

Někteří lidé si do vztahu přináší nízké vnitřní sebehodnocení, takže nedovedou být sami sebou. Jiní vyrůstali v pozici vymodlených jedináčků s pocitem, že svět kolem je tady pro ně, a neumějí proto pracovat s frustrací, bolestí nebo konflikty. Ve fázi zamilovanosti získají pocit, že konečně potkali toho pravého člověka, který je jiný než ti předchozí břídilové. Pak tahle fáze ale pomine, začne se stávat, že jsou svými partnery několikrát odmítnutí, což vede k tomu, že to přestanou zkoušet. Uzavřou se do sebe, potlačují v sobě naštvanost a začnou se od partnerů postupně oddalovat.

Po jaké době takový nesoulad zametený pod koberec začne eskalovat v partnerskou krizi?

Nejdřív lidé hází vinu na partnery, ti si s tím nedokážou poradit, začnou se bránit, nastávají hádky, pak se napětí trochu povolí, potom zase roste a tak to pořád pulzuje. Jeden z páru se třeba snaží najít řešení, ale pokud se nesetká s ochotou u svého protějšku, vztah nakonec dojde do krize. Při partnerských krizích si lidé neumí vzájemně naslouchat, cítí se dotčení a ohrožení tím, co jim jejich protějšek říká, takže se odpojují, a i když se třeba hádají, bývají to jen výlevy emocí.

Aby získali pocit, že je partneři vnímají, musí se na sebe vzájemně opět napojit. A to je nejtěžší ve chvíli, kdy se mezi nimi přeruší citová vazba, kdy po svých protějšcích přestanou toužit, přestanou jim důvěřovat, přestanou od vztahu s nimi cokoli očekávat. Partnerskou krizi lze ale vnímat taky jako poslední šanci, aby se oba probudili, vstoupili do kontaktu sami se sebou a přestali jen hledat chyby v druhém.

Může být podle vás četnost vyhaslých vztahů, v nichž spolu partneři nekomunikují, jednou z příčin, proč mnoho mladých lidí radši zůstává single?

Je pravda, že když se mladá generace podívá na partnerství svých rodičů, pozitivní vzory jí mnohdy schází. Mezi asi 30 procenty třicátníků, kteří zůstávají single, ovšem najdeme různé skupiny. Na jedné straně máme ty, kteří se tak skutečně rozhodnou žít a chtějí, aby je jejich okolí takto přijímalo. Na straně druhé jsou tu však ale i ti, kteří jsou single, i když s tím nejsou spokojení. Velké procento lidí po blízkosti touží, jenom partnera z různých důvodů nemůže najít.

Mnohdy jsou příliš nároční, mají až moc dlouhý seznam požadavků a hledají partnera, který je bezchybný. Nechápou, že dobré partnerství se tvoří až v průběhu života a ne ve fázi výběru. Samozřejmě že když zjistíme, že potenciální partner pije, má problémy v práci a za poslední dva roky vystřídal 30 milenců, je namístě to vnímat jako varovné signály. Jinak bychom ale měli hledat partnera, který je hlavně flexibilní, ochotný se učit, odolný na zátěž, emocionálně zdatný a otevřený ke všemu, co život přináší.

Jsou přehnané nároky něčím, co starší generace při výběru partnera tolik netrápilo? Mají mladí lidé od vztahu opravdu jiná očekávání?

Myslím, že se hodně změnilo, jak o vztazích uvažujeme. Seznamování dnešního typu, při kterém hledáme člověka, který nás svým zevnějškem i osobností musí přitahovat, je záležitost stará maximálně sto let a do toho se v posledních dvou dekádách staly jedním z hlavních nástrojů při hledání partnera seznamky. Na těch se ovšem mnozí lidé pohybují, jako by procházeli zboží v e-shopu. Zatrhávají si kritéria, jaký by potenciální partner měl být, což jde úplně proti logice seznamování. Při seznamování bychom měli být hraví, uvolnění, stydliví i trapní. Jeho cílem je, abychom se potkali, zkusili si povídat, získali informace a případně probudili vzájemné sympatie.

