Recenze - František Kupka je jedním z nejznámějších českých malířů první poloviny 20. století, jeho aktuálnost a důležitost stále čas od času dokládají zprávy, které se o něm (potažmo o jeho díle) v médiích objevují. Týkají se především rekordních aukcí, kde si lze pořídit za desítky milionů korun jeho díla.
V posledním roce přibyla k těmto zprávám ze světa i jedna domácí, jejímž autorem byla Národní galerie, když oznámila, že se uměníchtiví návštěvníci mohou těšit na samostatnou výstavu Františka Kupky. Výstavy jsme se opravdu dočkali - a to rovnou v nově zrekonstruovaných prostorách galerie - v Salmovském paláci na Hradčanech.
Co krok, to Salon
Výstava není retrospektivní, sleduje to, co její autoři určili již v jejím názvu: Cesta k Amorfě. Kupkovy salony 1899-1913. V jednotlivých místnostech tak v časové posloupnosti ukazuje pařížské Salony (dohromady jich bylo kolem třinácti), kterých se Kupka mezi danými léty zúčastnil.
Autory výstavy se stali Markéta Theinhardt působící na pařížské Sorbonně a Pierre Brullé, nezávislý francouzský kurátor. Jako kurátorky jsou pod výstavou podepsané Helena Musilová a Michaela Brixová z Národní galerie.
V souvislosti s výstavou se často zmiňuje krátký časový úsek, ve kterém vznikla - tj. jedenáct měsíců od nápadu k realizaci. Proč tolik spěchu? To, že se výstava uskutečnila na přelomu roku 2012/2013, má být totiž připomínkou Podzimního Salonu uskutečněného před sto lety v roce 1912, na kterém byly vystaveny nejznámější a zřejmě nejdůležitější obrazy Františka Kupky: Amorfa - Dvoubarevná fuga a Amorfa - Teplá chromatika.
Známý je především obraz první, na kterém se demonstruje vznik abstraktního umění prostřednictvím historky o malíři pozorujícím nevlastní dceru při hře s míčem. Zjednodušující povídačky usnadňující pochopit často nepochopitelné vrtochy umělců (jako například snahu zachytit pohyb statickým 2D obrazem), jsou leckdy pravdivé a na místě, výstava na Hradčanském náměstí však nabízí sice složitější, zato však důsledný a pravdivý pohled na Kupkovu cestu k abstraktnímu vyjádření.
Výstava Cesta k Amorfě ukazuje v časové posloupnosti Salon po Salonu, jaká díla Kupka vystavoval do první světové války, a je tedy jakousi ukázkou umělcovy práce s tehdejší veřejností. Salony měly v Paříži dlouholetou tradici - největší rozmach zažívaly od druhé poloviny 19. století, reportáže a recenze mnohých z nich psal již Charles Baudelaire.
V 80. letech 19. století vznikl na protest proti konzervativnímu Pařížskému Salonu Salon des Independantes (Salon Nezávislých), o dvacet let později Salon d'Automne (Podzimní Salon). Obou se zúčastnil právě František Kupka. Salony byly příležitostí pro širokou veřejnost, při které se mohla setkat se současným uměním a sledovat aktuální trendy. Přehlídky dávaly možnost zcela za čerstva ukázat modernistické umění a směry, které se objevily v první polovině 20. století.
Procházením jednotlivých místností na výstavě současné se divák setká s díly, která ukazují Kupku jako umělce, který systematicky a důsledně zkoumal možnosti kresby a malby, a umožňují sledovat širokou základnu, ze které vycházel a s čím vším pracoval. Od figurálních výjevů se dostal k abstraktnímu vyjádření, kde hlavní úlohu hrála barva, tvar, plocha a pohyb.
Ne nadarmo zde můžeme zmínit dnes již otřepanou frázi, že internetové ani knižní reprodukce neumožní takový zážitek, jako je přímé setkání s obrazem. Ale přiznejme si - kolik z nás se na Kupkovu Dvoubarevnou fugu zajde podívat do Veletržního paláce, kde se nachází ve stálé expozici?
Výstava vznikla především ve spolupráci Národní Galerie s Muzeem Kampa (které vlastní druhou Amorfu - Teplou chromatiku) - sbírka Jana a Medy Mládkových tvoří dohromady 215 studií, kreseb a obrazů. Meda Mládková se s Kupkou opakovaně setkala, před rokem koupila dalších 41 děl, z nichž některá jsou na výstavě k vidění. Národní Galerie navázala kvůli výstavě spolupráci i se světovými galeriemi - s francouzským Centre Pompidou a s americkými předními galeriemi, z nichž nejznámější je MOMA a Guggenheim Museum v New Yorku.
Myšlení v umění výtvarném
Podle úvodní doprovodné tabule se autoři snažili skrze tuto novou koncepci postihnout otázku dobového kontextu Kupkova díla. Na výstavě jsou vystavena kromě pár výjimek pouze díla samotného umělce, kontext se tedy ukazuje především skrze doprovodné texty na tabulích a obsáhlou publikaci.
František Kupka byl jedním z těch umělců první poloviny 20. století, kteří o své tvorbě cíleně přemýšleli. Ze svých myšlenek pak sestavil knihu, která vyšla v češtině v roce 1923 nákladem SVU Mánes pod názvem Tvoření v umění výtvarném. Kniha je obsahově velice hutná, zabývá se problematikou barvy, forem, linií, prostoru, znázornění pohybu, poukazuje na vnitřní svět malíře ("umělcovu duši"), vymezuje vztahy mezi jednotlivostmi v rámci konkrétního díla.
Kupka tak před čtenářem otvírá skrze verbalizaci výtvarného cítění svůj vlastní vnitřní svět, přirovnává malířství k řeči, hudbě, tanci či vědě. Zabývá se přírodou, fyziologií, smysly, anatomií, vnímáním obecně, příznivostí prostředí a dalšími okolnostmi.
Kupkovu dlouhou snahu nalézt nejvhodnější řešení můžou shrnout jeho vlastní slova: "K umění o sobě - alespoň k tomu, co rozumíme uměním v hmotném projevu - dospíváme jen úsilnou prací za ustavičného výběru, za neustálého vyhledávání činitelů vhodných k vlastnímu výběru (nikoli pouhou citlivostí)." Kupka se tedy pokoušel skloubit intuici (či onu "citlivost") s každodenním drilem a důsledným hledáním absolutna, ať už v jakémkoli smyslu.
Zmíněná kniha nebyla opomenuta ani v doprovodném programu Národní Galerie - v lednu a v únoru si mohou návštěvníci přijít poslechnout čtení od herce Martina Faláře.
Hledání kontextu a aktuálnost minulého
Výstava přesvědčivě ukazuje, že má cenu se ponořit alespoň na chvíli do světa umění první poloviny dvacátého století. Tehdejší skandály sice už utichly a zůstávají nám z nich jen slova a výkřiky, které leckdy vzbudí pobavený úsměv nad nechápavostí tehdejšího publika a skončí u toho, že "my už to přeci víme".
Ale víme opravdu? Jak již na serveru Artalk.cz zmínila v nedávno publikovaném článku Milena Bartlová, pro další zkoumání doby je možná záhodno kromě výstavy Františka Kupky navštívit jinou expozici, která je k vidění až do konce ledna v Obecním domě. Nese název 1912 a návštěvníkovi ukazuje díla ze třech výstav, které se odehrály před sto lety v nově otevřeném Obecním domě.
Autoři této výstavy již v úvodním textu přiznávají, že se při její realizaci objevovala nová a nová témata a že si jsou vědomi, kolik toho na výstavě chybí. Chybí a vždycky nám nějaký pohled chybět bude. Třeba když se pozastavíme nad významem slov, která pronesl nad Dvoubarevnou fugou u příležitosti jejího "přenesení" na olympijské stejnokroje předseda Českého olympijského týmu Milan Jirásek: "Dílo je skvělou ukázkou inovace, lehkosti a nadčasovosti."
Ovšem o jakou inovaci a nadčasovost se v roce 1912 jednalo? A co znamená ona lehkost - jedná se o techniku, barvy, zobrazené tvary? Kupka je specifický v tom, že se jedná o umělce s hlubokým intelektuálním zázemím a jeho tvorba má mnoho vrstev. Můžete obrazy jen zhlédnout a odejít i tak s velkým zážitkem, pokud vám to ale nebude stačit, můžete se ponořit do katalogu a pokračovat tím, že si otevřete Tvoření v umění výtvarném.
Další možnost, jak nahlédnout do doby před sto lety, umožnila právě skončená výstava v Západočeské galerii v Plzni nesoucí název "Rytmy + pohyb + světlo. Impulsy futurismu v českém umění", připravená Alenou Pomajzlovou. Kdo ji nestihl, má opět možnost podívat se alespoň do výstavního katalogu.
Na druhé straně republiky v Moravské galerii se na umění a design doby modernismu dívá zcela novým způsobem Lada Hubatová-Vacková skrze výstavu nazvanou Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880-1930 (výstava trvá do 24. března).
Umění první čtvrtiny 20. století tak stále otvírá nové možnosti, jak na něj nahlížet, ačkoliv by se mohlo zdát, že téma je to vyčerpané a omílané často stále dokola. V tom je ale právě kouzlo umění - lze se na něj dívat stále a pokaždé jinak. Můžeme se k němu přiblížit, ale nikdy je nezachytíme v jeho původnosti, vytvořil je totiž někdo jiný a často právě již v době dávno minulé. Doba minulá však může být silnou inspirací pro dobu současnou.
Snad tedy na rok 2012 nebudeme v našem kulturním povědomí vzpomínat jen jako na rok, ve kterém jsme si znovu ukázali Kupku, ačkoliv se tedy samozřejmě jedná o záležitost nepochybně důležitou. Možná jsme svědky nových typů "Salonů" pořádaných Národní galerií.
František Kupka. Cesta k Amorfě. Kupkovy salony 1899-1913. Národní galerie Praha, Salmovský palác. 30. 11. 2012 - 3. 3. 2013. Otevřeno denně mimo pondělí od 10:00 do 18:00. Ve středu a v sobotu je otevírací doba prodloužena do 20:00. Základní vstupné 150 korun, zlevněné 80 korun, rodinné 200 korun.
