reklama
 
 

Co ruské ženy zažily ve válce? Nobelistka Alexijevičová posbírala svědectví z Rudé armády

8. 2. 2018
Vše, co víme o válkách, vypráví mužský hlas, tvrdí běloruská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. V knize Válka nemá ženskou tvář dává hlas pilotkám, spojařkám, řidičkám či zdravotním sestrám, které v Rudé armádě bojovaly proti nacistickému Německu.

Že bylo dost knih o druhé světové válce? Ale kdeže. Dnes po více než třiceti letech, v novém překladu Libora Dvořáka a poprvé bez cenzorských zásahů, vychází titul laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové zvaný Válka nemá ženskou tvář. A stále se zásadně liší od všeho, co člověk o válce slýchá.

Zaprvé je kniha jiná způsobem vzniku. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století mladá novinářka Alexijevičová, Běloruska narozená na Ukrajině, začala vyrážet do všech koutů Sovětského svazu. Volgogradu, Haliče, Smolenska, Kyjeva. Sedm let navštěvovala válečné veteránky a natáčela jejich výpovědi. Za mnohými musela opakovaně, než vzbudila důvěru. V knize ji ženy o generaci dvě starší oslovují dcerunko, holčičko. Pláčou a rozevírají náruč, podávají čaj a pirohy.

Z jejich mnohahodinových vzpomínek na válku Alexijevičová často vybírá jen pár slov. Knihu sestavuje z útržků ženských hlasů, jako koláž, což se později stane jejím běžným literárním postupem. Autorka vyprávění krátí, stylizuje, přeskupuje, až vzniká jednolitý proud.

Na stránkách knihy Válka nemá ženskou tvář defilují zdravotní sestry, odstřelovačky, kulometnice. Pilotky, spojařky, řidičky. Letecké mechaničky, telefonistky.

Jejich vzpomínky často začínají uprostřed a končí jako výkřiky ze tmy. Alexijevičová s nimi nepracuje jako historička. Neověřuje fakta, nedoplňuje letopočty či kontext. "Zabývám se vynechanou historií, tím, co nelze najít v žádné učebnici, co se koná v duši člověka a zmizí to s ním," vysvětlovala před čtyřmi roky na Festivalu spisovatelů Praha.

V případě války, jíž Rusové říkají Velká vlastenecká, bylo "vynechanou historií" vše, co odporovalo stranické linii, co se nevešlo do zidealizovaných vyprávění o udatných sovětských hrdinech. A především to, co ve válce zažily ženy.

"Vše, co o válkách víme, vypráví mužský hlas," všímá si Alexijevičová, jež ale v 50. letech vyrůstala ve vesnici plné vdov. "Mužské hlasy si vůbec nevybavuju. A tohle už ve mně zůstalo: o válce vyprávějí ženské. A pláčou."

Ženy pamatují jiné věci a jinak, míní Alexijevičová, a právě na to se v knize zaměřuje. Nezajímá ji, kam se přesouvá fronta, kam míří tankové divize. Hledá emoce, ženské okamžiky. Věty jako: "Jak dlouho trvala válka? Čtyři roky. Což je hodně dlouho… A za celou tu dobu si nepamatuju jedinýho ptáka a jedinou kytku." Nebo: "Z Voroněže jsme museli ustoupit, ale vzpomínám si, jak jsem zaběhla do obchodu a koupila si tam ještě lodičky na vysokých podpatcích."

Alexijevičová zpovídá ženy v prvních liniích i ty, které vojáky oblékají, perou jim, žehlí. Štípou dříví, stavějí polní úkryty, nosí poštu. Nebo ve vesnici chodí za vědmou, jež věští z vody, a vyzvídají: Vdáme se, nebo ne?

Jedna viděla, jak vojáci pláčou, když dostanou dopis od milé, a tak se slitovala a psala listy těm, jimž žádná pošta nechodila. Jinou napadlo: "Celou válku jsem se bála, aby mi to nezmrzačilo nohy. Měla jsem nádherný nohy." Další ve válce trhala nacistům končetiny a pak se vrátila do školy - nastoupila do desáté třídy.

