Jak z dnešní doby nezešílet? Neberte svět i sebe vážně, říká autor knihy Uprdelismus

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
7. 3. 2021 16:07
Další lockdown Česka uvrhl mnoho lidí do ještě větší deprese a vzbudil v nich hněv. Odborníci na psychické zdraví přitom již před rokem varovali před dopady opatření na psychickou kondici lidí. A právě teď podle kouče Jana Menděla svět „zoufale potřebuje více uprdelismu“, tedy nabytí přesvědčení, že nad některé věci je třeba se povznést. Jak si zachovat nadhled, vysvětluje v rozhovoru.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Vaše nejnovější kniha Uprdelismus má velmi neotřelý název a nabádá k tomu se nad řadu problémů v životě povznést. Kdy jste si vy poprvé řekl, že budete mít všechno u …?

Roky jsem věděl, že být nad věcí a mít od všeho odstup musí být velmi příjemný stav. Naplno jsem si to ale uvědomil před sedmi lety, kdy jsem nastoupil do práce, která mě psychicky drtila. Pokoušel jsem se z ní odejít, to se mi ale nepovedlo, a navíc jsem věděl, že to ani nebude správné řešení. Tak jsem si řekl, že buď onemocním, umřu nebo se naučím mít větší odstup, protože mi ani nic jiného nezbývá.

Uplynulý rok nesoucí se ve znamení pandemie koronaviru podle vás ukazuje, že svět potřebuje "více uprdelismu". Radíte nesledovat zprávy a reagovat jen na to, co se nás bezprostředně týká. Dá se to ale zvládnout i po roce přísných opatření, která lidi nutí zůstávat doma a omezit aktivity?

Myslím, že zvládnout se to určitě nedá, ale je dobré se alespoň pokusit zredukovat to na únosnou mez. Musím přiznat, že když přišla pandemie koronaviru, můj uprdelismus se otřásl v základech. Ale snažil jsem se znovu najít rovnováhu. Myslím, že nejlepším receptem je brát věci v klidu a říkat si, že nic není tak horké, jak vypadá. Když budeme brát všechno vážně a neustále nasávat další a další informace o koronaviru, zešílíme. Doporučuju tak zredukovat zprávy na nezbytné minimum.

Jasně, člověk dneska musí mít přehled o tom, co se děje, aby věděl, jestli vůbec smí vyjít na ulici. Ale podle mě stačí číst titulky zpráv, aby se dozvěděl to podstatné. Kdyby se objevila nějaká závažná zpráva, myslím, že by nám neunikla, určitě by nám ji minimálně sdělil někdo blízký. V téhle době je taky nesmírně důležité chodit se odreagovávat do přírody, každý den jít alespoň na chvíli ven.

"Nejdůležitější je si neustále připomínat, že bychom neměli brát nic vážně - ani svět, ani společnost a ani sám sebe."
"Nejdůležitější je si neustále připomínat, že bychom neměli brát nic vážně - ani svět, ani společnost a ani sám sebe." | Foto: Euromedia, Radek Blažek

Důležité je přestat brát svět tak vážně. Trápíme se a stresujeme se vším, co vidíme, čteme a pozorujeme. Vycházíme z toho, že všechno, co je nám předkládáno, je pravda. Ale většinu věcí, které zažíváme, vnímáme jen z vnějšího pohledu a nevíme, jaká je realita. Nejdůležitější je si neustále připomínat, že bychom neměli brát nic vážně - ani svět, ani společnost a ani sám sebe. Říct si, že je to všechno hra a že stejně jednou umřeme, tak čeho se pořád bát.

Nebrat svět a sám sebe vážně ale zároveň neznamená být nezodpovědný. Tvrdíte, že i takový člověk stále může své úkoly plnit poctivě a svědomitě. Neprotiřečíte si?

