Z Třebíče do Milána pěšky. Čechoital jde na zahájení olympiády, po cestě sbírá tetování

„Zítra má celý den pršet, a tak jsem sháněl pláštěnku. Pončo se mi roztrhlo, nové jsem nesehnal, tak jsem přemýšlel, co s tím. Nakonec jsem koupil odpadkový pytel, vystřihl díru na hlavu - a hotovo,“ začíná vyprávění Nico Moro. Je to punk, volný styl, ale podle něj to funguje. Stejně jako celá jeho výprava.

Na otázku, co si s sebou nese, odpovídá tak trochu očekávaně: hlavně dobrou náladu. „To je alfa a omega všeho,“ říká šestadvacetiletý muž s českými a italskými kořeny, konkrétně z regionu Benátsko. Právě původ je jedním z hlavních důvodů, proč se na cestu vydal. Zároveň chce putováním uctít památku své babičky, která zemřela v době, kdy byl v zahraničí.

Související

30 fotografiíProhlédnout si 30 fotografií

Z nemocnice do divočiny. Radiolog přešel Evropu pěšky, trvalo mu to sedm měsíců

„Celý život tu trasu jezdím autem, do Itálie za rodinou. Říkal jsem si, že bych ji jednou chtěl ujít pěšky. Ukázat lidem, že by to dokázal skoro každý - je to jen o hlavě. O ničem jiném,“ vysvětluje. Ve chvíli, kdy letošní zimní olympijské hry připadly Milánu, měl jasno.

Jde v botách, které mu ručně ušil otec, celoživotní výrobce obuvi, a trasu plánuje za pochodu. Někdy kráčí křivolakými cestičkami, jindy v oranžové reflexní vestě podél silnice. „Nejsem žádný sportovec. Jsem obyčejný kluk s neobyčejnými sny, který se snaží lidi motivovat, aby taky žili. Aby se ten svět aspoň trochu rozsvítil.“

Vděk za náročné momenty

Na cestu z Třebíče se vydal 6. ledna. Před víkendem dorazil do italského Trenta. Po více než šesti stech sedmdesáti kilometrech. Jeden ze svých hlavních milníků má za sebou, je zhruba ve třech čtvrtinách cesty. „Dnešní etapa utekla rychleji, než jsem čekal. Když přeje počasí, kilometry mizí pod nohama úplně jinak,“ popisuje.

Na odpočinek ale není čas, čeká ho ještě více než dvě stě kilometrů do Milána. Aby stihl v pátek 6. února zahajovací ceremoniál zimních olympijských her 2026, musí každý den ujít minimálně 28 kilometrů. Podle svých slov má to nejtěžší za sebou. Tělo už jede v režimu „robota“ a další kilometry budou především o hlavě. „Může se ale stát cokoliv,“ dodává.

Související

Práce pro vášnivé dobrodruhy. Britská organizace hledá uchazeče o místa v Antarktidě

Extrémních situací už zažil hned několik. Tou zatím nejnáročnější byl čtvrtý den cesty: minus šestnáct stupňů, chumelenice, chůze podél silnice v hustém provozu mezi troubením aut. Promočený a promrzlý měl pocit, že před ním neleží ještě 900 kilometrů, ale pět tisíc. „Všechno se mi vzdalovalo. Byl jsem na začátku a říkal si, jestli to takhle bude každý den, tak dojdu možná někdy v dubnu,“ vzpomíná.

Zpětně je za tyto chvíle vděčný. Právě díky nim si může vychutnat radost z toho, že je překonal. „Vážím si toho, že je to těžké a že jsem to nevzdal. Kdyby všechno bylo pořád jednoduché a krásné, nemělo by to smysl,“ říká. Vzdát se podle něj nikdy nepřicházelo v úvahu. „Šel jsem do toho s tím, že to ujdu. Tady není kam uhnout.“

Z každé země jedno tetování

Nejde přitom o Nicův první dálkový pochod. Už absolvoval pouť do Santiaga de Compostela a během 189 dní ušel tři tisíce kilometrů z Nepálu do Arménie. Z každé země si navíc kromě vzpomínek odváží i malou památku - tetování. I to souvisí s jeho dalším snem: chce se stát prvním člověkem na světě, který bude mít tetování ze všech států světa. Zatím jich má čtrnáct.

To poslední přibylo v Salzburku - logo Red Bullu. „Protože odtud Red Bull pochází. Dělal jsem o tom anketu na Facebooku. Je to symbol energie a extrémních výzev,“ vysvětluje. V Miláně by si rád nechal vytetovat nápis Milano Cortina 2026 a olympijské kruhy.

Související

Vybudovali ovčí hospodářství a za své sýry získávají ceny. "Máme rádi dobrodružství"

Nicovu cestu sleduje na Instagramu přes dvacet tisíc lidí. Kromě občasné kritiky se setkává především s výraznou podporou. Právě během krizového čtvrtého dne za ním dorazili fanoušci, pozvali ho na sekanou v housce, na kapučíno a zaplatili mu ubytování. „Někdy na mě lidi čekají u značek, až tam dojdu,“ říká.

A na co se těší nejvíc, až dorazí do cíle? Plán má jasně daný. U katedrály Duomo se setká se svou přítelkyní a společně vyrazí k milánskému stadionu San Siro. A pak hlavně - zahajovací ceremoniál. „Chci ho vidět. To bude moje vítězství. Všechno navíc už bude jen bonus.“

Mohlo by vás zajímat