Kolíbalovy Benátky. Národní galerie do Prahy přenesla pavilon z bienále

Replika pavilonu z Benátek.
Foto: Katarína Hudačinová/NG
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
17. 5. 2020 11:32
Radikální zvraty, které nemůže předvídat ani ovlivnit, provázejí život mezinárodně uznávaného umělce Stanislava Kolíbala docela často. Loni vystavoval na prestižním bienále umění v Benátkách, kde vichřicí zlomený strom poničil společný Český a slovenský pavilon. Expozice kvůli tomu byla tři týdny uzavřena.

Podobně Kolíbal nemohl předpokládat, že sotva Národní galerie uvede benátský "remake" v pražském Veletržním paláci, výstava bude po čtyřech dnech uzavřena kvůli pandemii koronaviru. Od tohoto týdne je však přehlídka nazvaná Ozvěny Benátského bienále: Stanislav Kolíbal znovu otevřena, a navíc prodloužena do 10. ledna příštího roku.

Jiná nenadálá událost ovlivnila tvorbu čtyřiadevadesátiletého umělce hned v jejím počátku. Stanislav Kolíbal dodnes neví, kdo mu v roce 1956 poslal balíček s monografií sochaře Alexandera Caldera ani jak je možné, že zásilka odeslaná z USA vůbec došla do stalinisticky orientované republiky.

Socha se vznáší

To, co na reprodukcích děl amerického umělce spatřil, pro něj bylo osudové zjevení. "U nás se tvrdilo, že sochařství je jen objemové, že socha musí být těžká. To je předsudek! Tenhle myslbekovský základ asi přežívá i dnes. Mě naopak fascinovalo, když jsem z katalogu Alexandra Caldera zjistil, že socha může viset, že se vznáší, že ji může tvořit několik drátů. To bylo základní pozicí, z níž jsem vyšel," vyprávěl Kolíbal v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Pro Benátské bienále zvolil soubor starších prací od 60. let minulého století přes novější díla až po ta aktuální. Národní galerie, která českou účast na bienále organizuje, do Prahy přenesla celou výstavu, podle jednoho díla nazvanou Bývalé nejisté tušené.

V Malé dvoraně Veletržního paláce vznikla replika Českého a Slovenského pavilonu, aby měl divák přesnou představu, jak to na bienále vypadalo. Nejde ale o reprízu, nýbrž rozšířenou verzí Kolíbalovy přehlídky. Mimo stěny "pavilonu" jsou ve Veletržním paláci přidány další práce včetně nástěnných maleb, které korespondují s architekturou místa.

Pět pater bíle natřených ochozů s funkcionalistickým, trubkovým zábradlím vypadá samo o sobě dost kolíbalovsky. Jako by působila podivuhodná synergie - Veletržní palác se začal stavět v roce 1925, což je i rok narození Stanislava Kolíbala. A tentýž rok začal vznikat tehdy ještě Československý pavilon v Benátkách, jehož replika teď stojí v Malé dvoraně.

Foto: Katarína Hudačinová/NG

Kresba zezadu

Stejně jako v Benátkách i tady vchod cloní průhledný paraván, bílý rám vyplněný zhmotněnými liniemi, které vykružují geometrické tvary. Dílo nazvané Kresba v prostoru vzniklo loni přímo pro bienále. Velká plastika působí zároveň robustně i odlehčeně, vychází z kresby, ve které se půlkruh dotýká nepravidelně rozmístěných přímek. Je to čistá abstrakce ztvárněná sochařsky.

Jako by si autor ověřoval, jestli má původní kresba stabilitu, jestli její rytmus přímek bude fungovat i v "nadživotní" zvětšenině a jak vůbec kresba vypadá zezadu. Podobných úvah překračujících hranice mezi obrazem a sochou je "benátský pavilon" plný.

K nejstarším dílům patří Počátek věcí z roku 1963. Rozměrný reliéf je jako koláž - ovšem z čistě bílých desek geometrických tvarů, nejčastěji půlkruhů, které se překrývají. Složitá struktura působí harmonicky, i když nelze vysledovat žádný řád ve skládání jednotlivých desek.

Foto: Katarína Hudačinová/NG

Squateři pomohli

Naopak naprosto souměrná je plastika Labile z roku 1964, ležící téměř na holé zemi. Podstavec nahrazuje tenká deska. Labile jsou čtyři navzájem se opírající polokoule. Jejich nepravděpodobná pozice působí hypnoticky, okamžik křehké rovnováhy je dokonalým symbolem životního pocitu.

Stanislav Kolíbal.
Stanislav Kolíbal. | Foto: Libor Fojtík

Benátská výstava ukazuje i Kolíbalovy berlínské kresby, které zhotovil v roce 1988 během roční stáže v západní části německé metropole. Tamní pobyt umělce, který celá sedmdesátá léta nesměl vystavovat, nebyl nijak euforický.