Chovat se zodpovědně podle mě znamená chodit do práce, platit daně, platit nájem, nikomu vědomě neubližovat. Všichni chceme žít v kultivované společnosti, takže bychom se měli chovat tak, jak chci, aby se chovali ostatní. Ale zatímco ostatní se vnitřně hroutí a věci příliš prožívají, já se neustále snažím si připomínat, že o nic nejde a všechno je to jenom hra. Když se do mě vkrádá stres, opakuji si, že se odmítám stresovat nebo něco odmítám brát vážně. Tím se mění naše osobní nastavení, podstatné je naše vnitřní prožívání.

Uznávám, že je těžké najít rovnováhu mezi tím, dělat věci poctivě a zároveň zůstat nad věcí. Uvedu proto příklad. Když vám šéf zadá práci a řekne, že je strašně důležitá, jste pod tlakem a ve finále možná úkol zvládnete hůř. Když to ale vezmete jenom jako informaci, která ale pro vás nebude zásadní, uděláte úkol v klidu, s lehkostí, nejlíp, jak jej udělat můžete, ale nebudete se u toho stresovat a nebudete si myslet, že na něm stojí rotace Země. Když se člověk tenhle přístup učí, musí si neustále opakovat, že o nic nejde, že když se něco nepovede, tak se to zkrátka nepovede.

Co dělat v případě, že s námi cloumá vztek a agrese?

Člověk by žádnou svou emoci neměl potlačovat, každou by si měl dovolit ukázat. I hněv a vztek. Důležité je ale hlídat si, abychom svým hněvem někomu neublížili. Přijmout agresi neznamená, že někoho zmlátím. Můžu být naštvaný, ukázat to, a přesto se ovládat. Hněv je sám o sobě neutrální, je to ohnivá emoce, kterou potřebujeme. Dává nám sílu, odvahu a taky energii k tomu, abychom změnili něco, co nás štve. Když ji v sobě potlačíme, síla nám pak chybí a upadáme do větší negativity. Lamentujeme nad tím, co je špatně, ale nemáme sílu s tím něco udělat.

Před pár dny začal znovu platit velmi striktní lockdown, spousta lidí je nadmíru naštvaná a unavená, zároveň ale má doma rodiny, které musí držet pohromadě a nevybuchnout před nimi. Co byste jim poradil?

Poradil bych jim, ať svůj hněv a frustraci vypouštějí. Aby se klidně naštvali a zanadávali si, všichni potřebujeme vypustit páru. Nejlepší je přiznat si to a dát si prostor si ulevit a třeba zakřičet. Dejte prostor a svolení i své polovičce, aby se ze sebe vztek a frustraci pustila a třeba si zanadávala.

Jan Menděl (37 let)
Autor fotografie: Archiv Jana Menděla

Jan Menděl (37 let)

  • Pochází z Příbrami, žije v Praze
  • Vystudoval obchodní akademii, pracoval v různých nadnárodních společnostech
  • Od dětství je fascinovaly duchovní nauky, koučování se věnuje mnoho let. Poradenství však chce pověsit na hřebík a věnovat se jen psaní
  • Je autorem čtyř motivačních knih, ta poslední se jmenuje Uprdelismus
  • Jeho sociální sítě sledují tisíce lidí
  • Ve volném čase rád medituje, čte a chodí na procházky do přírody

Jak často za vámi lidi chodí s tím, že jsou v životě nešťastní, ale neví proč?

Spíš se mi často stává, že za mnou lidi chodí s tím, že mají všechno, co potřebují ke štěstí - práci, zdraví, rodinu, přátele…, ale přesto nejsou šťastní. Nebo říkají, že mají pocit, že jim pořád něco chybí. Často je to spojeno se spirituální krizí, dochází jim, že dosažení hmotné spokojenosti není zárukou štěstí, což je nutí přemýšlet nad hlubším smyslem života a nad tím, jak mají žít, aby byli spokojenější. Tyhle krize pak lidi odvádějí od materialistického způsobu života k duchovnímu světu a vedou je k zabývání se jejich nitrem. Lidé často ignorují svůj vnitřní svět, což vytváří spoustu problémů.

Dnešní dvacátníci i třicátníci často trpí syndromem FoMO, tedy tím, že něco zmeškají nebo naopak by měli mít a zažít všechno. Často mají pocit, že kolem nich mají všichni perfektní život, partnera, byt nebo rodinu a oni ne. Částečně na to má vliv okolí, vrstevníci i jejich rodiny. Jak se z toho vymanit?

