Autor Hodin v Praze. Risknu to a budu psát o pravdě a kráse, říká Michael Cunningham

Daniel Konrád Daniel Konrád
17. 10. 2019 14:18
Michael Cunningham měl dlouhý den. Renomovaný americký spisovatel a držitel Pulitzerovy ceny za román Hodiny, podle nějž vznikl oscarový film, do Prahy přiletěl včera okolo poledne a skoro se nezastavil.
Michael Cunningham do Prahy přiletěl včera, zdrží se do pondělí.
Michael Cunningham do Prahy přiletěl včera, zdrží se do pondělí. | Foto: Lukáš Bíba

Stihl rozhovor, uvedení jednoho filmu v Americkém centru i vyprodanou projekci Hodin v kině Světozor. Ještě dlouho po půlnoci před vinárnou ve Vodičkově ulici odpovídal na pozdrav kolemjdoucím, poctěný, že ho Češi devět let po jeho poslední návštěvě poznávají. "Jedna z mnoha věcí, díky kterým mám Prahu rád," podotkl šestašedesátiletý Američan.

Na pozvání Festivalu spisovatelů Praha bude od pátku do neděle v českém Senátu debatovat o svém díle a také tématu letošního ročníku. "Obdivuji odvahu vybrat si jako téma festivalu, že 'Krása spasí svět'. Bude o tolik těžší a zajímavější přemýšlet nad tímhle, než když vás zvou, abyste propagovali svou nejnovější knihu," říká Michael Cunningham v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Už jste někdy mluvil v Senátu?

Ne a beru tohle pozvání tak, že od doby, co jsem tu byl naposled, jsem ve vašich očích musel významně stoupnout. Ale vážně. Nikdy jsem nedostal pozvání do Senátu kdekoliv na světě. Ten americký, když pomineme jeho současný stav, spisovatele nehostí. Můžete si tam přijít poslechnout politiky, ale slovo dostanete, jenom když vás zvolí do funkce. Lidi z kultury v Americe do Senátu vůbec nechodí. Další věc, která se mi na Praze líbí.

Před pár dny zemřel vlivný americký literární kritik Harold Bloom. Znal jste ho?

Učili jsme spolu na univerzitě Yale, i když každý jinde a každý něco jiného, takže jsme se znali. Nevšední, úžasný člověk, skoro dva metry vysoký. Když přišel do místnosti, nejdřív jste měli pocit, že přijel tank. Jenže on byl jako beránek a hned každému říkal drahoušku, kamaráde. Mimořádná osobnost.

Bloom byl zastáncem literárního kánonu, souboru nepominutelných románů, které bychom všichni měli znát. Shodovali jste se?

V tomhle jsem cítil trochu generační propast. Nejsem nejmladší, ale Harold přece jenom vyrůstal v jiné éře. S jeho pojetím literárního kánonu, s výběrem těch nejdůležitějších knih, na kterých se všichni shodneme a všichni je musíme znát, jsem měl dost problém. Já si nemyslím, že takový kánon ještě existuje. Dnes převažuje trochu širší pojetí literatury. Sedmdesátiletý americký běloch, který udělal kariéru v bankovnictví, nebude číst stejné věci jako pětadvacetiletý přistěhovalec z Jamajky. Těžko dnes najdete knihu, na které by se shodli.

Ani na vašich Hodinách? Pulitzerovu cenu dostaly před dvaceti lety a pořád díky nim dostáváte pozvání.

Jasně, jsou knihy, které zůstávají v povědomí. I když dvacet let pořád není žádná doba. Možná Hodinám jen bude trvat trochu déle, než jako všechny ostatní romány zapadnou. Když jsem studoval na vysoké, zajímali nás autoři jako Harold Brodkey a Saul Bellow. Ale čte dnes ještě někdo Bellowa? Pochybuju.

Vaše knihy jsou plné literárních odkazů. Nemáte ani nic jako soukromý kánon?

Mám svoje oblíbence, ale netroufl bych si prorokovat, že sám napíšu cokoliv, co mě nějak výrazně přežije. Popularita je pomíjivá. Píšete, jak nejlíp umíte, čtete, koho máte rádi, ale nikdo z nás netuší, co bude za půl století. Dokud žila Virginia Woolfová, která mě inspirovala k napsání Hodin, nebyla žádná hvězda. Lidi ji znali, ale říkali si: "No jo, experimentální autorka, fajn, ale na Hugha Walpolea nemá." A kdo si dnes vzpomene na Walpolea.

Co říkáte na nedávný výběr laureátů Nobelovy ceny za literaturu, Olgu Tokarczukovou a Petera Handkeho?

Nemohl jsem si nevšimnout, že personálně obměněná Švédská akademie dopředu avizovala snahu rozšířit záběr, aby už Nobelovu cenu nedostávali bílí evropští a američtí autoři tak často jako dosud. Nakonec ji dali ne jednomu, ale hned dvěma takovým spisovatelům. Nic proti laureátům, ale vysílá to zvláštní signál.

Nezajímá vás středoevropská literatura?

O to nejde. Když vyhlašujete hned dvě Nobelovky, je to přece jedinečná šance ocenit někoho z Afriky, Indie nebo Číny. Ale dopadlo to, jako by se literární svět stále řídil představami Harolda Blooma.

Když jste dostal Pulitzerovu cenu, neseděl jste pak následující rok v porotě?

Ano. Museli jsme v několika lidech vybrat tři nejlepší knihy ze zhruba čtyř set kandidátů. To jediné mě utěšuje, když si představím, že Švédská akademie zažívá něco podobného. Není snadné pročíst taková kvanta textu a určit, který je lepší. Vybírali jsme s nejlepším svědomím, ale upřímně řečeno jsme klidně mohli vybrat někoho jiného.

New York Times podotkly, že Harold Bloom se zastával bílých mužských autorů. Jak jsou na tohle citliví studenti Yale?

Asi s ním nesouzněli, ale projevovali mu úctu. Chodili na přednášky posledního velikána své generace, chtěli zažít posledního amerického literárního kritika tak velkého, že se to za našich životů nebude opakovat. A tak byli shovívaví. Kdyby ale Bloomovi bylo osmatřicet, se svými názory by byl dost kontroverzní.

Nepropustil Yale před pár lety kvůli politické korektnosti profesora sociologie?

Vybavuju si to. Blížil se Halloween a děkan rozeslal studentům e-mail, aby při volbě halloweenských převleků brali ohled na ostatní. Aby si byli vědomi, že když se přestrojí za indiána nebo si načerní tvář, můžou se tím někoho dotknout. A tenhle profesor reagoval v tom duchu, že taky existuje druhá možnost, vykašlat se na to, obléct si, co chcete, a když se to ostatním nelíbí, ať na vás prostě nekoukají. Nemělo to příznivý ohlas.

Studenti konfrontují profesora sociologie na Yaleu Nicholase Christakise kvůli jeho emailu. | Video: Clarissa D.

Vy tuhle atmosféru v univerzitním prostředí vnímáte jak?

Že se v posledních letech rozvinula větší snaha o inkluzi, respektování různých hlasů a životních zkušeností. Mým studentům na Yale, kde v jarním semestru učím tvůrčí psaní, na tom také záleží. Třeba jsme četli povídku od Denise Johnsona, nedávno zesnulého amerického spisovatele. Text automaticky předpokládá, že všechny postavy jsou běloši, a nezmiňuje barvu pleti. Teprve když na scénu vkročí černoch, autor to zdůrazní. A jedna má afroamerická studentka se přihlásila a řekla, že s tím má problém a chce na to upozornit. A já, rozvalený ve své profesorské židli, jsem si musel přiznat, že má pravdu. Že jsem si toho vůbec nevšiml. Po hodině jsme si všichni šli někam sednout a dlouho jsme o tom mluvili. Nebylo to nic proti autorovi ani profesorovi, žádná hysterie nebo obvinění. Neříkali "tohohle číst nebudeme", jen nechtěli předstírat, že v jeho psaní tohle nevidí. A tak jsme se dlouze bavili o různých podvědomých příkladech rasismu, sexismu nebo homofobie v literatuře.

Proniká vám to do psaní?

Já píšu převážně o běloších, protože jsem běloch, i když mám samozřejmě taky v knihách afroamerické postavy. Ale nikdo ode mě nemůže očekávat, že napíšu příští velký afroamerický román. Já můžu nanejvýš oceňovat autory, kteří jsou jiné národnosti, barvy pleti nebo sexuální orientace. Ale nebudu jim lézt do zelí a předstírat, že jejich světu rozumím lépe než oni.

Michael Cunningham v Praze.
Michael Cunningham v Praze. | Foto: Lukáš Bíba

V Praze budete ve světové premiéře číst ze svého ještě nevydaného románu Glory. Prý tam vystupuje polská dívka?

Jo, je to příběh ze 30. let minulého století. Odehrává se ve Spojených státech.

Že by román o imigrantech?

Svým způsobem. Když říkám, že píšu o tom, čemu rozumím, taky se toho držím: moji předci jsou původem z Chorvatska. I když abyste mě neměli za vola, samozřejmě vím, že Chorvatsko leží jinde než Polsko.

A co Portugalsko? Byl jste tam letos na rezidenčním pobytu.

Od jedné nadace jsem dostal dvouměsíční stipendium. Bydlel jsem v domě na kopci nad malým turistickým městečkem Cascais asi půl hodiny vlakem z Lisabonu. Dopředu mi nedošlo, jak tam budu odříznutý od světa. Když pominu to, kdy si jdete koupit ovoce a zeleninu, první týden jsem prakticky s nikým nepromluvil.

A to vám vyhovuje, jste samotářský typ?

Ne tak úplně. Říkal jsem si: tohle buď dopadne skvěle, nebo se tady sám s tím počítačem zblázním. Teď už snad můžu říct, že to dopadlo skvěle. Strašně mě to občerstvilo.

Po letech jste vyměnil nakladatele, román vydáte u obřího Penguin Random House. Proč?

Spoustu let jsem publikoval u Farrar, Straus and Giroux. Rozešli jsme se v nejlepším, s mým redaktorem Jonathanem Galassim se dál kamarádíme, tuhle jsme byli na večeři. Ale už jsem potřeboval změnu.

Začínal jste v 80. letech u malého nakladatelství Crown Publishers, které později koupil právě Random House. V čem je to dnes jiné?

Random House teď na americkém trhu vlastní skoro každého, ať vydáváte kdekoliv, stejně jste součástí jejich rodiny. Zázemí, které vám poskytnou, je samozřejmě nesrovnatelné s tím, co nabízejí malí nakladatelé. Ale pro mě je vždycky nejdůležitější osobní rovina, s kým spolupracujete. Popravdě mě přejít k Random House přesvědčilo setkání s redaktorkou Susan Kamilovou. Hrozně jsme si padli do oka a na mém novém románu úzce spolupracovala. Jenže Susan před několika týdny dostala infarkt a zemřela. Úplně nečekaně. Dost mě to vyhodilo ze sedla, osobně i co se týče psaní. Ale o tom se radši nebavme. Její smrt byla tragická a já nemůžu naříkat nad tím, co mi to udělá s románem.

Téma letošního Festivalu spisovatelů Praha zní Krása spasí svět. Stane se to?

K něčemu se přiznám, já byl vždycky až nestoudně okouzlený krásou. Do takové míry, že když píšu, pohybuju se na hraně sentimentality, protože to vám hrozí vždycky, když chcete napsat něco krásného. Nějak tu nebeskou krásu polapit a trochu si ji přitáhnout na dosah. Pořád ale budu radši riskovat, že napíšu něco sentimentálního, než abych psal jako starej znuděnej cynik, kterej všechno ví a všude byl. Zrovna jsem se o tomhle s někým pohádal.

Pohádal jste se o krásu?

Někdo mi na večírku říkal, jak nemůže učíst poslední román George Saunderse, Lincolna v bardu, který dostal Bookerovu cenu. Podle toho člověka to Saunders při psaní přepískl. Já nesouhlasil. Hádali jsme se. Nakonec jsem mu řekl něco jako "doufám, že vám ta vaše nízkokalorická čtenářská dieta svědčí, protože já mám s plným vědomím všech rizik raději pestřejší jídelníček". Prostě: risknu to a budu psát o pravdě a kráse.

Riskl jste to v románu Za soumraku. Tam vystupuje mladý kluk, ztělesněná krása, jako by ho vysochal Rodin.

Jasně, Ethan, "Omyl", jak mu přezdívají. Tenhle kluk je v mých knihách docela výjimečný. Zpravidla radši píšu o lidech, co se nenarodí jako princátka. Zajímají mě životy a sex nás, co nemáme to štěstí, že vypadáme jako z plakátu. Ethan ho má. A taky má specifický život.

Je trochu jako Tadzio z Mannovy Smrti v Benátkách?

Je to záměrná variace na Tadzia. Ale v tom nic nehledejte. Třeba mě osobně víc zajímají lidi, kteří vypadají úplně obyčejně.

Tadzio i Ethan jsou učiněná krása, která přitahuje smrt nebo zkázu. Jak souvisí krása se smrtí?

Strašně moc. Krása a zkáza v jistém ohledu nemohou existovat jedna bez druhého. Když jsem říkal, že při snaze vytvořit něco krásného vždy balancuju na hraně sentimentality, tak právě v tomhle to je. Kdyby krása nebyla tak úzce svázaná se smrtelností, byla by prostě jenom sentimentální. Všechno pomine. I ta nejkrásnější katedrála jednou spadne.

Michael Cunningham v Praze.
Michael Cunningham v Praze. | Foto: Lukáš Bíba

V knize pohádkových variací Divoká labuť a jiné příběhy píšete o lidech tak půvabných, až ten půvab v ostatních vyvolává touhu trochu jim to "osladit".

Ano. A já se ptám: je tohle nějaký vrozený instinkt, přirozená lidská reakce? Nebo je to obyčejná závist? Napsal jsem tam, že kdyby někdo znetvořil nebo poškodil určitá zhmotnění dokonalosti, my ostatní bychom žili ve světě, který je méně namáhavý, ve světě rozumnějších očekávání, kde je krásný každý a nemusíte nic řešit.

Skončeme sentimentálně. Vidíte krásnou květinu. Necháte ji tam, nebo ji utrhnete?

To víte, že mám chuť ji utrhnout. I když vím, že květinu donesu domů, dám ji do vázy a ona za pár dnů uvadne. Přestane být krásná. Že je tedy lepší nechat ji, kde byla. Ale stejně s tím vždycky bojuju. Jak já s tím bojuju!

 

Právě se děje

před 3 minutami

Soud ve Znojmě propustil lobbistu Marka Dalíka z vězení, rozhodnutí je pravomocné, nikdo se neodvolal. Na svobodu by Dalík měl vyjít ještě v pondělí.

Další zprávy