Shakespearovou Anglií pluje královnina zlatá loď. Knihu roku napsal Martin Hilský

Hlavní cenu Kniha roku získal anglista Martin Hilský.
Jubilejní 20. ročník knižních cen Magnesia Litera se v úterý večer konal tradičně na Nové scéně Národního divadla, avšak v netradičních podmínkách.
Ceremoniál byl kvůli pandemii odsunut z dubna na červen a kapacita sálu omezena na polovinu. Pořadatelé dopředu žádali kontaktní údaje všech hostů pro případné trasování.
U vchodu kontrolují, zda je každý otestovaný.
V sále musí hosté nasadit respirátory.
Foto: Radek Vebr
Daniel Konrád Daniel Konrád
8. 6. 2021 21:35
Nad všechny vítěze knižních cen Magnesia Litera, k nimž v úterý večer na Nové scéně Národního divadla patřily literárně oslnivá próza Daniela Hradeckého z periferie nebo rozhovory Niny Špitálníkové se severokorejskými uprchlíky, ční jeden. Knihou roku se stala Shakespearova Anglie, téměř osmisetstránková publikace Martina Hilského.

Potvrzuje trend, že v Česku roste zájem o literaturu faktu, ostatně próza získala hlavní Literu jedinkrát za poslední čtyři ročníky. Především je to ale významné ocenění emeritního profesora pražské Univerzity Karlovy, který se s jedním z největších dědictví světové kultury začal vyrovnávat až po čtyřicítce, tedy už s jistou zkušeností. Dodnes mu William Shakespeare zabral prakticky polovinu života. Nejpozději od začátku 90. let minulého století, kdy česká kultura po letech cenzury zažívala malou renesanci, Hilský jako by žil v renesanci anglické.

Najít pro laureáta slova chvály není těžké. "Jsem přesvědčen, že tvé shakespearovské překlady jsou milníkem českého překladu a že s námi zůstanou desítky, ba stovky let," řekl mu vloni přední anglista Petr Onufer, příslušník jedné z několika generací, které profesor vychoval.

Hilský se k Shakespearovi samozřejmě musel propracovat. Dnes osmasedmdesátiletý syn architekta a japanoložky původně kromě anglistiky studoval hispanistiku, v mládí uvažoval o novinařině i diplomacii. "Žil jsem současnou literaturou. Formoval mě Beckett, Pinter. Shakespeare pro mě byl pocitově něco jako opera, cosi shůry přicházejícího, čemu nerozumím," vzpomínal v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes.

V diplomové práci se zabýval pomyslným předchůdcem modernistů Laurencem Sternem z 18. století a tlumočil pro ministerstvo kultury, mimo jiné hudebníkovi Johnu Cageovi, malíři Robertu Rauschenbergovi a choreografovi Merci Cunninghamovi, kteří roku 1964 přijeli do Československa. Mladého Hilského zahrnuli do avantgardního vystoupení na pražském Výstavišti: dostal za úkol stát v zákulisí se stopkami v jedné ruce a dřevěnými štaflemi ve druhé. V pravý čas je pustil tak, že do sebe štafle hlasitě narazily.

Američané pak tlumočníka na oplátku pozvali do New Yorku, kde bydlel v bohémské čtvrti Greenwich Village. "Sedmkrát do týdne jsem chodil na vernisáže, do divadla, zhlédl jsem nespočet filmů. Tam jsem možná našel úzký vztah k divadlu," líčil Hilský v Hospodářských novinách.

Krátce před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy se dostal na roční stáž do Oxfordu, odkud už se však vracel do "země zavřených dveří" a období politických čistek.

Byl vyhozen ze strany. A možná právě uvědomění, že akademická dráha na trpěné anglistice bude za normalizace obtížná, Hilského nasměrovalo k překladům. Ten první dokončil roku 1973 jako třicetiletý. Celá 70. a 80. léta se pak dostával do širšího povědomí coby vykladač soudobé britské prózy nebo modernistů, které představoval v revue Světová literatura. Pro Odeon psal zasvěcené doslovy ke knihám Virginie Woolfové, Edgara Allana Poea, Thorntona Wildera či Johna Steinbecka. A doteď má "své" autory rád, nedávno přeložil Čtyři kvartety od velkého básníka 20. století T. S. Eliota.

Anglista Martin Hilský na snímku z roku 2011.
Anglista Martin Hilský na snímku z roku 2011. | Foto: Libor Fojtík

Cesta k Shakespearovi

Přes překlady her Roberta Patricka a Petera Shaffera se Martin Hilský začátkem 80. let dostal k první shakespearovské "zakázce", novému převodu Snu noci svatojánské do češtiny pro režiséra Karla Kříže z Městských divadel pražských. Tou dobou bylo Hilskému 40 let a teprve se na alžbětince začal zaměřovat. Ještě před sametovou revolucí se stal šéfem katedry anglistiky a amerikanistiky na Univerzitě Karlově, po převratu byl ve funkci potvrzen a složil ji, unaven provozem, až roku 1998.

Zpětně viděno Hilský zásadně přispěl k velké porevoluční shakespearovské renesanci v Česku. Jako první přeložil celé dílo alžbětinského autora, což se nepodařilo ani Josefu Václavovi Sládkovi. Zabralo to takřka 30 let setrvalé práce, tedy delší dobu, než po kterou Shakespeare psal.

Hilský úzce spolupracoval s režiséry, stal se tváří Letních shakespearovských slavností založených na Pražském hradě, a především autora popularizoval: oblíbeným rozhlasovým cyklem o hrách a sonetech, televizní sérií Za Shakespearem s Martinem Hilským a ještě do začátku pandemie desítkami přednášek ročně, například v pražské Městské knihovně nebo Dejvickém divadle.

Charismatický řečník, plynule hovořící, pečlivě vyslovující, všude udivuje znalostmi i vychováním. Kývne na každý rozhovor, a přestože desítky let na téma Shakespeare dostává podobné otázky, vždy je označí za zajímavé a trpělivě rozpráví.

Tak jako Shakespeare ve své politicky výbušné době nepropagoval ani katolictví, ani reformaci, nehledá Hilský v jeho díle paralely s aktuální situací. Neztotožňuje autora s postavami. Vždy zdůrazňuje, že dramatik "nevykládá svět ani neříká, co si máte myslet". A především z něj nedělá záležitost pro užší okruh intelektuálů, nýbrž pro všechny, v souladu s tím, jak za Shakespearova života jeho hry viděly stovky tisíc lidí.

V linii zdejších shakespearovských překladatelů samozřejmě Hilský kromě dnes už zastaralého lumírovce Sládka navazuje na modernějšího E. A. Saudka, také má rád překlady Sonetů od Jana Vladislava. Dělá totéž co předešlé generace, tedy udržuje alžbětince v povědomí, když ho nechává mluvit současným jazykem. Reflektuje měnící se slovní zásobu, větné členění i společenský úzus.

Možná víc než předchůdci však Hilský dbá na formální stránku, někdy si vysloveně hraje se slovy. Snaží se dešifrovat hříčky, postihnout všechny významové roviny a zachovat mnohoznačnost. Respektuje vysoké i nízké roviny řeči. A samozřejmě při tom všem zužitkovává původní profesi literárního vědce, vědomí souvislostí i to, kam za jeho života pokročilo bádání o Shakespearovi a jeho době. Kupříkladu když překládal Kupce benátského, odcestoval kvůli tomu do Anglie číst dobové kramářské písně a traktáty o lichvě.

Přes to všechno si na Shakespeara neudělal monopol a mnohá divadla dodnes dávají přednost "konkurenčním" překladům před třemi lety zesnulého Jiřího Joska.

Martin Hilský jako první přeložil do češtiny kompletní dílo Williama Shakespeara.
Martin Hilský jako první přeložil do češtiny kompletní dílo Williama Shakespeara. | Foto: Libor Fojtík

Shakespearova Anglie

Za práci na Shakespearovi již Martin Hilský získal vše od Ceny Josefa Jungmanna přes Státní cenu za překladatelské dílo až po Řád Britského impéria, jejž mu zkraje tisíciletí udělila královna Alžběta II. Teď k nim přidal Magnesii Literu, svou první, a to symbolicky za dílo završující pomyslnou trilogii shakespearovských knih. Do ní patří "Bible", jak sám říká kompletnímu překladu, stejně jako 11 let starý průvodce Shakespeare a jeviště svět, čtivě vysvětlující autorovo dílo v kontextu renesance.

"Měl jsem pocit, že tuto knihu dlužím sám sobě, Shakespearovi a především čtenářům," vysvětluje Hilský v úvodu nyní oceněné Shakespearovy Anglie: Portrétu doby, kterou vydala Academia. Intenzivně na ní pracoval osm let, znalosti však shromažďoval celoživotně. Zdánlivě nemožného úkolu zachytit epochu se zhostil originálně: ve 236 krátkých, esejisticky psaných podkapitolách zachycuje bohatost lidských osudů jinak přísně hierarchické společnosti.

Podrobně líčí krvavé okolnosti anglické reformace, tedy proměny středověkého království v raně moderní protestantský stát, což Hilský označuje za největší počin tudorovské éry. Rovnoměrně se věnuje všem společenským vrstvám, od dvořanů a soudců přes vojáky, obchodníky či příslušníky menšin až po lupiče, prostitutky a čarodějnice. Symbolicky to koresponduje s tím, kolik rozličných postav ve svých hrách stvořil Shakespeare.

Hilského knihu je možné otevřít prakticky kdekoliv, přestože ucelený obraz si čtenář skládá z celku. Dozvídá se, proč lidé ve Shakespearově době běžně umírali na rýmu nebo kašel ještě před čtyřicítkou, tudíž byla města jako Londýn plná mladých lidí. Že zuby si čistili pouze prsty, takže je častěji bolely, a že ty zuby kromě felčarů trhali mniši nebo kejklíři. Že nemít vous bylo pro mladší muže rizikové. Že 11 procent novorozeňat zemřelo do jednoho měsíce. Že dámské šaty měly tolik částí, až s oblékáním musely pomáhat komorné. Nebo že u stolu se sice používaly lžíce a nože, avšak nikoliv vidličky, a proto součástí kultury stolování byly misky na mytí rukou.

Neboť kniha vyšla na začátku podzimní druhé vlny pandemie koronaviru, zaujmou pasáže o morových ranách: jedna udeřila na dramatikův rodný Stratford nad Avonou několik měsíců po Shakespearově narození a vyhladila šestinu obyvatel.

Martin Hilský na snímku z loňského června.
Martin Hilský na snímku z loňského června. | Foto: Lukáš Oujeský

Hilský líčí tehdejší morové zvyky: na 20 dnů zavřít každý dům, v němž se někdo nakazil, na dveře přibít papír s nápisem "Pane, smiluj se nad námi". Kdo dostal povolení vyjít, musel mít červenou hůl, aby se mu kolemjdoucí vyhýbali. A samozřejmě autor zdůrazňuje, že zkušenost hromadných hrobů stírala tehdejší společenské rozdíly a řád, i že tehdejší Angličané pandemii vnímali v náboženských konotacích.

Převlékání plášťů

Shakespearovu Anglii popisuje jako "málo obydlenou, hospodářsky nepříliš rozvinutou zemi", kde ještě na počátku 16. století žily "necelé tři miliony obyvatel a přibližně osm milionů ovcí". Skoro polovina občanů se pohybovala na hranici chudoby a střední třídu teprve čekal vzestup. Londýn byl obehnaný hradbami, které se zavíraly v létě v devět večer a obvykle na nich visely hnijící části těl zločinců, zatímco useknuté hlavy popravených končily na Londýnském mostě.

Domy byly většinou ze dřeva, tudíž náchylné k požárům, ulice jen částečně dlážděné a volně jimi protékaly výkaly. Neexistovaly dopravní předpisy, všude se toulaly krávy i prasata. Tmavé a úzké ulice v noci obcházeli ponocní s holí a lucernou.

Čtenářský zážitek z barvitých popisů umocňují zábavná zjištění, jako že většina anglických námořníků neuměla plavat nebo že nevěstince spadaly pod správu biskupa. A potěší příležitostný humor, třeba když Hilský v pasáži o šermu konstatuje, že "zvláště učitelé šermu byli ze zřejmých důvodů často jednoocí".

Pro pochopení doby je nejpodstatnější, nakolik v pozdní fázi alžbětinské éry splývalo náboženství s politikou a reformace s patriotickým cítěním Angličanů, kteří se tehdy svým způsobem odtrhli od Evropy.

Složitost časů, kdy lidé museli volit mezi dvěma pravdami, Hilský ilustruje příkladem, jak do londýnské katedrály svatého Pavla roku 1561 udeřil blesk: pro katolíky to byl boží trest za reformaci, pro protestanty odplata za papeženství. Jinde zmiňuje oportunistického duchovního Andrewa Pernea, který byl nejprve protestant, pak přísahal věrnost katolické církvi, aby nakonec opět horoval pro protestanty.

Autor vyzdvihuje, že v době všudypřítomné mužské nadřazenosti, kdy například sčítaní lidu evidovalo jen hlavy rodiny, stanula v čele státu i církve neprovdaná královna Alžběta. Bylo sice nemyslitelné, aby se dívky hlásily ke studiu na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi, přesto mnoho aristokratek dosáhlo všestranného vzdělání - například Elizabeth Caryová, roku 1613 první Angličanka, jež napsala divadelní hru. Nebo Arbella Stuartová, která uměla francouzsky, italsky, řecky, latinsky i hebrejsky, vyznala se v hudbě, tanci či vyšívání a ještě rozuměla účetnictví a sokolnictví.

Anglista Martin Hilský na snímku z roku 2016.
Anglista Martin Hilský na snímku z roku 2016. | Foto: ČTK

Díky rozvoji vědeckého myšlení a knihtisku došlo k růstu gramotnosti, přestože víc lidí stále umělo číst než psát - mezi nimi zřejmě Shakespearův otec, stvrzující úřední dokumenty třemi křížky.

Hilský objasňuje tehdejší začátek myšlení o člověku jako individuu či popularitu matematických knih, umocněnou prvním překladem Euklidova spisu Základy geometrie. Vyjmenovává patenty na vynálezy. Nebo prvního doloženého černocha v tudorovské Anglii: jmenoval se John Blanke, působil jako trumpetista na dvoře Jindřicha VIII., a když se ženil, král mu pořídil nádherný svatební oblek a roucho z fialové látky.

Pozlacená loď na Temži

Před čtenářem Shakespearovy Anglie vyvstávají opulentní korunovační průvody. Alžběta, jejíž šatník čítal 3000 oděvů, při nich sedí na nosítkách potažených bílým saténem a lemovaných stříbrem i zlatem.

Co léto putuje s dvorem po velkých palácích a pořádá zahradní slavnosti, jejichž součástí jsou zápasy medvědů se psy nebo kejklířské show. Čas od času královna plula po Temži v pozlacené lodi ozdobené girlandami květů, zatímco vyzváněly zvony v okolí a "bubny bubnovaly, flétny vyluzovaly líbezné tóny a královně na počest střílela děla".

Na opačné straně toho všeho jsou tisíce lidí bez práce a přístřeší, kteří se živí loupežemi a žebrotou, případně chodí v rozedraných hadrech s kusem mýdla, aby si jej v příhodných okamžicích vsunuli do úst a vzbudili zdání epileptické pěny.

V knize se mihnou vědmy, které zbavují obydlí krys. Čarodějnice, jež mívají hrb či bradavice s chlupem na bradě, kalné oči a chovají žáby nebo lasičky. Padělatelé a odštipovači mincí, z nichž minimálně jeden zažije překvapivý vzestup: Eloy Mistrell, dvakrát odsouzený padělatel, nakonec dostane místo v královské mincovně, kde zavádí inovativní způsob ražení mincí. A protože to napsal Martin Hilský, samozřejmě při každé příležitosti cituje ze Shakespeara a doplňuje souvislosti. Jak pracně je sbíral, čtenáři dojde, až když nalistuje prameny se stovkami citovaných děl.

Kniha roku je to nesporná. Hilského práce na Shakespearovi těch roků ovšem přežije desítky.

Vítězové cen Magnesia Litera 2021

Kniha roku
Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia)

Palmknihy Litera za prózu
Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen)

Moleskine Litera za poezii
Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon)

Litera za knihu pro děti a mládež
Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman (Baobab)

Litera za naučnou literaturu
Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo/Dokořán)

Litera za publicistiku
Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN)

Litera za nakladatelský čin
Edice Česká poezie a Česká próza (fra)

Litera za překladovou knihu
Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky (Přel. Jiří Holub, Rubato)

Litera za debut roku
Lenka Elbe: Uranova (Argo)

Kosmas Cena čtenářů
Václav Dvořák: Já, Finis (Václav Dvořák)

Magnesia Blog roku
Miroslav Komínek: Městská policie Přerov (Facebooková stránka)

Když jsem překládal Krále Leara, představoval jsem si Jana Třísku, volal jsem mu do USA a už mi recitoval pasáže do telefonu, říká Martin Hilský. | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 22 minutami

ČEZ plánuje do roku 2030 investovat do modernizace tepláren 30 až 40 miliard Kč

Energetická společnost ČEZ plánuje do roku 2030 investovat do modernizace a transformace svých teplárenských lokalit na nová paliva 30 až 40 miliard korun. Největší část půjde do lokality Mělník. Místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani na úterní konferenci Institutu pro veřejnou diskusi o budoucnosti českého teplárenství uvedl, že celkové investiční výdaje v Mělníku mohou od letoška do roku 2030 dosáhnout na 20 až 30 miliard korun.

"Lokalita Mělník dodává teplo pro Prahu, je největší a představuje tedy největší část investic. Do transformace ostatních teplárenských lokalit ČEZ na šetrnější zdroje předpokládáme investovat do deseti miliard korun celkem," řekl mluvčí ČEZ Roman Gazdík. Další teplárny má polostátní energetická společnost v Trmicích, Dětmarovicích, Hodoníně, Poříčí, Dvoře Králové nebo Jindřichově Hradci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy