Jak se psychická frustrace a stres lidí liší během jarní a podzimní vlny?
Frustrace je teď mnohem horší, než byla na jaře. Lidi jsou naštvanější, podrážděnější a špatná nálada převažuje. Nemyslím si, že to souvisí jenom s příchodem podzimu, ačkoliv je pravda, že lidi bývají na podzim mnohem náchylnější na změny nálad. Horší je spíš to, že se pandemie vleče. Už trvá přes půl roku a názory na ni jsou velmi roztříštěné, a to jak ze strany politických činitelů, tak ze strany odborné veřejnosti.
To všechno pak přispívá k polarizaci společnosti. Na jedné straně slyšíme o dramatech týkajících se zdraví a počtů zemřelých, na druhé straně o lidech, kteří neznají ani nikoho nakaženého a téma jim připadá uměle nafukované a monotónní. Lidi začínají být unavení a otrávení. Navíc nevíme, jestli se máme naladit na apokalypsu, nebo na něco, co zvládneme. To, co nás chrání před stresem, je předvídatelnost a stálost. A to teď nezažíváme. Pokud máte jasně vymezenou dobu, kdy blbá situace skončí, zvládnete zátěž mnohem snáz, než když je konec v nedohlednu a vše se neustále proměňuje.
Kromě strachu z vývoje se v posledních týdnech začali objevovat popírači pandemie, roušek a podporovatelé konspiračních teorií. Jedná se o reakci na stres?
K přirozeným obranným reakcím na stres patří vztek, popírání i úzkost. Kromě toho - lidi jsou schopni popřít i holokaust. Myslím si, že teď se ještě přidává frustrace z toho zmatku, nestálosti a nepředvídatelnosti. Lidi neví, čemu věřit, nemají se o co opřít a většinou nemají vlastní empirickou zkušenost. Když vám někdo říká, že se planeta otepluje a potom přijde tropické léto, část lidí si přece jen řekne, že na tom něco bude. V tomto případě ale máme většinou zprostředkovaný obraz světa z internetu, z médií a od politiků, některé servery se dokonce předhánějí v tom, aby každý den informovaly o rekordu nemocných. K tomu si ještě přidejte hoaxy, fake news, mraky dezinformací a skutečnost, že velká část lidí si přečte jen titulek a už reaguje a tvoří si názor.
Celá tato roztříštěnost je důvodem, proč už společnost není zdaleka tak jednotná jako na jaře. Už se neplácáme po ramenou, že si šijeme roušky a že to zvládneme. Více jsou vidět negativa, nejen strach o zdraví, ale taky opodstatněný strach z ekonomických dopadů a z mého pohledu i o duševní zdraví. Všechny tyto faktory se nabalují a výsledkem je rozpolcená společnost a názorový extremismus. Jedna strana považuje lidi s rouškou za ovce, druhá zase ty bez roušky za nezodpovědné. A jako by už nebylo nic mezi tím.
Mnoho lidí zastává názor, že si na přítomnost viru prostě budeme muset zvyknout.
Ano, je to názor, stejně jakou spousta jiných, které mají bohužel doširoka otevřené dveře ve veřejném prostoru. I já můžu mít na toto nějaký názor, ale ten je úplně k ničemu, protože je to zcela mimo mou odbornost a znalosti. Myslím si, že s jistotu to neví nikdo a že je třeba s pokorou přiznat, že o koronaviru prostě zatím nevíme všechno a nějaká podstatná část vědcům a zdravotníkům zatím uniká. I proto může být ale jeden pól názorového spektra velmi militantní v přesvědčování, že žádná pandemie není, stejně jako druhý pól velmi militantní v napomínání a udávání lidí, kteří se nechovají v souladu s jejich představou o bezpečí.
Druhá vlna koronaviru přišla o něco dříve, než mnozí lidé předpokládali. Od pondělí je v Česku opět nouzový stav, vláda zdůrazňuje, že vývoj je špatný a hodlá vyhlásit další opatření. Jak z psychologického hlediska vnímáte prohlášení politiků?
