Akci uspořádal festival Prague Sounds, dříve známý jako Struny podzimu. Stivín oslaví jubileum 23. listopadu.
Program otevřela skladba barokního autora Georga Philippa Telemanna, kterého Stivín v roli moderátora večera označil za svůj vzor, protože skládal do svých 86 let.
Několik skladeb Stivín vybral ze svého alba Zvěrokruh, vydaného roku 1977 - nejdříve za doprovodu kapely uvedl čtveřici Flegmatici, Sangvinici, Melancholici a Cholerici. Zpět do hudebních dějin se vrátil Concertem F dur pro zobcovou flétnu a smyčce Giuseppa Baldassareho Sammartiniho z 18. století. Vlastní tvorbu představil kantátou Všeliká věc má jistý čas, ve které ho doprovodili zpěvačka Veronika Vítová, trombonista Štěpán Janoušek nebo varhaník Robert Hugo.
Stivín se představil také jaké fotograf. V průběhu večera mohli diváci na projekční ploše sledovat jeho snímky, které ozdobily i prostory Rudolfina. Oslavenec připomněl, že selfie dělal dávno předtím, než se to stalo módou. Hosté si tak mohli prohlédnout jeho společné fotografie s Karlem Gottem, Billem Clintonem, Václavem Havlem, Antonínem Panenkou či Jiřinou Bohdalovou. "Selfie už nefotím, dnes to dělá každý," podotkl Stivín.
K dalším gratulantům patřili Michael Kocáb a Ondřej Soukup, kteří se Stivínem improvizovali na téma skladby Oheň ze Zvěrokruhu. Poté je doplnil kytarista Michal Pavlíček, společně zahráli Tatrmana z repertoáru kapely Pražský výběr.
Posledním hostem byl hudebník a divadelník Jiří Suchý. Na jubilantovo přání a za velkého aplausu publika zazpíval Koupil jsem si knot. Na klavír jej doprovodil Emil Viklický. "Byly doby, kdy i mně bylo osmdesát, to jsem byl ještě mladý," žertoval jedenadevadesátiletý Suchý. "Výhodou našeho věku je, že neumřeme předčasně," dodal Stivín.
Koncert zakončila titulní skladba alba Zvěrokruh a Stivínova hra na příčnou flétnu, po které se dočkal dlouhých ovací vestoje.
Malá švejkovská připomínka
Jiří Stivín je schopen vyloudit zvuk ze všech možných i nemožných dechových nástrojů. "Zahraju na všecko, co má díru, někdy i bez. Vedle trubek, saxofonů, píšťalek a hřebenů jsem si oblíbil různé flašky, gumové hadice, pumpičku od kola, imitaci lidské kosti," vypočítává laureát prezidentské medaile Za zásluhy z roku 2007. "Vsadil jsem se, že zahraju i na banán, dalo mi to hodně práce, ale nakonec se ozval. Zato na housku jsem sázku prohrál," žertoval jednou muž, který koncertoval také v jeskyních nebo v zoo v kleci u panterů.
"Pro Stivínův přístup byla vždycky příznačná jistá dávka humoru: malá, snad až trochu švejkovská připomínka, že všechno se nemusí brát tak smrtelně vážně," napsal o něm muzikolog Lubomír Dorůžka.
Stivín v první polovině 70. let zazářil v duu s kytaristou Rudolfem Daškem nazvaném System Tandem. Sklízeli úspěch po celé Evropě, vydali záznam z koncertu v Lublani nebo dvě nahrávky na značce RCA. Výrazné místo ve Stivínově diskografii dále zabírají nahrávka Pět ran do čepice, kde účinkuje mimo jiné s jazzovým houslistou Zbigniewem Seifertem, dvojalbum Výlety se švýcarským bubeníkem Pierrem Favrem anebo abstraktní Zrcadlení s často volně improvizující zpěvačkou Mirkou Křivánkovou.
Na desce Zvěrokruh z roku 1977 se Stivín po boku Kühnova smíšeného sboru, Talichova kvarteta a klavíristy Gabriela Jonáše obešel bez tradiční jazzové rytmiky.
Už roky přebíhá od vážně hudby k jazzu a zpět. Vždy klade důraz na improvizaci, která podle něj rozvíjí fantazii. "Většina lidí, která má talent k improvizaci, když se musí učit stupnice, tak se na ten nástroj vykašle a přestane dělat muziku úplně. Dril je vždy nebezpečný," varuje Stivín, který ve Všenorech u Prahy založil Centrum pro improvizaci v umění. Tu očekává také od členů svého orchestru s proměnlivým složením Collegium Quodlibet.
Někdejší rekvizitář z pražského Barrandova vystudoval kameru na pražské FAMU, natočil studentský film o Janu Werichovi nebo v roce 2007 dokument o své matce, herečce Evě Svobodové.
Po absolutoriu školy se však pražský rodák věnoval výhradně hudbě. Popovou kariéru zahájil v 60. letech v beatových Sputnicích. V roce 1964 u něj ale již dominoval jazz, s Martinem Kratochvílem založil kapelu Jazz Q, s multiinstrumentalistou Karlem Velebným hrál v jeho SHQ.
Jedna z prvních Stivínových nahrávek pro Supraphon byla natočena v květnu 1969, šlo o skladbu Antonína Matznera. Již o dva roky dříve se však Stivín se svou flétnou podílel na nahrávce slavných Slavíků z Madridu v podání Waldemara Matušky. "Říkal jsem tehdy dirigentovi Josefu Vobrubovi, že to improvizované sólo ještě přehraju, ale jemu těch šestnáct taktů stačilo," vzpomínal Stivín.
Druhou sférou působnosti je pro něj klasická, respektive "předklasická" hudba, jak říkal. "To je sice vážná hudba, ale nevyužívá symfonických nástrojů. Jde spíše o předklasickou renesanční a barokní 'komořinu'. V ní se mohlo improvizovat a už dopředu se počítalo s tím, že ji interpret nějakým způsobem dotvoří, podobně jako v jazzu," nalézá Stivín podobnosti mezi styly, které dělí několik staletí.
Stivín byl žákem flétnisty a dirigenta Milana Munclingera, nějaký čas hrál také v jeho slavném souboru Ars rediviva. Hostoval s Pražským barokním triem, Pražskými madrigaly nebo Pražským komorním orchestrem.
Kromě flétny je na ostatní nástroje jako saxofon, cembalo či bicí samouk. Skladbu studoval na londýnské Royal Academy of Music v roce 1969 a také na pražské Akademii múzických umění v letech 1977 až 1980, což zúročil jak v jazzových kompozicích, tak ve scénické a filmové hudbě.
Na kontě má hudbu asi ke 30 filmům, mimo jiné Co je vám, doktore, Jako jed či Pevnost. Nahrál i znělku k rozhlasovému Hajajovi. Jeho hudba se objevila zhruba na 130 CD. Album Inspiration by Folklore, vydané roku 1991, se s prodejem okolo deseti tisíc kusů stalo komerčně asi nejúspěšnější českou jazzovou porevoluční deskou.