Lidi se dnes ale často bojí být trapní, bojí se stydět a seznamují se s pocitem, že si vybírají partnera na celý život. Zdráhají se být kontaktní, protože jim schází schopnost nezhroutit se z odmítnutí. Berou se příliš vážně, a když je někdo odmítne, hledají příčiny ve vlastní nedostatečnosti, což může poukazovat třeba na slabé sebevědomí. Seznamování ale končí nepříjemně třeba v 70 procentech případů, takže když hned neuspějeme, nemusí to o našich přednostech a slabinách vůbec nic vypovídat. Naše já je přece mnohem pestřejší a silnější než ten obraz nás samotných, který daný člověk odmítl.

Odkud se tak velký strach z navazování vztahů bere?

Může za ním být zraněné či slabé ego, nedůvěra k okolí, úzkost z cizích lidí, vnitřní melancholie a uzavřenost, ale třeba i nevědomost. Člověku mnohdy nedochází, že aby druhé lidi oslovil, musí občas zvednout hlavu, otevřít oči a něco na své okolí vyzařovat.

Když člověk, který je single, sedí na terapii se svěšenou hlavou a trápí se, že si nemůže nikoho najít, první otázka psychologa bývá, jak ten člověk chodí po ulici. Dává vůbec světu najevo, že je volný? Když se mu někdo líbí, vysílá signály, které ten druhý může zachytit? Vyzařuje na okolí vůbec radost ze života? Mnoho potenciálních partnerů totiž bude přitahovat spíš někdo, kdo není v depresi, takže když se budeme neustále tvářit kysele a hledět do chodníku, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že nikoho neoslovíme.

Vedle trendu, kdy lidem dělá seznamování problém a berou se při něm příliš vážně, ale výzkumy poukazují i na opačnou tendenci, kdy spolu dvojice až moc rychle skáčou do postele. V takové situaci lidi sice rychle uspokojí slast, ale zároveň hrozí, že nad svými partnery začnou brzy pochybovat. Začnou si říkat, jestli to není divné, že se s nimi jejich protějšek hned vyspal, a je možné, že kvůli tomu v jejich očích ztratí na hodnotě.

To ale může souviset s tím, že je sex ve společnosti vnímaný jako základní kámen partnerského vztahu. Lidé si mohou chtít hned vyzkoušet, jak jim to bude v posteli fungovat, aby věděli, jestli má vůbec cenu do vztahu investovat energii.

Základním stavebním kamenem každého vztahu je schopnost intimity. Skončit po prvním rande v posteli a vášnivě se pomilovat ale nemá s intimitou nic společného. Tyhle rychlovky jsou spíš adrenalinový zážitek, připomínají jízdu v centrifuze. Intimita je naopak o tom, že druhého člověka pustíte do svého vnitřního světa. K intimitě se musíme postupně propracovat, to je dlouhá cesta, ne seskok padákem.

Promiskuitu v mladých vztazích nevnímám nijak tragicky. Patří to k prodlužujícímu se období zkoušení a hledání. Dospívání je přece obdobím, kdy experimentujeme, abychom poznali, kdo jsme, co se nám líbí, co ne a kde máme hranice, za které už nepůjdeme. Někteří lidé ovšem sice působí promiskuitně, ale ve skutečnosti jsou rychle se střídajícími vztahy pošramocení. Každý vztah jim způsobí nějaké zranění a oni se vrhají do dalších a dalších, přestože v sobě mají rány, které ještě nejsou zahojené. Ty rány následně začnou prosakovat i do nového vztahu, který pak zase končí zraněním.

Pavel Rataj (43)

Párový terapeut Pavel Rataj
  • Vystudoval psychologii a sociální práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dnes externě vyučuje manželské a rodinné poradenství.
  • Prošel výcvikem krizové intervence. Pracoval jako konzultant v krizových a kontaktních centrech ve Strakonicích a v Prachaticích i jako psychoterapeut v pražském Kolpingově domě poskytujícím azyl osamělým matkám s dětmi.
  • V soukromé psychoterapeutické praxi se dnes věnuje primárně párové terapii. Je viceprezidentem Asociace manželských a rodinných poradců a lektorem veřejných seminářů a workshopů na téma partnerských dovedností.
  • Během pandemie koronaviru rozjel spolu se svým kolegou Honzou Vojtkem webináře, díky nimž se lidé o partnerské komunikaci mohou něco dovědět prostřednictvím zpoplatněných internetových videí.

Nevypovídá trend nekonečného střídání vztahů o tom, že část mladé generace touží jen po slasti a skutečná intimita je pro ni příliš náročná?

Žijeme v době s dosud nejpestřejší variabilitou životních stylů, takže se nemůžeme divit, že určitá skupina lidí, kteří se bojí trvalých vztahů a hloubky, tohle nepřeberné množství možností využívá a přistupuje k partnerství konzumně. Jde jim spíš o vášeň, sex nebo dobrodružství a ve chvíli, kdy to začíná být příliš vážné, ze vztahu radši utečou. Mají strach, že je blízkost zraní, nebo nejsou vnitřně dostatečně nezávislí, a tak se děsí závislosti.

Zatímco dlouhodobý vztah je jako duchovní pouť do Santiaga de Compostela, při které bojujete s nevyzpytatelným počasím, otlačenýma nohama a únavou, prvotní zamilovanost připomíná spíš pouť s kolotoči a s cirkusem. Když vám je mezi 30 a 40 a máte za sebou už několik cirkusových poutí s pomíjivými atrakcemi, tak často najednou zjistíte, že je život možná i o něčem jiném než o horské dráze, vášni, humoru a spontánnosti. Uvědomíte si, že s někým možná chcete zkusit žít vážněji, hlouběji a duchovněji.

Tenhle moment většinou nastává u třetího až pátého vztahu v době, kdy vztah trvá tak tři čtyři roky, což je i fáze, ve které se partnerství nejčastěji rozpadá. Pokud ale k rozpadu nedojde, otevře se vám další životní etapa, kdy prožíváte nové emoce a čelíte novým výzvám. Zjišťujete třeba, jak ve vztahu obstarat vášeň, jak předejít nudě nebo jak pracovat s bolestí a frustrací. Objevujete vztah v celé jeho pestré a bolavé kráse.

Zmiňoval jste, že se u mladších generací prodlužuje doba, kdy lidé ve vztazích i jinde hledají, co jim bude vyhovovat. Jak dlouho tohle období dnes může trvat?

Zatímco v 60. a 70. letech teorie vývojové psychologie říkaly, že si člověk adolescentní fází projde ve věku mezi 14 a 18 lety, dnes období adolescence může sahat až do 35 let. Souvisí to s tím, že lidé déle studují, později se oddělují od rodičů, mají více volného času a méně zodpovědnosti. Zároveň už necítí ze strany okolí tlak, aby ve 20 letech vstoupili do manželství a hned měli dítě. Když většina lidí kolem nás se zakládáním rodiny nikam nepospíchá, je logické, že ani my sami s tím nebudeme spěchat.

A jak do téhle situace zapadá instituce manželství? Neztrácí už úplně význam?

V dřívějších dobách manželství nabízelo přístup k sexu, finančnímu zajištění, společenskému statusu nebo dítěti. Tenhle jeho význam se ale vyprázdnil, protože všechny zmíněné věci můžeme mít i v nesezdaném soužití. Navíc oslabil společenský tlak, který manželství prezentoval jako něco, co by se mělo. Současně s tím ale v posledních deseti letech pozoruju, že mnoho mladých lidí nachází v manželství svůj vlastní subjektivní význam, a mám z toho radost. Pomalu mizí přesvědčení, že je to jen cár papíru.

Statistiky rozvodovosti jsou neúprosné, takže si tihle lidé pochopitelně uvědomují, že to nemusí dopadnout. Stejně ale věří a doufají, že právě jim vztah vydrží na celý život. Chápou, že samotný prstýnek na ruce jim tuhle věčnou lásku nezajistí. I tak je ale pro ně manželství něčím víc než jen dobrým partnerstvím. Často ostatním nedokážou předat, proč to tak vnímají. Je to příliš subjektivní. Právě proto ale manželství může najednou mít takovou cenu.

Mohlo by vás zajímat: Sex souvisí se vším, nestydíme se. Ale řešíme i vztahy a sebelásku, říkají autorky podcastu Vyhonit ďábla

Sex souvisí se vším, lidi láká naše otevřenost, nestydíme se, sebepřijetí je cítit se komfortně sám se sebou, nejúspěšnější je díl o análním sexu. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Juventus po obratu v závěru ovládl turínské derby

Fotbalisté mistrovského Juventusu otočili v 10. kole italské ligy derby s FC Turín. Vítězství 2:1 jim zařídil gólem v 89. minutě kapitán Leonardo Bonucci.

FC Turín se ujal vedení v deváté minutě, kdy se po rohovém kopu nejlépe zorientoval ve vápně Nicolas N‘Koulou. Obhájci titulu se dlouho nemohli proti pozorné obraně "Býků" prosadit, ale nakonec udeřili dvakrát ze vzduchu.

Nejprve v 77. minutě poprvé skóroval v italské lize střídající Weston McKennie a o 12 minut později se prosadil takřka totožným způsobem hlavou po centru z pravé strany Bonucci. "Stará dáma" tak ztrácí už jen tři body na vedoucí AC Milán, který má ale nedělní zápas se Sampdorií k dobru.

Druhé místo o bod před Juventusem udržel Inter Milán, který si poradil 3:1 s Boloňou. Dvakrát se v dresu "Nerazzurri" trefil Ašraf Hakimi a jeden gól přidal Romelu Lukaku. Belgický útočník má na kontě osm gólů v devíti zápasech, což je jeho nejlepší začátek sezony v kariéře.

Lazio zdolalo 2:1 nováčka Speziu a venku vyhrálo čtvrtý z pěti zápasů. Gólem k tomu přispěl i nejlepší střelec minulé sezony Serie A Ciro Immobile, který dal v aktuálním ročníku šest tref.

Italská fotbalová liga - 10. kolo:

Spezia - Lazio Řím 1:2 (64. Nzola - 15. Immobile, 33. Milinkovič-Savič), Juventus Turín - FC Turín 2:1 (77. McKennie, 89. Bonucci - 9. N'Koulou), Inter Milán - Boloňa 3:1 (45. a 70. Hakimi, 16. Lukaku - 67. Vignato).

Tabulka:

1. AC Milán 9 7 2 0 21:8 23
2. Inter Milán 10 6 3 1 26:14 21
3. Juventus Turín 10 5 5 0 20:8 20
4. Sassuolo 9 5 3 1 20:12 18
5. Neapol 9 6 0 3 20:10 17
6. AS Řím 9 5 2 2 19:15 17
7. Lazio Řím 10 5 2 3 16:17 17
8. Hellas Verona 9 4 3 2 12:7 15
9. Bergamo 9 4 2 3 18:16 14
10. Boloňa 10 4 0 6 15:17 12
11. Sampdoria Janov 9 3 2 4 14:15 11
12. Cagliari 9 3 2 4 16:19 11
13. Udine 9 3 1 5 10:12 10
14. Spezia 10 2 4 4 14:19 10
15. Benevento 9 3 1 5 12:21 10
16. Parma 9 2 3 4 10:17 9
17. Fiorentina 9 2 2 5 10:15 8
18. FC Turín 10 1 3 6 17:24 6
19. FC Janov 9 1 2 6 8:18 5
20. Crotone 9 0 2 7 6:20 2

Poznámka: Neapoli byl odečten bod za neodehrání říjnového zápasu s Juventusem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy