Nejspíš právě ke knize nazvané Doba z druhé ruky, již tvoří stovky svědectví o rozpadu Sovětského svazu v 90. letech minulého století, se vrátí při návštěvě Česka. Držitelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015 bude hlavním hostem letošního veletrhu Svět knihy. V úterý to oznámili pořadatelé.
"Chceme představovat vysokou literaturu a svobodomyslné autory. Proto jsme do programové sekce Literatura jako hlas svobody pozvali Světlanu Alexijevičovou, která nejenže je držitelkou Nobelovy ceny, ale její psaní zprostředkovává hlas lidu," říká dramaturg veletrhu Guillaume Basset.
Třiasedmdesátiletá rusky píšící Běloruska s ukrajinskými kořeny bude v červnu na pražském Výstavišti debatovat s renomovanou ruskou romanopiskyní Ljudmilou Ulickou. Navštíví politiky a převezme Cenu Jiřího Theinera. "Ta byla dosud udílena za propagaci české kultury v zahraničí. Letos ji věnujeme spisovatelce, jejíž dílo i život se staly synonymem svobody," dodává Basset.
Poslední věta není nadsázka. Když Alexijevičová před osmi lety poprvé navštívila Česko, ještě se odsud vracela do represivního Běloruska. "Naprosto mě tam izolovali. Nesmím mluvit v televizi ani v rozhlasu, mé knihy vychází jen v Rusku," popisovala pro Aktuálně.cz autorka děl, jež odporují tamní státní ideologii. Předtím, v letech 2001 až 2011, přitom žila v Berlíně. "Ale vrátila jsem se do Běloruska, protože knihy, které píšu, se musí psát mezi lidmi. Musím je slyšet v trolejbusu, na ulici, v kavárně," vysvětlovala.
Když dostala Nobelovu cenu či slavila jubileum, běloruská státní média ji neoslavovala. Naopak informovala o učitelce, která před dětmi demonstrativně roztrhala fotku Alexijevičové se slovy, že národ nepotřebuje zrádce.
Po prezidentských volbách v srpnu 2020 se situace ještě víc vyhrotila. Stovky tisíc Bělorusů vyšly do ulic na protest proti šestému vítězství diktátora Alexandra Lukašenka, vládnoucího od roku 1994. Opozice výsledky označila za zfalšované, neuznala je ani Evropská unie. Zatímco režim zatýkal demonstranty, disidenti se sjednotili za Lukašenkovou protikandidátkou Světlanou Cichanouskou.
Na její stranu se postavila i Alexijevičová. Do té doby apolitická nobelistka zasedla v opoziční koordinační radě a několik týdnů pomáhala zadržovaným. Na záznamech jí lidé tleskají na ulici a obdarovávají květinami. "Snažili jsme se informovat svět, pomáhat zatčeným, platili jsme jim právníky," popsala.
Po necelém měsíci represe zesílily. Režim zatkl přes 13 tisíc lidí a Alexijevičová zůstala na svobodě jako poslední členka rady. Když se do jejího bytu začali dobývat neznámí muži, spisovatelce přispěchali na pomoc diplomaté sedmi evropských zemí včetně českého velvyslance Tomáše Pernického. Střídali se u dveří jejího bytu, aby nebyla zatčena. "Policisté v civilu můj dům sledovali deset dnů. I domovník volal, ať nevycházím, že se kolem baráku a autobusové zastávky motají divní lidé," vyprávěla.
Protože na členy rady mířila žaloba za údajnou snahu o uchvácení moci a "byla jen otázka času, než mě zatknou", Alexijevičová nakonec v doprovodu diplomatů odletěla ze země. Dnes žije třetím rokem v exilu, opět v Berlíně, odkud se dál vyjadřuje k Bělorusku. A pracuje na nové knize tvořené svědectvími těch, kdo protestovali. Část rukopisu o "revoluci s ženskou tváří", jak ji nazývá a pokojnou povahu demonstrací připisuje vůdčí úloze žen, v únoru ukázala německému týdeníku Spiegel.
"Spousta lidí mi volá, zasílají vzpomínky," řekla. "Pravděpodobně žádná kniha mě takhle nezasáhla. Když poslouchám příběhy těch mladých lidí, jejich poslední slova u soudu, nedokážu se ubránit slzám," uvedla. Podle dramaturga Světu knihy bude Alexijevičová o chystané novince hovořit také v Praze. "A bude na ní i pracovat, protože se plánuje setkat se stoupenci běloruské opozice, aby je pro knihu vyzpovídala," dodává Guillaume Basset.
Pište o hrdinech
Někdejší studentka žurnalistiky Alexijevičová, která v 70. a 80. letech psala pro běloruský týdeník Selskaja gazeta a literární časopis Ňoman, takhle pracuje celý život. Všech pět jejích knih tvoří svědectví stovek lidí, za nimiž cestovala po někdejším Sovětském svazu s přenosným magnetofonem.
"V neznámém domě či bytě sedávám dlouho, někdy celý den. Pijeme čaj, zkoušíme si nedávno nakoupené blůzky, bavíme se o účesech a o kuchařských receptech. Společně si prohlížíme fotografie vnoučat," popsala, co předchází interview, v předmluvě ke své první knize Válka nemá ženskou tvář. Tu rozepsala zkraje 80. let inspirovaná poznatkem z dětství.
Alexijevičová se narodila roku 1948 ukrajinské matce a běloruskému rudoarmějci na Ukrajině. Vyrůstala však už v Bělorusku obklopená vdovami, jejichž životy poznamenala druhá světová válka.
Přesvědčená, že propagandou vyzdvihované hrdinství vojáků vymazalo zkušenost vojaček, začala v dospělosti vyrážet do všech koutů Sovětského svazu. Volgogradu, Haliče, Smolenska, Kyjeva. Sedm let zpovídala někdejší zdravotní sestry, odstřelovačky, kulometnice, řidičky i telefonistky. "Pamatují si jiné věci a jinak. Jsou schopny vidět to, co mužům zůstává skryto," řekla přesvědčená, že "vše, co víme o válkách, vypráví mužský hlas".
Proto sbírala výpovědi těch, kterých se nikdo neptal. Kromě příběhů o hrdinství a obětech zapsala, co válka dělá s psychikou. Jak působí na city, myšlenky, sny. Nebo jaké má dopady na ženský organismus. "Po válce jsem se dlouho bála rodit. Porodila jsem, až když jsem se uklidnila. Po sedmi letech," vzpomíná v knize vojačka. "Sukně nám vydali až na konci války, jako součást parádní uniformy. A konečně jsme nafasovaly normální ženské prádlo místo mužského," říká další. "Po válce jsem na průzkum chodila ještě takových patnáct let. Noc co noc," zmiňuje jiná.
Válka nemá ženskou tvář vyšla už za perestrojky, tedy období ekonomických reforem Michaila Gorbačova předznamenávajících rozpad Sovětského svazu, stále však byla zcenzurovaná. "Po přečtení vaší knihy nepůjde nikdo do války, poučoval mě cenzor. Vaše válka je strašlivá. Proč nepíšete o hrdinech?" citovala autorka v nobelovském projevu.
Místo beletrie nadliteratura
Tehdy se zrodil Alexijevičové styl, jejž už nezměnila. Ani v následné knize Poslední svědci, přinášející vzpomínky běloruských sirotků z rodin vyvražděných nacisty. Ani v Modlitbě za Černobyl, vracející se k havárii jaderné elektrárny. Ani v Zinkových chlapcích, rozhovorech s účastníky sovětské války v Afghánistánu nazvaných podle kovu, z něhož armáda vyráběla rakve padlým vojákům.
Spisovatelka rozhovory přepisuje a drasticky proškrtává, upravuje, stylizuje. Přeskupuje celé pasáže. Někdy nechá několik stran, jindy odstavec nebo jen větu otesanou na minimum. Občas uvede křestní jméno, věk a povolání, jindy se na stránkách ze tmy vynoří anonymní hlas a zase zanikne, následovaný jiným. Vznikla osobitá koláž na pomezí dokumentu a krásné literatury, jednolitý proud. Mozaika, vícehlasí.
Přestože základ práce je novinářský, s novinařinou metoda nemá nic společného. Alexijevičová výpovědi nekonfrontuje, neověřuje fakta. Neuvádí letopočty, celá jména ani kontext. V lepším případě zmíní oblast, kde se vyprávění odehrává, jindy ani to ne. Přestože tazatelé asi reagují na její otázky, text je skoro neobsahuje.
Autorka za to čas od času čelí kritice, podle své francouzské překladatelky dokonce v nových vydáních přehazovala věty z jednoho svědectví do druhého. Česká novinářka Petra Procházková prohlásila, že Alexijevičová "cílevědomě okrádá lidi o jejich příběhy a pak je prodává".
Spisovatelka metodu vysvětlila v nobelovském projevu, kde odkázala na svůj vzor, běloruského literáta Alěs Adamoviče. Ten žil v letech 1924 až 1994 a psal o Bělorusech, jejichž domovy za druhé světové války vypálili Němci, nebo o obléhání Leningradu. Především ale v jednom eseji vyslovil přesvědčení, že éra beletrie skončila, a volal po "nadliteratuře", kde tragédie 20. století místo prozaika vylíčí očitý svědek.
Lze to vnímat jako variaci na slavný výrok filozofa Theodora Adorna, že psát básně po Osvětimi je barbarské, myšleno, že tradiční východiska poezie jsou neslučitelná s hrůzami holokaustu. Pro Alexijevičovou je však klíčový ještě jeden výrok: křesťanského filozofa Petra Čaadajeva, jenž v 19. století označil Rusko za "zemi bez paměti, místo totální amnézie".
Světlana Alexijevičová jako by se tu paměť snažila doplnit. Sepisuje společenskou kroniku "vynechané historie", toho, co se nevešlo do učebnic, co režim nedovolil, nebo co se lidem honilo v hlavě a jednou by to s nimi odešlo. "Napsala jsem pět knih, ale zdá se mi, že dohromady tvoří jen jednu. Knihu o historii jedné utopie," řekla, když přebírala Nobelovu cenu.
Pentalogie shrnuje zkušenost sovětského člověka, homo sovieticus, jak mu říká, člověka stvořeného komunismem. Zabývá se dnes již desítky let starými událostmi, aby naznačila, že takový člověk se neposune, dokud se nevypořádá s minulostí.
Za kolik?
Ve světle současné ruské invaze na Ukrajinu je z jejích knih nejaktuálnější ta poslední, Doba z druhé ruky, vydaná roku 2013. Alexijevičová v ní zachytila deziluzi z rozpadu Sovětského svazu a 90. let minulého století. V ní spatřuje důvody, proč dnes významná část Rusů cítí nostalgii po říši, upřednostňuje silný stát před svobodou a podporuje velmocenské ambice prezidenta Vladimira Putina.
Na stránkách defilují veteráni, vdovy, intelektuálové, studenti, stalinisté i obyčejní lidé, takřka všichni dezorientovaní postsovětským budováním kapitalismu, zranění tím, jak byli vyhnáni z "velké" minulosti do nesnesitelně malé současnosti. Po nástupu prezidenta Borise Jelcina v roce 1991 si stěžují, že "v televizi běží na jednom kanále film, kde rudí bijou bílé, a na jiném stateční bílí bijou rudé, vždyť je to schizofrenie", říkají. "Koupil jsem si troje noviny a v každých píšou svoji pravdu. Která je ale ta pravá?"
S rozvojem volného trhu a nabídkou západního zboží konstatují, že "naši rodiče prodali velikou a mocnou zemi za džíny, marlbora a žvýkačky". Že silnější utlačují slabé a nikdo nebere ohled na druhé, že se každý žene za vilami nebo auty. "Ulice zaplavují nějací namakanci v teplákovkách. Vlci! Všechny by ušlapali," stěžuje si jedna zpovídaná.
"Člověk neusíná s představou čehosi vznešeného, ale přemýšlí o tom, co si dnes zase nestihl koupit. Nikdo se ani nepokouší zjistit, v jaké zemi žijeme, jakou máme ideu, kromě salámu," vypráví další. "Přeli jsme se: Zpíval by Vysockij pro Abramoviče? Většina byla přesvědčená, že určitě ano. Jiná otázka je: Za kolik?"
Alexijevičová samozřejmě nesdílí nostalgii po "otroctví, kterého lidé nedbali, dokonce je milovali a se slzami v očích litovali, že revoluce či občanská válka se odehrály bez nás". Snaží se ale hledat pochopení. Zmiňuje, že v mládí nosila odznak s Leninem, byla pionýrka a komsomolka, než procitla a pochopila podstatu totalitního režimu.
I na ni se ptá. Třeba jak se vzpomínky lékařky, která za nejúžasnější zážitek z dětství označuje vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, slučují s gulagy, železnou oponou a udáváním. "Jak to spolu šlo dohromady, naše štěstí a to, že k někomu přišli v noci a sebrali ho? Já si na tohle, nevím proč, nepamatuju. Vzpomínám si, jak na jaře kvetly šeříky," odvětí lékařka. Jejího otce přitom během stalinských čistek zatkli a ve vězení mu vyrazili zuby. "Stejně se ale nezměnil, zůstal komunistou," pochvaluje si dcera.
Jiná zpovídaná vysvětluje, že odsoudit diktátory typu Stalina by pro Rusy znamenalo odsoudit všechny, "takže nejen Stalin a Berija, ale i strejda Jura a krásná teta Olja".
Světlana Alexijevičová je přesvědčená, že právě v 90. letech propáslo Rusko příležitost zbavit se sovětského myšlení, učebnic i návyků, že jedině tehdy mohlo vystoupit ze stínu někdejší říše. Dnes se stín na Východě zase prodlužuje. "Ze všech stran přichází temnota. Musíme si na rovinu přiznat, že pokud se nesjednotíme, budeme vyhlazeni," varovala rodačka z ukrajinského Ivano-Frankivsku předminulý měsíc, kdy vyzvala Západ k co největší podpoře Ukrajiny statečně vzdorující okupantům. "Šiřitelé Putinovy propagandy posledních dvacet let nemarnili. Oživili sovětského člověka, který teď rozsévá teror a hrůzu po celém světě," dodala.