"Najednou jsem žil takříkajíc ve velikém svobodném světě, ale zároveň jsem začal prožívat i jiný druh stresu, než jaký jsem znal z domova," vzpomínal Kolíbal před pěti lety. "V Československu na nás byl vyvíjen politický tlak, který se postupně vžíral do mého života, ale v Berlíně jsem uprostřed toho vysněného světa svobody viděl najednou tolik problémů jiných. Potíže sociální, národnostní, prvně jsem se například setkal se squatery. A snad i to bylo podkladem k hledání řádu."

V Berlíně si nejprve nevěděl rady, až začal kreslit s pomocí pravítka a kružítka. Papír dělil přímkami, úhlopříčkami a kružnicemi tak dlouho, až se na nich začaly zjevovat nečekaně vyvážené kompozice. "Ty objevy mě úplně fascinovaly. Kompozice byly od začátku schované v těch arších, ale zřejmé byly teprve tehdy, když jsem je nějakým způsobem odhalil. Každé cvičení mělo úplně jiný výsledek, a protože se nic na světě neopakuje, možnosti variací byly téměř nekonečné," dodal umělec.

K berlínskému objevu se dodnes vrací například formou reliéfů. Výstava představuje Bílé reliéfy z roku 2016.

Stanislav Kolíbal ve svém ateliéru.
Stanislav Kolíbal ve svém ateliéru. | Foto: Matej Slávik

Náhodou v New Yorku

Stanislav Kolíbal vystudoval grafiku a divadelní scénografii u proslulého profesora Františka Tröstera. Ve volném umění se cítí být samoukem. Jeho nekonvenční konceptuální pojetí sochařství zpočátku odmítal i teoretik umění Jindřich Chalupecký. Doporučil Kolíbalovi, ať se raději nadále věnuje knižní ilustraci.

V polovině šedesátých let si jej však náhodou všiml kurátor proslulého newyorského muzea. "V roce 1965 přijel do Prahy někdo z Guggenheimova muzea, obešel pár sochařských ateliérů a byl i u mě. Kupodivu jsem byl vybrán na výstavu sochařství dvaceti národů v tomto newyorském muzeu," líčil Kolíbal.

Od newyorské přehlídky, na které vystavil stůl "s deskou rozežranou proudem času", se pomalu stal mezinárodně vyhledávaným autorem. V roce 1970 se dostal také na výstavu konceptuálního umění do Tokia. "V té době jsem nevěděl, že se rodí něco jako konceptuální tendence. A přesto jsem do toho svým pojetím času zapadal," dodal Kolíbal, jehož práce jsou dnes zastoupeny v pařížském Centre Pompidou, londýnské Tate Gallery nebo v newyorských muzeích Guggenheim a MoMA.

Stanislav Kolíbal bývá považován za racionálního umělce, byť sám považuje za důležité mít rozum a intuici v rovnováze. "Tvorba není ryze spontánní. Spontaneita, i když jde o projevy velmi vitální a zdánlivě nekontrolované, musí být kontrolovaná. Ale rozum není něco chladného, je to součást osobnosti," říká. "Bez spontaneity by nám rozumovost byla k ničemu. Během práce se stále rozhoduji. To není věc rozumu, potřebuji citový popud. Rozum mě vede k tomu, že třeba nanesu čáru, ale cit mi řekne, až kam a proč," doplňuje Stanislav Kolíbal.

Ozvěny Benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 10. ledna 2021.

Komentovaná prohlídka výstavy Stanislava Kolíbala s kurátorkou Julií Bailey. | Video: Národní galerie
 

Právě se děje

před 11 minutami

Skotská premiérka oznámila, že chce referendum o nezávislosti už příští rok

Skotská premiérka Nicola Sturgeonová řekla, že chce uspořádat druhé referendum o nezávislosti Skotska "už v příštím roce". Informoval o tom deník The Times. Plebiscit o odtržení od zbytku Spojeného království se v zemi konal už v roce 2014, proti novému hlasování se staví ústřední vláda v Londýně.

Předsedkyně Skotské národní strany (SNP) předpokládá, že se hlasování uskuteční na počátku mandátu příštího skotského parlamentu, jehož poslance vyberou voliči v květnu následujícího roku.

"Skotsko by mělo dostat příležitost vybrat si, zda se stane nezávislým, v počáteční spíše než pozdější fázi mandátu příštího parlamentu," prohlásila v televizi ITV Border. Dodala, že konkrétnější časové rozmezí hodlá oznámit před květnovými volbami.

Zdroj: ČTK
Další zprávy