Recenze: Na práva nešel, hraje jazz. Byl z toho jeden z koncertů roku

Daniel Konrád Daniel Konrád
4. 11. 2022 15:47
Za jeden z jazzových koncertů roku vděčí Pražané faktu, že Joshua Redman toho magistra nedal. Americký saxofonista má skromné zázemí, jako malý s matkou pobíral sociální dávky. Pak dosáhl na stipendium, s vyznamenáním vystudoval sociologii na Harvardově univerzitě. A už byl přijatý k magisterským právům na Yale, když roku 1991 zkusil štěstí v Monkově jazzové soutěži.

Protože vyhrál, myšlenky na advokacii nejdřív dočasně, pak už navždy odložil. V dalších letech se syn saxofonisty Deweyho Redmana skvěl na obálkách časopisů, pózoval v Bílém domě, podepsal smlouvu s velkým vydavatelstvím Warner Bros. a prodal přes milion desek. Joshua Redman patří ke generaci, co v USA měnila image jazzových muzikantů z divoce žijících, sebezničujících typů na upravené, vysokoškolsky vzdělané pracanty zvyklé propagovat se po vzoru popových hvězd.

První mimořádná kapela, se kterou zkraje 90. let minulého století vystupoval, tuto středu navštívila velký sál pražské Lucerny. A nešlo o žádnou nostalgii.

Nejdřív jak to vypadá. Joshua Redman v kostičkované košili odloží brýle a mobil, pozdraví a začne hrát. Střídá sopránsaxofon a tenora. Neustále lehce pokrčený v kolenou, při vyšších tónech se extaticky svíjí. Když skončí, usedá stranou a vůdčí hlas přejímá pianista Brad Mehldau: pohodlně oblečený, na nízké klavírní stoličce shrbený, soustředěný, s hlavou neustále natočenou do strany a zavřenýma očima. Při hraní se lehce nadnáší, zvláštně blažený. Vedle něj holohlavý kontrabasista Christian McBride, ve světlém saku a brýlích největší elegán sestavy, vytahuje takzvaný francouzský smyčec a vyluzuje rychlé bebopové běhy. Od bicích vše jistí Brian Blade. Neustále se usmívá.

Potkali se jako mladíci, talenti newyorské jazzové scény, a vydrželi spolu 18 měsíců, než se každý šel rozvíjet vlastním směrem. Zůstala po nich deska Moodswings z roku 1994, na kterou navázali až předloni, načež předminulý měsíc vydali další.

Dnes se Redman, Mehldau, McBride a Blade setkávají jako čerství padesátníci, jazzové hvězdy. Stylotvorní improvizátoři, špičkoví doprovazeči, svébytní skladatelé. A dávno osobnosti, vzory pro další generaci. Každý by do Prahy mohl přijet s nesčetně vlastními projekty.

Aby se čtyři jazzoví hráči této úrovně sešli v jedné formaci, je výjimečné. Mimo jiné kvůli výši honorářů. Však pražský koncert nepořádá jazzklub, nýbrž festival Prague Sounds, dříve známý jako Struny podzimu. Vybavil ho luxusně. Před zhruba tisícovkou sedících jsou vepředu dvě řady kulatých stolů s tmavými ubrusy. Na pódiu pak černé koncertní křídlo Steinway, zapůjčené stejně jako kvalitní aparatura, díky níž je ve zvukově jinak nevlídném sále slyšet každý tón. Nejlépe na prvním balkoně, ve výšce reprobeden.

Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride a Brian Blade v Praze zahráli také skladbu Father. Foto: Petra Hajská | Video: Nonesuch Records

Od začátku se ukazuje, že stejně jako zásadněji nezestárlo album z roku 1994, neokoukal se koncept. Ve svých sestavách sice muzikanti posouvají hranice, společně však hrají uměřený moderní jazz. Vycházejí ze swingových rytmů i bluesové tradice. Navazují na výrazivo standardů i postbop 60. let minulého století, s vědomím dalších vývojových větví, avšak odhodláni zůstat ve středním proudu.

Na první desce si říkali Joshua Redman Quartet podle autora všech kompozic. Na druhou autorsky přispěli všichni, letos saxofonista skladatelsky opět převzal iniciativu.

V Praze hrají od každého něco. Všechno jsou písně se silnou melodií a klasickou strukturou: téma, sólová improvizace, nakonec zase téma a někdy společný závěr. Každá položka trvá okolo deseti minut, dost na to, aby ji interpreti rozvedli. Rytmická sekce střídá precizní swing s baladami a modernějším typem doprovodu. Jako v přídavku Sky Turning Grey, kde Mehldauův klavír využívá houpavého groovu bubeníka Bladea.

Tento syn faráře ze státu Louisiana proslul spoluprací se zpěvačkami od Joni Mitchell po Norah Jones, vlastní písňovou tvorbou, a především jako člen dobrodružného kvarteta saxofonisty Waynea Shortera. V něm Blade posouval povědomí o tom, jak svobodomyslnou funkci mohou bicí zastat. Podobně kontrabasista Christian McBride ztělesňuje, nakolik se nástroj předurčený k doprovodné roli může emancipovat v rukách virtuosa i skladatele. Tento talent v Praze demonstruje kompozicí Floppy Diss s bebopovým motivem plným zastavení a rozjezdů. Zdůrazňují je bicí, zatímco kontrabas se zlehka osamostatňuje z doprovodu typu walking bass.

Kvarteto v mládí cítilo potřebu přihlásit se k jazzové tradici, dnes ji radostně rozvíjí. Čtyři tvůrčí typy nejvyššího kalibru v Praze vedou nepřetržitý dialog. Předávají si nápady, emoce i energii. Vzájemně na sebe reagují, udržují napětí. Přizpůsobují se změnám, respektují prostor druhého. Nepřetahují se o pozornost. Neboří hranice ani nesměřují k okázalým vyvrcholením. Spíš z předvídatelných pozic nenuceně hledají nečekaná východiska. Jako v prvním přídavku Straight Ahead, převzaté skladbě již nežijícího trumpetisty Kennyho Dorhama, v jejímž motivu se vždy jedenáctkrát opakuje jeden tón různé délky.

Nejnabitější je Redman. Jeho sóla mají srozumitelný začátek, vývoj i konec. V rychlejších polohách jiskří, balady hraje na tenorsaxofon se vřelým, plným, příjemným zvukem. Osvěžující je jeho přímočará, čtyřčtvrťová skladba Silly Little Love Song, kde tříakordová figura předznamená veselou, popově lehkou melodii. A rutinně nezní ani Rejoice, které hrávali v 90. letech a letos ho podruhé natočili. Stojí na kontrabasovém ostinatu a sérii rychlých harmonických změn, jež ke konci tématu uvolní prostor improvizaci.

Skladbu Rejoice hrávali Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride a Brian Blade už v 90. letech. Záznam z roku 1997. Foto: ČTK | Video: Music Air

Rytmicky se vyjímá Kite Song v sedmiosminovém taktu, jejž začne sopránsaxofon a cappella, načež iniciativu přebírá Brad Mehldau.

Od roku 2006, kdy ho publikum po sólovém recitálu v Rudolfinu vytleskalo k šesti přídavkům, přijíždí na festival Struny podzimu jako stylotvorný, melodicky originální klavírista, lídr jednoho z nejvlivnějších jazzových trií, filozoficky založený autor uplatňující znalost bachovského kontrapunktu, romantické klasické hudby, jazzových standardů i Beatles nebo Radiohead.

O to zajímavější je vidět ho teď v doprovazečské roli. Hraje o dost jinak, úsporněji, mezi notami nechává spoustu prázdného místa. Jeho výrazu dominují cit pro blues a znalost tradice. Tématům se nevzdaluje tak radikálně a rychle jako dřív. Jenom v mollové baladě Sweet Sorrow výrazněji užije svou typickou techniku, kdy levačkou místo běžného doprovodu vytvoří kontrapunkt a rozpohybuje jej v plnohodnotný protihlas, až každá ruka vede vlastní melodii, odpovídá té druhé, vyvažuje ji.

Když roku 1994 vydali desku Moodswings, napsal do ní Joshua Redman esej o nejčastějších jazzových mýtech. Jak je to prý hudba složitá, elitářská, vyžadující předporozumění. Ano, jazz bývá inteligentní, přitakal Redman, interpreti musí zvládnout techniku, vstřebat souvislosti a rozvíjet představivost. Všechny intelektuální prostředky ale nakonec slouží emocionálním cílům, argumentoval. Protože ve finále jde o feeling, komunikaci, výraz, prožitek, napsal v téměř právnické obhajobě muž, jenž práva studovat nešel.

Nebo ještě jinak. Obnovit po třech dekádách činnost popová kapela, bude to nostalgie pro pamětníky. Kdežto jazzoví muzikanti se sejdou, plynule navážou a oslní lidi o jednu dvě generace mladší. Když se navíc hlásí k tradici, připomínají to na jazzu nejcennější. Že je to hudba improvizovaná. Žádné dva večery nejsou stejné, hráč má jedinou šanci říct, co chce. Citlivost, spontaneita, tenhle nápad, tato reakce, všechno vzniká teď a tady. Ve stejné posloupnosti, s touhle náladou, tímto zvukem už se to nezopakuje.

Vždy je zážitek tomu přihlížet. Tentokrát byl ale mimořádný.

Koncert

Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride & Brian Blade
(Pořádal festival Prague Sounds)
Velký sál Lucerny, Praha, 2. listopadu.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Rakousko ukončí od pondělí po vzoru Česka kontroly na hranici se Slovenskem

Rakousko od pondělí zruší kontroly na hranici se Slovenskem, informuje podle agentury APA rakouské ministerstvo vnitra. Důvodem pro tento krok je, že v noci na neděli ukončí kontroly na hranici také Česko. Rakousko původně kontroly na rakousko-slovenské hranici zavedlo po vzoru Česka, které je ustavilo kvůli nárůstu nelegální migrace na konci loňského září.

Rakousko plánuje místo kontrol na hranici kontroly v příhraničních oblastech, a to v koordinaci se sousedními státy. V těchto oblastech země plánuje nasadit hlídky a drony.

Také v případě Česka bude po zrušení kontrol na hranici se Slovenskem fungovat na směnu v příhraničním prostoru 70 policistů. Podle českého ministra vnitra Víra Rakušana budou také pokračovat kontroly ve slovenských vlacích, které mají zajistit, aby případní odhalení migranti zůstali na slovenské straně hranice.

Zdroj: ČTK
Další zprávy