Některým strach zůstal. Partyzánka ještě po letech cítí pach hořících lidských těl, v noci se budí a běží pro parfém. Jiná už nikdy nejde k řezníkovi, nemůže snést maso, "zejména kuřecí, to je fakt hodně podobné, stejně světlé jako lidské".

Podstatnou část knihy zabírá líčení toho, jak válka pustošila ženský organismus. Jak se na "dárkyních života" podepsalo, když život braly druhým. "Z války jsem se vrátila bělovlasá. Bylo mi jednadvacet, ale hlavu jsem měla úplně bílou." - "Byla jsem kulometnice. Kolik já pobila lidí… Po válce jsem se dlouho bála rodit. Porodila jsem, až když jsem se uklidnila. Po sedmi letech."

Běloruský režim se mě snaží umlčet i poté, co jsem získala Nobelovu cenu, to mimochodem v televizi ani neoznámili, říká Světlana Alexijevičová. | Video: Martin Veselovský |  21:16

Důraz je na individuální prožitek, strachy, emoce. Alexijevičová pracuje jinak než současní historici zabývající se Ruskem typu Mashy Gessenové či Anne Applebaumové. Volně navazuje na to, jak orální historii zachycovali za první světové války Sofia Fedorčenková a za druhé války Bělorus Alěs Adamovič - avšak Alexijevičová zároveň využívá postupy z krásné literatury.

Za to bývá kritizována. Kvůli své pozdější knize Zinkoví chlapci, jež zprostředkovala zážitky sovětských vojáků z války v Afghánistánu, čelila žalobám. Francouzští překladatelé ji obvinili, že v novějších vydáních svých knih přesouvá věty z jednoho svědectví do druhého a postavám propůjčuje vlastní úvahy.

Kritická je třeba také česká novinářka specializující se na Rusko Petra Procházková, která upozorňuje, že metoda Alexijevičové nesplňuje etické parametry novinařiny. To skutečně ne: knihy Alexijevičové je nejbezpečnější brát jako silně beletrizovanou zkušenost. Ani reportáže, ani rozhovory, natož literaturu faktu.

V případě Válka nemá ženskou tvář je podstatná též politická rovina. Sovětský svaz válku pochopitelně využíval pro propagandistické účely a to, co nezapadalo do obrazu prosazovaného stranou, zamlčoval. Samozřejmě hladomor na Ukrajině, kritiku ke Stalinovi, ovšem třeba i obyčejné projevy slitování. V knize třeba zazní: "Jeden z nich byl opravdu mladej a krásnej… Bylo mi ho líto: byl to sice fašista, ale stejně…"

Když Alexijevičová začátkem 80. let dopsala, dva roky o vydání knihy bojovala s cenzorem. Mnohé pasáže vyhodil, protože ukazovaly "špínu války", postrádal "vůdčí a usměrňující úlohu strany", pochopitelně. Do nynějšího vydání Alexijevičová část rozhovoru s cenzorem zařadila.

Poctivě také zmiňuje, jak reagovaly ženy, jimž upravené vyprávění zaslala. Vracely ho přeškrtané, s novinovými výstřižky o vlastenecké propagandistické práci, kterou konají ve školách. Zapřísahaly autorku, ať raději "inspiruje mládež vznešenými příklady".

Přes vší upřímnost si ale také čtenář druhého vydání musí leccos domyslet. Takřka všechny zpovídané ženy například tvrdí, že na frontu šly dobrovolně. "Jako správná komsomolka jsem všude musela být mezi prvními." - "Milovala jsem Stalina. A taky Vorošilova. Všechny naše vůdce. Jak mě to učil tatínek."

Některé jistě ano. Nepopiratelně byly statečné, chodily do války kvůli rodičům, manželovi, školní lásce, klidně i jednomu plakátu. Ale dnes už se na rozdíl od 80. let minulého století také ví, kolik žen dostalo povolávací rozkaz, protože se bojovalo na příliš mnoha místech a padlo příliš mnoho mužů.

Jiné téma nastoluje doba, světem dnes hýbe téma sexuálního obtěžování. Těžko si představit, že v Rudé armádě k němu nedocházelo. Přesto o něm kniha až na jednu dvě cudné narážky mlčí. Jistě, Alexijevičové mohlo být trapné se na tak osobní záležitosti vyptávat, oživovat stará traumata. Ale především výpovědi sbírala v době, kdy se některé věci prostě neříkaly.

Nutno si uvědomit: říct v 80. letech cizí novinářce cokoliv kritického o Rudé armádě bylo o život, člověk mohl jít sedět za vlastizradu. Mnohé ženy v knize popisují zvěrstva nacistů a otřesné zážitky z gestapa. Jen málokterá pro úplnost dodá, co zase Sověti dělali Němcům.

Tu a tam promluví oběť politických čistek. Ženě zavřeli tatínka, její bratr zmizel v lágru, přesto když v divadelní lóži spatřila Stalina, vyhrkly jí slzy. "Trnula jsem štěstím," tvrdí ještě po letech.

Jiná na poválečná léta vzpomíná otevřeně: "Zavírali všechny, kteří viděli Evropu. A mohli vyprávět, jak žijou lidi tam. Bez komunistů. Jaké jsou tam domy a silnice. Mohli všem říct, že tam žádné kolchozy neexistujou."

Sovětský svaz samozřejmě válce složil strašné oběti, dodnes se cituje dobový údaj o 20 milionech mrtvých. Alexijevičová je poslední, kdo by utrpení zpochybňoval. Jen zároveň ukazuje, jak krutosti na jedné straně podněcovaly také krutost Sovětů.

Žena od Stalingradu vzpomíná, kterak se všude válela zmrzlá těla Němců. "Já jsem jako řidička vozila bedny s dělostřeleckými granáty a dobře jsem slyšela, jak pod koly auta praskaly jejich lebky… a kosti… A byla jsem šťastná…"

Nebo: V bažinách Němci obklíčí skupinu partyzánů. Je mezi nimi matka, nedávno porodila, ale nemá mléko. Hladové dítě řve tak silně, že by mohlo prozradit celou skupinu. Matka ho zabalí do deky a utopí.

Jiná své dítě natírá solí a česnekem, aby zrudlého kojence mohla vydávat za oběť tyfu. Projde s ním kolem německých hlídek a v okupovaném městě krade obvazy.

V dalších scénách ženy namáčí komsomolské legitimace do krve raněných nebo popravují mladíky z vlastních řad.

Lze pochopit, proč to přeživší nechtěli publikovat, však ani Alexijevičová tyto scény nenadřazuje hrdinství. Ale není od věci si je přečíst dnes, kdy putinovské Rusko znovu šlechtí obraz druhé světové války.

Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář

Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář

Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská
2018, 336 stran, 369 korun
Překlad: Libor Dvořák

V myslích mnoha Rusů přežívá stalinský kult, znovu se točí patetické velkofilmy a zamlčuje, kolik lidí po válce sebrala NKVD. Dezinformační kampaň oprašuje metafory o nacistech, aby skrze ně vykládala konflikt na Ukrajině. Alexijevičové, ke Kremlu samozřejmě silně kritické, ovšem zároveň jedna z pamětnic píše: "Když si čtete v novinách, fašisti jsou stále ušlechtilejší, kdežto rudí vojáci stále odpornější."

Celou dobu autorka sleduje jednoduchou myšlenku: zlo na světě je nekonečné a stále se opakuje. Alexijevičová za pět dekád natočila tisíce rozhovorů, kvůli dalším knihám hovořila s přeživšími války v Afghánistánu i jaderné katastrofy v Černobylu. Proplakala se některými z nejotřesnějších zážitků 20. století. Přesto dál věří, že má smysl je zapisovat, aby třeba někoho odradily od páchání dalšího zla.

V tom postoji je skrytá krásná, optimistická víra v člověka - jakkoliv knihy Světlany Alexijevičové o něm říkají to nejhorší.

autor: Daniel Konrád | 8. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama