Terapeut: Sebevraždu lidé většinou plánují. Pozůstalé trápí pocit viny, jsou v šoku

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
22. 12. 2020 10:45
Předvánoční čas a konec roku patří k nejnáročnějším obdobím. Lidé více propadají stresu a zvyšuje se také riziko páchání sebevražd. Podle psychoterapeuta Martina Peška je letošek i kvůli izolaci a osamění lidí ještě náročnější. „Právě samota je jedním z rizikových faktorů sebevražedného jednání,“ říká v rozhovoru.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: iStock

Během nouzového stavu a částečného lockdownu Česka vzrostlo riziko sebevražedného jednání. Vánoce jsou navíc velmi náročné období roku, kdy počet sebevražd stoupá. Čím to je, že zrovna konec roku je tak rizikový?

Samotné období Vánoc přináší zvýšenou stresovou zátěž a ve chvíli, kdy se do toho přidají další problémy nebo v současné době izolace a nemožnost dělat věci tak, jak jsme byli zvyklí, situace se ještě zhoršuje. Právě letošní Vánoce mohou být velmi těžké pro ty, kteří zůstanou sami. Samota je totiž jedním z významných rizikových faktorů sebevražedného jednání.

Na konci roku lidé často bilancují a hodnotí uplynulý rok, ale i celý svůj život. Důvody k sebevraždě jsou velmi individuální a rizikové faktory jsou velmi nespecifické. Zpravidla v sobě má člověk nakumulovaný stres, který se ukládá, a spouštěcím momentem, kdy se rozhodne pro spáchání sebevraždy, může být třeba i hádka v autobuse. Lidé se pro sebevraždu nerozhodnou ze dne na den, většinou o ní nějakou dobu přemýšlí a mohou si sestavit i plán, co a jak udělají. Před činem také ještě většinou volají o pomoc, dávají přímo či nepřímo navenek signály, které je ale často velmi těžké rozpoznat. Může to být prosté zvolání "Takhle už dál nemůžu!" nebo "Už na tom stejně nezáleží". Pak je namístě zeptat se, zda si člověk chce ublížit.

Jaké bývají varovné signály toho, že by si člověk mohl vzít život?

Nejsilnějšími signály jsou projevy zmaru, bezmoci a ztráta naděje na zlepšení situace. Označují se jako deprese, ale zahraniční studie ukazují, že úroveň beznaděje je ve vztahu k sebevraždě tím nejzásadnějším. Dalším signálem může být tendence se izolovat. Když člověk začne tvrdit, že ostatním bude bez něj lépe. V sebevražedné krizi je totiž vnímání sebe samého převrácené, a lidé si tak často myslí, že jejich odchodem se jejich blízkým uleví.

Sebevraždy v Česku

Sebevraždu v Česku spáchá ročně podle statistik více než tisíc lidí. Nejčastěji si na život sáhnou senioři a lidé do 24 let, muži jsou mezi nimi častěji než ženy. Podle Martina Peška je ale počet spáchaných sebevražd pravděpodobně vyšší, protože do statik se nepromítnou všechny. "Za lecjakou dopravní nehodou jednotlivce může být sebevražedný úmysl, podobně jako za předávkováním," upozorňuje.

Poskytujete terapeutickou pomoc pro pozůstalé. Tuší, že by si jejich blízcí mohli sáhnout na život?

Většina lidí, se kterými se setkávám, neměla tušení, že si jejich blízký chce vzít život, a byl to pro ně šok. Přijde mi, že ani nebylo v jejich silách to rozpoznat. Zpětně jsou ale pozůstalí zahlceni silnými výčitkami a pocity viny.

Pokud má někdo podezření, že jeho blízký uvažuje o spáchání sebevraždy, jak mu v tom může zabránit?

Je velmi důležité, aby spolu lidé byli v pravidelném kontaktu, nezůstávali v izolaci a potkávali se. Vím, že je to možná trochu proti vládním opatřením a radám, ale prostý zájem o člověka je nejlepší prevence případného rizika. Ať lidé používají roušky a udržují odstup, ale ať své blízké navštěvují. Měli by se zajímat o to, jak zvládají situaci, a ve chvíli, kdy má člověk pocit, že jejich blízký vidí svou situaci a život bezvýchodně, je v pořádku se jej napřímo zeptat, zda to znamená, že by si chtěl ublížit.

Zeptat se přímo na sebevraždu absolutně neznamená, že myšlenky na ni v někom probudíme. Naopak, ve chvíli, kdy člověk zjistí, že si o tom může popovídat, velmi se mu uleví. Ale samozřejmě v rodině je velmi těžké takovéto téma otevřít. Pokud někdo z blízkých uvažuje o sebevraždě, zvyšte s ním kontakt, starejte se o něj, zajistěte dohled a nenechávejte jej o samotě.

Kde hledat pomoc

  • Linka první psychologické pomoci

Non-stop pracoviště krizové intervence je dostupné ve všech krajích na telefonním čísle 116 123 a je zdarma po celém Česku. Ostatní linky důvěry lze najít pod tímto odkazem.

  • Linka bezpečí

Anonymní a bezplatná pomoc je určena primárně pro děti a dospívající v krizových životních situacích na telefonním čísle 116 111. Pomoc lze ale vyřešit také prostřednictvím chatu nebo korespondence.

  • Krizová centra

V případě potřeby lze využít také krizových center. V Praze je jich hned několik - Centrum krizové intervence PN v Bohnicích, SOS centrum Diakonie ČCE na Praze 2 nebo Dětské krizové centrum na Praze 4. V Brně se nachází v rámci Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno a v Ostravě funguje Krizové centrum Ostrava.

Pokud má člověk pocit, že riziko ke spáchání činu je velké, je namístě obrátit se na psychiatrii nebo krizové centrum, to mívá nonstop provoz. Lidé ale mohou využít i linky důvěry, kde jsou vyškolení odborníci, kteří dokážou poradit a pomoci na dálku odkudkoliv.

Tvrdíte, že sebevražda je pro pozůstalé velmi obtížně pochopitelná a zcela devastující. O tragédii se navíc například v rodině často raději nemluví. S čím vším se ještě pozůstalí potýkají?

První reakcí lidí je často šok, zastaví se jim svět, protože nic takového nečekali. Po čase přichází smutek, výčitky a intenzivní pocity viny. Ty bývají často silnější, než když nám například někdo blízký zemře v důsledku nemoci. Pozůstalí si kladou za vinu to, co se stalo, a zmítají jimi protichůdné pocity. Často navíc trpí posttraumatickou stresovou poruchou, protože třeba našli tělo zemřelého, a s tím se špatně vyrovnává. Kolem sebevražd také stále panuje veliké stigma a pro pozůstalé je tak velmi těžké mluvit o tom, co se stalo a co prožívají. Mnohdy se oni sami izolují. Mluvit o ztrátě blízkého je přitom nezbytné pro smíření.

Sebevražda rovněž zásadně ovlivňuje fungování a vztahy v rodině. Pokud byly vztahy komplikované už před sebevraždou člena rodiny, zpravidla se ještě zhorší. A v neposlední řadě pozůstalí vykazují určité riziko, že si sami vezmou život. Trápí je výčitky a pocity viny, a tak je napadá, že by bylo lepší nebýt. Proto je důležité s nimi toto téma otevřít a zajímat se o to, jak se cítí.

Jak často pozůstalí vyhledají vaši terapeutickou pomoc?

To je velmi různorodé. Někteří se na mě obrací hned po činu. Běžnější ale je, že se lidé ozývají čtvrt až půl roku po ztrátě blízkého, kdy se vrací do běžného každodenního života a prohlubuje se jejich osamělost, případně každodenní život nezvládají. Ale setkal jsem se i s tím, že někdo přijde až po letech, protože zjistí, že událost nemají zcela zpracovanou. Každý člověk prochází procesem truchlení jinak a ne všichni potřebují odbornou pomoc, někomu stačí opora v blízkých a přátelích.

Truchlení je přirozený proces, který potřebujeme. Naše společnost si od něj ale odvykla, mívali jsme spoustu rituálů, ty však dnes pomalu mizí, a tak společnosti chybí. Tuhle mezeru může pomoci zaplnit například skupinové sezení pro pozůstalé. Lidé mají potřebu setkat se s někým, kdo si prošel stejnou zkušeností a dokáže jim porozumět. V podpůrných skupinách, které vedu, si lidé povídají o svých pocitech, jež jimi zmítají. Pomáhá jim také zaobírat se tím, co k sebevraždě jejich blízkých vedlo. Potřebují znát důvody, proč si jejich blízký vzal život, chtějí to pochopit. Sdílíme společně také vzpomínky, které na zemřelého mají a které si chtějí uchovat.

Specifickou skupinou pozůstalých jsou terapeuti nebo zdravotníci, již se o člověka, který si vzal život, starali. Jak se s takovou ztrátou vyrovnávají?

I pro terapeuty je to velmi těžká situace a v rámci odborné veřejnosti se o tom mluví velmi málo. Pokud něčí klient spáchá sebevraždu, je významně narušena jeho profesní kompetence i sebevědomí. My odborníci absolvujeme hodiny výcviku a vzděláváme se v tom, abychom uměli klientům především pomoci. V momentě, kdy si vezme život, je naše práce zpochybňována. Mohou se u nás objevit stejné reakce jako u přímých pozůstalých, navíc ale prožíváme strach, že dojde k našemu postihu, že nás budou pozůstalí vinit nebo že ztratíme důvěru našich kolegů.

Martin Pešek (35 let)

Martin Pešek, psychoterapeut
  • Pochází z Plzně, žije v Praze.
  • Vystudoval Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
  • Od roku 2006 působí v sociálních a zdravotních službách. Momentálně pracuje jako vedoucí SOS centra v Praze.
  • V roce 2014 založil iniciativu luctus pro pomoc pozůstalým.
  • Pravidelně se účastní oborových konferencí a přednáší. Je také autorem řady odborných článků, knižních recenzí a metodických materiálů.
  • Ve volném čase rád sportuje, cestuje a věnuje se své rodině.

Setkal jste se někdy s tím, že takový profesionál odmítl kvůli obavám z dalšího selhání pokračovat ve své práci?

Nikoho takového neznám. Ale setkal jsem se s kolegy, kteří změnili pracovní místo a organizaci. Ta je totiž nedokázala podpořit a nabídnout jim adekvátní pomoc, aby situaci zvládli. Profesionálové v takové chvíli potřebují cítit vícestrannou podporu a společnost by měla legitimizovat jejich právo na truchlení.

Ve svém článku na toto téma popisujete, že "více než 50 procent pracovníků, kteří působí v oblasti duševního zdraví, zažilo situaci, kdy se jejich klient pokusil o sebevraždu, 28 až 33 procent z nich má přímou zkušenost s dokonanou sebevraždou klienta". To je poměrně vysoké číslo.

Čísla ale nezohledňují, s jakou klientelou tito odborníci pracují. Vybočují především psychiatři, což je dáno jejich zaměřením a velkým objemem pacientů, které mají v péči. Může se to ale stát klidně i psychologům, psychoterapeutům nebo sociálním pracovníkům a je důležité se na tuto realitu připravit. Prevence je v tomto ohledu nesmírně důležitá. Mohou absolvovat školení, jak takovou situaci na pracovišti zvládnout, a hlavně by neměli zapomínat na sebe a měli by umět využít všechny dostupné zdroje, jak si udržet psychickou pohodu.

Nárůst deprese a rizika sebevražd v karanténě nás překvapil, říká expert:

Nárůst rizika depresí a sebevražd jsem v době lockdownu čekal, ale ne takový. Hladina duševních onemocnění kolísá se společenskou situací, říká expert | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy