Je potěšující, že v pětaosmdesáti letech má pořád sílu vymýšlet další. "Realitu odjakživa nesnáším, ale je to jediné místo, kde se dají dostat dobrá grilovaná kuřecí křidélka," píše teď v autobiografii nazvané Mimochodem, kterou v překladu Michaela Žantovského vydalo nakladatelství Argo. Dosud se prodávala jen přes e-shopy a výdejní okénka. Od pondělí, kdy po čtvrt roce znovu otevřely obchody, ji čtenáři najdou na pultech knihkupectví.
Přestože o jeho filmech vzniklo několik knih včetně té, kterou krátce po sametové revoluci napsal sám Žantovský, ucelená sebereflexe chyběla. Je o to cennější, že Allen vždy psal a hrál postavy s autobiografickými rysy, pročež si ho s nimi lidé ztotožňovali.
Čtenáři knihy, jež čítá 360 stran, v autorovi spoustu rysů jeho postav najdou. Mohou být ale zaskočeni mírou sebekritiky: Allen o sobě píše jako o nervózní, přecitlivělé trosce, mizantropovi, pesimistovi, "druhořadém komikovi, který byl z neznámých důvodů povýšen na filmaře", a jestliže se mu ty snímky nepovedly, "je to jen a jen moje vina".
Sebepodceňování bylo vždy součástí Allenova šarmu, v takové míře ale překvapí. Možná je posun způsobený věkem. A možná tíživou situací, kdy se filmař kvůli znovu vytaženému obvinění z údajného sexuálního obtěžování své adoptivní dcery stal v USA persona non grata. Přestože ani nestanul před soudem, nedaří se mu shánět sponzory, jeho filmy v Americe nemají distributora a také autobiografii vydal až na druhý pokus poté, co se od ní původní vydavatel distancoval pod nátlakem zaměstnanců. Za takových okolností by humor došel leckomu. Allena přes to všechno neopustil.
Vepřové ano, plnovousy ne
Nejdřív ve svých vystoupeních jako stand-up komik, později jako scenárista a herec vypiloval personu drobného, brýlatého hypochondra, neurotika a smolaře, který marně usiluje o přízeň žen. Ve zkratce o sobě říká, že na vojnu ho nevzali, "v případě války jsem zařazený jako rukojmí". Právě díky všem těm nedokonalostem je ale lidský, a proto se s ním diváci vždy rádi smáli.
Z autobiografie lze vyčíst, v jakých ohledech se umělecká persona liší - skutečný Allen je sportovec a ženy jeho pozvání neodmítaly -, i případy, kdy fikce odpovídá skutečnosti. "Jsem typ chlapa, který propadá úzkosti, jakmile není na dohled od nemocnice," píše. Když se ocitne na lodi, z mořské nemoci se "zhroutím s nářkem na palubu a začnu žebrat o eutanazii".
V domácnosti je nepraktický. Řídit zkoušel, ale neustále "měnil směr a zatáčel za roh tam, kde žádný roh nebyl", což odpovídá Allenově katarzní jízdě se vzpomínkou na autodrom ve filmu Annie Hallová z roku 1977.
Deštník nenosí, nevlastní hodinky ani počítač. Neposílá e-maily, i když před několika lety jej herečka Emma Stoneová naučila esemeskovat. Drogám se vyhnul. "Vždycky jsem se bál změněného vnímání, a z toho důvodu nenosím ani sluneční brýle," kvituje.
Fór v jedné větě umí říct leckdo, Woody Allen do těch svých ale dokáže dostat i vážné úvahy. "Někteří lidé vidí sklenici poloprázdnou, jiní poloplnou. Já vždycky viděl poloplnou rakev," nastiňuje své životní rozpoložení.
Když líčí, že ve škole ho nezaujaly hodiny hebrejštiny, zdůrazní, jak nikdy nevěřil ani v existenci boha, ani že kdyby bůh existoval, vyvolí si zrovna židy. Nebo stručněji: "Vepřový jsem baštil. Plnovousy nesnášel."
Brooklyn se nerozpíná
Člověka by nemělo zmást, že Allen se vždy distancoval od označení intelektuál, že nemá vysokoškolské vzdělání nebo že si utahuje z akademiků.
Byť v knize předkládá seznam povinné četby, kterou nečetl, ve skutečnosti toho nastudoval hodně a pro jeho filmy jsou stejně jako město New York nebo stará jazzová hudba určující odkazy na snímky švédského klasika Ingmara Bergmana nebo motivy z románů od Tolstého po Dostojevského.
Některé jeho výroky se dají rozebírat hodiny. Třeba slavná metafora o životě. Sedí dvě dámy v restauraci a jedna říká: "To jídlo je tu ale opravdu hrozné." Druhá si přisadí: "To ano, a ještě tak malé porce."
Allenovy gagy často otevírají širší úvahy o bohu, lásce, vztazích, nevyhnutelnosti smrti, židovství, psychoanalýze, duchovních autoritách nebo svobodě rozhodování. Ptá se, co je správné, za co člověk odpovídá, čím se má řídit a jakou roli v tom všem hraje náhoda.
Že jeho postavy trpí úzkostmi a depresemi, leckdy souvisí s Allenovým vztahem k náboženství. Ve slavné scéně z Annie Hallové propadne malý Allen depresím. Uvědomí si, že vesmír se rozpíná, tím pádem jednou praskne a bude konec. "Co je ti po tom?" rozčiluje se matka a stěžuje si doktorovi, že syn kvůli tomu přestal psát úkoly. "Tady jsi v Brooklynu. Brooklyn se nerozpíná!"
Gag vystihuje základní přesvědčení, které Allen hlásá také v autobiografii: smrt je nevyhnutelná, život tudíž bezpředmětný, všechno jednou zanikne, a tak by nemělo mít smysl o cokoliv se snažit.
S tímto existenciálním dilematem v různých variacích zápasí jeho postavy. Nekladou si velké cíle, nápravu světa nebo společnosti, většinou jim jde o uspokojení jedince. Přes nesmyslnost všeho konání ale docházejí k poznání, že má smysl usilovat o naplnění nebo lásku, byť jen proto, aby člověk přišel na jiné myšlenky.
"Je mi z lidského rodu nesmírně smutno," píše Allen v autobiografii, ale "i když asi nedokážu přetvořit své utrpení ve velké umění či hlubokou filozofii, dokážu psát dobré fóry, které člověka na okamžik rozptýlí a přinesou mu chvilkovou úlevu od nezodpovědných následků velkého třesku".
Jako by ke čtenářům mluvil Mickey, další Allenova postava. Ve filmu Hana a její sestry z roku 1986 si uvědomí, že bůh neexistuje, a rozhodne se skoncovat s životem. Protože je ale nešika, zpacká i sebevraždu. Pak se hodiny prochází po New Yorku, zapluje do kina a teprve tam, u jednoho z Allenových nejoblíbenějších filmů Kachní polévka od bratří Marxů, se začne smát. Uvědomuje si, že zemřít nechce. "Říkám si: přestaň si ničit život hledáním odpovědí, které nikdy nenajdeš, a raduj se, dokud můžeš," uvažuje.
A proč vůbec šlehám?
Ještě jinou perspektivu nabídl film Láska a smrt, kde Allen uvažoval nad možností, že "jsme tlupa absurdních lidí, kteří jen tak pobíhají bez jakéhokoliv cíle". Když mu jedna z jeho dvorních hereček Diane Keatonová namítne, že v takovém případě nemá smysl žít, Allen začne brát zpátečku. "Nemusíme hned panikařit. Třeba se pletu. Nerad bych si hlavou prohnal kulku a pak se v novinách dočetl, že něco zjistili."
K mravním otázkám, klidně hypotetickým, zaujímá originální postoje. Čtyři lidé jdou domů po mostě a dole se někdo topí. "Kdo z nás bude mít odvahu skočit do ledové vody a zachránit ho před utonutím? To je klíčová otázka. Já si ji samozřejmě klást nemusím, protože neumím plavat," vypráví ve filmu Manhattan.
Spoustu podobných vtipů předkládá také v autobiografii. Třeba když líčí, jak přišel na svět 30. listopadu, ale rodiče mu datum narození posunuli na 1. prosince. "Abych mohl začít od jedničky. Výhoda, kterou mi tím v životě poskytli, je nulová."
Allenův humor byl vždy i situační. K desítkám scén o jeho nešikovnosti si teď čtenář může přidat líčení, jak se filmař po čtyřicítce učí vařit. Dokonce kvůli tomu najme profesionálku. "Po třech lekcích jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se na konci každé hodiny sotva udržel na nohou. Na to, abych to jídlo snědl, jsem byl moc slabý," líčí.
"Lítal jsem po kuchyni, přes opěradlo židle viselo těsto na nudle, které se natahovalo jak cukrová vata, flambovaná kachna doopravdy vzplála, já se potil z toho horka od plotny a ze všeho toho šlehání jsem ztratil cit v ruce, až už jsem nemohl šlehat vůbec. Tím šleháním jsem si zchromil zápěstí. Můj servis je v háji. A proč vůbec šlehám? Nesnáším šlehačku."
Filmy bere hopem
Vtipy z knihy utkví a ne náhodou je jich nejvíc v povedené první polovině, kde Allen rekapituluje dětství a první umělecké kroky.
Nezačínal jako filmař, nýbrž komik, a to hned ve škole. Na střední předváděl gagy, v posledních letech studia už posílal vtipy novinovým sloupkařům. Postupně začal dělat stand-upy a psát povídky, až se oklikou dostal ke scénářům, režii a hraní.
Po několika prvních špatných zkušenostech si prosadil, že nad svými snímky chce mít naprostou kontrolu, a toho se drží dodnes. Píše scénáře, vybírá herce, rozhoduje o střihu i hudbě, oslovuje výrazné kameramany. Jeho filmy jsou po všech stránkách autorské.
Nedbají hollywoodských pravidel. V různých žánrech vyprávějí o křehkosti vztahů, osvobozující roli kouzel, nevyzpytatelnosti lásky či důsledcích vraždy. Mnohdy se Allen nostalgicky vrací hluboko do 20. století. A někdy točí úplně obyčejné, lehké letní příběhy, které mají lidem prostě udělat radost.
Nejtypičtější je pro něj kombinace komedie, dramatu, situačního humoru a filozofických úvah o všem od sexu přes jídlo až po umění. Tento tvar k dokonalosti poprvé dotáhl filmem Annie Hallová, za nějž roku 1977 dostal čtyři Oscary a slavně si pro ně nepřišel - ten večer zrovna hrál na klarinet v baru se svou jazzovou kapelou.
V knize přiznává, jak formativní byl pro něj předválečný Hollywood a později evropští režiséři od Bergmana po Federika Felliniho. Z přehnané skromnosti nedodá, že jeho vlastní filmy desítky let posouvaly laťku amerických komedií a že Allen nesporně patří k nejvýznamnějším tamním režisérům druhé poloviny 20. století po boku Martina Scorseseho či Stevena Spielberga.
O to větší škoda, že se o svých snímcích v autobiografii víc nerozepisuje. U každého líčí produkční peripetie nebo zavzpomíná na herce, pár větami zrekapituluje děj, rezignuje ale na interpretaci, nevrací se k ústředním tématům. V tomto ohledu podstatně lépe poslouží Allenovy životopisy, které už před lety sepsali Marion Meadeová nebo Eric Lax.
Allen v autobiografii přiznává, že nedělá zkušební projekce. Nečte recenze. Herce nechává, aby si upravovali repliky. A nemá trpělivost točit scény vícekrát. "Chci to prostě mít hotové, jít domů a koukat se v televizi na basket," shrnuje postoj, díky němuž desítky let vyráběl každý rok nový film, včetně ovšem několika slabších v posledních dvou dekádách. To by Allen patrně nerozporoval: spoustu svých děl v knize kritizuje.
Přesto by čtenář uvítal pár vět navíc. Alespoň o jeho novějších úspěších: ať už to bylo vážné londýnské drama Match Point, rozverné Vicky Cristina Barcelona, ve kterém se dvě americké turistky při návštěvě Španělska dostanou do milostného čtyřúhelníku, Půlnoc v Paříži s motivem cestování v čase nebo oscarové Jasmíniny slzy s Cate Blanchettovou v roli zhýčkané dámy, jež přijde o peníze i postavení.
New York
Místy se zdá, že Allen autobiografii nepsal s cílem rekapitulovat život a dílo, ale hlavně se hájit. Opakovaně se vymezuje vůči nařčení ze sexuálního obtěžování své adoptivní dcery, které vůči němu poprvé v 90. letech minulého století po rozchodu a znovu před několika lety vznesla jeho někdejší dvorní herečka a partnerka Mia Farrowová.
O kauze ať si každý myslí, co chce. Samozřejmě je dobře, že Allen sepsal svědectví. V knize však zabírá disproporční desítky stran, na kterých se filmař opakuje a utápí v detailním líčení všeho od policejního vyšetřování po reakce bulváru. Vzhledem k vlně odporu, která se vůči němu poslední roky v USA zvedla, je to pochopitelné. Z druhé poloviny textu ale na čtenář především padá smutek.
Lepší je tak zapamatovat si něco veselejšího. Allenovy vzpomínky na rodiče, kteří "byli stejně rozdílní jako Hannah Arendtová a Frank Sinatra a měli odlišný názor prakticky na všechno kromě Hitlera a mého vysvědčení", přesto spolu vydrželi spolu 70 let. "Nejspíš jeden druhému na vztek," dodává Allen. A vytahuje nespočet zábavných replik.
"Nic mě netrápí," vychloubá se jednou Allenův otec. "Jseš moc pitomej na to, aby tě něco trápilo," opáčí matka.
Výborné jsou vzpomínky na školu, plus minus odpovídající Allenově bonmotu, že "kdo nic neumí, učí, a kdo neumí učit, učí tělák". Diváci jeho filmů si také hned přiřadí hranou scénu ke skutečné vzpomínce, kdy si učitelky stěžují, že chlapec neustále flirtuje s děvčaty. "No jo, líbily se mi holky," přiznává Allen, "a co se mně asi mělo líbit, malá a velká násobilka? Nebo to umrtvující školní představení na Den díkůvzdání? To jsem měl nadšeně plácat houbama na tabuli o sebe, abych z nich vytřásl prach z křídy?"
A pak možná to nejkrásnější: kino Midwood, kde Allen strávil značnou část dospívání. Jak vracel zálohované láhve, aby měl na lístek. To vzrušení, když člověk přešel celou ulici Coney Island Avenue, až zahlédl vývěsní štít biografu. Za doprovodu populární hudby se do sálu trousí diváci s cukrovím. Starší uvaděčka v bílém je s pomocí baterky vede k sedadlům. Všude červená stínidla lamp, zlatě mosazné kování. A pak se rozevře opona.
Někde tady, u starých komedií z prostředí vyšší společnosti, u kovbojek, slaďáků a pirátských dobrodružství, to všechno začalo.
Woody Allen působivě líčí, jak vzrušující bylo "sedět unášen do cizích měst plných intrik, na pouště v obklíčení romantických beduínů, na parníky, do zákopů, paláců a indiánských rezervací".
Ten pocit znají všichni, kdo už desítky let každoročně chodí na Allenův nový film a nechávají se podobně unášet. Do Paříže, Říma, Londýna, a samozřejmě nejčastěji do romantické, zázračné verze New Yorku. Vše je naleštěné a nablýskané. Ulice září světlem a čistotou. Na každém rohu se potkávají krásně oblečení, zaopatření lidé. A každý má plno nadějí i snů.
Stačí, jako to Allen opakovaně popisuje v knize, ráno se probudit, rozhrnout záclony a pohlédnout na panorama Manhattanu. Možná trochu prší, kočáry v Central Parku brázdí popadaným listím, do toho zní Gershwinova Rapsodie v modrém. Město hraje vzrušujícími možnostmi. Jen si něco přát a jít za tím.
Woody Allen: Mimochodem
(Přeložil Michael Žantovský)
Nakladatelství Argo 2021, 359 stran, 448 korun.
