Jak se vám spolupracovalo s Národní galerií, když jste ve Veletržním paláci předloni chystali výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého?
Bohužel to bylo problematické. Chápeme, že Národní galerie prochází větší transformací, a byli jsme tudíž připraveni na to, že vše nemusí jít hladce. Nicméně realita profesionální spolupráce i čistě férového jednání byla opravdu neuspokojivá.
Společnost Jindřicha Chalupeckého jednala s šéfkurátorem Adamem Budakem o možnosti konání výstavy v jiném prostoru než ve Veletržním paláci, což se oběma stranám zdálo jako zajímavá příležitost pro osvěžení dosavadní spolupráce.
Navrhli jsme možnost konání výstavy v Anežském klášteře, což se Adamovi Budakovi líbilo. Při jednáních s jeho kolegy se následně objevily různé praktické problémy a otázky, ale nakonec jsme se dohodli na jejich možném řešení a byli jsme připraveni výstavu zde zrealizovat.
Ale přehlídka se nakonec znovu konala ve Veletržním paláci. Proč?
Změnilo se to na poslední chvíli. Tisková konference, při které tradičně oznamujeme jména finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého a také termín a místo konání výstavy, byla naplánována na pondělí, přičemž v pátek večer nám ředitel Národní galerie Jiří Fajt velice direktivně po několikaměsíčních jednáních telefonicky oznámil, že výstava se v Anežském klášteře konat nebude. Museli jsme narychlo najít jiný prostor, abychom na tiskové konferenci měli co říct.
Nakonec nám vyšli vstříc s prostorem Korsa Veletržního paláce, o kterém jsme také původně uvažovali. ‚Díky‘ těmto nepříjemnostem se nám alespoň podařilo dohodnout o něco lepší finanční podmínky.
Byla Národní galerie štědrá?
Obecně je představou Národní galerie poskytnout nám především výstavní prostory, přičemž veškeré náklady na vznik výstavy hradíme my. Galerie má samozřejmě vlastní náklady na provoz prostoru, energie, kustody a podobně.
Domnívám se ale, že v případě Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy je všude uváděno, že Národní galerie a Společnost Jindřicha Chalupeckého jsou spolupořadateli výstavy, by mohla být i finanční, popřípadě produkční součinnost větší. V roce 2016 vzhledem k nepříjemnostem s výstavním prostorem nakonec Národní galerie přistoupila na to, že pokryla část nákladů na architekturu výstavy a některé grafické práce. Nestalo se to ale pravidlem pro další spolupráci.
Loni se výstava finalistů konala v Moravské galerii v Brně. Byla k vám vstřícnější?
Ve spolupráci s Moravskou galerií byly náklady a personální kapacity v přípravě výstavy mezi obě organizace podle mého názoru rozděleny lépe.
Měli jste v Národní galerii ještě další problémy?
Mohla bych jmenovat řadu organizačních problémů podobných těm, které ve svém článku pro server Artalk.cz popisuje kurátorka Tereza Stejskalová. Samotnou výstavu jsme chodili obden kontrolovat, protože opakovaně nefungovaly videoprojekce, díla nebyla na svém místě a podobně. Taková spolupráce je skutečně frustrující.
Možná nejvíc mi ale vadí lidské jednání - v Národní galerii se často střídají zaměstnanci i na poměrně vysokých pozicích, produkční mají očividně na starost větší množství projektů, než jsou schopni zvládnout, mezi koncepčními pracovníky pravděpodobně existují názorové neshody.
My jako partnerská organizace často stojíme ve střetu zájmů různých stran, které namísto toho, aby společně utvářely jednu fungující, nebo alespoň pozitivně se transformující instituci, mnohdy netáhnou za jeden provaz. Také z toho potom vyplývá řada praktických důsledků, jako například změna přislíbených výstavních prostor nebo podmínek spolupráce. Nefungující video na výstavě je podle mě až ten nejviditelnější důsledek mnohem obsáhlejších problémů.
O problémech jste jistě slyšela už dříve. Proč jste stála o to vystavovat v Národní galerii?
Cena Jindřicha Chalupeckého měla s Národní galerií již v minulosti ambivalentní vztah, posouvala se do alternativních prostor i dalších měst. Nicméně považuji za důležité, aby výstava finalistů ceny oslovovala široké publikum a Národní galerie má určitě větší potenciál je přilákat než některé z nezávislých uměleckých center, kam chodí převážně ‚insideři‘.
Umělecká scéna u nás si stále stěžuje, že veřejné instituce dobře nefungují. Domnívala jsem se, že by bylo vhodné si nejen stěžovat, ale spolupracovat s nimi a pokusit se aspoň malým dílem přispět k probíhajícím změnám. Z mé zkušenosti ale nakonec centra, jako jsou Futura nebo MeetFactory, fungují při přípravě výstav mnohem profesionálněji než přední státní instituce.
O tom, že spolupráce s Národní galerií nebude jednoduchá, jsem věděla i ze zkušeností mé předchůdkyně ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Lenky Lindaurové. Věřila jsem ale také, že některé věci budou s novým vedením a šéfkurátorem lepší, což se bohužel i přes dobré intence Adama Budaka a dalších zástupců galerie zcela nepotvrdilo.
Problematická spolupráce
◼ O nedostatcích při spolupráci s pražskou Národní galerií kurátoři dlouho mlčeli ze solidarity s institucí, jež se po nástupu ředitele Jiřího Fajta začala pomalu otevírat.
◼ Jako první vloni v prosinci promluvila Tereza Stejskalová, kurátorka výstavy Biafra ducha ve Veletržním paláci. Svůj text zveřejnila na serveru artalk.cz, pod článek pak přibyla taktéž kritická reflexe spolupráce s Národní galerií od Zuzany Brikciusové, hlavní autorky výstavy Charta Story, která je až do ledna 2019 instalovaná v Salmovském paláci na Pražském hradě.
◼ Výhrady má rovněž kurátor Jiří Ptáček, který loni ve Veletržním paláci zorganizoval výstavu výtvarníka Epose 257 zvanou Retroreflexe. Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt hned zkraje roku uspořádal veřejnou diskuzi, kde některé nedostatky uznal.
Nyní připravujete výstavu letošních finalistů zase ve Veletržním paláci. Vidíte, že by se něco měnilo k lepšímu?
Obávám se, že se stále nacházíme v ne zcela ideálním stadiu. Opět se již od jara loňského roku snažím o podpis smlouvy o spolupráci, aby nedocházelo k nečekaným zvratům. K dnešnímu dni smlouva není podepsána a na podzim se znovu objevily nejasnosti ohledně nám přislíbeného výstavního prostoru. V tuto chvíli máme jen slovní příslib a doufáme, že znovu nedojde k nějakým překvapením.
Proč s přípravami začínáte tak brzy?
Cena Jindřicha Chalupeckého zve k výstavě také zahraniční hosty, mezinárodně etablované umělce. Jednáme s nimi mnohem dříve, než jsou vyhlášeni finalisté. Je proto důležité znát výstavní prostor. A ve chvíli, kdy už známe finalisty a oni začínají pracovat na novém díle, samozřejmě o to víc.
Se správní radou společnosti i letošními finalisty jsme dlouho diskutovali o tom, jestli má za stávajících podmínek smysl, aby se výstava nadále konala v Národní galerii. Bohužel v Praze neexistuje vhodná alternativa, pokud bychom se opět nechtěli vrátit do nezávislých nebo třeba i nevýstavních prostorů.
Myslím, že přední česká cena pro vizuální umělce by jako partnera měla mít veřejnou instituci, a stále věřím, že by to měla být Národní galerie. Ale vzhledem k situaci jsme uvažovali o dalších možnostech. Zároveň chceme být shovívaví vzhledem k aktuálním procesům v Národní galerii, věřit v budoucí zlepšení a pokusit se instituci nadále podpořit. I z toho důvodu jsme dosud nic v této věci veřejně nepublikovali. Už je ale bohužel asi načase.
Necítíte snahu vedení se situací něco pozitivního udělat?
Ředitel Jiří Fajt nám naznačil, že o konání Ceny Jindřicha Chalupeckého v Národní galerii stojí a bude se snažit, aby se podmínky spolupráce zlepšily. Praktické záležitosti tomu ale zatím zcela neodpovídají. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že letošní výstava by se měla v Národní galerii konat, ale musíme doufat, že to dopadne co nejlépe.
Jiří Fajt v lednu uspořádal veřejnou diskusi jako snahu o řešení problémů, na které začali lidé z uměleckého provozu upozorňovat. Není to dobrý začátek změn?
Oceňuji snahu Jiřího Fajta otevřít veřejnou diskusi na toto téma. Rozumím, že ve státní instituci jsou mnohé procesy zdlouhavé a nelehké a řada praktických problémů vyplývá z limitů, které instituci udávají různé předpisy a další omezení. Velikost Národní galerie a množství budov, které spravuje, složitosti situace ještě přidávají.
Nicméně to neznamená, že by Národní galerie měla rezignovat na to, vyrovnat se v míře profesionality například zahraničním institucím. Nové vedení galerie má bezesporu velkou zásluhu na zvýšeném zájmu veřejnosti a celkové návštěvnosti velkých vernisáží i výstav, což je skvělé a velice podstatné. Nemůže to ale být na úkor spolupracujících umělců, kurátorů a partnerských organizací.
Navíc když spousta diváků přijde na výstavu, kde jsou poničené artefakty a audiovizuální díla nefungují, nevím, jaký je výsledný efekt.
Nemyslím si, že umělecká scéna by se vzhledem ke stávajícím úskalím měla opět stáhnout do nezávislých a alternativních prostor, ale zároveň by se podmínky opravdu měly co nejdříve změnit, aby nedošlo k úplnému vyčerpání.
