Václav Šašek se snažil svůj scénář Zločinu v Polné protlačit už dvacet let a nutno říct, že pokud se mu to mělo někdy podařit, tak právě nyní.
Hilsneriáda neožívá jako hřích minulosti, nutí nás přemýšlet o paralelách s dneškem, kdy jsme z mnoha stran svědky další hysterické nenávisti vůči některým skupinám lidí, až můžeme nabýt dojmu, že historie se skutečně opakuje. Na rozdíl od mrtvě působících Husů a Karlů IV. tu Česká televize s něčím přichází ve vhodnou chvíli.
Provedením jde o klasickou veřejnoprávní "lepší inscenaci", jež se pokouší o quality tv, ale stále postrádá prostředky i know-how. Zločin v Polné tu ale laťku rozhodně nepodlézá, ve skutečnosti se celou dobu drží nad ní a předvádí jistě to lepší, co je na ČT k vidění. Vyčítat mu limitace celého média by asi nebylo úplně fér a nejspíš lze říct, že řemeslně nabízí maximum toho, co lze realisticky očekávat.
Tím víc však zamrzí nedostatky plynoucí především z nedůslednosti a absence jasného konceptu.
Hystericky antihysterické
Nedůslednost ovládá vše. Mohli jsme tu mít skvělé minimalistické soudní drama, Šašek, Polesný a dramaturgové ale cítí nutkání hrát zároveň na emoce, využívat lacině návodných filmařských prostředků a zplošťovat realitu na snadno pochopitelné zkratky. Utíkají k vděčnému lidskému melodramatu, přičemž děj by tyhle berličky rozhodně nepotřeboval.
Příběh Leopolda Hilsnera (Karel Heřmánek mladší) a jeho oddaného právníka Zdeňka Auředníčka (Jaroslav Plesl) je skutečně velmi komplikovaný a silný, mnohem komplikovanější a silnější, než ho zobrazuje snímek. Ten ve svých nejlepších momentech (především v první části) předvede několik dobře gradovaných soudních scén, ztrácí však ve snaze budovat charaktery a o něčem vypovídat.
Bojí se nabídnout byť jedinou nejednoznačnou či nedoslovnou scénu nebo postavu. Kritika, jež nedávno eskalovala v souvislosti s premiérou Lídy Baarové, platí bez rozdílu i pro českou televizní tvorbu: na podceňování inteligence vlastního publika si lze u nás skoro sáhnout. "Oni by to nepochopili, kdybychom jim to nevyhláskovali."
Z dramatického hlediska je možná na jisté úrovni pochopitelné, že Šašek potřebuje zdůraznit hrdinovu nevinu, potřebuje zdůraznit své poselství. Jeho okázalé modelování zlých antisemitů a situace tak, že "každému rozumnému člověku to musí být jasné", ale rozhodně zachází za hranu.
Černobílost televizního dvojfilmu nemá hranice. Neexistuje člověk, který by stál za Hilsnerem a nebyl dobrý, stejně jako neexistuje nikdo přesvědčený o jeho vině, kdo by nebyl zlý nebo v lepším případě jen hloupý a popletený. Musíme si ale uvědomit, že doba před sto lety byla odlišná, antisemitismus byl zcela jinou, v podstatě samozřejmou součástí společnosti. Ukazovat všechny osoby inklinující tenkrát k antisemitismu jako veskrze zlé a zkažené karikatury je zkrátka nesmyslné a vzdaluje nás pochopení celého problému.
Přehlídka dobrých úmyslů
Opět lze vytušit, čeho tím chtěl Šašek dosáhnout, a jeho pravděpodobný záměr můžeme označit za chvályhodný. Z pohledu kvality díla i jeho důvěryhodnosti jde ale o nešťastná rozhodnutí. A nejde konstatovat nic jiného, než že pro odsouzení doby propadlé neopodstatněné hysterii využívá v podstatě stejné rétoriky – ze svých oponentů dělá bezbranně absolutní zlosyny, které nelze chápat nebo vůči nim užít empatii.
Přistupovat tímto způsobem k názoru někoho, i když vím, že se mýlí, a tím spíš, že ho sdílí velká část obyvatel, může vést k jedinému: s těmi, s nimiž jsem na stejné lodi, se poplácám po zádech, jak jsem to skvěle vystihl, a "těm druhým" se ještě o krok vzdálím. Jenže lze se tímto způsobem distancovat od drtivé většiny? Jsou to zajímavé otázky poplatné dnešku, Zločin v Polné je však pravděpodobně vyvolává mimoděk svou přehnaností. Auředníček možná vyzývá k rozmyslu a k věcnosti, Zločin v Polné dělá paradoxně pravý opak.
Česká televize touto urputností ztratila příležitost nabídnout svůj Hořící keř (který před lety odmítla a dodnes si jistě sype popel na hlavu). Zpodobnila podobně kontroverzní soudní proces, který nepřinesl žádoucí výsledek a ovlivnil generace lidí. I Agnieszka Holland se u Hořícího keře uchýlila k využití patosu, jenže na rozdíl od tvůrců Zločinu v Polné zcela záměrně a uvědoměle. S patosem pracovala jako s prostředkem, skrz nějž zobrazila osobní tragédii, jež zasáhla celý národ.
Václav Šašek a Viktor Polesný využívají patosu jako argumentu. A zplošťují svůj příběh na dramaticky tak jasný střet dobra a zla, rozumu a hlouposti, bezelstné upřímnosti a zkaženého kalkulu, že se vzdalují možnosti být opravdovou historickou reflexí, ale i příběhem jako takovým. Protože čím je konflikt jasnější, tím je méně zajímavé ho sledovat.
