Jindra byl podepsán pod českou verzí románů Hodiny a Domov na konci světa od Michaela Cunninghama, Chladnokrevně od Trumana Capoteho nebo Hlava XXII od Josepha Hellera, což byl jeho nejvydávanější překlad.
Autora ostatně překladatel uváděl na besedě se studenty, když Heller roku 1997, pár let před smrtí, navštívil Prahu. "Nezapomenutelné je pro mě posezení s ním a několika přáteli u piva v proslulé pražské restauraci U Tygra," vzpomínal Jindra, podle kterého Američan "pivo ocenil, ale jídlo mu jako velkému gurmánovi bohužel vůbec nechutnalo".
Miroslav Jindra měl neobyčejně široký výrazový rejstřík. "Vskutku dokáže překládat jak poezii, tak prózu a v próze bych ocenila především jeho mimořádný smysl pro humor, táhnoucí se od černého humoru Josepha Hellera přes humor židovský v povídkách Bernarda Malamuda až po humor normální, odvíjející se od běžných lidských situací, kupříkladu v jednom z románů o Králíkovi od Johna Updikea," řekla Českému rozhlasu amerikanistka Hana Ulmanová v roce 2009, kdy Jindra obdržel Státní cenu za překladatelské dílo.
Českým čtenářům postupně zpřístupnil knihy Kingsleyho Amise a Kurta Vonneguta, povídky Francise Scotta Fitzgeralda nebo titul Misery od Stephena Kinga. Převáděl i moderní poezii.
K anglicky psané literatuře vytvořil desítky doslovů a předmluv. Osobně se kromě Josepha Hellera setkal s Margaret Atwoodovou, Edgarem L. Doctorowem, Michaelem Cunninghamem nebo karibským básníkem Derekem Walcottem, laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Nedávno v Jindrově překladu nakladatelství Argo zveřejnilo poslední texty Leonarda Cohena shromážděné ve sbírce Plamen. Jindra se tvorbou kanadského písničkáře a básníka zabýval dlouhodobě, mimo jiné s přihlédnutím k jeho Knize toužení obdržel státní cenu. "Jindra Kanaďana výborně zná, a protože mnoho svých překladů interpretoval i pěvecky, má zvláštní pochopení pro melodičnost textů," napsal o knize překladatel Ladislav Nagy pro Aktuálně.cz.
Miroslav Jindra se anglicky učil už od sedmi let díky babičce, která mu platila soukromé hodiny. Po maturitě na přelomu 40. a 50. let minulého století vystudoval v učitelském studiu dvojobor angličtina a čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Přijali ho, přestože u pohovoru musel mimo jiné čelit otázce, zda básník Otokar Březina má po únoru 1948 ještě co říci dnešku. "V té revolučně disponované komisi seděli naštěstí nepříliš poučení, zato světlými zítřky zmámení studenti z vyšších ročníků, a tak jsem z té pasti drze vykličkoval nesmyslným blábolem o tom, že snad ano, protože Březinovy Ruce lze přece chápat jako ruce dělnické," vzpomínal Jindra v měsíčníku pro světovou literaturu Plav.
V letech 1952 až 1964 pracoval na několika vysokoškolských katedrách jazyků, následně do roku 1976 působil coby lingvistický specialista na anglickou gramatiku v Československé akademii věd. Poté byl až do odchodu do důchodu v roce 2000 odborným asistentem v Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
V prvním údobí se orientoval lingvisticky, je spoluautorem několika učebnic angličtiny. Od druhé poloviny 70. let se věnoval především anglicky psané literatuře a problematice překládání beletrie.
Roku 1990 na filozofické fakultě založil regionální program kanadských studií. Je spoluautorem Dějin Kanady, které napsal s Lenkou Rovnou. Od roku 1954 byl činný jako překladatel, převedl více než 50 britských a amerických děl.
S komunistickou cenzurou se setkal mimo jiné při práci na Medojedkách od Roberta Ruarka, které přeložil roku 1973. "Režim byl tehdy mimo jiné i velmi prudérní, takže román by nemohl vyjít, kdybych při překladu poněkud neztlumil určitou, z dnešního hlediska až směšně nevinnou otevřenost několika sexuálních scén a především nezakamufloval jisté místo, kde je hrdina románu během reportážní mise v neklidné Africe varován, aby si dával pozor, protože by tam právě dvě znepřátelené skupiny domorodců mohly po sobě začít střílet československými kulomety," popisoval Jindra příklad autocenzury, díky níž mohla kniha vyjít za normalizace.
"Zveřejnit, že ono tak mírumilovné socialistické Československo tehdy vesele prodávalo zbraně i do míru velmi nebezpečných oblastí světa, nebylo samozřejmě možné; v dalších dvou vydáních, ještě 'za totáče', jsem se mohl odvážit text postupně 'znemravnit', ovšem ty československé kulomety se mohly objevit až ve vydáních po roce 1990," dodával v Plavu.
Jindra byl členem výboru Obce překladatelů a předsedou poroty Překladatelské soutěže Jiřího Levého. Rovněž patřil k členům Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Kruhu moderních filologů, Jazykovědného sdružení a České a Slovenské asociace amerikanistů. Pro překlady z angličtiny propůjčil své jméno manželům Jiřině a Karlu Kynclovým, což se týkalo například Devíti měst od Thorntona Wildera.
Udělování Státní ceny za překladatelské dílo vnímal Miroslav Jindra jako příležitost, jak veřejnost upozornit na nedoceňovanou kulturní roli, kterou u nás už od obrození hrají překlady z cizích literatur. "Udělení státní ceny mě samozřejmě po více než půl století soustavné překladatelské činnosti osobně velmi potěšilo a poctilo," řekl, když ocenění roku 2009 přebral.
"Zároveň jsem je ale cítil i jako významné uznání literární překladatelské činnosti obecně; zároveň jsem si uvědomoval, že obdobného ocenění by si mnoho kolegů zasluhovalo stejně, nebo třeba ještě víc než já," dodal.