Stále mi chybí jasná a konkrétní sdělení a jednoduché vysvětlení situace. Tedy že se od jara jedná stále o totéž, o ochranu zdravotního systému před zahlcením, že bychom měli chránit zranitelné skupiny obyvatel, nepanikařit, ale zároveň k situaci přistupovat s respektem. K tomu pár základních informací, které za půl roku o viru víme. Nic víc, nic míň. Z mého odborného pohledu se bohužel vůbec nezměnil ten zastrašující a nepodpůrný způsob sdělování informací a opatření. Když vám někdo půl roku každý den vyhrožuje, že bude hůře a nepřidá k tomu žádnou naději a útěchu, nemusíte mít ani křehkou psychiku, aby vám to neudělalo dobře na duši.
Kdo by měl být podle vás tím mluvčím, který řekne jasné, srozumitelné informace a lidi uklidní?
V naší zemi lidé moc nedůvěřují vládě mimo jiné proto, že její kroky nepůsobí konzistentně a z mnoha dalších pro mě pochopitelných důvodů. Kdybychom měli funkční autoritu, ministra zdravotnictví, premiéra nebo kohokoli jiného, kterou lidé ctí a naslouchají jí, a ta by zprostředkovávala informace, pomohlo by to. Ať je to klidně i nějaký píárista nebo schopný tiskový mluvčí resortu. Jsme zahlceni covidem ze všech stran, ale relevantní a zásadní informace se v tom množství ztrácejí. Myslím si, že je třeba zásadně ubrat prostoru, který je problematice dáván, a přidat na relevantnosti informací.
Takže ani současný ministr zdravotnictví Roman Prymula není podle vás tou správnou osobu, která lidi uklidní?
Nechci se přidat k dalším chytrákům, kteří přesně ví, jak se to má dělat, nepřísluší mi hodnotit ministra z hlediska jeho práce a odbornosti, v jeho kůži bych být rozhodně nechtěl. Z psychologického pohledu je ale jeho vystupování takové, jak už jsem říkal, a kýžené zklidnění, systematičnost a předvídatelnost jeho nástup do funkce zatím nepřinesl. Na můj vkus je to pořád příliš vojenská dikce, zastrašující, nepodpůrná a zaměřená jen jedním směrem.
Kromě nemocných lidí tu máme lidi na hraně psychického a ekonomického zhroucení, kteří by potřebovali i nějakou infuzi naděje. Ministr občas zveřejní informace o krocích, které vzápětí popře, a mnohá sdělení vyznívají, že budeme k něčemu donuceni. Omezíme vás, a když to nepomůže, omezíme vás ještě víc. To na klidu nepřidá, i když z epidemiologického hlediska je to zřejmě funkční. Zdraví je definováno jako pocit fyzické, psychické a sociální pohody a v současnosti bohužel dostává zabrat ve všech zmíněných složkách, nejen v té první.
Adam Suchý (46 let)
- Klinický psycholog, psychoterapeut a soudní znalec
- Vystudoval žurnalistiku a psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté získával zkušenosti v olomoucké fakultní nemocnici.
- O roku 2008 působí jako soudní znalec pro odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii.
- Je členem výboru a odborné rady České společnosti pro Gestalt terapii, Asociace klinických psychologů, Obce spisovatelů ČR a poradcem Ligy otevřených mužů.
- Publikuje v populárních i odborných časopisech, je mimo jiné autorem knihy Mediální zlo - mýty a realita (2007). Je autorem několika básnických sbírek, povídek publikovaných ve sbornících a písňových textů pro interprety populární hudby.
Lidé často říkají, že už nečtou zprávy a nedívají se na televizi, protože je zpravodajství o koronaviru štve. Přitom ale tráví spoustu času na sociálních sítích, kde se ve velkém šíří hoaxy, konspirace a dezinformace. Nefrustrují nás více sociální sítě než televize?
Frustruje nás to ohromné množství nesourodých informací, před zprávami o koronaviru v podstatě nelze utéct, i když si chcete přečíst jen e-mail, tak na vás vyskočí. Máte ale pravdu, že dopad sociálních sítí je rozhodně více devastující než televize. Zůstáváme ve svých bublinách a sociální sítě nám už samy nabízejí materiál, který je v souladu s našimi názory a jen je potvrzuje. Čteme jen titulky, neověřujeme si zdroje informací, jiným pohledům se neotvíráme a jinakost napadáme. Domluva není skoro možná.
Na sociálních sítích se přitom pohybuje i generace, která vyrostla v přesvědčení, že co je psané, to platí, což samozřejmě ještě více nahrává dezinformacím. A k tomu mají lidé navíc tendenci neustále hledat viníka. Nejdříve to byli lyžaři, potom horníci, teď dovolenkáři od moře, a ti jsou stigmatizováni stejně jako mnozí nakažení. Sociální sítě a internet jsou tedy rozhodně nástrojem, který nejvíce přispívá k polarizaci společnosti a k extremismu. A je úplně jedno, jestli jde o uprchlíky, nebo roušky, skoro vždycky skončíte ve škatulce "sluníčkář", nebo "nácek", stejně jako ve škatulce "slepá ovce", nebo "nezodpovědný hlupák".
Přestože jsou Češi čím dál více frustrovaní, internetem se i nadále šíří vtipy na koronavirus, naposledy například na zákaz zpěvu. Nejsou tyhle vtipy důkazem, že Češi netratili humor, a tedy ani zdravý rozum?
Máte pravdu, že jsme naštěstí neztratili smysl humor, a ty vtipy jsou úžasné. Je skvělé, že se lidi dokážou situaci zasmát a dělat si z ní legraci, myslím si, že jsme v tom snad nejlepší na světě a pro psychiku to je blahodárné. Zároveň si ale všímám toho, že některé vtipy začínají být na hraně vkusu a jejich počet narůstá, což zřejmě odráží právě tu narůstající frustraci a bezmoc.
Řekl jste, že adaptovat se lze jen na to, co je stálé, a pokud lidé nevidí konec nějaké krize, jsou frustrovanější. Co by podle vás měli dělat, aby byli psychicky vyrovnanější?
Je třeba se zaměřit na přítomnost a vykašlat se na nějaké velké plánování, teď to opravdu příliš nejde. Také je dobré stáhnout svou pozornost od sociálních sítí a médií, více je omezit a ignorovat, věřte, že nic podstatného vám skutečně neuteče. A neměli bychom neustále bojovat s ostatními a přesvědčovat je o své pravdě. Opravdu nemůžeme znát motivaci všech lidí při nošení nebo nenošení roušek. Nevíme, jestli se člověk bez roušky zrovna nepotřebuje nadechnout, nemá astma nebo jiné dechové potíže, nával panické úzkosti a podobně. Stejně tak nevíme, jestli mladý člověk s respirátorem uprostřed parku nemá v rodině někoho nemocného nebo sám není v nějaké léčbě se závažným onemocněním. Zkusme být na sebe jednoduše více hodní a laskavější. A mysleme na zachování svého fyzického i psychického zdraví. Držme se pevných bodů, které kolem sebe máme. Stres prokazatelně a výrazně oslabuje imunitu.
Jak jste již uvedl, lidi jsou frustrovanější a společnost je roztříštěnější. Na jaře se přitom mezi lidmi šířila vlna solidarity a podpory. Bude v tomhle podzim jiný?
Snažím se zůstat optimistou a snílkem, ale obávám se, že druhá vlna solidarity nepřijde, alespoň ne v takové míře jako na jaře. Nálada ve společnosti je mnohem horší a rozpolcená, budoucnost je nejistá a trvá to už příliš dlouho. První vlna krize většinou přináší solidaritu, ale potom přichází únava, rozčarování a již popisovaná frustrace. Myslím, že se dočkáme solidarity spíše v izolované podobě, zaměřené třeba na konkrétní zařízení a od konkrétních skupin lidí. Ta celospolečenská koheze dostala bohužel pořádně na frak.
