Dobrodružství
Sama na kole až na konec světa. Neodradil ji útok divokých psů ani metrové závěje
"Necestuji po světě, abych jezdila na kole – ale jezdím na kole, abych poznávala svět,“ říká fyzioterapeutka Slávka Macuráková, která už téměř patnáct let žije v rakouských Alpách. Pohyb v přírodě je pro ni stejně přirozený jako dýchání, a i když celý život zkoušela nejrůznější sporty, opravdové dobrodružství objevila až ve chvíli, kdy poprvé naložila brašny na kolo a vydala se sama na cestu.
Našel mezeru v zákoně. V 16 letech najel tisíce kilometrů v minikaravanu
Zatímco většina šestnáctiletých sní o motorce nebo prvním autě, Timon Bornhalm z německého Iserlohnu už má najeto tisíce kilometrů ve vlastnoručně postaveném obytném voze. I bez řidičského průkazu na auto našel legální způsob, jak být na silnicích naprosto soběstačný. A užívat si dobrodružství.
Los Emil zmizel z radaru. Nic se mu nestalo, příčina je technického rázu
Pohyb losa Emila, jenž v létě putoval po několika zemích a nyní je na Šumavě na hranici Česka a Německa, už není monitorovaný. Vybila se baterie, kterou měl ve svém GPS lokátoru. "Předpoklad byl, že baterie vydrží měsíc. Ale to jen v případě, pokud budou ideální podmínky, což se nestalo," popsal mluvčí šumavského národního parku Jan Dvořák.
Nomád si za pár tisíc postavil domek na autě. Žije v něm se psem a srší štěstím
Jednadvacetiletý Seth si místo tradičního bydlení vybral život na cestách. Na korbu svého starého Fordu Ranger z roku 2003 postavil malý dřevěný domek, který ho stál jen 2200 liber (přibližně 62 tisíc korun). Dnes v něm žije se svým psem Stellou – a o své zážitky se dělí s více než 452 tisíci sledujících na Instagramu.
Na tříkolce do Japonska. V Rusku se nestačili divit, co to k nim přijelo
Partu kamarádů pojí stejná vášeň. Z touhy po cestování se zrodili Nesmrtelní dědci – nadšenci, kteří podnikají cesty na strojích, s nimiž by si mnozí netroufli jet ani do vedlejší vesnice. Teď uskutečňují další výpravu: zdánlivě nemožnou cestu do Japonska. A čím jedou? Velorexy. "Každý z nás měl doma starou mašinu a nezávisle na sobě jsme se v nich hrabali. Nikdy nenecháme mašiny umřít," říkají.
Kam s dětmi na prázdniny? Víme, kde seženete poslední volná místa na tábor
Blíží se prázdniny a spolu s nimi se v mnoha rodinách objevuje otázka kam s nimi. Tedy jak v létě zajistit péči o své ratolesti, aby jste byli spokojení vy i děti. Pokud ještě váháte, jestli letos na tábor ano, či ne, a pokud ano, zda vybrat tábor pobytový, nebo příměstský, máte nejvyšší čas se rozhodnout.
Říkali mu, že se vrátí v pytli. Přežil orkán i útok toulavých psů a dál putuje pěšky
Když se řekne "útěk z civilizace", mnohým se vybaví romantická představa o volnosti, hvězdách nad hlavou a žití mimo systém. Jenže málokdo se do takového způsobu bytí skutečně pustí. Tenhle kluk s batohem ano. Jan Bednář alias Nomád se společně se svým věrným psím společníkem Obi-Wanem vydal na pouť, která změnila všechno. Nejen směr jeho cesty, ale především jeho život.
Svět z vyšší perspektivy. Domek v korunách stromů je inspirovaný Hobitínem
Stromy ji přitahovaly odjakživa. „Jako děti jsme po nich neustále lezli, chtěli být výš, vidět dál – a právě to mi přišlo jako krásná metafora,“ popisuje majitelka stylové dřevěné pozorovny Na špalku v jihomoravských Němčičkách.
Ve stopách hobitů. Dva kamarádi absolvovali stejnou cestu jako Frodo Pytlík a Sam
Dva kamarádi James Norbury a Alex Felstead si splnili svůj dětský sen. Po vzoru Froda Pytlíka a jeho přátel ze světoznámé trilogie Pán prstenů se vydali na 500 kilometrů dlouhou výpravu napříč Severním ostrovem Nového Zélandu. Na sobě měli kostýmy hobitů a s sebou repliku prstenu.
Pěšky blátem, na kole i lodí. Češka podnikla cestu přes Nový Zéland a jižní Pacifik
Osmadvacetileté Evě Schrollové odvaha a kuráž rozhodně nechybí. Jinak by těžko zvládla sama projít náročnou trasu napříč Novým Zélandem nebo se na plachetnici plavit jižním Pacifikem. "Hrdinu z vás udělá až cesta samotná. Nejdůležitější a zároveň nejtěžší je se na ni vypravit,” myslí se cestovatelka, která během dvou let zažila tolik dobrodružství, kolik jiní nepoznají za celý život.
"Byla to taková Tour de Totalita." Přibáň se z Prahy ohlíží za výpravou do Mongolska
Cestovatel Dan Přibáň má za sebou další dobrodružství. S plovoucím autem Luaz 967 alias žlutou žábou urazil na cestě z Prahy do Mongolska 17 tisíc kilometrů. "Byla to taková Tour de Totalita," říká dobrodruh v rozhovoru, kde mimo jiné prozradil i to, proč tentokrát zůstaly trabanty v garáži, kdy měl během cesty největší strach nebo jak vnímá přítomnost žen v expedičním týmu.
Tenhle konec nikdo nečekal. O takových zážitcích jsme jako kluci snili, píše Přibáň
Žlutý cirkus míří po čtyřech měsících na cestě k velkému finále! Dokázali plovoucím autem ujet přes 17 tisíc kilometrů. Dokázali přejet hory, přeplout poušť, ztratit se v nekonečné divočině Mongolska a opět ukázat, že když se chce, tak to jde! Protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch. Ale je čas dojet do cíle. Jenže kde je vlastně ten cíl?
Žáby ztroskotaly uprostřed Gobi. Posádce hrabe a pomoc je v nedohlednu, píše Přibáň
Žlutý cirkus uvízl s autem, které nejde ani řídit, ani táhnout, v Gobi a čeká, jestli a jak se k nim dostanou náhradní díly! Stávají se z nich Robinsoni pouště, kterým nejvíce lezou krkem rybičky. A jestli se jim povede vyrazit, musí se nějak dostat na druhou stranu pískové hradby!
Zpívající duny a červ, který zabíjí elektrickým proudem. Žluté žáby propluly pouští
Nestíháme porod ani svatbu, ale máme světový rekord! Jedeme na sever Mongolska a skončíme na jeho jihu. Nad hlavou nám planou hvězdy i útesy. Hledáme bájného olgoje chorchoje pod zpívající dunou a nakonec plujeme pouští.
To se jen tak nevidí. Mongolsko je jako cesta do fantazie, píše unešený Přibáň
Mongolská divočina je něco, co jsme nikde na světě neviděli. A to si troufáme říct, že jsme toho viděli docela dost. A mongolská jídla, ta se také jen tak někde nevidí. A všechno dohromady je to jako žít v dobrodružném románu, který člověk se zatajeným dechem četl, když mu bylo třináct. Až na to, že tohle je skutečné!
Chytrý, odolný, vynalézavý a pankáč. Přibáň vzpomíná na zesnulého kamaráda Radka Jonu
"Žlutý cirkus má být legrace, dobrodružství a bezstarostnost. Jenže naše cesty nejsou hraný film, je to skutečný život skutečných lidí, a ten je někdy smutný a někdy krutý. Jsou chvíle, kdy je srážka s realitou opravdu tvrdá. Ale i tak je na konci tunelu světlo a je se na co těšit!" Dan Přibáň vzpomíná na nedávno zesnulého přítele a člena skupiny žlutých trabantů Radka Jonu.
"Náhradní díl do motoru vypadá jak mina!" Jak Přibáň zosnoval mezinárodní spiknutí
"Jak uděláte z žáby pohodlné auto? Rozbijete jí motor! A pak už to jde jedno s druhým. Jak se stát štamgasty v cukrárně pro petrolheady, jak uspořádat mezinárodní spiknutí a jak ujet 300 kilometrů za den a mít z toho radost. Žlutá žába se nevzdává a pomalu a nejistě se blíží k Mongolsku!" Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, která zakouší na cestě luazem alias žlutou žábou.
Věda v extrémních podmínkách. Češi zkoumali v Ugandě vzácné savce, našli i nové druhy
Skupina vědců z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR a z dalších vědeckých pracovišť pod vedením profesora Josefa Bryji mapovala v říjnu v Ugandě malé savce. Biologové chtěli doplnit slepá místa, odkud neexistují žádné informace o rozmanitosti těchto savců a jejich virů. Momentálně probíhají genetické analýzy, vědci slibují zajímavé objevy.
Maďarská rodina unikla koronaviru plavbou kolem světa. Na cestě je už od léta
Zatímco Evropa se potýká s pandemií koronaviru a cestování je pro většinu lidí luxusem, maďarská rodina již několik měsíců pluje kolem světa na 15metrové lodi s názvem Teatime. Jejich dobrodružná cesta začala loni v červnu v Chorvatsku a momentálně se nachází na karibském ostrově Svatý Martin.
Matocha: Děti zažívají méně a méně dobrodružství. V Prašině jsou odkázané na sebe (2)
Potřeboval jsem místo, kde se děti nedovolají o pomoc a které je pro ně cizí. Díky strachu se dokážou s postavou lépe ztotožnit, musí to ale být strach z věcí, které už dříve poznaly, míní Vojtěch Matocha, autor oceňované knižní trilogie Prašina. Psal jsem ji vlastně pro sebe. K dětem musíte být upřímný, ne psát s chladnou vypočítavostí, že je chcete vzdělávat nebo vychovávat, dodává.