Neradil bych jim odstřihávat se od okolního světa, protože tomu neutečete. Nepomůže cesta do pralesa, nebo do jihovýchodní Asie, protože myšlenky vás doženou kdekoliv. Nejlepší je využít terapii nebo si o tom s někým popovídat. Jsme tlačení proudem, často nás ovlivňují sociální sítě, na kterých vypadá všechno růžově. Když se podíváte na Instagram, máte pocit, že všichni žijí pohádkový život, jenom vy jste v prdeli. Tak to ale není. Lidi na sociálních sítích ukazují jenom to hezké, jak by chtěli být vnímaní světem, to špatné neukazují.

Je potřeba se nad to povznést a uvědomit si, že máme svobodnou vůli nejen v tom, jaké tričko si můžeme koupit, ale i v tom, že si můžeme myslet a dělat, co chceme. Ale přináší to s sebou i to, že člověk musí mít odvahu postavit se mainstreamovému uvažování, což velmi často také znamená postavit se rodičům a dát jim jasně najevo, že člověk chce žít po svém.

Většinu dvacátníků, třicátníků, ale i padesátníků stále ovlivňují v rozhodnutích jejich rodiče. I když je člověk dospělý a má pocit, že už si může dělat, co chce, většina z nás je neustále silně ovlivňována svými rodinami, což nám brání osvobodit se od zažitých programů. Je potřeba přitvrdit a nebát se případných konfliktů, dát rodinám hranici. V momentě, kdy dospějete a osamostatníte se, jsou rodiče jenom další dospělí, se kterými můžete a nemusíte souhlasit.

Tvrdíte, že aby byl člověk svobodný, spokojený a zdravý, musí být i dostatečně drzý a vzpurný. Jak toho dosáhnout?

Jak jsem již zmínil, člověk se musí naučit pracovat se svým hněvem a nepotlačovat jej. Hněv je totiž ochráncem našich osobních hranic. U většiny z nás ale byl potlačený, když jsme byli dětmi a vztekali jsme se, že něco chceme. Rodiče nás za náš hněv trestali. Když se nám podaří naplno vnímat hněv, v každou chvíli rozpoznáme, co chceme nebo nechceme nedělat. A když jasně ostatním řekněme, že něco dělat nechceme, budeme spokojenější. Hněv nám přináší sílu a odvahu se ozvat.

Říct někomu v české společnosti "Ne, tohle dělat nechci" je pořád trochu překvapivé. Spousta lidí má problém říkat "ne".

Máte pravdu. Problém naší společnosti spočívá v tom, že jsme příliš korektní. Místo toho, abychom řekli, že něco dělat nechceme, se vymlouváme a častokrát lžeme, abychom se z něčeho vyvlíkli. V nejhorším dokonce uděláme to, co se po nás žádá, ačkoliv to dělat nechceme. O to víc jsme pak naštvanější. Říkat, že něco nechci, je možná trochu netradiční, ale je to osvobozující, protože nemusíte vymýšlet důvod proč. Funguje to taky jako dobrý filtr na lidi. Pokud někomu řeknete, že něco nechcete a on se s vámi přestane kvůli tomu bavit, nechte jej jít, protože takového člověka ve svém okolí nepotřebujete. Naopak jestli mu na vás záleží, možná z toho bude chvíli vykolejený, ale za dva dny se z toho dostane, protože i jemu to dodává odvahu jednou říct, že něco nechce.

Věříte v sílu afirmace, tedy v opakování přesvědčení, že vše bude v pořádku a dobře dopadne. Nezradilo vás to někdy?

Musím říct, že nikdy. Ano, stává se, že člověk má zprvu dojem, že afirmace nezabírá, ale když se na to podíváte zpětně, zjistíte, že funguje. Afirmace je důležitá především proto, abyste se uklidnili. Uklidnit se v jakékoliv situaci pomáhá. A každá situace vždycky nějak dopadne.

 

Právě se děje

Další zprávy