Rozhovor - Před dvěma lety vyhrál Cenu 333 s obří malbou Porn Bloopers. Čtyřikrát pět metrů velké plátno tehdy porotu zaujalo „kombinací přístupů street artu a monumentálního malířství, kterým dosahuje jasného, silného a bohatého výrazu s popově surrealistickým vyzněním". Ale možná symbolicky uzavřelo streetartovou minulost Jakuba Matušky aka Maskera, který se už před tím stal uznávanou postavou na pražské graffiti scéně.
Možná mu také toto ocenění pomohlo prorazit i do galerií.
Po dvou letech má totiž Masker v Praze nyní samostatnou výstavu (už druhou) v prestižní galerii Dvorak Sec Contemporary (Řeknu vám proč mi otéká hlava - do 11. října) a jeho dílo je zastoupené v expozici Et Cetera - 25 let poté, která je reprezentativním výběrem z porevoluční české výtvarné scény v Italském kulturním institutu (do 30. září).
Masker je tak jedním z mála writerů, kteří se dokázali smysluplně přesunout z ulice do galerií. Ostatně Jakub Matuška tam asi směřoval vždy, uvědomíme-li si, že už ve sprejerském období vystudoval střední grafickou školu a později také AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla.
V Čechách má jednatřicetiletý výtvarník poměrně slušně "našlápnuto ke kariéře". Možná i proto před nedávnem přesídlil i se svou přítelkyní Světlanou Fialovou do Londýna, kde našli azyl u Yardy Krampola, který v britské metropoli provozuje už poměrně zavedenou Red Gallery, kde už loni také vystavoval. "Zatím zkoušíme, jestli se tam prosadíme. Je docela zajímavé, že se Světlana přihlásila do první kreslířské soutěže (Jerwood Drawing Prize - pozn. red.) a hned ji vyhrála," říká Jakub Matuška.
Aktuálně.cz: Zamířili jste do Londýna kvůli snu každého umělce prosadit se v mezinárodním měřítku?
Jakub Matuška: Ano, s tím souhlasím. Ale určitě i kvůli dalšímu růstu. Mám dojem, že v Londýně je způsob zpracování jakýchkoliv děl na jiné úrovni než u nás. Jsou dotaženější, propracovanější. Je tam každopádně také větší kupní síla. Třeba street art se prodává v docela velkých galeriích, vedle konceptuálního umění i malby. Nikdo si nic nezávidí, protože je tam prostě víc prostoru. Jsme v Londýně zatím čtyři měsíce, takže jsem ještě nikomu nestihnul ani nic ukázat, protože jsem připravoval výstavu v Praze. Ale ještě nějaký čas tu snad vydržíme, i když pobyt tam je docela finančně náročný.
A.cz: Kdy jste se rozhodl naplno, že se budete věnovat malbě?
Asi to rozhodnutí spíš vyplynulo samo, spíš už nemám dost energie na obojí. Malovat zároveň na ulici i v ateliéru mi zkrátka nejde. Na ulici je to totiž složitější. Pokud tam jdete ilegálně, obsáhnete jen nějaký omezený prostor a výsledek často vypadá jinak, než si představujete. Nedá se to moc posouvat někam dál. Vyhovuje mi už teď spíš, když mám domluvenou zakázku, kde můžu realizovat obraz velkoryseji, mám k dispozici plošinu nebo lešení. Měřítko spreje a zdi je pro mě asi v poměru k velikosti propisky a papíru A4. A to už se opravdu nedá dělat ilegálně. O zdi už ani moc neusiluju, jak se moje obrazy stávají složitějšími. Práce na jednom obrazu mi trvá i dva měsíce a nechci se uprostřed toho rozptylovat jiným dílem. Takže asi poslední realizace na zdi jsou v Chebu před dvěma lety a pak jsem na podzim dělal v kancelářské budově Beta na Brumlovce výtahové šachty.
A.cz: Obratem ve vašem streetartového období byla spolupráce se skupinou CAP (Crew Against People), v níž jste byl protagonistou společně s Blezem, Mostem a dalšími. Co bylo na té spolupráci pro vás důležité?
CAP vznikli asi kolem roku 2000 jako reakce na klasická líbivá graffiti. Začali proto dělat charaktery, nápisy stylizovali do postav. Asi jsme se dali dohromady na základě společného cítění, jak dělat graffiti v té době nově. Jasně že jsme si brali inspiraci také ze španělských nebo brazilských časopisů. Hlavními protagonisty byli Bleze (Alexey Klyuykov, nositel Chalupeckého ceny) a Most, kteří pak vydali o své tvorbě i knihu CAP - Crew Against People, ale to už jsem s nimi vlastně ani nespolupracoval. Ale dá se říct, že od té doby víc využívám figury - charaktery.
A.cz: Nebyla konečným impulsem k odtržení od streetartové scény vaše cesta na Expo do Šanghaje v roce 2010, kam jste vyrazil s Pastou Onerem, Eposem a několika dalšími lidmi z pražské graffiti scény?
Kluci z CAPu to každopádně moc neocenili, že jsem jel s Michalem Škapou a dalšími na Expo. S pravověrnou streetartovou scénou se ovšem nikam jet nedá. Co se odehrává na ulici, to je nezachytitelné, nedá se přenést tak úplně do galerie. Lidi, kteří tam jeli, měli sice graffiti minulost, ale měli už i jinou praxi. Ale koneckonců v celé historii se graffiti vystavuje v galeriích, i když mnohdy bývají výsledky kýčovité a nemají energii ulice.
A.cz: Máte své oblíbence a inspirátory, kterým se ten přechod do galerií podařil?
Určitě mám rád Barryho McGee, Twistera, který byl v roce 2001 i na benátském bienále za USA. Mám rád jeho kresbu, zkoumal jsem, jak vede linku, jaký používá štětce. Určitě mám rád i Brazilce Os Gemeos, Itala Blue, co maloval v Praze na Národní ležatou osmičku a těch jmen je ještě o hodně víc.
A.cz: Jak dlouho už spolupracujete s galerií Dvorak Sec Contemporary? A co vám to přineslo?
Smlouvu jsem podepsal krátce po Expu, v roce 2010. Pro mě je samozřejmě příjemné, že sami oslovují potenciální kupce, které bych já sám asi nepotkal. Galerie ze mě sejmula veškeré vyřizování prodejů, což je velmi příjemné.
A.cz: V jaké cenové oblasti se v současnosti vaše obrazy pohybují?
Velká plátna stojí kolem dvou set tisíc korun.
A.cz: Váš styl se neustále vyvíjí. Kam byste ho rád dostal?
Mým snem je malovat, jako kdybych kreslil. Přijde mi v tom větší volnost. Snažím se tedy v malbě dostat co nejblíže kresbě. Zatím je ale ten proces trochu složitější. Plochy vylepuji, stínuji, vše mi trvá celkem dlouho. Části trupu nebo obličeje mi trvají třeba týden. Kombinuji plochy položené akrylem a štětcem, ale také stínované airbrushem a sprejem. Na kontury stále víc používám akrylové fixy, kterými se dělají malé tagy. Užívám si i nové možnosti. Před deseti lety třeba takové bílé tenké fixy, které by kryly, neexistovaly. Firmy se zkrátka přizpůsobují poptávce.
A.cz: Míváte celý obraz dopředu pečlivě promyšlený?
Obraz je jiné médium než kresba nebo skica. Začátek samozřejmě mám promyšlený, ale pak se dostanu při jeho tvorbě vždy do bodu, kdy postupuji už nějak intuitivně. Je to hra s rytmem při vytváření barevných kontrastů, které musí vypadat přirozeně jako v přírodě. U posledních obrazů jsem se snažil dostat k odstupu toho, co dokážu vymyslet a co má vzniknout. Připravil jsem si skici, ale abych je posunul někam dál, začal jsem je vybarvovat náhodnými fragmenty ze starších obrazů, a tím vznikly nové kompozice i tvary. Pomohlo mi to posunout fantazii dál a většími skoky. Chtěl jsem se víc oddělit od rozumové tvorby.
A.cz: Rád mícháte různé výtvarné vlivy. Které jsou pro vás nyní nejdůležitější?
Baví mě využívat jednotlivé prvky a postupy od komiksu až po gotiku. A jestli tam někdo vidí street art, to moc neřeším. Z těch různých vlivů mi pak, doufám, na obrazech vzniká zajímavé napětí. Třeba v gotické malbě se mi líbí, že primárně řeší, jak odvyprávět příběh, a tomu přizpůsobuje celou kompozici. Zachovává se tam hierarchie podle důležitosti postav, není tam ještě diktát realismu, protože perspektiva ještě nerozhodovala.
Kdysi jsem maloval svůj autoportrét - začal jsem flekem, který ještě neměl ani kontury, a nevěděl jsem, jak dál. Podle zrcadla jsem to udělat nemohl, vydal jsem se poněkud disproporčnější cestou. Protáhnul jsem nohy jaksi za roh a najednou to dostalo výraz právě tím, že jsem byl mimo anatomii, ale zároveň jsem tam dostal dojem i náladu, kterou jsem chtěl. Je to mnohem příjemnější způsob práce, než se snažit napasovat do reality. V gotice to měli jen složitější všemi kánony, kterými byli malíři svázaní.
Ale tím, že žiju ve městě celý život, využívám jeho kulisy. Takže ulice a latentně street art v mých obrazech asi budou vždy.
A.cz: Jak k vám přicházejí příběhy, které se objevují na vašich obrazech?
Je to hodně různé. Někdy mám od začátku jasno, jindy je to jen letmý nápad nebo vtip, který mi řekne mimoděk některý kamarád. Někdy takových vtipů je potřeba zkombinovat i víc. Zkusme vzít jeden konkrétní případ. Na výstavě mám několik hlav. Nakreslil jsem si ji nejdříve propiskou a pak jsem ji vybarvoval plochami z různých starších obrazů. Kdybych zůstal u původního nápadu, byla by tam lineární kresba. Posunul jsem to náhodně úplně jinam.
A.cz: Příběhy vašich obrazů jsou docela temné - obskurní sex, šmírování, obžerství, hodně vypjaté emoce. Je takový i váš život?
Ten smutek mám možná od dětství v sobě. Když mám referovat o světě, dělal jsem to vždy tímhle jazykem. Nepřijde mi ale, že bych žil život, jaký je na mých obrazech. To bych asi nemohl fungovat už vůbec. Ta koncentrace temnějších nálad je ale způsobená i tím, že s obrazem jsem docela dlouho sám v ateliéru. Za tu dobu se do něj nakoncentrují ty temné myšlenky. Obraz možná funguje jako takový jejich lapač. Dá se pak na něj koukat jako na časový záznam. Každopádně se nesnažím být prvoplánově jenom negativní, chci vždy zachytit nějaký střet více poloh.