Český performer Vojtěch Fröhlich vlezl do budovy otvorem, který do střešního světlíku udělal padlý strom v roce 2019. Zevnitř pak odemkl dveře, takže se do interiéru mohli přes mříž po třech letech znovu podívat návštěvníci.
"Otevřel jsem pavilon návštěvníkům k nahlédnutí a pustil dovnitř vzduch, aby se galerie mohla vyvětrat a nadechnout," vysvětluje Fröhlich, který na nevyužitost česko-slovenské diplomatické stavby upozornil už při zahájení výtvarného klání na jaře. Sérii intervencí pojmenoval s ohledem na mezeru v českém výstavním programu Pauza. Benátské bienále umění je jednou z nejstarších a největších mezinárodních výstav světa, pokaždé ho navštíví asi 600 tisíc lidí. Česko a Slovensko disponují sdíleným pavilonem přímo v centru dění, benátském parku Giardini.
V dubnu Fröhlich uvnitř domu a na jeho střeše během několika hodin uspořádal sérii akcí. Nejnápadnější byla ta, kdy se akrobatickým cvikem namísto vlajky vypnul na stožár.
Při zahajovací performance využil techniky, jaké mu dle vlastních slov pomáhají při surfování a horolezectví. V pavilonu praktikoval dechová či pohybová cvičení převedená do výtvarného jazyka. "Vnímal jsem to tak, že se té budově něco stalo, spadl na ni strom, který celou tuhle situaci spustil. Snažil jsem se tak pavilon rozhýbat, aby začal znovu fungovat. Chtěl jsem prostoru dát pomyslnou akupunkturu," tvrdí.
Akci z minulého týdne rychle ukončily ochranka a italská policie. Na videozáznamu je vidět, jak z nástěnné tabule strhly plakáty s informacemi o nenahlášeném programu česko-slovenského pavilonu a rozehnaly dav, který se před ním shromáždil. "Dámy a pánové, tady není nic k vidění, pokračujte, prosím," řekl obecenstvu člen ostrahy. Mezi diváky se nacházela i skupinka studentů pražské Akademie výtvarných umění, kteří tu byli na exkurzi. Před odchodem zatleskali performerovi.
Ten už tou dobou zmizel uvnitř. Podle Martina Mazance, jenž program s Fröhlichem plánoval, bylo zásadní, aby se autor upozadil. "Pauza je o pavilonu a v pátek se podařilo částečně navodit moment překvapení pro nic netušící publikum," říká kurátor. "Kalkulovali jsme s tím, že je tam ta přední mříž a dovnitř vnikne jen světlo, které se zjeví lidem venku," doplňuje.
Spontánní umělecké akce nejsou na bienále dovolené a stojí mimo jasně daný program. Ten organizují jednotlivé státy přihlášené na přehlídku nebo její umělecké vedení.
Letošnímu bienále šéfovala italská kurátorka působící v New Yorku Cecilia Alemaniová. Její ústřední výstava nazvaná Mléko snů je průlomová tím, že zahrnuje hlavně umělkyně a nebinární autory. S výjimkou předchůdce Alemaniové, kurátora Ralpha Rugoffa, benátská akce tradičně poskytovala prostor spíše mužům. Letošní výběr splácí historický dluh, ale především přináší nový pohled na uměleckou tvorbu. Většina z 213 vystavených autorů je na bienále k vidění poprvé.
Na přehlídce Mléko snů je Česko zastoupeno pouze v sálech, které hledí do dějin umění, kam Alemaniová vedle světových velikánů zařadila temné litografie surrealistky Toyen a křehké sochy pražské rodačky Marie Bartuszové. V rámci oficiálního doprovodného programu se svým projektem uspěl také Rony Plesl, jenž poblíž promenády Zattere vystavuje impozantní skleněné objekty v renesančním kostele.
Program bienále tvoří i národní reprezentace buď v pavilonech, které si jednotlivé státy minulé století postavily v parku Giardini, anebo v různých prostorech po celých Benátkách. Kanada si například letos pronajala sklad na sůl z 15. století, Uganda vystavovala v paláci poblíž náměstí svatého Marka a Sýrie se usadila na ostrůvku San Servolo.
Navzdory nepřebernému množství příležitostí česká delegace organizovaná Národní galerií a ministerstvem kultury letos - stejně jako loni - chyběla. V Giardini z historických pavilonů zůstaly zavřené jen ten ruský a česko-slovenský. V roce 2020 se bienále neuskutečnilo kvůli pandemii.
Česko-slovenský pavilon, dokončený roku 1926 podle návrhu architekta Otakara Novotného, je mimo provoz od podzimu 2019, kdy na něj při silné bouři spadl strom. Rekonstrukci komplikují omezující pravidla, která udává jak historické město, tak provoz bienále.
Proces naší rekonstrukce je však zdaleka nejpomalejší ve srovnání se zahraničními sousedy. Na rozdíl od nich se Česko a Slovensko o budovu dělí, dle dohody v ní střídavě vystavují. Dojednat musí i to, kdo zaplatí opravy. Začátkem roku se konalo výběrové řízení na italskou architektonickou firmu, jež podle benátských předpisů musí na stavbu dohlížet. Úkolu se zhostí studio C and C, jeden z jeho architektů má k Česku blízko, studoval na pražské ČVUT.
Příští rok se v Benátkách koná bienále architektury, tato událost se s tradičním bienále umění střídá teprve od roku 1980 a je organizovaná podobným způsobem. Na prezentaci Česko po dvou propásnutých ročnících přidělilo bezprecedentní rozpočet. Zatímco dosud ministerstvo kultury přispívalo maximálně třemi miliony korun, letos Národní galerii za tímto účelem udělilo 10,6 milionu v dotačním řízení reformního Národního plánu obnovy.
Národní galerie si také vylepšila skóre včasným výběrovým řízením, díky němuž budou mít vítězové téměř rok na přípravu. Porotu nejvíce zaujal návrh architektek Karolíny Pláškové a Elišky Pomyjové s motion designérem a pedagogem UMPRUM Janem Netušilem.
Projekt nazvaný Laboratoř již ne-více-prekarizované budoucnosti si klade za cíl zmapovat problémy architektonické profese. Jelikož pavilon napřesrok ještě nebude zrekonstruovaný, autoři dílo představí v přilehlém okolí budovy a rovněž v Arsenale, středověké námořní základně, kde se nachází další zásadní část bienále.
To, že napříště bude Česko zastoupené s odpovídajícím rozpočtem a dostatečným předstihem, je radikální změna k lepšímu. Osud samotné budovy česko-slovenského pavilonu se ovšem zdá být stále křehký. Kurátor Mazanec si například všiml, že letos už stavba pavilonu není značená ani na mapách v programu bienále. Reputace pavilonu, jejž stojí za to vidět v konkurenci silných okolních expozic, se v Benátkách buduje roky. Z povědomí však zmizí rychle.
Jeden z hrstky lidí, kteří si pavilon mohli letos prohlédnout zevnitř, je autor páteční performance Vojtěch Fröhlich. Podle něj za posledního půl roku stavební práce pokročily jen zvolna. Rekonstrukce v plném rozsahu je v době konání bienále zakázaná. "Je pravda, že tam dochází k nějakým posunům. Asi se od dubna drobná rekonstrukce začala dít. Začíná to vypadat jako německý pavilon," směje se Fröhlich s odkazem na dílo konceptualistky Marie Eichhorn, jež nedaleko vyhloubila díru do podlahy a odkryla omítku ze zdí, aby ukázala, jak se německý pavilon upravoval dle vkusu nacistického diktátora Adolfa Hitlera.
Rekonstrukce česko-slovenského pavilonu je plánovaná nejméně na další dva roky. "Pracujeme s odhadem, který se odvíjí od maximálních lhůt na vydání stavebních povolení, což představuje rok 2025," objasňuje mluvčí Národní galerie Eva Sochorová.
Až bude stavba hotová a budova předpisově bezpečná pro návštěvníky, prostor podle rotačního systému na dva roky připadne Slovensku. "Přijde mi, že česká a slovenská scéna jsou rukojmí těchto rozhodnutí nevystavovat. Benátské bienále bylo a je pro českou scénu možností konfrontovat se v rámci mezinárodní scény. Dochází k situaci, že během střídání pavilonu se Slovenskem nastane pauza zhruba deseti let, než se objeví zase někdo z české scény v Benátkách, pokud se systém nezmění nebo opravy neuspíší," upozorňuje Mazanec.
V pavilonu naposledy vystavoval český sochař Stanislav Kolíbal v roce 2019.
Pro Národní galerii je letošní výstava passé, další přehlídku prý už ale nevynechá. Čeští autoři by tak měli dostat příležitost vystavovat i během ročníků, kdy pavilon připadá Slovensku. "O vystavování mimo pavilon uvažuje Národní galerie Praha už dlouho, překážky byly zejména časové a finanční. Jsme velmi rádi, že se i díky velké podpoře ministerstva kultury toto podaří zrealizovat už příští rok. V tuto chvíli se plně soustředíme na přípravu prezentace pro rok 2023," avizuje mluvčí Sochorová.
Podle Fröhlicha by šel program realizovat i rychle a s minimem prostředků. Koneckonců česká scéna je na nestandardní výstavní podmínky zvyklá, míní. "V současné době, kdy řešíme ve společnosti klimatickou krizi, covid, válečné konflikty a další problémy, tak to, že je někde trochu rozbitá střecha, může případnou výstavu jen inspirovat, rozehrát či zesílit," myslí si.
